ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.956.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 956/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2006 o dovoláních, která podali obvinění B. P . a V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 3 To 417/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 424/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění B. P. a V. L. byli rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 11 T 424/2004, uznáni vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jako jednatelé obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., se sídlem D., ul. K., jednáním popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, dále trestným činem předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., který spáchali jednáním uvedeným pod bodem II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, tedy tím, že jako jednatelé Ř. D., s. r. o., se sídlem D., ul. K., přestože věděli, že jejich obchodní společnost je již od konce roku 1999 ve svízelné finanční situaci a po mírném zlepšení v roce 2000 se situace v roce 2001 ještě výrazněji zhoršila tak, že obchodní společnost je předlužená, dále sjednávali nové závazky tím způsobem, že:
1. dne 9. 9. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 23. 9. 2002 odebrali od obchodní společnosti D. Ž., s. r. o., se sídlem D., zboží v hodnotě 2 525,- Kč a tuto fakturu neuhradili,
2. dne 17. 5. 2002 odebrali od obchodní společnosti F, s. r. o., se sídlem v P., střešní okna, a to na fakturu s datem splatnosti dne 27. 5. 2002 zboží v hodnotě 4 614,- Kč, na fakturu s datem splatnosti dne 30. 5. 2002 zboží v hodnotě 60 227,- Kč, na fakturu s datem splatnosti dne 9. 6. 2002 zboží v hodnotě 5 321,- Kč a tyto faktury ve lhůtách splatnosti neuhradili, teprve po několika urgencích poskytli poškozené společnosti částku 4 000,- Kč,
3. v červnu 2002 si objednali u A. M. zednické práce, které byly vykonány, byla jim vystavena faktura s datem splatnosti dne 4. 7. 2002 na částku 19 178,- Kč, dále faktura ze dne 11. 9. 2002, s datem splatnosti dne 23. 9. 2002 na částku 15 640,- Kč, tyto práce však poškozenému neuhradili a způsobili mu škodu ve výši 34 818,- Kč, teprve později po zahájení trestního stíhání obviněný V. L. částečně uhradil způsobenou škodu,
4. dne 8. 7. 2002 odebrali od podnikatelského subjektu R. – J. J., se sídlem v P., do komisního prodeje zboží, které bylo prodáno, byla jim vystavena faktura s datem splatnosti dne 7. 8. 2002 na částku 19 378,- Kč, kterou neuhradili,
5. dne 10. 7. 2002 odebrali od obchodní společnosti R., s. r. o., se sídlem v L., na fakturu s datem splatnosti dne 10. 10. 2002 zboží v hodnotě 9 523,- Kč, dne 31. 7. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 14. 8. 2002 zboží v hodnotě 1 323,- Kč, dne 8. 8. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 22. 8. 2002 zboží v hodnotě 1 773,- Kč, dne 13. 8. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 27. 8. 2002 zboží v hodnotě 3 585,- Kč, dne 29. 8. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 12. 9. 2002 zboží v hodnotě 2 119,- Kč, dne 23. 8. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 6. 9. 2002 zboží v hodnotě 1 424,- Kč, přičemž z těchto částek byla po mnoha výzvách až dne 3. 10. 2004 uhrazena částka 1 000,- Kč, posléze po zahájení trestního stíhání dlužnou částku z 50 % uhradil obviněný V. L., celkově byla poškozené obchodní společnosti R., s. r. o., v L. způsobena škoda ve výši 18 747,- Kč,
6. v srpnu 2002 si objednali montážní práce od Z. B., J., ul. V., přičemž za vykonané práce jim byla vystavena dne 9. 8. 2002 faktura s datem splatnosti dne 19. 8. 2002 na částku 1 742,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili a byla zaplacena až po opakovaných urgencích obviněným V. L. na počátku roku 2004.
Oba obvinění byli citovaným rozsudkem uznáni vinnými rovněž trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustili jednáním popsaným pod bodem III. ve výroku o vině, které spočívalo v tom, že jako jednatelé obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., se sídlem D., ul. K., přestože věděli, že jejich obchodní společnost je předlužená, že se jim nepodařilo podniknout žádný konkrétní krok k jejímu ozdravění, že již delší dobu nejsou schopni platit své splatné závazky a že tuto situaci nemohou změnit, tak
1. odebrali od obchodní společnosti F, s. r. o., se sídlem v P., dne 2. 10. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 12. 10. 2002 zboží v hodnotě 412,- Kč a dne 3. 12. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 13. 12. 2002 zboží v hodnotě 12 438,- Kč, které neuhradili,
2. na základě smlouvy o obchodním zastoupení, kterou uzavřeli s obchodní společností E., s. r. o., se sídlem v P., objednali dne 3. 10. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 8. 11. 2002 zboží v hodnotě 3 660,- Kč a dne 8. 10. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 14. 11. 2002 zboží v hodnotě 3 660,- Kč, za takto dodané zboží však poškozené obchodní společnosti ve lhůtě splatnosti nezaplatili, posléze tato obchodní společnost uzavřela s obviněným V. L. dohodu o splátkách,
3. dne 21. 10. 2002 sjednali dodávku a montáž plastových dveří od obchodní společnosti P., s. r. o., se sídlem v J., byla jim vystavena faktura, s datem splatnosti dne 28. 10. 2002 na částku 27 550,90 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti a posléze přes mnohé urgence neuhradili, až dne 24. 3. 2003 obviněný V. L. z této faktury uhradil částku 6 550,- Kč, a způsobili tak poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 21 090,- Kč,
4. dne 1. 11. 2002 odebrali od obchodní společnosti Z., s. r. o., se sídlem v D., postupně zboží na fakturu s datem splatnosti dne 15. 11. 2002 v hodnotě 10 936,- Kč, přičemž z této faktury po mnoha urgencích bylo dne 21. 3. 2003 uhrazena částka 6 936,- Kč, dále dne 14. 11. 2002 odebrali na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 zboží v hodnotě 12 685,90 Kč, dne 29. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 13. 12. 2002 zboží v hodnotě 50 118.40 Kč, dne 29. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 13. 12. 2002 zboží v hodnotě 3 473,- Kč, dne 19. 12. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 2. 1. 2003 zboží v hodnotě 8 979,- Kč, dne 20. 12. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 3. 1. 2003 zboží v hodnotě 678,20 Kč, dne 21. 1. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 4. 2. 2003 zboží v hodnotě 9 295,- Kč, dne 27. 1. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 10. 2. 2003 zboží v hodnotě 5 845,80 Kč, dne 31. 1. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 14. 2. 2003 zboží v hodnotě 1 855,50 Kč, a poškozené obchodní společností tak způsobili škodu ve výši 96 930,80 Kč,
5. dne 6. 11. 2002 odebrali od obchodní společnosti P. K. T. T., s. r. o., se sídlem v P., zboží, na které jím byla vystavena faktura splatná dne 20. 11. 2002 na částku 3 802,- Kč, dále faktura s datem splatnosti dne 19. 12. 2002 na částku 7 299,- Kč, tyto faktury přes opakované urgence neuhradili, poškozené obchodní společnosti způsobili škodu ve výši 11 101, Kč, kterou později obviněný V. L. zaplatil již v době probíhajícího trestního řízení,
6. dne 12. 11. 2002 odebrali od obchodní společnosti I. A., s. r. o., se sídlem v H., na fakturu s datem splatnosti dne 27. 11. 2002 zboží v hodnotě 64 392,- Kč, které přes urgence ve lhůtě splatnosti neuhradili, způsobenou škodu nyní z vlastních finančních prostředků splácí obviněný V. L.,
7. od obchodní společnosti R. K. S., a. s., se sídlem v P., dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 20 272,- Kč, dne 14. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 63 489,- Kč, dne 14. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 55 245,- Kč, dne 14. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 zboží v hodnotě 50 977,- Kč, dne 14. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 28. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 30 217, Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 38 270,- Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 59 353, Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 29 648,- Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 87 171, Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 51 443,- Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 59 731, Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 96 761,- Kč, dne 15. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 11. 2002 odebrali zboží v hodnotě 52 491, Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 52 489,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 44 256,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 20 495,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 35 995,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 10 717,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 29 251,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 53 578,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 52 066,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 1 834,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 11 419,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 115 109,- Kč, dne 21. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 5. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 39 417,- Kč, dne 26. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 10. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 44 628,- Kč, dne 26. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 10. 12. 2002 odebrali zboží v hodnotě 28 300,- Kč, když na základě těchto faktur uhradili pouze částku 13 627,- Kč, a obchodní společnosti R. K. S., a. s., tak způsobili škodu ve výši 1 220 995,- Kč,
8. dne 19. 11. 2002 převzali od Ing. J. K., bytem B., zálohu na provedeni stavebních prací na základě faktury, a to ve výši 50 000,- Kč, tyto práce však ve lhůtě nevykonali, práce nebyly provedeny ani později a poškozenému Ing. J. K. zálohu nevrátili,
9. dne 20. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 20. 12. 2002 odebrali od soukromého podnikatele T. Š., bytem P., ul. V., zboží v hodnotě 12 412,10 Kč, které přes opakované urgence nezaplatili,
10. na základě rámcové kupní smlouvy odebrali dne 28. 11. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 12. 12. 2002 zboží od obchodní společnosti S., a. s., se sídlem v J. H., v hodnotě 37 771,- Kč, které přes opakované upomínky nezaplatili,
11. dne 10. 12. 2002 od obchodní společnosti S. C., s. r. o., se sídlem v P., odebrali na fakturu splatnou dne 24. 12. 2002 zboží za 4 026,70 Kč, dne 7. 1. 2003 na fakturu splatnou dne 21. 1. 2003 zboží za 7 481,60 Kč, dne 7. 1. 2003 na fakturu splatnou dne 21. 1. 2003 zboží za 36 630,40 Kč, dne 15. 1. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 29. 1. 2003 zboží za 11 097,90 Kč, dne 14. 1. 2003 na fakturu splatnou dne 28. 1. 2003 zboží za 2 471,60 Kč, dne 4. 2. 2003 na fakturu splatnou dne 18. 2. 2003 zboží za 7 022,70 Kč a za toto zboží nezaplatili,
12. dne 31. 12. 2002 odebrali od obchodní společnosti S. J. H., a. s., na fakturu s datem splatnosti dne 17. 1. 2003 služby za 5 848,- Kč, které uhradili pouze částečně, do současné doby z této sumy zbývá uhradit částku 149,- Kč, dále dne 31. 3. 2003 na fakturu s datem splatnosti 12.4. 2003 odebrali zboží za 3 973,- Kč, za které nezaplatili,
13. dne 7. 1. 2003 odebrali od obchodní společnosti I. B., s. r. o., se sídlem v T. S. na fakturu s datem splatnosti dne 21. 1. 2003 zboží v hodnotě 14 502,- Kč a dne 9. 3. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 23. 1. 2003 zboží v hodnotě 7 732,- Kč a tyto faktury ve lhůtě splatnosti ani později nezaplatili, obchodní společnosti I. B., s. r. o., způsobili škodu ve výši 22 234,- Kč,
14. dne 20. 1. 2003 odebrali od obchodní společnosti Z., s. r. o., se sídlem v P., na fakturu s datem splatnosti dne 3. 2. 2003 zboží v hodnotě 8 299,20 Kč a dne 10. 12. 2002 na fakturu s datem splatnosti dne 24. 12. 2002 zboží v hodnotě 31 215,Kč, tyto faktury zaplatili pouze částečně a do zahájení trestního stíhání nezaplatili částku 8 299,- Kč,
15. dne 30. 1. 2003 odebrali od obchodní společnosti S. p., s. r. o., se sídlem v O., zboží v hodnotě 31 311,- Kč na fakturu s datem splatnosti dne 1. 5. 2003, za toto zboží přes urgence nezaplatili, uvedenou částku v současné době splácí obviněný V. L.,
16. dne 19. 2. 2003 si objednali u obchodní společnosti A. J. H., a. s. dopravní služby, za které jim byla vystavena faktura s datem splatnosti dne 14. 3. 2003 na částku 830,80 Kč, dne 27. 2. 2003 si objednali dopravní služby, za které jim byla vystavena faktura s datem splatnosti dne 14. 3. 2003 na částku 555,50 Kč, dne 19. 3. 2003 si objednali dopravní služby a byla jim vystavena faktura splatná dne 14. 4. 2003 na částku 1 910,50 Kč, za něž přes opakované urgence nezaplatili,
17. dne 20. 2. 2003 si objednali u obchodní společnosti O. T., a. s., zámečnické práce, které jím byly provedeny, a na základě těchto prací jim byla vystavena faktura na částku 4 688,30 Kč splatná dne 6. 3. 2003, kterou neuhradili,
18. dne 27. 2. 2003 převzali od J. V., bytem O., částku 28 000,- Kč jako zálohu na provedeni stavebních prací, a to na základě zálohové faktury, tyto práce však jejich obchodní společnost nikdy nevykonala, do současné doby dluží poškozenému celou uvedenou částku,
19. dne 5. 3. 2003 převzali od B. B., bytem O., částku 60 000.- Kč na zhotovení střechy, toto plnění však nikdy neuskutečnili a poškozenému uvedenou finanční částku nevrátili,
20. dne 4. 3. 2003 odebrali od obchodní společnosti E.-M., s. r. o., se sídlem v P., zboží za 3 617,30 Kč na fakturu splatnou dne 18. 3. 2003, kterou do současné doby nezaplatili,
21. dne 4. 3. 2003 odebrali od obchodní společnosti K., s. r. o., se sídlem v P., na fakturu s datem splatnosti dne 18. 3. 2003 zboží za 6 419,70 Kč, dne 19. 3. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 2. 4. 2003 zboží za 4 599,40 Kč, dne 25. 3. 2003 na fakturu s datem splatnosti dne 8. 4. 2003 zboží za 9 198,80 Kč a dne 4. 4. 2003 na fakturu s datem splatností dne 18. 4. 2003 zboží za 9 198,80 Kč, tyto faktury však neuhradili, a způsobili tak obchodní společnosti K., s. r. o., škodu ve výši 29 416,70 Kč,
22. dne 4. 3. 2003 odebrali od obchodní společnosti H.-C., s. r. o., se sídlem v H. K., na fakturu s datem splatnosti dne 18. 3. 2003 zboží v hodnotě 13 989,- Kč, za které nezaplatili,
23. dne 13. 3. 2003 odebrali od soukromého podnikatele V. T., se sídlem J., N. B., na fakturu s datem splatnosti dne 12. 4. 2003 zboží v hodnotě 100 173,- Kč, přičemž z této faktury uhradili dne 21. 3. 2003 částku 36 050,- Kč, dne 25. 3. 2003 odebrali na fakturu s datem splatnosti dne 24. 4. 2003 zboží v hodnotě 37 534,- Kč, za které přes urgence nezaplatili, a V. T. do současné doby dluží částku 101 207,- Kč,
24. dne 3. 3. 2003 si od soukromé podnikatelky H. K., se sídlem S., objednali inzertní služby, které jim byly poskytnuty a na něž byla vystavena faktura splatná dne 13. 3. 2003 na částku 2 801,- Kč, dne 1. 4. 2003 faktura splatná dne 10. 4. 2003 na částku 3 381,- Kč, dne 5. 5. 2003 faktura splatná dne 15. 5. 2003 na částku 2 801,- Kč, a tyto faktury ve lhůtě splatnosti přes opakované urgence nezaplatili, H. K. tak způsobili škodu ve výši 8 983,- Kč,
25. dne 13. 3. 2003 odebrali od obchodní společnosti R., s. r. o., se sídlem v O., na fakturu s datem splatnosti dne 27. 3. 2003 zboží v hodnotě 2 804,80 Kč, za které později ani přes urgence nezaplatili, teprve po zahájení trestního stíhání uvedenou částku uhradil obviněný V. L.,
26. dne 17. 3. 2003 odebrali od obchodní společnosti B., s. r. o., se sídlem v B., na fakturu splatnou dne 16. 4. 2003 zboží v hodnotě 19 095,70 Kč a tuto fakturu neuhradili,
27. dne 17. 3. 2003 odebrali od P. V., bytem M., řezivo v hodnotě 22 006,40 Kč na fakturu splatnou dne 31. 3. 2003, kterou neuhradili,
28. v roce 2003 odebrali od obchodní společnosti G. C., a. s., se sídlem v P., telekomunikační služby, přičemž jim byla dne 31. 3. 2003 vystavena faktura splatná dne 25. 4. 2003 na částku 1 654,20 Kč a dne 30. 4. 2003 faktura splatná dne 27. 5. 2003 na částku 1 467,- Kč, které nezaplatili, a obchodní společnosti G. C., a. s., tak způsobili škodu ve výši 3 121,20 Kč,
29. dne 4. 4. 2003 odebrali od J. M., bytem M., zboží v hodnotě 1 903,20 Kč na fakturu splatnou dne 18. 4. 2003, kterou ve lhůtě splatnosti nezaplatili ani po opakovaných urgencích, škoda byla poškozenému uhrazena až po zahájení trestního stihání obviněným V. L.,
30. v době od 17. 5. 2002 do 19. 3. 2003 u obchodní společnosti M. B. K., s. r. o., se sídlem v B., objednali a odebrali zboží na faktury, které ve lhůtách splatností neuhradili, cenu za toto zboží neuhradili ani do konce činnosti obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., ke dni 30. 4. 2003 a toto zboží odebrali na fakturu ze dne 17. 5. 2002 v hodnotě 16 299,40 Kč s datem splatnosti dne 31. 5. 2002, z které nezaplatili částku 11 000,- Kč, dále na fakturu ze dne 31. 5. 2002 v hodnotě 30 693,90 Kč s datem splatnosti dne 14. 6. 2002, na fakturu ze dne 10. 7. 2002 v hodnotě 42 413,70 Kč s datem splatnosti dne 24. 7. 2002, na fakturu ze dne 29. 8. 2002 v hodnotě 14 976,80 Kč s datem splatnosti dne 2. 9. 2002, na fakturu ze dne 6. 11. 2002 v hodnotě 22 944,20 Kč s datem splatnosti dne 20. 11. 2002, na fakturu ze dne 6. 12. 2002 v hodnotě 5 294,80 Kč s datem splatnosti dne 20. 12. 2002, na fakturu ze dne 12. 12. 2002 v hodnotě 17 753,50 Kč s datem splatnosti dne 26. 12. 2002, na fakturu ze dne 17. 12. 2002 v hodnotě 8 603,20 Kč s datem splatnosti dne 30. 12. 2002, na fakturu ze dne 9. 11. 2003 v hodnotě 23 204.30 Kč s datem splatnosti dne 23. 1. 2003 a na fakturu ze dne 19. 3. 2003 v hodnotě 35 325,90 Kč s datem splatnosti dne 2. 4. 2003, a tím způsobili poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 212 210,30 Kč, kterou po zahájení trestního stíhání uhradil obviněný V. L.,
31. dne 3. 11. 2002 si objednali od podnikatelského subjektu B. D. – E., se sídlem v D., zboží a služby, za které jim byla vystavena faktura ze dne 3. 11. 2002 s datem splatnosti dne 13. 11. 2002 na částku 12 719,- Kč, z níž uhradili pouze částku 10 719,- Kč, dále si dne 3. 2. 2003 objednali služby, za které jim byla vystavena faktura splatná dne 13. 2. 2003 na částku 366,- Kč, a další služby si objednali dne 28. 2. 2003, na což jim byla vystavena faktura splatná dne 10. 3. 2003 na částku 7 525,50 Kč, tyto faktury ve lhůtách splatnosti neuhradili, zaplatili je až po urgencích vzájemným započtením pohledávek,
32. dne 10. 12. 2002 si objednali u obchodní společnosti Z., s. r. o., se sídlem v P. zboží, které jim bylo dodáno a byla vystavena faktura ze dne 10. 12. 2002 na částku 31 215,- Kč splatná dne 24. 12. 2002, z níž ke dni 30. 4. 2003 nezaplatili částku 16 215,- Kč, kterou začal splácet až v září 2003 obviněný V. L. a v současné době je škoda uhrazena,
33. dne 22. 11. 2002 objednali u obchodní společnosti P. – V., s. r. o., se sídlem v B., zboží, na které jim byla vystavena faktura splatná dne 6. 12. 2002 na částku 4 612,50 Kč a dále faktura ze dne 4. 12. 2002 splatná dne 18. 12. 2002 na částku 2 646,80 Kč, další zboží si objednali dne 5. 12. 2002, kdy jim byla vystavena faktura splatná dne 19. 12. 2002 na částku 13 027,10 Kč, další zboží si objednali dne 17. 12. 2002, na které jim byla vystavena faktura na částku 3 382,30 Kč s datem splatnosti dne 31. 12. 2002, a faktura na částku 3 152,80 Kč, fakturované částky ve lhůtách splatnosti nezaplatili, a způsobili tak obchodní společnosti P. – V., s. r. o., škodu ve výši 26 821,70 Kč, kterou později po zahájení trestního stíhání zaplatil obviněný V. L.,
34. u obchodní společnosti P. J. Č., s. r. o., se sídlem v Č. B., si objednali přepravní služby, které jim byly poskytnuty, a dne 27. 3. 2003, jim byla vystavena faktura s datem splatnosti dne 15. 4. 2003 na částku 512,40 Kč, kterou neuhradili,
35. dne 28. 3. 2003 odebrali od P. V., bytem B., ul. Š., na fakturu splatnou dne 11. 4. 2003 zboží v hodnotě 607,- Kč, za které nezaplatili,
36. dne 1. 4. 2003 odebrali od obchodní společnosti C. P., v. o. s., se sídlem v Č. L. na fakturu splatnou dne 15. 4. 2003 zboží v hodnotě 10 919,- Kč, za které ve lhůtě splatnosti nezaplatili a tuto fakturu uhradil až dne 9. 3. 2004 obviněný V. L.,
37. od obchodní společnosti Č. T., a. s., odebírali v období březen 2003 a duben 2003 telefonní služby, za což jim byla vystavena faktura na částku 1 444,20 Kč a faktura na částku 1 199,90 Kč, které nezaplatili.
Současně byl výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci obviněný V. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jako jednatel obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., celkem 10 skutky uvedenými pod bodem IV. ve výroku o vině v tomto rozsudku soudu prvního stupně.
Za to byly obviněným B. P. a V. L. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci uloženy následující tresty. Obviněný B. P. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roky za současného uložení dohledu probačního úředníka. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byla citovaným rozsudkem obviněnému B. P. uložena povinnost nahradit ve zkušební době škodu, kterou způsobil trestnou činností. Jmenovanému obviněnému byl týmž rozsudkem uložen podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 5 let a podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 250 000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ jeho nezaplacení stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
Obviněnému V. L. byl shora označeným rozsudkem uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 a 1/2 roku za současného uložení dohledu probačního úředníka. Současně byla obviněnému V. L. podle §60a odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit ve zkušební době škodu, kterou způsobil trestnou činností. Soud prvního stupně rovněž rozhodl tak, že podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil tomuto obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 5 let.
Oproti tomu byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. Zt 142/2004, která jim kladla za vinu spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak jak jsou uvedeny pod body I./1. až I./12., I./37., I./52. a I./53. obžaloby. Obviněný B. P. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn podle §226 písm. c) tr. řádu shora uvedené obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutky uvedené pod body I./28., I./29., I./33., I./34., I./44., I./48., I./49. a I./54. obžaloby spáchal tento obviněný.
Výrokem podle §229 odst. 1, 3 tr. řádu pak Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl o tom, že všichni poškození se odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění B. P. a V. L. a poškozený L. B. podali proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 3 To 417/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině uvedeném pod bodem I., stran obviněného B. P. i ve výroku o vině pod bodem III. a stran obviněného V. L. i ve výroku o vině pod bodem IV. tohoto rozsudku. Rovněž byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestech v případě obou obviněných a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k nárokům poškozených obchodních společností S. C., s. r. o., se sídlem P., S., a. s., se sídlem J. H., O. T., a. s., se sídlem T., B., s. r. o., se sídlem B., D. B., s. r. o., se sídlem B., a poškozeného F. N., bytem M. B. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obvinění B. P. a V. L. byli uznáni vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že jako jednatelé Ř D, s. r. o., se sídlem D., ul. K., nejpozději dne 13. 5. 2002 nesplnili svou zákonnou povinnost, která jim je dána zákonem o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na obchodní společnost Ř. D., s. r. o., v této době nepodali návrh na prohlášení konkurzu, ačkoli věděli, že tato společnost již od roku 2001 má více věřitelů a není schopna plnit své splatné závazky, navíc nejpozději od uvedeného data věděli, že společnost je předlužená a že splatné závazky přesáhly hodnotu majetku společnosti a tento stav nelze zvrátit.
Obviněný B. P., stran kterého byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem III., byl citovaným rozsudkem soudu druhého stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body III./1. až III./29. a III./34. až III./37. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za to byly obviněným B. P. a V. L. rozsudkem soudu druhého stupně uloženy následující tresty. Obviněný B. P. byl za shora popsané trestné činy a za trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. nedotčen, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roky. Současně byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 5 let.
Obviněný V. L. byl za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a za trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr.zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. nedotčen, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal skutky popsanými ve výroku napadeného rozsudku pod bodem III., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek v tomto výroku v případě tohoto obviněného nedotčen, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Rovněž v případě tohoto obviněného vyslovil soud druhého stupně ve svém rozsudku podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 3 roky.
Obviněný V. L. byl rozsudkem odvolacího soudu podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. Zt 142/2004, pro skutky, jimiž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a které jsou uvedeny pod bodem IV. ve výroku o vině v rozsudku tohoto soudu.
Dále byli oba obvinění rozsudkem odvolacího soudu podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni téže obžaloby pro skutek spočívající v tom, že jako jednatelé obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., se sídlem v D., v období od ledna 2001 do června 2003 odebírali na základě smlouvy o dodávce vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních a srážkových vod veřejnou kanalizací ze dne 1. 4. 1997 od obchodní společnosti V. a k. J. Č., a. s., se sídlem v Č. B., služby vodného a stočného, byla jim vystavena faktura na částku 395,50 Kč splatná ke dni 31. 7. 2001, faktura na částku 291,60 Kč splatná ke dni 31. 7. 2001, faktura na částku 184,20 Kč splatná ke dni 31. 7. 2001, faktura na částku 5 140,20,- Kč splatná ke dni 10. 7. 2003 a faktura na částku 1 020,60 Kč splatná ke dni 14. 7. 2003 a tyto faktury nebyly ze strany obviněných do současné doby uhrazeny, a tak způsobili obchodní společnosti V. a k. J. Č., a. s., škodu ve výši 7 032,10 Kč, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud rozhodl stran shora označených poškozených tak, že podle §229 odst. 3 tr. řádu byli tito poškození se svými nároky odkázáni na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek napadený odvoláním nezměněn. O odvolání poškozeného L. B. rozhodl soud druhého stupně tak, že toto odvolání podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému B. P. doručen dne 19. 1. 2006, jeho obhájci dne 8. 3. 2006, obviněnému V. L. dne 2. 6. 2006, jeho obhájci dne 18. 1. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 12. 2005.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadli obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný B. P. podal dovolání dne 28. 2. 2006 a opřel je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného napadený rozsudek vychází z chybně posouzeného skutkového stavu. S ohledem na toto konstatování obviněný trvá na své nevině a má za to, že jeho jednání před prohlášením konkursu na obchodní společnost Ř. D., s. r. o., jejímž byl jednatelem, nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin. Na podporu svého tvrzení obviněný uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily ekonomickou situaci uvedené obchodní společnosti, když toto své tvrzení doplňuje o příkladmý výčet opatření umožňujících sanaci jmenované společnosti. Podle názoru obviněného jsou nesprávné závěry soudů nižších stupňů stran schodku na zásobách prodejny, jakož i celkového ekonomického stavu zmíněné obchodní společnosti. Jak dále obviněný uvádí, situaci této obchodní společnosti nebylo možno hodnotit pouze na základě číselných výsledků, ale soudy obou stupňů měly přihlédnout i k jiným skutečnostem, které ovlivnily hospodaření společnosti.
Pokud jde o solidaritu jednatelů, obviněný B. P. je přesvědčen, že v jeho jednání chyběla subjektivní stránka trestného činu, neboť mu nebyl znám přesný obsah právních úkonů činěných druhým z jednatelů jménem společnosti. Podle názoru obviněného pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní jednání nepostačuje zjištění, že někdo jiný jednal jménem společnosti v rozsahu, v kterém mohl jednat i on sám, a to ani tehdy, bylo-li prokázáno, že o takovém jednání obviněný věděl. V rámci této námitky pak obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. a konstatuje, že se neúčastnil útoků popsaných pod body III./1., 2., 3., 5., 6., 8., 9., 11., 13., 14., 15., 20., 22., 24., 25., 29., 30., 31., 32., 33., 34., 35. a 36. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a převážně se o nich dozvěděl zpětně.
Obviněný B. P. pokládá právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem II./7. ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně za nesprávnou, protože podle jeho názoru skutek nemohl být kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takové tvrzení obviněný opírá o skutečnost, že v seznamu faktur uvedených v popisu zmiňovaného skutku se vyskytuje faktura, která ovšem ve skutečnosti neexistuje. Jak obviněný dále ve svém dovolání uvádí, odvolací soud se nevypořádal s námitkou obviněného stran neexistence této faktury, což obviněný považuje za podstatnou vadu řízení. Podle obviněného odvolací soud nedostatečně posoudil otázku, který z obchodních případů realizovaných na základě ze dne 14. 11. 2002, ze dne 15. 11. 2002 a ze dne 21. 11. 2002 spadá do období před datum vzniku povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., tj. před den 14. 5. 2005 (správně jde o den 13. 5. 2005). V této souvislosti obviněný namítá, že v uvedených obchodních případech nebylo prokázáno, zda obviněný věděl o celkovém zhoršeném hospodářském výsledku za uplynulý kalendářní rok.
Na základě shora popsaných skutečností je obviněný B. P. přesvědčen, že přinejmenším nenaplnil subjektivní stránku trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Obviněný V. L. podal dovolání dne 15. 3. 2006 a opřel ho o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy obou stupňů nemohly posoudit jeho jednání jako spolupachatelství, protože v posuzované trestní věci nebylo jednání obviněných vedeno společným úmyslem, který by zahrnoval jejich společné jednání a sledování společného cíle.
Stran této námitky obviněný V. L. uvádí, že u skutků podřazených pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. chyběl u obviněných jejich společný úmysl. Podle obviněného je spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. možné toliko u úmyslných trestných činů s tím, že u nedbalostních trestných činů se vyskytují jen případy podobné spolupachatelství a trestní odpovědnost se u každého jednotlivého pachatele posuzuje samostatně, nikoliv ovšem jako spolupachatelství. Jak dále obviněný k této námitce uvádí, z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplynulo, že jednání a podepisování jménem společnosti Ř. D., s. r. o., bylo u každého z jednatelů neomezené a nemohlo být navzájem ovlivněno. Obviněný proto považuje společnou odpovědnost jednatelů, jak ji dovodily soudy nižších stupňů, za pouhou fikci, která nemá oporu v provedeném dokazování.
S poukazem na argumentaci týkající se spolupachatelství obviněný V. L. zpochybňuje posouzení subjektivní stránky trestného činu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, které se podle názoru obviněného nevypořádaly s důkazy předloženými obhajobou, jimiž obviněný prokazoval své možnosti vyvést zmíněnou obchodní společnost z úpadku. Takové nedostatečné posouzení důkazů ze strany soudu prvního a druhého stupně je podle obviněného závažným procesním i hmotněprávním pochybením. Obviněný se domnívá, že skutky popsané pod body II. a III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního a druhého stupně se nedají generalizovat, neboť obviněný již při vzniku závazků či následně přistupoval k závazkům obchodní společnosti nebo tyto závazky zcela přebíral na svou osobu. Nadto se podle mínění obviněného někteří poškození ani necítili být poškozenými, jelikož již v době vzniku závazkového vztahu věděli, že dojde ke splnění závazku až v pozdější době, a byli s tím srozuměni od samého počátku. Podle obviněného jeho jednání postrádá úmysl, který je znakem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obdobný závěr obviněný činí i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., přičemž nesouhlasí s jejím posouzením soudy nižších stupňů.
Obviněný V. L. rovněž považuje za nespravedlivou i výši uloženého trestu, protože podle rozsudku obviněný nese odpovědnost i za obchodní případy, které nemohl ovlivnit z důvodu neomezeného individuálního jednání každého z jednatelů obchodní společnosti Ř. D., s. r. o. Podle přesvědčení obviněného se snažil řešit a plnit právě ty obchodní případy, za něž nenesl přímou odpovědnost. Naopak druhý společník se podle názoru obviněného choval zcela odlišně a neprojevoval takovou snahu po záchraně společnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný V. L. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obviněných B. P. a V. L. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného B. P., podle státní zástupkyně podstatná část argumentace uplatněné tímto dovolatelem v jeho dovolání nemůže být předmětem přezkoumání z hlediska správnosti právního závěru o zavinění tohoto obviněného u veškeré jeho trestné činnosti, protože obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
Námitku obviněného B. P. spočívající v tom, že nemohl nést solidární odpovědnost za jednání jiného společníka – obviněného V. L., považuje státní zástupkyně za vyvrácenou v důsledku výkladu soudů obou stupňů. Jak dále státní zástupkyně ve svém vyjádření uvádí, právní závěry soudů prvního a druhého stupně nemohou být zpochybněny ani odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, o které obviněný opírá svou argumentaci. Citovaný judikát totiž podle vyjádření státní zástupkyně řeší prostřednictvím stupně společenské nebezpečnosti jednání člena kolektivního orgánu a rozsah jeho konkrétního podílu odpovědnosti za vydání kolektivního rozhodnutí. K tomu státní zástupkyně zdůrazňuje, že v rámci uvedené námitky obviněný B. P. přehlédl neexistenci dělené odpovědnosti ve společenské smlouvě a z toho vycházející správný závěr soudů nižších stupňů o solidární odpovědnosti obou jednatelů jako statutárních orgánů.
Podle názoru státní zástupkyně dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplňuje po věcné stránce námitka obviněného V. L. týkající se nedostatku subjektivního znaku společného jednání obviněných. Státní zástupkyně však nesouhlasí s touto námitkou, pokud jde o nedostatek vzájemné vědomé součinnosti s druhým obviněným B. P. ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., a odkazuje přitom na své právní závěry týkající se solidární odpovědnosti jednatelů. Státní zástupkyně rovněž odmítá námitku obviněného V. L., který takto zpochybňuje svou trestní odpovědnost u trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Podle přesvědčení státní zástupkyně je uvedená námitka obviněného nepřiléhavá, neboť stav hospodaření obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., byl seznatelný z účetní závěrky za rok 2001.
S poukazem na své závěry uvedené shora státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných B. P. a V. L. tak, že se tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. odmítají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění B. P. a V. L. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný B. P. však má především za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav, a toto své tvrzení opírá o námitky skutkové povahy. Z nich zejména vyplývá, že tento obviněný považuje za nesprávné zhodnocení ekonomické situace obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., k němuž v projednávané věci dospěly soudy obou stupňů. Obviněný svými námitkami rovněž zpochybňuje závěry obsažené ve znaleckém posudku a ve své argumentaci současně polemizuje s údaji soudů nižších stupňů stran schodku vzniklého na zásobách prodejny, jakož i se závěry těchto soudů, které se týkají možnosti záchrany uvedené obchodní společnosti. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává především v nesprávném hodnocení důkazů a následně v chybně zjištěném skutkovém stavu, z něhož soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný B. P. dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených v příslušných výrocích o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů, ale jen z jiných skutečností, než jaké tyto soudy vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotněprávním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný B. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný B. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného B. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno v příslušných částech ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V podstatě jedinou námitkou obviněného B. P., která odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, je jeho tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů pochybily, pokud na základě učiněných skutkových zjištění dovodily existenci subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. Obviněný se domnívá, že pro vyvození trestní odpovědnosti za určité jednání nepostačí, pokud někdo jiný za jednal obchodní společnost v rozsahu, v němž mohl jednat i on sám jako jednatel této společnosti, a to ani tehdy, bylo-li prokázáno, že o takovém právním úkonu věděl. Tuto argumentaci pak obviněný B. P. doplňuje o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., když současně popírá svůj podíl na dílčích útocích uvedených pod body III./1., 2., 3., 5., 6., 8., 9., 11., 13., 14., 15., 20., 22., 24., 25., 29., 30., 31., 32., 33., 34., 35. a 36. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru se neúčastnil těchto útoků a vesměs se o nich dozvěděl zpětně.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.), za situace, má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, je oprávněn jednat jménem této společnosti zásadně každý z nich samostatně. Společenská smlouva nebo stanovy však mohou stanovit jinak. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v dovolacím řízení respektuje, působili obvinění B. P. a V. L. v obchodní společnosti Ř D, s. r. o., jako společníci a jednatelé. Ze společenské smlouvy založené v trestním spise na č.l. 227 nevyplývá, že by mezi těmito společníky a jednateli existovala tzv. dělená odpovědnost za konkrétní právní jednání. Podle článku 19 této smlouvy jednali oba jednatelé za obchodní společnost (správně jménem obchodní společnosti) samostatně. Z článku 20 této společenské smlouvy se pak podává, že k obchodnímu vedení společnosti se vyžadoval souhlas obou jednatelů. Nejvyšší soud dodává, že v případě obviněných B. P. a V. L. jako jednatelů (tj. statutárního orgánu) obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., se shora popsané skutečnosti promítly i do deklaratorního zápisu v obchodním rejstříku, podle kterého měli oba obvinění samostatné oprávnění jednat jménem zmíněné obchodní společnosti.
V obecné rovině lze přitom konstatovat, že právnické osoby mohou jednat mimo jiné prostřednictvím statutárního orgánu (viz §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. §13 odst. 1 ve spojení s §133 odst. 1 obch. zák.), a uvedené jednání právnické osoby je pak výsledkem individuální nebo kolektivní vůle osob, které představují takový orgán. Od jednání určitých fyzických osob jménem obchodní společnosti, pro něž je typické, že se projevuje navenek, je nutné odlišovat rozhodování uskutečňované uvnitř obchodní společnosti. Tímto rozhodováním je tzv. obchodní vedení společnosti, kterým se zejména chápe rozhodování o podnikatelské činnosti obchodní společnosti. S poukazem na čl. 20 společenské smlouvy obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., lze uvést, že o podnikatelských aktivitách této obchodní společnosti rozhodovali oba jednatelé společně, a teprve tehdy, nedošlo-li mezi jednateli ke konsensu, mohla rozhodnout valná hromada společnosti.
Za obchodněprávní jednání uskutečněná jménem obchodní společnosti pak nesou obecnou obchodněprávní odpovědnost zejména osoby představující statutární orgán právnické osoby, tj. jednatelé v případě společnosti s ručením omezeným. Tato soukromoprávní odpovědnost jednatelů (statutárního orgánu) za porušení právních povinností při výkonu funkce je odpovědností objektivní, pro jejíž vznik se nevyžaduje zavinění a nelze ji omezit ani vyloučit. S ohledem na shora popsané skutečnosti tedy bylo možno u obou jednatelů obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., dovozovat obchodněprávní odpovědnost s tím, že tito jednatelé plně odpovídali za právní úkony jimi učiněné jménem této právnické osoby.
Pokud se však jedná o trestní odpovědnost obviněných B. P. a V. L. vystupujících v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., je nezbytné ji posuzovat s ohledem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby uplatňovanou v trestním právu. Tato zásada vylučuje kolektivní odpovědnost a odpovědnost za vinu jiné osoby, což ostatně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr., na které ve svém dovolání upozornil také obviněný B. P.. Z postupu soudů obou stupňů je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že trestní odpovědnost obviněných jako jednatelů uvedené obchodní společnosti byla posuzována v souladu se zmíněnou trestněprávní zásadou individuální odpovědnosti, a tedy i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu připomínanou citovaným rozhodnutím tohoto soudu. Soudy nižších stupňů dospěly na základě skutkových okolností mimo jiné k závěru, že si oba obvinění museli být na základě stavu hospodaření a účetnictví vědomi špatné ekonomické situace obchodní společnosti Ř. D., s. r. o. Podle rozhodných skutkových zjištění soudů obou stupňů, s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, však oba obvinění svým jednáním i přes tuto znalost špatného ekonomického stavu obchodní společnosti Ř D, s. r. o., umožňovali vstup jmenované společnosti do dalších obchodních závazkových vztahů. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním je proto nedůvodná námitka obviněného B. P., jejímž prostřednictvím zpochybňuje svou trestněprávní odpovědnost za jednání uvedená pod body III./1., 2., 3., 5., 6., 8., 9., 11., 13., 14., 15., 20., 22., 24., 25., 29., 30., 31., 32., 33., 34., 35. a 36. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pokud tento obviněný uvádí, že se neúčastnil zmíněných dílčích útoků a převážně se o nich dozvěděl až zpětně. Jak je totiž v posuzované trestní věci zcela nepochybné, obviněný B. P. jako jednatel obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., vstupoval společně s obviněným V. L. do obchodních závazkových vztahů s jinými podnikatelskými i nepodnikatelskými subjekty, ačkoli oba museli vědět, že tato obchodní společnost nemůže v důsledku své nepříznivé ekonomické situaci dostát svým smluvním závazkům. S ohledem na postavení obviněných jako jednatelů jim navíc náleželo obchodní vedení uvedené obchodní společnosti (§134 obch. zák.), proto museli být oba obvinění podrobně obeznámeni s jejími podnikatelskými aktivitami. Na podkladě všech zmíněných skutečností učinily soudy nižších stupňů správný a zákonu odpovídající závěr, podle něhož obviněný B. P. musel vědět též o obchodních aktivitách svého společníka – dalšího jednatele obchodní společnosti a o jejich důsledcích. Za tohoto skutkového předpokladu, který nemůže Nejvyšší soud zpochybňovat, se obviněný ztotožnil s podvodným úmyslem směřujícím ke vzniku značné škody ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Shora uvedenou námitku obviněného proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný V. L. ve svém dovolání poukazuje zejména na to, že u trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. chybí společný úmysl u obou obviněných. S tímto názorem obviněného se dovolací soud nemohl ztotožnit. Společný úmysl nelze podle názoru Nejvyššího soudu ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, protože ve vztahu ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která Nejvyšší soud v dovolacím řízení respektuje, obviněný V. L. uzavřel spolu s obviněným B. P. společenskou smlouvu o založení společnosti s ručením omezeným Ř D, s. r. o., (podle výpisu z obchodního rejstříku byla uzavřena dne 13. 11. 1996). Touto smlouvou na sebe obviněný V. L. převzal vedle práv také základní povinnosti jednatele, ke kterým podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák. zejména náleží povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. V projednávané trestní věci dospěly soudy nižších stupňů k jednoznačnému závěru, že obviněný V. L. zanedbal své jednatelské povinnosti a přes shora zmiňovanou neuspokojivou ekonomickou situaci obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., uzavíral jménem této společnosti společně s dalším obviněným obchodní smlouvy, k jejichž dodržení – zejména z hlediska poskytnutí platby za získané zboží, resp. služby – ovšem nemohlo v budoucnu dojít. Společný úmysl obou obviněných bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu dovodit s ohledem zjištěný skutkový stav, protože každý z obviněných si musel být vědom špatného ekonomického stavu zmíněné obchodní společnosti včetně jejího předlužení, přesto oba – byť do jisté míry samostatně – přijímali nové závazky jménem této společnosti, za jejíž chod odpovídali, a společným jednáním tak naplnili skutkovou podstatu trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byli uznáni vinnými.
K výše uplatněné námitce obviněného V. L. týkající se trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud poznamenává, že jedním z předpokladů rozhodných pro naplnění zákonných znaků citovaného trestného činu je, aby pachatel jednal za již existujícího stavu předlužení. Přitom není rozhodné, jakým způsobem si pachatel přivodil stav předlužení, resp. jak se dostala do stavu předlužení právnická osoba, za kterou pachatel jednal. V obecné rovině lze konstatovat, že pachatelem zmiňovaného trestného činu může být toliko dlužník. Jestliže je takovým dlužníkem právnická osoba, nese trestní odpovědnost fyzická osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby, resp. v jejím zastoupení (§90 odst. 2 tr. zák.). Z hlediska subjektivní stránky pak lze spáchat trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. úmyslným zaviněním (§4 tr. zák.) nebo zaviněním z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.]. Soud prvního stupně učinil v tomto směru závěr, že u obou obviněných jde o zavinění z vědomé nedbalosti. V takovém případě skutečně nepřichází v úvahu spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., které je podmíněno existencí úmyslu pachatelů spáchat trestný čin společným jednáním, takže přichází v úvahu jen u úmyslných trestných činů (viz rozhodnutí pod č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně ovšem nekvalifikoval trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. jako spáchaný ve spolupachatelství obviněných B. P. a V. L., proto dovolací námitka obviněného V. L. zpochybňující závěr soudu o spolupachatelství u trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. řádu není opodstatněná. Navíc odvolací soud zde zaujal právní názor, podle něhož i dílčí skutky obviněných posouzené jako trestný čin předlužení jsou (spolu s dalšími dílčími skutky) součástí jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který je nepochybně trestným činem úmyslným, avšak tuto změnu v právní kvalifikaci nemohl odvolací soud učinit s ohledem na zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu podle §259 odst. 4 tr. řádu).
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových okolností v projednávané trestní věci, obvinění B. P. a V. L., vědomi si ekonomické situace obchodní společnosti Ř. D., s. r. o., přijímali jako její jednatelé další závazky ve stavu předlužení této obchodní společnosti, přičemž věděli o stavu předlužení. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé. Nad rámec výše uvedeného pak dovolací soud připomíná, že o spolupachatelství jde i tehdy, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním pouze některý ze znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu, a skutková podstata je následně naplněna souhrnem dílčích jednání jednotlivých spolupachatelů. Spolupachatelstvím ve výše zmíněném smyslu je rovněž jednání každého ze spolupachatelů, které je článkem řetězu, přičemž jednotlivé články řetězu tvoří dohromady skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).
S poukazem na závěry uvedené shora tak Nejvyšší soud nemá pochybnosti o existenci společného úmyslu obviněných B. P. a V. L. ve vztahu k oběma trestným činům spáchaným úmyslně a námitku obviněného V. L. považuje za neopodstatněnou.
Podstatou další části dovolací argumentace obviněného V. L. jsou námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože jimi zpochybňuje hodnocení důkazů, tak jak je provedly soudy nižších stupňů, případně nesouhlasí se závěry těchto soudů stran zjištěného skutkového stavu věci. Zde platí totéž, co bylo výše uvedeno ohledně dovolání obviněného B. P. Stejný charakter má i tvrzení obviněného V. L., pokud nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů v otázce hodnocení subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V rámci této námitky obviněný uvádí, že nemohl být pachatelem trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zák., neboť jeho cílem bylo oddlužit obchodní společnost, k čemuž měl údajně dostatečné finanční krytí. Obdobně lze za námitku, která neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu, považovat i tvrzení tohoto obviněného, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože se někteří poškození necítili být poškozenými.
Konečně i výhrady obviněného V. L. proti výši uloženého trestu jsou mimo uplatněný dovolací důvod, takže ani k nim nemohl dovolací soud přihlížet. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). U obviněného V. L. však nejde o žádnou z uvedených vad výroku o trestu, které podle citované judikatury naplňují důvody dovolání, a obviněný ani takovou vadu nevytýká, protože podstatou jeho námitky je pouhé přesvědčení obviněného o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, aniž mu byl uložen nepřípustný druh trestu nebo stanovena výměra mimo zákonnou trestní sazbu. Jde tudíž o námitku, která není opodstatněná a namohl založit existenci dovolacího důvodu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění B. P. a V. L. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y