ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.859.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 859/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2006 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 9 To 439/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 146/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 15 T 146/2004, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a podle §213 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný spáchal uvedený trestný čin tím, že v době od března 2004 do září 2004 včetně, v P. ani jinde, ničím nepřispíval na výživu svého syna J. H., k rukám matky M. H., zdržující se tehdy na adrese P., ač mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona a navíc mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. Nc 170/99, ve výši 1.000,- Kč měsíčně splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž dluží na výživném částku 7.000,- Kč, svým jednání dostal matku nezletilého do tíživé finanční situace, když pro zajištění jeho základních životních potřeb byla nucena požádat o vyplácení zálohového příspěvku na výživu nezletilého Ú. m. č. P., který vyplácel za obviněného výživné v plné výši. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 9 To 439/2005, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že trestnost činu zanikla účinnou lítostí ve smyslu §214 tr. zák., protože dne 12. 8. 2005 byla jeho rodinou zaplacena částka 16.000,- Kč k rukám matky jeho syna, a tím bylo zaplaceno dlužné výživné za období března až září 2004. To podle obviněného vyplývá z listiny označené jako „směnka“ na 16.000,- Kč, podle níž dne 12. 8. 2005 N. H., J. H. a J. H. předali jako výživné pro nezletilého syna obviněného matce syna M. H. částku 16.000,- Kč. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně dovodil, že prý měl obviněný zaplatit částku 7.000,- Kč Ú. m. č. P., když tento úřad vyplácel v období března až září 2004 zálohový příspěvek na výživu jeho syna. Obviněný dodal, že jak bylo věcí dohody mezi matkou dítěte a M. č. P., jak měla matka dítěte postupovat, když obdržela zálohový příspěvek na výživu nezl. syna a poté dodatečně dne 12. 8. 2005 i výživné pro nezletilého syna.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby znovu projednal a rozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, případně, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí podle §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže neplnění zákonné vyživovací povinnosti pachatelem vedlo k tomu, že příslušný státní orgán poskytl příspěvek na výživu dítěte, zanikne trestnost zanedbání povinné výživy pro účinnou lítost podle §214 tr. zák. teprve tehdy, když pachatel uhradí tomuto státnímu orgánu za podmínek uvedených v §214 tr. zák. dlužné výživné. V tomto směru lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí č. 25/1981-II. Sb. rozh. tr. Je nepochybné, že Ú. m. č. P. obviněný ani jeho rodinní příslušníci i přes poučení u hlavního líčení dne 13. 7. 2005 nic neuhradili. K zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. v důsledku účinné lítosti podle §214 trestního zákona sice v zásadě může dojít i v případě, když pachatel zařídí, aby za něho výživné uhradila jiná osoba, v předmětné trestní věci však ze skutkových zjištění a dokonce ani z obsahu dovolání nevyplývá, že by se obviněný o údajnou úhradu dlužného výživného zasloužil jakoukoli svou aktivní činností. Za situace, kdy nezletilé dítě bylo v důsledku neplnění vyživovací povinnosti obviněným vystaveno stavu nouze, která byla odvrácena toliko poskytnutím plnění ze strany státu, by ani dodatečná platba ve prospěch matky dítěte nemohla být okolností, která by nebezpečnost činu pro společnost snížila na nepatrný stupeň. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání, dovolání podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce, proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Před rozhodnutím o dovolání dovolací soud provedl šetření ve smyslu §265o odst. 2 tr. ř. a na jeho žádost Obvodní soud pro Prahu 3 dne 7. 7. 2006 jako svědkyni M. H. Ta po zákonném poučení vypověděla, že ani jednou z osob, které jsou uvedeny na listině nazvané „směnka“, a to N. H., J. H. ani J. H., jí nebyla předána částka, která je na tzv. směnce uvedena. Podpis, který je vyhotoven pod čarou, údajně „H.,“ není jejím podpisem. Svědkyně M. H. opakovaně prohlásila, že neobdržela dlužnou částku 7.000,- Kč za období od března 2004 do září 2004, od obviněného J. H. ani od nikoho z osob, které jsou uvedeny na tzv. směnce. Dodala, že neobdržela žádnou částku na výživné pro syna ani v období od října 2004 do současnosti. Nedostala od otce dítěte řádnou finanční částku za syna a až do února 2006 jí výživné za otce dále vyplácela m. č..
Obviněný v dovolání namítl, že zanikla trestnost činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. účinnou lítostí podle §214 tr. zák. K této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že podle §214 tr. zák. trestnost zanedbání povinné výživy (§213 tr. zák.) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. To znamená, že účinná lítost podle §214 tr. zák. nastane tehdy, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost. Pojem dodatečného splnění vyživovací povinnosti judikatura vykládá tak, že o účinnou lítost jde nejen tehdy, když pachatel sám uhradí dlužné výživné, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dlužné výživně uhradila jiná osoba (srov. č. 44/1972 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný vydal svým činem svého syna J. H., nebezpečí nouze, když na jeho výživu nic neplatil v době od března 2004 do září 2004, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti. Současně nebylo prokázáno, že by zaplatil sám dlužné výživné, případně, že by zařídil, aby za něho dlužné výživné uhradila jiná osoba. To bylo potvrzeno i šetřením Nejvyššího soudu. Z toho důvodu je neopodstatněná námitka obviněného, že se matka dítěte měla dohodnout s Ú. m. č. P. ohledně zákonného příspěvku na výživu. Pro úplnost je třeba dodat, že poskytl-li stát podle §100 zákona o rodině příspěvek na výživné dětí, zanikne trestnost zanedbání povinné výživy (§213 tr. zák.) pro účinnou lítost podle §214 tr. zák. tehdy, když pachatel uhradí státu za podmínek uvedených v §214 tr. zák. poskytnutý příspěvek, a pokud tento příspěvek je nižší než dlužné výživné, i část dlužného výživného, přesahující poskytnutý příspěvek na výživu (srov. č. 25/1981 – II. Sb. rozh. tr.). Podmínky pro použití §214 tr. zák. nejsou splněny, zaplatí-li obviněný celé dlužné výživné k rukám matky oprávněného dítěte, ač správně měl příslušnou část zaplatit státu, který poskytl příspěvek na výživu dítěte.
Je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou námitkami, které obviněný uplatnil již v odvolání, a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Nejvyšší soud po provedení šetření před rozhodnutím o dovolání shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, když trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. nezanikla v důsledku splnění podmínek účinné lítosti podle §214 tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek