ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.959.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 959/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání podaném obviněným K. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 7/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 7/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 3/2004, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2. tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a podle §255 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného JUDr. M. P.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání pouze obviněný K. K. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně z podnětu podaného odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 7/2006. Nejprve zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu a poté sám uznal obviněného K. K. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin mu podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti a v družstvu na dobu pěti roků.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný K. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítl, že odvolací soud změnou právní kvalifikace z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku na trestný čin zpronevěry porušil právo obviněného na obhajobu, neboť na tuto změnu obviněný nebyl upozorněn a v rámci své obhajoby se nezaměřil na skutečnost, zda v rozhodném období byl či nebyl předsedou představenstva družstva. V řízení u soudu prvního stupně přitom nebylo pochyb o tom, že obviněný v rozhodném období předsedou představenstva byl a úvahy odvolacího soudu v tomto směru nejsou správné. Zápis do obchodního rejstříku z 9. 5. 2000 byl učiněn zpětně a v inkriminované době byl obviněný v obchodním rejstříku zapsán jako předseda představenstva a vycházel z přesvědčení, že odvolání jeho osoby z této pozice nebylo v souladu s právními předpisy. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci přitom nemohl předvídat. Soud druhého stupně pominul změnu způsobu evidence v obchodním rejstříku před 31. 12. 2000 a po tomto dni. Také schůze delegátů družstva v únoru 2001 potvrdila, že obviněný byl předsedou představenstva družstva. Úmyslem obviněného bylo chránit finanční prostředky družstva, o jejich převodu věděli ostatní členové resp. zaměstnanci družstva a nemohl mít vědomost o následném počínání právního zástupce, který finanční prostředky zpronevěřil. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru bylo třeba kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., avšak tato kvalifikace by byla v neprospěch obviněného. Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky obsahově odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno posoudit.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud shledal, že většina námitek dovolatele naplňuje z obsahového hlediska citovaný dovolací důvod, neboť směřovala proti právnímu posouzení skutku popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku. Jednalo se zejména o tvrzení, podle kterého bylo úmyslem obviněného chránit finanční prostředky družstva a nemohl být srozuměn s tím, že advokát, jež do této doby pracoval ve prospěch družstva, svěřené peníze zpronevěří. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí ohledně obviněného K. K. v rozsahu relevantních námitek a zjistil, že jsou důvodné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. K přisvojení si cizí věci, která takovému pachateli byla svěřena, dojde, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Z hlediska subjektivní stránky jako jednoho ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu zákon vyžaduje úmyslné směřování obviněného jak ve vztahu k přisvojení si cizí věci, tak ke způsobení následku v podobě škody. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
Ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je tedy nezbytný závěr o (nejméně) srozumění obviněného, že jeho konáním dojde k přisvojení cizí svěřené věci jím nebo spolupachatelem, ve vztahu ke způsobení značné škody pak z hlediska zavinění postačí nedbalost. Pro tento závěr pak musí být nepochybný podklad ve skutkových zjištěních popsaných v odsuzujícím rozsudku. V případě trestného činu spáchaného společným jednáním dvou nebo více osob jakožto spolupachateli podle §9 odst. 2 tr. zák. je nezbytné, aby úmysl spolupachatelů směřoval ke spáchání trestného činu společným jednáním. I za situace, když každý ze spolupachatelů jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, je nezbytné, aby ze skutkového stavu věci vyplývaly okolnosti vypovídající o úmyslném zavinění pachatele (resp. nedbalostní způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku) také ve vztahu k počínání spolupachatele – i jeho počínání by mělo být ve vědomostní a volní složce zavinění pachatele alespoň v hrubých rysech zahrnuto.
Podle výroku rozsudku vrchního soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že „přestože podle rozhodnutí shromáždění delegátů družstva z 2. 6. 1999 deklarovaného zápisem v obchodním rejstříku dne 9. 5. 2000 nebyl předsedou ani členem představenstva Stavebního bytového družstva m., neoprávněně vyzvedl dne 28. 11. 2000 společně s ředitelem družstva Ing. Š. z účtu v hotovosti finanční částku 9.191.146,- Kč z majetku družstva, kterou předal prostřednictvím zaměstnankyně Stavebního bytového družstva m., L. Ch. JUDr. M. P., takže Stavební bytové družstvo m. ztratilo možnost disponovat s uvedenou finanční částkou, a způsobil tím družstvu škodu ve výši nejméně 9.163.280,60 Kč.“
Z takto popsaných skutkových zjištění, k nimž Vrchní soud v Praze dospěl, však nevyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Citovaná tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vypovídá toliko o tom, že obviněný údajně neoprávněně vyzvedl v hotovosti finanční částku 9.191.146,- Kč z účtu družstva a tuto předal prostřednictvím další osoby JUDr. M. P. Tímto jednáním Stavební bytové družstvo m. (dále jen „družstvo“) mělo ztratit možnost disponovat s uvedenou finanční částkou a vznikla mu škoda v téže výši. Neoprávněnost dispozice s penězi založil vrchní soud podle odůvodnění svého rozsudku na tom, že obviněný v době výběru a předání peněz další osobě nebyl již předsedou představenstva družstva. V takovém případě pak podle odvolacího soudu nebyl oprávněn k jakékoli dispozici s majetkem družstva, a to minimálně do doby rozhodnutí soudu ohledně zákonnosti fungování nového představenstva družstva. Splnění podmínky „svěřené“ věci pak spatřoval v jeho předcházejícím výkonu funkce předsedy představenstva družstva. Tyto závěry soudu však nevypovídají o srozumění obviněného K. K. se způsobem, jakým bylo s finančními prostředky JUDr. M. P. naloženo. Tato vada, jíž obviněný vytkl ve svém dovolání, vyvolala nutnost vydání zrušujícího rozhodnutí dovolacím soudem.
Je nepochybné, že finanční prostředky ve výši 9.191.146,- Kč se mj. za přičinění dovolatele dostaly do dispozice JUDr. M. P. a družstvo následně ztratilo možnost s prostředky nakládat. Škodlivý následek trestného činu však byl způsoben až JUDr. M. P., který si finanční prostředky přisvojil a učinil je pro představitele družstva nedostupnými. Jak již bylo řečeno, jednání spolupachatelů musí být učiněno v úmyslu trestný čin spáchat. Aby bylo možné hovořit v případě dovolatele o spáchání trestného činu zpronevěry, musela by tedy ze skutkového stavu věci vyplývat přinejmenším jeho vědomost a srozumění nejen s vlastním postupem směřujícím ke svěření zmíněných prostředků do držby JUDr. M. P. (tedy jednáním, které samo o sobě bylo v souladu se zákonem), ale také s tím, jakým způsobem JUDr. M. P. s těmito prostředky naložil resp. že je odejmul z dispozice družstva. Zjištění o takové vědomosti či srozumění však není součástí skutkového stavu dané věci, naopak část provedených důkazů svědčí o pravdivosti obhajoby obviněného K. K. Obviněný se v průběhu celého trestního řízení a také ve svém dovolání hájil tím, že nemohl tušit, jakým způsobem advokát se svěřenými prostředky naloží a že je zpronevěří, tj. že zmíněné srozumění ani vědomost u obviněného nebyly dány. Žádný ze soudů rozhodujících v dané věci pak neuvedl, na základě jakých zjištění by tato obhajoba měla být vyvrácena.
Obviněný podle odvolacího soudu nakládal s penězi družstva jako s vlastními v době, kdy byl již z funkce předsedy představenstva odvolán a neměl tedy oprávnění s nimi nakládat. Nejvyšší soud mu v tomto závěru přisvědčil. Novela zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, provedená zák. č. 142/1996 Sb. z §13 odst. 2 vypustila slova \",je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku\". Od 1. 7. 1996 je tedy znění §13 odst. 2 obch. zák. „Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.“ Zápis statutárního orgánu tedy není podmínkou vzniku jeho oprávnění jednat jménem podnikatele jako statutární orgán - má tedy od 1. 1. 1996 toliko deklaratorní povahu, byť není bez právního významu (má např. účinky z hlediska principu ochrany dobré víry třetích osob v zapsané resp. zveřejněné údaje aj.). Pro posouzení okamžiku vzniku funkce statutárního orgánu společnosti či družstva je tedy rozhodný okamžik právních účinků úkonu či smlouvy, na základě které se osoba stala statutárním orgánem. Odvolací soud tedy správně vyhodnotil předběžnou otázku (str. 6 rozsudku), že obviněný v rozhodné době již nebyl statutárním orgánem družstva, neboť byl dne 2. 6. 1999 odvolán z funkce předsedy představenstva mimořádným shromážděním delegátů družstva. Podle názoru Nejvyššího soudu však odvolací soud správně neposoudil subjektivní stránku jednání obviněného a zejména nepřihlédl ke specifické situaci, která v družstvu po dni odvolání obviněného z funkce nastala. Družstvo se totiž nacházelo ve stavu právní nejistoty, když došlo k personálním změnám spočívajícím v obměně členů představenstva. Přitom dosavadní členové představenstva zpochybňovali právní účinky těchto změn a po jistou dobu vykonávali svoji funkci i po době jejich odvolání, o kterém byli přesvědčeni, že je neplatné. Z provedených důkazů, zejména výpovědí členů představenstva (srov. např. výpověď svědkyně J. P., č.l. 1634, či svědka V. C., č.l. 1771 aj.) je zřejmé, že členové „předchozího“ ani „nového“ představenstva nemohli po dobu roku a půl bez vnějších zásahů či zpochybňování jejich postavení vykonávat svoji funkci. V této době také probíhalo soudní řízení, ve kterém mělo být určeno, které osoby jsou skutečně členy představenstva družstva. Tuto nejasnou situaci v družstvu však nelze vykládat toliko v neprospěch obviněného. Pakliže obviněný i po svém odvolání z funkce ve stavu popsané právní nejistoty fakticky vykonával funkci statutárního orgánu družstva a činil mnohé další úkony tohoto orgánu, nelze bez dalšího uzavřít, že nejednal v dobré víře, že je členem představenstva družstva. Lze tudíž připustit, že obviněný vycházel ze svého vnitřního přesvědčení, že odvolání jeho osoby z této pozice nebylo v souladu s právními předpisy a konečné rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nemohl předvídat.
V době neujasněných právních vztahů v družstvu vznikla potřeba řešit otázku, jak naložit s finančními prostředky uvedenými v odsuzujícím rozsudku. Jak vyplývá z dopisu banky I., a.s., ze dne 25. 8. 2000 založeného na č.l. 687 jakož i z jiných důkazů (např. z výpovědi svědkyně M. R., č.l. 1636), došlo ze strany této banky k výpovědi smlouvy o vkladovém účtu a družstvo následně hledalo jiné možnosti výhodného úročení částky 9.191.146,- Kč. Z výpovědi členky představenstva, svědkyně J. P. (č.l. 1634), jakož i z dalších důkazů vyplynulo, že JUDr. M. P. v této souvislosti informoval členy představenstva o možnosti tzv. advokátní úložky volných finančních prostředků a nabídl její poskytnutí. Přitom je třeba si uvědomit, že JUDr. M. P. působil v předcházející době jako ekonomický náměstek družstva i jako advokát poskytující družstvu právní služby. Svým předchozím působením nezavdal příčinu k pochybnostem o jeho důvěryhodnosti ani o způsobu, jakým hodlá s částkou naložit. Nelze proto spatřovat pochybení či protiprávnost v postupu představenstva, které (č.l. 684) souhlasilo s převodem finanční hotovosti vedené na termínovaných účtech u Č., a.s., (právního nástupce bývalé I., a.s.,) do sídla firmy a zplnomocnilo JUDr. M. P. dohodou ze dne 21. 12. 2000 (č.l. 1671) v souladu s citovaným usnesením k „fyzickému předisponování částky 9.191.146,05 Kč na speciální bankovní účet“ u jiné pobočky Č., a.s., přičemž mezi účastníky bylo dohodnuto, že dispozice s účtem se bude řídit uvedeným usnesením. Z těchto dokumentů vyplývá, že obviněný JUDr. M. P. byl pověřen konkrétním způsobem nakládání s penězi (srov. též výpověď členky představenstva, svědkyně J. P., č.l. 1633). Musel si být vědom, že se i nadále jedná o peníze družstva (rozsudek soudu I. stupně, str. 9). Pokud jde o obsah těchto listin, který neodpovídá výši vyzvednuté a předané peněžní částky, odvolací soud jej hodnotil v neprospěch obviněného tak, že převod peněz směřoval k jejich odejmutí z dispozice nového představenstva. Podle názoru Nejvyššího soudu však tato skutečnost neznamená, (i pokud by byla pravdivá), že účelem této finanční transakce bylo zároveň vyvedení této částky z družstva, resp. odstranění části jeho majetku. Vnitřní spory mezi jednotlivými členy představenstev (původního a nově zvoleného) zřejmě vedly k určité snaze části odvolaného představenstva mít vliv na hospodaření s prostředky družstva, přičemž takové jednání nemělo charakter způsobení škody odstraněním části jeho majetku, přinejmenším do doby vyřešení právních vztahů mezi orgány družstva. Nakonec sám svědek V. C. (předseda nového představenstva) se v hlavním líčení dne 8. 12. 2004 (str. 1771 spisu) vyjádřil tak, že ani on ani obviněný K. K. po dobu roku a půl, kdy probíhalo soudní řízení ohledně platnosti odvolání a volby představenstva družstva, nevěděli, kdo z nich obou je v této funkci podle zákona.
Představenstvo družstva tedy rozhodlo o uložení částky prostřednictvím advokáta JUDr. M. P. Je zřejmé, že nakládání s částkou 9.191.146,- Kč nebylo vynuceno počínáním obviněného, ale naopak situací, která existovala nezávisle na jeho vůli. Samotný převod prostředků do dispozice JUDr. M. P. přitom nebyl nikterak utajován – obeznámeni s ním byli nejen členové představenstva rozhodující o naložení s předmětnou částkou (srov. např. výpověď svědka Z. P. č.l. 1635), ale i další osoby, např. auditor – svědek J. K. (č.l. 1730 a násl.), svědkyně L. Ch. přítomná při předání spolu s ozbrojeným doprovodem, obdobně o srozumění se svěřením částky JUDr. M. P. vypověděly svědkyně J. K., S. R. aj. (viz též rozsudek soudu I. stupně, str. 8).
JUDr. M. P. měl z pověření družstva založit pro družstvo běžný účet a v návaznosti na to tři termínované vklady, kam budou peníze uloženy (rozsudek soudu I. stupně, str. 8, plná moc vztahující se k předmětné částce viz č.l. 679). Tento však dispoziční právo k účtům ve prospěch družstva nezřídil a přestal s družstvem komunikovat. V jeho počínání je tedy naplněn znak přisvojení si cizí svěřené věci (peněžních prostředků) a on byl osobou, která naplnila zákonné znaky trestného činu zpronevěry, jímž byl pravomocně uznán vinným. Ve vztahu k obviněnému K. K. však nelze ze stávajícího skutkového stavu věci dospět k závěru, že by u něj byl naplněn znak zavinění trestného činu a ani nelze dovodit protiprávnost jeho jednání, resp. trestní odpovědnost za něj. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 6) konstatoval skutkové zjištění, že JUDr. M. P. převedl prostředky na jiné účty v rozporu s dispozicí danou K. K. spravovat převzaté finanční prostředky pouze ve prospěch družstva. Toto zjištění vypovídá ve prospěch dovolatele, tedy že JUDr. M. P. uložil způsob, jakým měl s prostředky ve prospěch družstva naložit. Z předloženého spisového materiálu (srov. výzvu z 12. 3. 2001 založenou na č.l. 1673) také vyplývá, že obviněný K. K. (spolu s jinými členy statutárního orgánu družstva) vyzýval JUDr. M. P. k realizaci jeho smluvních povinností, tento však s družstvem nespolupracoval a zmíněnou částku nepředal do jeho dispozice a byl po jistou dobu nedosažitelný na žádné ze známých adres včetně jeho advokátní kanceláře a to nejen pro zaměstnance družstva. Dne 2. 7. 2001 pak dovolatel (společně s Ing. A. S. a Ing. Z. P.) požádal Č., a.s., o dočasné zamezení pohybu na účtech, na kterých byla částka uložena.
Následná snaha obviněného k ochraně resp. zajištění finančních prostředků ve prospěch družstva, jíž počal vyvíjet v krátké časové návaznosti na předání peněz advokátovi, tedy nesvědčí o jeho úmyslu odstranit tyto peníze z majetku a dispozice družstva. Ostatně soud druhého stupně sám na straně 9 rozsudku nevyloučil, že další způsob, jakým JUDr. M. P. s penězi družstva naložil, tj. že je použil výlučně ve svůj prospěch, přesáhl původní dohodu mezi obviněným a JUDr. M. P. Tímto svým konstatováním sám prakticky popřel existenci zavinění trestného činu zpronevěry dovolatelem. Odvolací soud totiž v podstatě žádným způsobem v rámci svých úvah o právním posouzení žalovaného skutku nevyjádřil alespoň nepřímý úmysl obviněného naložit s majetkem družstva na jeho úkor, resp. způsobit mu škodu tím, že peníze předal do dispozice jemu i ostatním zaměstnancům a členům družstva naprosto důvěryhodné osobě, která do této doby vykonávala činnost v jeho prospěch.
Ze stejného důvodu obviněný popsaným jednáním nemohl naplnit ani znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Toho se dopustí, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky je u daného trestného činu taktéž nezbytné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pachatel proto musí vědět o porušení převzaté povinnosti z jeho strany a současně být nejméně srozuměn s možným následkem v podobě způsobení značné škody. Již bylo uvedeno že skutkový stav posuzované věci nevypovídá o srozumění obviněného K. K. se způsobením škodlivého následku. V dané podobě na něj proto nepřichází v úvahu ani právní kvalifikace podle §255 tr. zák. Obdobně podle názoru Nejvyššího soudu nelze hovořit o vědomě nedbalém postupu obviněného, jak má na mysli §255a odst. 1 tr. zák., neboť svěření finančních prostředků advokátu, se kterým bylo družstvo v dosavadním dlouhodobém bezproblémovém vztahu, nelze bez dalšího považovat za protiprávní jednání a vědomou nedbalost, jaké má na mysli toto ustanovení. Z těchto důvodů není pro věc rozhodující posouzení otázky, zda obviněný byl v rozhodném období platným předsedou představenstva, či nikoliv, neboť k trestní odpovědnosti obviněného chybí zavinění.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nesprávného hmotně právního posouzení, neboť ze skutkového stavu věci nevyplývá naplnění subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k následku činu a není zřejmá protiprávnost jeho počínání. Obviněný nezapříčinil situaci, která vyvolala nutnost nakládání s předmětnou částkou, o jejím převodu rozhodl kolektivní orgán družstva (představenstvo, jehož odvolání nebylo dosud soudně potvrzeno), samotný převod nebyl dovolatelem utajován a také z jeho následného počínání nebylo zřejmé srozumění se způsobením škody na majetku družstva. Proto dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 7/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k vrácení věci do stadia řízení u odvolacího soudu bylo bezpředmětné zabývat se námitkou obviněného, podle které odvolací soud změnou právní kvalifikace z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku na trestný čin zpronevěry porušil právo obviněného na obhajobu, když na tuto změnu obviněný nebyl upozorněn a v rámci své obhajoby se nezaměřil na skutečnost, zda v rozhodném období byl či nebyl předsedou představenstva družstva. V následujícím řízení bude mít obviněný nepochybně možnost zaměřit svou obhajobu také tímto směrem, i když podle uvedeného názoru dovolacího soudu tato otázka pro posouzení věci není podstatná.
V novém projednání věci bude vrchní soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v učiněném rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), tedy že skutkový stav vyplývající z napadeného rozhodnutí v dosavadní podobě nevyjadřuje naplnění znaků trestného činu zpronevěry ani porušování povinnosti při správě cizího majetku, zejména o úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobení škodlivého následku. V následujícím řízení nelze vyloučit doplnění dokazování a skutkového stavu věci k objasnění vnitřní psychické stránky činu obviněného a zjištění, zda byl minimálně srozuměn s přisvojením si cizí svěřené věci spoluobviněným JUDr. M. P., event. i se způsobením značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku na majetku družstva. Pokud však takové důkazy opatřeny a provedeny nebudou, bude nutné zproštění obviněného K. K. obžaloby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová