ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.893.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 893/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 53/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 1/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 T 1/2002, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., za který mu byl podle §255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí a výkonných řídících funkcí v orgánech obchodních společností a družstev na dobu devíti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 53/2005, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek v odsuzující části pod bodem I. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. B. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., za který mu podle §255 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon obviněného podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jednatele a prokuristy v orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný P. B. v celém rozsahu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o trestném činu, pro který obviněný nebyl vydán z ciziny a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel uvedl, že jeho jednání bylo od počátku trestního stíhání kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, tato právní kvalifikace byla soudy přezkoumávána a bylo k ní vedeno důkazní řízení. K tomuto posouzení obviněný rovněž zaměřil svoji obhajobu. Až po závěrečném návrhu státního zástupce došlo ke změně právní kvalifikace, jakož i popisu skutku, a namísto převzetí peněžních prostředků bylo obviněnému nadále kladeno za vinu jejich nepřevzetí. Obviněný poté nemohl řádně uplatnit své právo na obhajobu a soud odmítl provést další dokazování. Dále obviněný namítl, že mohl být stíhán pouze pro trestný čin, pro který byl z ciziny vydán, tedy nikoli pro trestný čin podle §255 tr. zák. Navíc neexistovalo žádné rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky, z něhož by byl zřejmý popis skutku, resp. trestného činu, který byl předmětem jeho vydání do České republiky. K danému účelu podle názoru obviněného nepostačuje pouhý přípis ministerského úředníka. Z tohoto důvodu považoval své trestní stíhání za nepřípustné. V dané věci došlo podle jeho přesvědčení také k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho odpovědnosti jakožto člena statutárního orgánu ve vztahu k obsahu uzavřené kupní smlouvy. Obviněný vědomě a úmyslně neporušil ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. a takové jednání není blíže specifikováno. Uzavřením dané kupní smlouvy nedošlo k poškození společnosti I. – i. r., a. s., když škoda této společnosti mohla vzniknout v důsledku nečinnosti konkursního správce a osob, které se po prohlášení konkursu podílely na nakládání s majetkem této společnosti. Dovolatel dále uvedl, že text kupní smlouvy zřejmě nedopatřením neodpovídal jeho konečným pokynům a smlouva o převodu nemovitosti tak byla obviněným podepsána v jiném než požadovaném znění, aniž by ji podrobně četl. Prodávajícímu navíc po uzavření smlouvy zůstal vymahatelný majetek v hodnotě pohledávky, byl mu zachován v celém rozsahu nárok kupní cenu vymáhat případně od kupní smlouvy odstoupit a získat vlastnictví k nemovitostem zpět. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru se odvolací soud dostatečně vypořádal s problematikou totožnosti skutku a změna právní kvalifikace s ohledem na zásadu speciality nevytvořila překážku bránící v pokračování trestního stíhání. Jednání obviněného se vymyká běžnému nesplnění závazku kupujícího k úhradě kupní ceny. Vzhledem k zápisu v katastru nemovitostí je navíc zřejmé, že strany potvrdily úhradu kupní ceny. Protože dovolateli nelze v námitkách přisvědčit, navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantními námitkami se pak bylo možno zabývat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srov. §11 odst. 1 tr. ř.). Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Dovolatel k naplnění tohoto důvodu dovolání uvedl, že podle §378 odst. 2 tr. ř. mohl být stíhán pouze pro trestný čin, pro nějž byl z ciziny vydán, tedy pro trestný čin zpronevěry a nikoli trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Dále zpochybnil správnost procesu vydávání slovenskou stranou, kdy podle něj neexistovalo žádné rozhodnutí ministra spravedlnosti Slovenské republiky o vydání obviněného ke stíhání do České republiky, z něhož by byl zřejmý popis skutku, resp. trestného činu, pro které bylo trestní stíhání v České republice vedeno. Tyto námitky obsahově odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že jsou neopodstatněné.
Právní styk s cizinou zásadně uskutečňují justiční orgány jednotlivých států, jimž je vnitrostátním právem tato pravomoc svěřena. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, publikovaná pod č. 209/1993 Sb., v článku 30 odst. 1 písm. a) konstatuje, že se vydávání státních občanů smluvních stran k trestnímu řízení nebo k výkonu trestu uskutečňuje podle Evropské úmluvy o vydávání. Tato úmluva ze dne 13. 12. 1957, publikovaná pod č. 549/1992 Sb., v čl. 14 odst. 1 stanoví, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda s výjimkou případů, pokud souhlasí strana, která osobu předala. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu (srov. §11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.) je tedy také obviněný, který byl vydán do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán do České republiky tímto státem. S ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních §389 tr. ř. a §406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího dožádaného státu (srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK, svazek 26/2006, č. T 900).
Již soudy nižšího stupně se v dané věci zabývaly posouzením legálnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání do České republiky. V odůvodnění svých rozsudků oba soudy konstatovaly skutečnosti rozhodné pro posouzení zákonnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání do České republiky. V neposlední řadě je třeba uvést, že totožná námitka již byla uplatněna obviněným v řízení u Ústavního soudu. Dne 6. 11. 2003 rozhodl Ústavní soud ve věci obviněného, sp. zn. III. ÚS 484/02 (toto rozhodnutí je ve spisovém materiálu posuzované věci založeno na č.l. 8997) o odmítnutí jeho stížnosti, zčásti jako nepřípustné a zčásti jako neopodstatněné. Jádrem odůvodnění citovaného rozhodnutí byl závěr, že Ústavnímu soudu, resp. orgánům České republiky, nepřísluší přezkoumávat procesní postupy či rozhodnutí orgánů cizího státu a právní úprava České republiky neobsahuje mechanismus nápravy případného pochybení v rozhodnutí tohoto orgánu. Jak uvedl Ústavní soud, obviněný měl k nápravě možného pochybení orgánů Slovenské republiky využít příslušných procesních prostředků ve Slovenské republice. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s citovanými závěry Ústavního soudu a dospěl k závěru, že námitka obviněného je neopodstatněná. K ověření zákonnosti postupu českých orgánů činných v trestním řízení vyžádal z Ministerstva spravedlnosti ČR spis týkající se vydání obviněného z ciziny, sp. zn. 94/2001-Mo-M, jehož podstatná část je z podstatné části obsažena v trestním spise dané věci.
Na č.l. 275 spisového materiálu je založen zatýkací rozkaz na obviněného, který byl původně vydán pro skutek kvalifikovaný jako organizátorství trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §128 odst. 2, 4 tr. zák. Zatýkací rozkaz na obviněného pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a následně specifikovaný v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně byl vydán dne 4. 6. 2001 (č.l. 1958). Žádost o dodatečný souhlas a rozšíření vydání pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ze dne 18. 4. 2001 je pak založena na č.l. 1957. Z ní je zřejmé, že součástí popisu skutku obviněného bylo mj. konstatování že „…uzavřel jménem obchodní společnosti I. – i. r., a. s., jako prodávající s J. V. jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitosti – autosalonu … za sjednanou kupní cenu ve výši 97.480.000,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti převzal a oproti proklamovanému nesložil na účet obchodní společnosti I. – i. r., a.s., ani ji nepředal do pokladny společnosti…“. Přípis Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 25. 10. 2001 informoval orgány činné v daném trestním řízení o tom, že slovenská strana rozhodla o povolení rozšíření vydání na základě materiálů předložených společně s původním návrhem z 18. 4. 2001. Dne 7. 11. 2001 bylo Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádáno Ministerstvem spravedlnosti České republiky, aby upřesnilo, zda rozšířený souhlas s vydáním obviněného k trestnímu stíhání na území České republiky byl skutečně vydán i pro skutek právně posouzený podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. V této žádosti bylo výslovně uvedeno, že byla učiněna vzhledem k možným námitkám stran totožnosti skutku uvedeného v žádosti o vydání (č.l. 1964). Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky pak v reakci výslovně uvedlo, že obviněný byl vydán na základě žádosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, sp. zn. Vzt 2/2000, ve které byl posuzovaný skutek specifikovaný ve sdělení obvinění velmi podrobně popsán (č.l. 1967).
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že v písemných podkladech, které měly orgány Slovenské republiky při rozhodování o žádosti o vydání obviněného k trestnímu stíhání do České republiky, byl inkriminovaný skutek velmi podrobně popsán a jednalo se o tentýž skutek, pro který byl následně uznán vinným (podrobněji níže). Nelze pochybovat o tom, že rozhodnutí o vydání obviněného k trestnímu stíhání bylo ze strany příslušných orgánů Slovenské republiky učiněno. Obviněný byl vydán k trestnímu stíhání pro skutek popsaný ve sdělení obvinění a správnost tohoto postupu nemohla ovlivnit ani případná pozdější změna jeho právní kvalifikace, a to za předpokladu, že byla dodržena totožnost skutku, k níž se Nejvyšší soud vyjádří samostatně. Námitky dovolatele k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné, neboť postup orgánů České republiky byl v souladu se zákonem. Ze stejného důvodu bylo přípustné i následné trestní řízení vedené proti obviněnému.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
Nejvyšší soud shledal, že některými dovolacími námitkami obviněného se nemohl zabývat, neboť nezpochybňují učiněné právní posouzení podle hmotně právního předpisu. Jednalo se o tvrzení, že společnosti I. – i. r., a. s., a škoda mohla vzniknout v důsledku nečinnosti konkursního správce a osob, které se po prohlášení konkursu podílely na nakládání s majetkem této společnosti. Případné škodlivé jednání dalších osob není předmětem daného řízení a nic nemění na posuzovaném jednání obviněného, především však nezpochybňuje naplnění žádného ze znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obdobně nebylo možné se zabývat námitkami, podle kterých text kupní smlouvy zřejmě nedopatřením neodpovídal pokynům obviněného a smlouva byla obviněným podepsána v jiném než požadovaném znění. Námitku, podle které si obviněný nepřečetl čtyřstránkovou smlouvu ohledně převzetí kupní ceny ve výši 97 mil. Kč a podepsal ji v jiném znění, nelze v žádném případě akceptovat, neboť nezpochybňuje právní posouzení skutku. Naopak je nad rámec vedeného řízení o dovolání možné uvést, že citovaná námitka obviněnému ani nikterak neprospívá, neboť již takové jednání samo o sobě by bylo možné považovat za omisivní porušení povinnosti uvedené v §255 odst. 1 tr. zák., tedy za naplnění zákonného znaku trestného činu.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterými obviněný relevantně vytkl vadu předvídanou tímto ustanovením. Bylo nutné reagovat zejména na tvrzení, podle kterých obviněný vlastním zaviněním neporušil zákonem předvídanou kvalifikovanou povinnost, jakož i námitku, podle které byl odsouzen pro odlišný skutek, než pro který byla podána obžaloba, neboť došlo k porušení zásady totožnosti skutku z procesního hlediska. Zato výtka by sama o sobě nemohla naplňovat uplatněný dovolací důvod, ale vzhledem k tomu, že se vztahuje úzce k předchozí právní námitce, Nejvyšší soud považoval za nutné se k ní rovněž vyjádřit. Věcným argumentům dovolatele však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit a i citované námitky posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob na základě různých ustanovení, např. člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva (srov. např. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“).
Podkladem odsuzujícího rozsudku vrchního soudu se stalo zjištění, podle něhož obviněný „dne 20. 11. 2000 v O., jako předseda představenstva obchodní společnosti I. – i. r., a. s., přestože si byl vědom své zákonné povinnosti vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře a předcházet vznikům škod (§194 odst. 5 obch. zák.) s vědomím nevýhodnosti pro tuto společnost, že dojde ke zcizení majetku společnosti bez jakéhokoliv vyrovnání odpovídající protihodnotou, v úmyslu způsobit společnosti škodu, uzavřel jménem této společnosti jako prodávající s J. V., jako kupující kupní smlouvu týkající se prodeje nemovitosti autosalónu spolu s pozemky, a to stavby – občanská vybavenost, stojící na pozemkové parcele – zastavěná plocha o výměře 4914 m2, pozemkové parcely – zastavěná plocha o výměře 4914 m2, pozemkové parcely – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 8499 m2 a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) o výměře 97 m2, to vše zapsáno v katastru nemovitostí, se všemi součástmi, příslušenstvím, movitými věcmi, za sjednanou kupní cenu 97.480.000,- Kč, přičemž ještě téhož dne na jeho návrh a návrh J. V. Katastrální úřad povolil vklad práva J. V. k těmto nemovitostem s právními účinky ke dni 20. 11. 2000, ačkoliv k úhradě kupní ceny nedošlo, čímž obchodní společnosti I. – i. r., a. s., způsobil škodu ve výši 65.700.000,- Kč“.
Jak vyplývá z vyjádření dovolatele, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho odpovědnosti jakožto člena statutárního orgánu ve vztahu k obsahu uzavřené kupní smlouvy. Vyslovil názor, že vědomě a úmyslně neporušil ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. Tomuto tvrzení nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, neboť již ze shora citované tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá nejen porušení zákonné povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, ale i úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem zakládajícím znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Přestože ve výrokové části napadeného rozsudku byl odvolacím soudem nesprávně citován pojem „péče řádného hospodáře“, který vadně konstatoval již soud I. stupně, v odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud na str. 18 a násl. vyslovil úvahy k naplnění znaku porušení povinnosti obviněným, kterým toto pojmové pochybení uvedl na pravou míru. Správně konstatoval, že ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. v době, kdy se obviněný dopustil protiprávního jednání, neznalo povinnost postupovat „s péčí řádného hospodáře“, ale v témže ustanovení obchodní zákoník v tehdy platném znění obsahoval pojem „náležitá péče“. Vysvětlil, že pod tento pojem lze bez jakýchkoli pochybností zařadit i povinnost obviněného důsledně respektovat a chránit zájmy obchodní společnosti, jejímž je statutárním orgánem, a nakládat s majetkem obchodní společnosti tak, aby na něm nevznikla žádná újma. Jednání obviněného bylo v rozporu s povinností vykonávat působnost statutárního orgánu akciové společnosti s náležitou péčí. S těmito úvahami se dovolací soud plně ztotožnil. Obviněný jako předseda představenstva akciové společnosti měl na základě §194 odst. 5 obch. zák. uloženu povinnost vykonávat svoji působnost s náležitou péčí. Později byla novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. právní úprava tohoto ustanovení zpřesněna a tato povinnost vymezena jako péče řádného hospodáře. Soudy nižšího stupně zcela správně dospěly k závěru, že počínání obviněného založilo porušení povinnosti uložené v §194 odst. 5 obch. zák. již v jeho původním znění. I podle dřívější úpravy bylo jeho jednání neoprávněné a povinnosti obviněného v postavení předsedy představenstva akciové společnosti obsahově prakticky stejné. K námitce nedostatku úmyslného zavinění uvedené povinnosti pak nezbývá než uvést, že toto zavinění z odsuzujícího rozsudku bez jakýchkoli pochybností vyplývá. Obviněný jednal tím způsobem, že s vědomím nevýhodnosti pro tuto společnost, že dojde ke zcizení majetku společnosti bez jakéhokoliv vyrovnání odpovídající protihodnotou, v úmyslu způsobit společnosti škodu, uzavřel jménem této společnosti jako prodávající kupní smlouvu týkající se prodeje nemovitosti autosalónu, ačkoliv k úhradě kupní ceny nedošlo. Takto popsaný skutkový stav vylučuje úvahy o absenci subjektivní stránky trestného činu a neumožňuje jiný závěr, než že tohoto se obviněný dopustil v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. ke škodě akciové společnosti, v postavení předsedy jejího představenstva.
Podle dalšího tvrzení dovolatele zůstal společnosti po uzavření předmětné kupní smlouvy vymahatelný majetek a byl jí zachován v celém rozsahu nárok zaplacení kupní ceny vymáhat, případně od kupní smlouvy odstoupit a získat vlastnictví k nemovitostem zpět. Je třeba uvést, že soud druhého stupně se zabýval také touto námitkou obviněného (viz str. 20 rozsudku). Kupní smlouva byla uzavřena dne 20. 11. 2000 a podle jejího výslovného ustanovení měla být kupní cena uhrazena při podpisu smlouvy. K tomu však ve skutečnosti nedošlo a přitom byl téhož dne povolen vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí. Škoda tedy podle závěru odvolacího soudu spočívala v tom, že při dispozici s majetkem akciové společnosti nebyla v důsledku porušení povinnosti obviněného poskytnuta za jeho prodej odpovídající finanční protihodnota. Tím nastala v majetkové sféře akciové společnosti újma objektivně vyjádřitelná v penězích, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví jiného subjektu, aniž by byla původnímu vlastníkovi poskytnuta odpovídající náhrada.
Nejvyšší soud se i v tomto případě se závěry soudu druhého stupně ztotožnil. Na samotném vzniku škody nemůže nic změnit fakt, že je možno pohledávku za nezaplacenou kupní cenu vymáhat soudní cestou. Vymáhat soudní cestou lze samozřejmě náhradu škody způsobenou jakýmkoli trestným činem, trestní zákon však sankcionuje vznik škody samotný, a to jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu. Přitom nepřikládá význam možnosti jejího budoucího nahrazení. Tuto možnost nelze vyloučit v případě žádného majetkového trestného činu. Pozdější (částečné) uspokojení nároku poškozeného z titulu náhrady škody nemá na závěr o jejím vzniku a trestní odpovědnosti pachatele vliv. Za určitých okolností (tj. v případě dobrovolné náhrady škody) ji lze zohlednit v rámci úvah o společenské nebezpečnosti činu, resp. jako polehčující okolnost v rámci úvah o ukládaném trestu.
