ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.894.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 894/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2006 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 123/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 3 T 123/2002, byl obviněný M. L. spolu s obviněným M. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že v průběhu měsíců srpen 1999 až únor 2000 po společné předchozí domluvě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch obviněný M. N. jako obchodní zástupce společnosti P. F., s. r. o., jednak sám a jednak prostřednictvím dalších obchodních zástupců této společnosti uzavíral postupně za tuto společnost smlouvy o půjčce finančních částek v různé výši nejméně s 383 klienty, a to za účelem, aby obviněný M. L. následně bez souhlasu věřitele uzavřel s těmito klienty smlouvy o převzetí dluhu, přičemž jednotlivým klientům za tyto úkony poskytl finanční odměnu v průměrné výši 1.000,- Kč každému a sám převzal zapůjčené finanční částky v úmyslu je nevrátit a použít pro vlastní potřebu, čímž ke škodě společnosti P. F., s. r. o., vylákal celkovou částku ve výši nejméně 2.461.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. L. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 4 T 170/2003, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný M. L. i spoluobviněný M. N. odvoláními, o kterých Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, tak, že tato odvolání podle §256 zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 3 T 123/2002, podal obviněný M. L. prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. Š. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, přičemž během celého řízení mu ani nebylo prokázáno, že by poškozenou společnost společně se spoluobviněným M. N. uvedli v omyl a dopustili se jakéhokoli podvodného jednání. Celým trestním řízením se od počátku prolínala procesní vada, která se týkala sdělení obvinění a obžaloby, kdy nebyla zachována totožnost skutku. Rovněž nebyl v celém řízení prokázán jeho úmysl ve smyslu §250 tr. zák., neboť do jednotlivých transakcí vkládal vlastní finanční prostředky a v dané věci šlo o právní vztah mezi obchodním zástupcem firmy a klientem, a tudíž o vztah občanskoprávní. Půjčky byly řádně spláceny do té doby, než sama společnost P. F., s. r. o., zakázala výběr půjček a začala činit kroky vůči němu a odsouzenému N. Pokud soud prvního stupně mu klade za vinu, že svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 2.451.000,- Kč, pak toto nebylo nijak prokázáno, ve spise není jediný důkaz, že by převzal nějaké finanční částky a ani není prokázán úmysl určité částky nevrátit a použít je pro vlastní potřebu. V otázce výše škody je poukazováno na znalecký posudek, přičemž však sami znalci v této věci řekli, že neměli dostačující podklady. Dále bylo zopakováno, že ani ve vztahu ke spolupachatelství nebyl prokázán úmysl obviněného, v dané věci šlo o občanskoprávní vztah, jak během celého řízení dovozoval, a proto ve věci došlo i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí taktéž nepostupoval v souladu s ustanovením §125 tr. ř., když řádně nepopsal a nerozvedl okolnosti a úvahy, na základě nichž dospěl ke svým závěrům, pouze v obecné rovině konstatoval, že obviněný se daného jednání dopustil. Dané nedostatky nenapravil ani soud odvolací. Proto podle jeho názoru nebyly řádně objasněny ani stránka formální, ani stránka materiální a soud druhého stupně nemohl pro tyto nedostatky na rozhodnutí soudu nalézacího řádně odkázat.
V závěru dovolání obviněný M. L. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, č. j. 9 To 302/2005 – 3701, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002 – 3552, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný též navrhl, aby dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání a sdělil, že chce být přítomen projednání rozhodnutí ve veřejném zasedání.
V další části mimořádného opravného prostředku obhájkyně obviněného uvedla, že obviněný trval na vlastním doplnění dovolání, které si sám koncipoval, a proto jej připojila ke svému podání. Obviněný v tomto doplnění s ohledem na obsah sdělení obvinění a obžalobu zdůraznil, že obžaloba byla podána pro zcela jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění. Následně podrobně rozebral jednotlivá proběhlá hlavní líčení před nalézacím soudem a vyjádřil se k jejich průběhu, když polemizoval s postupy soudu během těchto jednání i s postupem státní zástupkyně, a v tomto směru též ocitoval důkazy, založené ve spise a provedl jejich hodnocení ze svého hlediska, a to ve vztahu ke všem dílčím skutkům, kladeným mu za vinu. Nakonec stejným způsobem zhodnotil i rozhodnutí a odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž uvedl, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a zdůraznil, že za mnoho dílčích nezákonných procesních vad a postupů a za ignorování rozhodných skutkových i právních skutečností a konkrétních právních argumentů nenese žádnou vinu. Zároveň podal návrh na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, neboť na podkladě dovolání by podle jeho názoru měl být jeho nepodmíněný trest odložen z důvodu vyjádřeného v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. L. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2006 uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v převážné části dovolatel namítá toliko neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky absence vzniku škody a jejího úmyslného zavinění, a absence společného jednání ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a námitka, že skutek není trestným činem, neboť jde pouze o občanskoprávní vztah. Ohledně těchto námitek se státní zástupce domnívá, že dovolání je v tomto směru zjevně neopodstatněné, a proto se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů.
Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v souladu se zákonem vymezenými podmínkami uplatněn pouze v části týkající se otázky absence vzniku škody a její výše, jakož i úmyslu směřujícímu k jejímu vzniku, společného jednání ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a tvrzení, že skutek není trestným činem, neboť jde pouze o občanskoprávní vztah. Následně se Nejvyšší soud v tomto směru zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Jako první námitku právního charakteru uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. L. uvedl, že v jeho jednání nelze spatřovat úmysl způsobit poškozené společnosti škodu, když do zastavení výběru půjček poškozenou společností obviněný této společnosti všechny půjčky řádně splácel a neměl ani v úmyslu nečinit tak i v budoucnosti, a z tohoto důvodu nejde o trestný čin podvodu a jedná se jen o občanskoprávní vztah. Dále zpochybnil výši způsobené škody, tak jak byla zjištěna soudy obou stupňů, neboť tyto nevzaly v úvahu, že obviněný převzaté půjčky řádně splácel a nikdy nebyl v prodlení, přičemž do počátku svého jednání investoval i své vlastní prostředky.
Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. b) bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Obsahem škody tu může být podle ustálené judikatury mimo jiné i peněžitá částka. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Jde o úmyslný trestný čin ve smyslu ustanovení §4 tr. zák., přičemž trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenými námitkami se již velmi podrobně zabýval zejména nalézací a poté i odvolací soud, neboť v celém předchozím trestním řízení obviněný namítal prakticky totéž, co v řízení dovolacím. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, k podvodnému úmyslu na straně obviněného M. L., k výši škody a k případnému započítání obviněným uhrazených splátek se vyslovil již nalézací soud ve svém rozsudku když uvedl, že „obviněný M. L. za aktivní pomoci obviněného M. N. podvodně vylákal od společnosti P. F. částku nejméně 2.451.000,- Kč“, přičemž „od výše způsobené škody nelze odečítat náklady provozní a průběžně splácené splátky, neboť provozní náklady a splátky byly vynakládány proto, aby poškozená společnost nezjistila praktiky při poskytování půjček na P. a hlavně bylo třeba vzhledem k počtu uzavíraných smluv čím dál tím víc uzavírat nové smlouvy o půjčce a z takto získaných prostředků hradit splátky půjček předchozích. Ze způsobené škody nelze odečíst ani to, co jednotliví klienti, kteří se na podvodném jednání podíleli, na základě urgencí a výzev společnosti P. F. uhradili, neboť se jedná o náhradu škody poté, co byla trestná činnost spáchána“. Bylo také prokázáno, že obvinění „uvedli poškozenou společnost v omyl tak, že navodili podle dokladů – smluv o půjčce, týdenních přehledů splátek – takový stav, že poškozená společnost předpokládala, že jsou řádně uzavírány a plněny smlouvy o půjčce s jednotlivými klienty tak, jak jsou uvedeni ve smlouvách, ač ve skutečnosti peníze přejímal někdo jiný, a to na základě smluv o převzetí dluhu, kdy nutný souhlas poškozené společnosti nebyl vyžádán, ač dle smlouvy o převzetí dluhu je nezbytným předpokladem platnosti smlouvy. Na tom nic nezmění ani tvrzení obviněného L., že když klient půjčku dostal, může s ní nakládat jak uzná za vhodné tím spíše, že není účelově určená. I bez znalosti ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, na který smlouva o převzetí dluhu odkazovala, je totiž jasné, že je právem věřitele rozhodovat o tom, kdo bude jeho dlužníkem a takový věřitel zcela pochopitelně přistoupí ke změně v osobě dlužníka jen tehdy, pokud úhrada dluhu nebude ohrožena, a proto o takové změně musí nejen vědět, ale se znalostí věci a poměrů případného nového dlužníka se rozhodnout.“
Nalézací soud tedy úmysl směřující k uvedení v omyl spatřoval v tom, že obviněný M. L. spolu s druhým spoluobviněným M. N. navodili podle dokladů – smluv o půjčce, týdenních přehledů splátek – takový stav, že poškozená společnost předpokládala, že smlouvy jsou řádně uzavírány a řádně plněny jednotlivými klienty tak, jak je v těchto smlouvách uvedeno. Důležité také je, že doklady sloužící pro posouzení, zda bude v počátku půjčka poskytnuta, rovněž nebyly pravdivé.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí na straně 4 a následující také náležitě a dostatečně vyjádřil ke všem námitkám obviněného M. L., které byly prakticky stejné, jako jsou nyní v podaném dovolání, a uvedl, že ke zjištění minimální výše škody nebylo potřeba odborných znalostí, neboť výše škody vyplynula z dokladů, které měl nalézací soud k dispozici a jimiž provedl při hlavním líčení důkaz. V ostatních námitkách, totožných s těmi dovolacími odvolací soud odkázal na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně s tím, že k němu není v tomto směru již co dodat.
S těmito závěry soudů obou stupňů se dovolací soud v plné míře ztotožňuje a konstatuje, že námitky obviněného nejsou důvodné. K uvedeným závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje za nutné Nejvyšší soud ještě dodat, že z provedeného dokazování, které bylo v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceno, a z toho, co bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, vyplývá, že celé jednání obviněného M. L. bylo od počátku podvodné, když na principu tzv. „letadla“ realizoval za přispění spoluobviněného M. N., který si dovolání nepodal, záměr vylákávat na poškozené společnosti P. F., s. r. o., stále více půjček a tím dosáhnout v konečné fázi co největšího obohacení. Pro kvalifikování daného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je rozhodná zejména ta skutečnost, že poškozená společnost by předmětné půjčky neposkytla, pokud by věděla nejen to, jaké příjmy skutečně potenciální klienti mají, ale zejména též to, že v rozhodné době u většiny půjček zprostředkovaných spoluobviněným M. N., příp. pod jeho vlivem i dalšími obchodními zástupci poškozené společnosti, došlo k převzetí dluhu a všechny tyto dluhy fakticky prozatím plnil jen obviněný M. L., aby mohl pokračovat ve své naplánované a systematicky prováděné trestné činnosti, která předpokládala získávání stále více „klientů“ na jejichž jména byly předmětné půjčky uzavírány, když tyto osoby v podstatě vůbec tyto smlouvy neměly v úmyslu uzavřít, ale sloužily zde jen za odměnu cca 1.000,- Kč jako „prostředníci“ pro vylákání peněz ze strany obviněného. V tomto způsobu páchání trestné činnosti je třeba proto spatřovat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoli pouhý občanskoprávní vztah, jakož i vysokou nebezpečnost daného jednání obviněného M. L. pro společnost, které směřovalo ke způsobení nejméně značné konečné škody, neboť dříve či později, jakmile by již přísun nových „klientů“ (prostředníků) nebyl dostatečný, muselo dojít ke „krachu“ celého systému, přičemž obviněný M. L. si byl této skutečnosti nepochybně také vědom, a proto svým jednání směřoval zcela záměrně k tomu, aby se poškozená společnost P. F., s. r. o., nedozvěděla o převzetí dluhu a o způsobu, jakým byli získáváni následní dlužníci. Tyto závěry plně potvrzují provedené důkazy, z kterých vyplývá, že tzv. klienti uzavírali smlouvy „proto, aby si mohli snadno vydělat 1.000,- Kč“, přičemž předpokládali, že splátky bude platit obviněný M. L., který se k tomu písemně zavázal (viz svědecké výpovědi svědků vyjmenovaných na str. 17 a 18 rozsudku soudu prvního stupně). Zájemci o snadný výdělek chodili na určené místo buď na základě inzerátu, který našli na vchodových dveřích domů nebo na základě doporučení známých, kteří mnohdy za sehnání dalších zájemců před svědky dostali vyplacenou odměnu (např. svědek F. K. tam šel z restaurace kvůli snadnému výdělku společně s padesáti lidmi – viz č. l. 1533 ve spojení s č. l. 3181 spisu). Z těchto svědeckých výpovědí vyplývají i podstatné skutečnosti z hlediska spolupachatelství obviněného M. L. a obviněného M. N., který byl u jednání M. L. zpravidla přítomen a vysvětloval, že vše je legální a že uzavřou smlouvu o půjčce a smlouvu o převzetí dluhu a za to obdrží odměnu 1.000,- Kč, přičemž jim oba vysvětlovali, že peníze potřebuje obviněný L. kvůli odpisu z daní, pro podnikání a teprve na konci období před odhalením trestné činnosti začali hovořit o tom, že společnost P. F. chtějí převést na sebe. Pokud pak nebyl přímo při jednání obviněného M. L. přítomen, poskytl mu všechny potřebné podklady, aby mohl shora uvedeným způsobem postupovat, přičemž se obviněný M. L. vydával i za zástupce poškozené společnosti P. F., s. r. o. Z toho je zřejmé, že oba obvinění jednali společně a na základě shora vymezeného společného podvodného úmyslu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., a proto i odvolací soud správně uzavřel, že skutkovým zjištěním prvého soudu plně koresponduje i právní posouzení jednání obviněných jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu). Tento soud se také zabýval námitkou obviněného M. L., pokud jde totožnost skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, když uzavřel, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jak o tom svědčí obsah spisu, a tímto skutkem také byli oba obvinění (tedy i M. L.) uznáni vinnými. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. Při posuzování popisu jednání i následku se přihlíží z hlediska jejich totožnosti ke všem podstatným skutkovým okolnostem včetně těch skutkových okolností charakterizujících jednání, příp. i následek. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Zváží-li se popis jednání ve sdělení obvinění ze dne 13. 4. 2000 (č. l. 1 až 2 spisu) ve spojení s popisem skutku při upozornění na změnu právní kvalifikace trestného činu ze dne 16. 11. 2000 (č. l. 4 spisu), ve vztahu k popisu skutku v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 3 T 123/2002, pak je třeba uzavřít, že následek je nepochybně jiný, neboť ve sdělení obvinění šlo o poškození „klientů“ o částku 451.262,- Kč (v uvedeném upozornění 1.484.626,- Kč), s kterými byly uzavřeny smlouvy o půjčkách od společnosti P. F., s. r. o., a kteří jsou zde uvedeni, zatímco v rozsudku jde o poškození společnosti P. F., s. r. o., o částku 2.451.000,- Kč, avšak totožnost skutku je zachována totožností jednání obviněného M. L., které je ve svém základu „vylákání částek na základě půjček od společnosti P. F., s. r. o., které sám zprostředkoval cestou obchodních zástupců této společnosti, a takto získané jednotlivé půjčky se zavázal splatit dle smlouvy …“ v podstatě shodné s popisem skutku ve výroku citovaného rozsudku P. F., s. r. o., ve kterém je v tomto směru uvedeno, že „obviněný M. N. jako obchodní zástupce společnosti P. F., s. r. o., jednak sám a jednak prostřednictvím dalších obchodních zástupců této společnosti uzavíral postupně za tuto společnost smlouvy o půjčce finančních částek v různé výši nejméně s 383 klienty, a to za účelem, aby obviněný M. L. následně bez souhlasu věřitele uzavřel s těmito klienty smlouvy o převzetí dluhu, přičemž jednotlivým klientům za tyto úkony poskytl finanční odměnu v průměrné výši 1.000,- Kč (což je uvedeno v upozornění na změnu právní kvalifikace) každému a sám převzal zapůjčené finanční částky v úmyslu je nevrátit a použít pro vlastní potřebu …“. Při porovnání těchto znění v návaznosti na znění žalobního návrhu obžaloby ze dne 15. 11. 2002 (č. l. 3060 spisu) je tedy třeba uzavřít, že jde zde o částečnou shodu jednání, a to v podstatných skutečnostech, byť počet „klientů“ a některé dílčí podrobnosti jsou uvedeny rozdílně, v důsledku čehož je zachována totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na §176 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 9/1972 /v odůvodnění/, č. 23/1972 a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Správně oba soudy postupovaly i pokud jde o zjištění a právní posouzení výše způsobené škody, když v tomto směru se opřely o znalecký posudek z oboru ekonomiky Č. z., a. s. (č. l. 39 až 226 spisu), z kterého vyplývá, že obviněný M. L. získal na základě smluv o půjčkách za uvedené období částku nejméně 2.451.000,- Kč (nejméně 383 klientů), následně ze shora uvedených důvodů splatil společnosti 1.063.858,- Kč a zbylo mu proto nejméně 1.387.142,- Kč, pokud nebyly odečteny tzv. náklady (vyplacené odměny 1.000,- Kč, odměny za zprostředkování atd.). Z hlediska způsobené škody nejsou splacené částky, ani uvedené náklady podstatné, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je škodou celá vylákaná částka, bez ohledu na to, jak s ní později pachatel naloží, tedy zda ji např. z důvodu povahy podvodného jednání použije na různé provize, zakrytí spáchaného trestného činu, příp. i k částečné náhradě škody o podvodů páchaných v pokračování, jestliže je třeba některé z vylákaných částek buď zcela nebo zčásti zaplatit, aby nedošlo k jeho odhalení apod. To vyplývá z toho, že u podvodného jednání je čin dokonán, jestliže pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, popř. škodu vyšší. Proto správně oba soudy vycházely z celkové částky 2.451.000,- Kč, a to s přihlédnutím i k shora popsanému způsobu spáchání trestného činu podvodu, neboť se jednalo o podvodné jednání na principu tzv. „letadla“, které v zásadě vyžadovalo zpětné vynakládání určité části ze získaných prostředků jednak jako odměnu klientům a jednak jako splátky poškozené společnosti, aby jeho trestná činnost nebyla touto společností odhalena a mohlo v ní být dále pokračováno. Splacenou částku ve výši 1.063.858,- Kč by bylo možno proto zohlednit jen z hlediska případného nároku na náhradu škody.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 3 T 123/2002, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky, byť poněkud stručně, vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného M. L. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, se kterými se tento soud již správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.