ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.946.2006.2
5 Tdo 946/2006-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. září 2006 o dovoláních, která podali obvinění J. K., a V. G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 70/2004, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného J. K. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ve vztahu k tomuto obviněnému zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 1 T 70/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání obviněného V. G. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění J. K. a V. G. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 1 T 70/2004, uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že „společně s dosud neztotožněnými spolupachateli dne 18. 2. 2004 kolem 13.30 hod. po společné dohodě v P., v bazaru – zastavárně vešel obviněný J. K. těsně po dosud neztotožněném muži do této provozovny v tzv. kšiltovce a se dvěma sportovními taškami, zůstal stát u dveří a sledoval, jak druhý muž pod pohrůžkou užití zbraně míří na V. K., donutil ho kleknout na zem, udeřil jej revolverem do hlavy, požadoval, aby si poškozený klekl, a začal střílet svou zbraní nezjištěné značky ráže 38 Special, ale poškozený použil svoji zbraň ČZ 27 Browning, kterou zasáhl tělo obviněného J. K., přičemž uváděl, že peníze vydá dobrovolně, a oba pachatelé po střelbě z místa činu utekli tak, že neztotožněný muž byl od zastavárny odvezen dalším doposud neztotožněným mužem, který na něho čekal před hotelem A. ve vozidle Ford tmavé barvy a jemuž dával rukou znamení, a obviněný J. K. přisedl do vozidla Škoda Fabia modré barvy, kde na něho čekal po předchozí dohodě spoluobviněný V. G.“.
Za to byl obviněnému J. K. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému V. G. byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený V. K., odkázán s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výše zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadli obvinění J. K. a V. G. a také obvodní státní zástupce odvoláními. O nich rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006. Odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Odvolací soud uznal obviněné J. K. a V. G. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se oba obvinění dopustili tím, že „dne 18. 2. 2004 kolem 13.30 hod. po společné předchozí dohodě s dalšími dosud neustanovenými osobami ve společném úmyslu pod pohrůžkou užití zbraně zmocnit se věci v bazaru – zastavárně v P., zatímco obviněný V. G. čekal ve vozidle Škoda Fabia modré barvy v P. na obviněného J. K. a neztotožněný pachatel ve vozidle Ford tmavé barvy před hotelem A. na křižovatce v P. na druhého neztotožněného pachatele, nejprve neztotožněný pachatel s revolverem v ruce vstoupil do zastavárny, obešel pult a mířil přímo revolverem na přítomného poškozeného V. K., udeřil poškozeného do hlavy, bezprostředně na to do zastavárny vešel obviněný J. K. se dvěma velkými sportovními taškami a zůstal stát u dveří, neztotožněný útočník opakovaně znovu udeřil revolverem poškozeného do hlavy, požadoval, aby si klekl, vytáhl kovová pouta, přičemž poškozený sdělil, že peníze vydá dobrovolně a sám vyndal z vesty svoji legálně drženou zbraň ČZ 27 Browning, kterou použil, dvakrát vystřelil bez míření do zdi, poté se neztotožněný útočník přemístil ke dveřím prodejny k obviněnému J. K., začal střílet proti poškozenému svou zbraní nezjištěné značky ráže 38 Special, poškozený na to reagoval další střelbou a zasáhl tělo obviněného J. K., po střelbě oba útočníci z prodejny vyběhli, před zastavárnou se však rozdělili a každý utíkal jiným směrem k připraveným autům, do nichž nasedli a z místa činu ujeli“.
Za to byl obviněným J. K. a V. G. uložen každému podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený V. K., odkázán s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně Městský soud v Praze jako soud odvolací podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obou obviněných a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. K.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. K. doručen dne 12. 4. 2006, jeho obhájci dne 12. 4. 2005, obviněnému V. G. dne 20. 4. 2006, jeho obhájci dne 13. 4. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 4. 2006.
Obviněný J. K. podal dne 12. 6. 2006 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Podle obviněného soudy obou stupňů zcela ignorovaly jeho právo na obhajobu, neboť hlavního líčení se dne 14. 12. 2005 nezúčastnil z důvodu nemoci jeho obhájce JUDr. V. K., a soud prvního stupně i přes omluvenou nepřítomnost jmenovaného obhájce pokračoval v hlavním líčení. Obviněný v rámci této námitky poukazuje na to, že se nemohl vyjádřit k výše uvedenému postupu soudu prvního stupně. Jak obviněný v podaném dovolání rovněž namítá, nezmocnil JUDr. V. M., obhájce spoluobviněného V. G., k zastupování a takové zmocnění ani není založeno ve spise. Obviněný J. K. v této souvislosti podotýká, že právě ve zmiňovaném hlavním líčení byly provedeny důkazy, z nichž soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o jeho vině. S poukazem na obsah protokolu o hlavním líčení obviněný zdůrazňuje, že obhájce spoluobviněného JUDr. V. M. položil vyslýchanému svědkovi V. K. otázku směřující k prokázání trestné součinnosti obviněného s dalším doposud neustanoveným pachatelem. Svědek V. K. byl podle názoru tohoto obviněného vyslechnut v projednávané trestní věci opakovaně a jeho výpověď mohla být ovlivněna výpověďmi svědků vyslýchaných již v dřívějších hlavních líčeních, neboť uvedený svědek byl přítomen u těchto výslechů. Takový postup soudu prvního stupně je podle obviněného v rozporu s trestním řádem.
V další části dovolání se obviněný J. K. zabývá vyhodnocením již provedených důkazů v této trestní věci, přičemž vyjadřuje svůj nesouhlas zejména s výpovědí svědkyně R. K., jež vypovídala k výsledku porovnání pachových stop. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nesprávně posoudily také rozsah jeho zranění, které utrpěl na místě trestného činu, a opomenuly skutečnost, že byl postřelen šesti náboji. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru o trojnásobném postřelení tohoto obviněného, je takový závěr údajně v rozporu s úředními záznamy založenými ve spise.
Podle obviněného J. K. se soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly s právní kvalifikací posuzovaného skutku, protože údajně není zřejmé, na základě jakých okolností byl tento skutek kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný dovozuje uvedený názor ze skutečnosti, že v místě spáchání trestného činu se nenacházely žádné věci větší hodnoty. Závěrem svého dovolání obviněný J. K. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 1 T 70/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. G. napadl dne 9. 6. 2006 citovaný rozsudek soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento obviněný především popírá svou účast na loupežném přepadení a poukazuje na skutečnost, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů a indicií. Soudy nižších stupňů se podle názoru obviněného nevypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi. V rámci této námitky obviněný popírá své spojení s doposud neustanoveným pachatelem, jenž zbraní ohrožoval poškozeného V. K., a domnívá se, že cílem jednání tohoto útočníka bylo zcela něco jiného než zmocnění se cizí věci. Obviněný V. G. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 1 T 70/2004, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných J. K. a V. G. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný V. G. v podstatě namítá, že se trestné činnosti nedopustil, tudíž je zcela zřejmé, že jeho argumentace svou povahou neodpovídá použitému dovolacímu důvodu, neboť je vystavěna výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností. Jak dále uvádí státní zástupce, z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně je navíc zřejmé, že soudy činné dříve ve věci vycházely po zhodnocení důkazů z konkrétních skutkových zjištění, která také vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dovolání obviněného V. G. se tak podle mínění státního zástupce zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu a státní zástupce proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného J. K., podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství je i toto dovolání v rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zatíženo stejnou vadou, jaká je konkretizovaná ve vyjádření k dovolání obviněného V. G. Státní zástupce se však ztotožnil s dalším dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, o který obviněný J. K. opřel své dovolání. K tomu státní zástupce konstatuje, že v inkriminované fázi trestního řízení sice nebyla zjevně patrná kolize mezi obviněnými, nicméně soud nebyl ani za této situace oprávněn vnucovat obviněnému obhajobu advokátem jiného obviněného. Z protokolu o hlavním líčení podle státního zástupce nevyplývá, jakým způsobem byla řešena otázka obhajoby obviněného J. K. Na základě shora popsaných skutečností státní zástupce navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu rozsudek napadený dovoláním i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v té části, která se týká obviněného J. K., a aby dovolací soud přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. K. a V. G. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný J. K. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a současně i v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného J. K. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání tohoto obviněného je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, obviněný J. K. spatřuje jeho naplnění v tom, že u hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2005 nebyl přítomen jeho obhájce JUDr. V. K., přičemž obviněný nezmocnil k zastupování své osoby v rámci nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu jiného obhájce. V napadeném postupu soudu prvního stupně spatřuje obviněný porušení svého práva na obhajobu.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je naplněn, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jak je patrné ze spisových podkladů (č. l. 6 trestního spisu), dne 19. 2. 2004 byl obviněnému J. K. ustanoven z důvodů nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu obhájce JUDr. V. K., přičemž důvody nutné obhajoby trvaly po celé řízení před soudy obou stupňů a ustanovení uvedeného obhájce nebylo zrušeno. Dále Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že dne 14. 12. 2005 se ve věci konalo hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 7 a podle protokolu o tomto hlavním líčení se ho nezúčastnil JUDr. V. K., obhájce obviněného J. K., a to z důvodu nemoci. Obhajobu tohoto obviněného měl údajně převzít přítomný JUDr. V. M., obhájce spoluobviněného V. G., jak by naznačovala poznámka týkající se přítomnosti obhájců u tohoto hlavního líčení, kde je v protokolu (č. l. 708 trestního spisu) mimo jiné uvedeno „JUDr. M. – osobně, také i. s. JUDr. K.“. V trestním spise ovšem není založena žádná substituční plná moc, kterou by snad JUDr. V. K. zmocnil JUDr. V. M. k tomu, aby ho zastupoval při obhajobě obviněného J. K. Přitom ze zvukového záznamu průběhu té části hlavního líčení, která se týká zajištění obhajoby obviněného J. K. u hlavního líčení dne 14. 12. 2005, je zřejmé, že předsedkyně senátu nejdříve konstatovala nepřítomnost obhájce tohoto obviněného a poté sdělila, že jeho obhajobu „převezme“ JUDr. V. M., obhájce spoluobviněného V. G. Ze zvukového záznamu ani z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení přitom není patrné, zda a jak se k tomuto postupu vyjádřili obviněný J. K. a JUDr. V. M. Následně soud prvního stupně přistoupil k výslechu svědkyně R. K. a dalších svědků. Popsaný postup tudíž rozhodně nesvědčí o tom, že by JUDr. V. M. skutečně vykonával obhajobu obviněného J. K. u hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2005, protože k takovému závěru chybí potřebný právní podklad.
Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu poznamenává, že každé (resp. jakékoli) porušení práva na obhajobu ještě neznamená naplnění tohoto dovolacího důvodu. Pokud obviněný neměl zajištěnu nutnou obhajobu toliko pro část řízení, což je ostatně případ projednávané trestní věci, ale orgány činné v trestním řízení v této době neprováděly takové procesní úkony, které by vedly k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (srov. rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Jak ovšem vyplývá ze spisových podkladů (č. l. 708 až 718 trestního spisu), v posuzovaném případě soud prvního stupně prováděl v průběhu hlavního líčení, jehož se nezúčastnil obhájce obviněného J. K. JUDr. V. K., právě takové procesní úkony spočívající v dokazování, které v konečném důsledku vedly k vydání meritorního rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání tohoto obviněného. V uvedené souvislosti je z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2005 patrné, že zmiňovanými procesními úkony byly jak výslech poškozeného V. K., tak výslech svědků V. M. a R. K., kteří se vyjadřovali k odborným otázkám z oboru metody pachové identifikace a jejichž výpovědi byly důležitým podkladem pro hodnocení pachových stop použitých k usvědčení obviněného J. K. Pokud tedy soud prvního stupně v projednávané věci opomenul, že podle §202 odst. 4 tr. řádu nelze v případech nutné obhajoby konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce, zatížil tím řízení vadou, která ve spojení se shora uváděnými skutečnostmi měla zásadní vliv na právo obviněného J. K., aby mohl účinně uplatnit prostředky formální obhajoby (tj. mít v řízení obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby). Tím byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože obviněný J. K. neměl u hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2005 Obvodním soudem pro Prahu 7 svého obhájce, ačkoli podle zákona – z důvodu nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu – obhájce zde mít měl.
Stran námitek obviněného J. K., jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů učiněná z výpovědi poškozeného V. K. a na základě odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace ze dne 11. 10. 2005, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky nemohou být samy o sobě žádným dovolacím důvodem, protože – jak je níže podrobněji vysvětleno v souvislosti s dovoláním obviněného V. G. – v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění ani provedeného dokazování. Nejvyšší soud neakceptovat ani argument obviněného J. K., podle něhož se soudy činné dříve ve věci údajně vůbec nevypořádaly s právní kvalifikací posuzovaného skutku. Takové obecné konstatování obviněného nijak nezpochybňuje použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., která není vyloučena ani s poukazem na případnou nízkou hodnotu věcí, jichž se chtěl pachatel zmocnit násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. totiž hodnota věci není rozhodná a dokonce není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod. Uvedená okolnost není jediným rozhodujícím kritériem ani z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, neboť ustanovení §234 tr. zák. chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování (srov. rozhodnutí pod č. 19/1965 a č. 1/1980, s. 14 Sb. rozh. tr.).
Obviněný V. G. opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména za situace, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. G. má však především za to, že se nedopustil skutku popsaného ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu druhého stupně, resp. jeho průběh byl podle názoru tohoto obviněného výrazně odlišný. Obviněný tvrdí, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů a indicií, popírá svou vinu a nesouhlasí s hodnocením skutkových okolností, tak jak ho učinily soudy obou stupňů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný shledává podle názoru Nejvyššího soudu především v nesprávném hodnocení důkazů a následně v chybně zjištěném skutkovém stavu, z něhož soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině napadeného rozsudku, ale jen z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. G., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný V. G. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. G. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy zjednodušeně řečeno, že se obviněný spolu s dalším obviněným J. K. a dvěma dosud neustanovenými pachateli dne 18. 2. 2004 kolem 13.30 hod. po společné předchozí dohodě a ve společném úmyslu pod pohrůžkou užití zbraně chtěli zmocnit věci v bazaru – zastavárně v P. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která v zásadě jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše zdůraznil Nejvyšší soud.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný V. G. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti procesnímu postupu soudů činných dříve ve věci a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud dospěl na podkladě všech popsaných skutečností k závěru, že obviněný V. G. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného V. G.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného J. K., pokud jde o jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však konstatoval naplnění dalšího dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který tento obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání, jak již bylo výše vysvětleno. Po zjištění, že dovolání obviněného J. K. je uvedeném směru částečně důvodné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil ve vztahu k tomuto obviněnému napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 61 To 99/2006, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 1 T 70/2004, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 7 tak v potřebném rozsahu opětovně projedná věc obviněného J. K. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především příslušným procesním postupem zajistí práva obviněného na řádnou obhajobu. Poté opětovně rozhodne o vině a trestu tohoto obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného J. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y