Dovolatel dále v mimořádném opravném prostředku uvedl, že jeho jednání bylo od počátku trestního stíhání kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry a k této kvalifikaci rovněž zaměřil svoji obhajobu. Ke změně právního posouzení, jakož i popisu skutku, došlo až po závěrečném návrhu státního zástupce, namísto převzetí peněžních prostředků bylo obviněnému nadále kladeno za vinu jejich nepřevzetí a obviněný poté nemohl řádně uplatnit své právo na obhajobu. Také tuto námitku považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou. Především je nutno odvolacímu soudu (srov. str. 12 a násl. rozsudku) přisvědčit v tvrzení, že dokazování provedené před prvoinstančním soudem směřovalo i k objasnění těch skutkových okolností, které mají význam nejen z hlediska aplikace ustanovení §248 tr. zák., ale i §255 tr. zák. Jednalo se o otázku uzavření kupní smlouvy, okolnost, zda ji podepsal obviněný a zda mu byla předána finanční částka představující kupní cenu. Objasnění všech těchto skutečností bylo předmětem dokazování. Obviněný tak měl možnost se ke všem těmto skutečnostem osobně nebo prostřednictvím obhájce vyjádřit, popř. navrhnout důkazy. Ani v odvolání a jeho doplnění (č.l. 9540 a 9565) nebyly obviněným uplatněny žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování ve vztahu k právní kvalifikaci uplatněné soudem prvého stupně. Konečně ani v rámci veřejného zasedání (srov. č.l. 9580 a násl.) konaného před odvolacím soudem obviněný nespecifikoval důkazy, které měly být provedeny. Obhájce obviněného v tomto veřejném zasedání dokonce uvedl, že si obhajoba „nestěžuje na nedostatečné provádění důkazů“. Právo na uplatnění obhajoby obviněného tak nebylo v daném trestním řízení nikterak zkráceno a také v tomto směru jsou námitky odvolatele neopodstatněné.
Konečně dovolací soud nemohl přisvědčit námitkám vytýkajícím nedodržení zásady totožnosti skutku. Již odvolací soud v reakci na stejnou výtku (str. 10 a násl. rozsudku) dospěl k závěru, že ustanovení trestního řádu porušena nebyla a tento závěr náležitě zdůvodnil. Podle jeho názoru bylo jednání popsané v žalobním návrhu částečně totožné s jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozhodnutí. Podstata obou skutků zůstala zachována, neboť v obou případech bylo souzeno jednání, kterým obviněný uzavřel s jiným subjektem kupní smlouvu ohledně prodeje nemovitosti autosalonu. V obou případech došlo k převodu nemovitosti obchodní společnosti I. – i. r., a. s., ve prospěch J. V., přičemž tato společnost neobdržela za prodej nemovitosti žádnou finanční hodnotu.
Nejvyšší soud úvahám vrchního soudu přisvědčil. Podstatu skutku tvoří jednaní a následek, který jím byl způsoben. Je jí účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem (srov. č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Postačí tedy totožnost jednoho z nich, přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí jen shoda částečná, a to jak v případě, když některé ze skutečností odpadnou, tak i tehdy, když přistoupí skutečnost další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska místa či času spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Podle stávající právní praxe je totožnost skutku zachována dokonce jen částečnou totožností jednání (srov. č. 23/1972 Sb. rozh. tr.) či při alespoň částečné totožnosti následku (viz Musil, Kratochvíl, Šámal a kol.: Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, C.H.BECK, 2003, str. 689).
V posuzovaném případě je z hlediska totožnosti skutku jeho podstatou jednání obviněného jako předsedy představenstva obchodní společnosti I. – i. r., a. s., spočívající ve sjednání zcizení majetku této společnosti bez jakéhokoliv vyrovnání odpovídající protihodnotou, v souvislosti s kupní smlouvu týkající se prodeje nemovitosti autosalónu spolu s pozemky za sjednanou kupní cenu 97.480.000,- Kč. Škodlivý následek pak spočíval v tom, že společnost pozbyla vlastnictví k nemovitostem v hodnotě 65.700.000,- Kč bez poskytnutí náhrady (protihodnoty). Okolnost, zda obviněný v rámci svého počínání peněžní prostředky převzal a nepředal společnosti, které tím vznikla škoda nebo tytéž prostředky ani nepřevzal a tím společnosti vznikla tatáž škoda, může zakládat toliko částečnou změnu jednání, přičemž jeho následek zůstává v obou případech stejný. Totožnost skutku z procesního hlediska tak byla bezpochyby zachována. Soudy tedy nepochybily, když obviněného soudily za popsaný skutek, neboť se jednalo o skutek procesně totožný se skutkem popsaným v obžalobě.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nedošlo k pochybení v právním posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ani nebylo vedeno trestní stíhání, které by bylo nepřípustné, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová