ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.990.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 990/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného G. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 324/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 33/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 324/2005, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 33/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný G. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 3 T 33/2005, zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. pro skutek spočívající v tom, že v době od 1. 6. 2004 do 6. 9. 2005 v K., okres N. J., i jinde, soustavně a dlouhodobě neplnil zákonnou vyživovací povinnost k dceři K. U., studentce, ač mu tato povinnost jako otci vyplývá ze zákona o rodině a její výše mu byla naposledy upravena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 11. 1997, č. j. 10 P 283/86-85, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2005, č. j. 11 Co 44/05-27, tak, že je povinen přispívat na výživu dcery K. U. částkou 1.100,- Kč měsíčně, vždy k 1. dni v měsíci předem k jejím rukám a na výživném tak za uvedeném období způsobil dluh ve výši 17.600, Kč; vyživovací povinnost přitom neplnil proto, že nikde řádně nepracoval a bezdůvodně setrvával v nevýhodném podnikání, tedy úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost vyživovat jiného, čímž měl spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť trestnost činu zanikla podle §214 tr. zák. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 324/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný G. S. podal prostřednictvím obhájce proti tomuto usnesení dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že po zvážení všech skutkových okolností měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Soudy obou stupňů se podle něj opomněly vypořádat s faktem, že v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 18 C 67/2004, bylo výslovně zmíněno, že přiznání výživného pro dceru K. U. by bylo v rozporu s dobrými mravy. Z toho měl právo dovozovat, že jeho vyživovací povinnost k dceři fakticky zanikla. Proto také podal v říjnu 2004 u Okresního soudu v Novém Jičíně návrh na zrušení vyživovací povinnosti ke své dceři K. U. Dosud však není pravomocně rozhodnuto o odvolání jeho dcery proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 67/2004. Protože existence vyživovací povinnosti je podle obviněného sporná, měl soud v jeho trestní věci vyčkat rozhodnutí ve zmíněné občanskoprávní věci, popřípadě si měl sám podle §9 odst. 1 tr. ř. učinit závěr o existenci jeho vyživovací povinnosti. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 324/2005, zrušil i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 10. 2005, sp. zn. 3 T 33/2005, a aby podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolání je důvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, a aby přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudy obou stupňů se podle jejího názoru především nevypořádaly s řešením předběžné otázky, zda a v jaké výši existuje vyživovací povinnost obviněného k jeho nezletilé dceři, ani s otázkou zavinění obviněného stejně jako s otázkou stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Rozhodnutí obou soudů lze podle jejího názoru považovat přinejmenším za předčasná. Poukázala na to, že z kusého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že věc nebyla náležitě rozhodnuta s přihlédnutím k těmto kritériím.
Rozsudek soudu prvního stupně se téměř nezabývá otázkou, zda vyživovací povinnost obviněného k jeho zletilé dceři trvá, i když ze spisového materiálu lze usuzovat, že vyživovací povinnost skutečně trvá. Nebylo však žádným způsobem vyřešeno, v jaké výši měla být stanovena vyživovací povinnost obviněného k jeho dceři, protože nebyly zvažovány její potřeby ani hmotné zabezpečení, které se jí dostává ze strany matky. Nebylo ani přihlédnuto k tomu, v jaké výši je obviněný schopen plnit výživné k dceři, neboť skutková věta rozsudku okresního soud popisuje diametrálně jiné majetkové poměry obviněného, než se o nich obviněný zmiňuje v dovolání. Okresní soud totiž konstatuje, že obviněný nepracuje a setrvává v nevýhodném podnikání, zatímco obviněný tvrdí, že ze svých finančních zdrojů si pravidelně odkládal výživné na dceru, které dodatečně v plné výši zaplatil.
Dále namítla, že se soudy nevypořádaly s otázkou zavinění. Přesto, že soud prvního stupně konstatuje, že se obviněný dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. úmyslně, nezabýval se tím, která ze dvou zákonných forem úmyslu byla jednáním obviněného naplněna, přičemž vzhledem k okolnostem případu a nedostatečnému dokazování není vyloučeno, že se obviněný trestného jednání dopustil z nedbalosti. Dostatečná pozornost nebyla věnována ani posouzení materiální stránky trestného činu, neboť z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, na základě jakých úvah dospěly soudy k závěru, že čin má vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost než nepatrný.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a že dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání obviněného je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Podle §214 tr. zák. trestnost zanedbání povinné výživy (§213) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Podle §226 písm. e) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, trestnost činu zanikla.
Podmínkou závěru o tom, zda trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy zanikla pro účinnou lítost podle §214 tr. zák. je, že bylo náležitě zjištěno, že se pachatel tohoto trestného činu skutečně dopustil (srov. č. 25/1981 Sb. rozh. tr.). Zánik trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti podle §214 tr. zák. předpokládá, že zde existovaly všechny podmínky trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., včetně zavinění, a že trestní odpovědnost zanikla až později po jejich splnění (srov. č. 56/1977 Sb. rozh. tr.). Judikatura vychází z toho, že bez objasnění okolností, které mohou odůvodnit zánik trestnosti činu obviněného, nelze zjistit skutečný stav věci podle §2 odst. 5 tr. ř. (č. 44/1989-I. Sb. rozh. tr.).
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se důsledně nezabývaly tím, zda obviněný naplnil všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Z rozhodnutí občanskoprávních, zejména rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 11. 1997, sp. zn. 10 P 283/86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 11 Co 44/2005, vyplývá, že obviněný G. S. je otcem K. U. Podle skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 3 T 33/2005, byl obviněný povinen platit na výživu své dcery K. U., částku 1.100,- Kč vždy k 1. dni v měsíci k jejím rukám. Vzhledem k řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 67/2004, které ke dni rozhodnutí v této trestní věci nebylo pravomocně skončeno, bylo povinností Okresního soudu v Novém Jičíně, aby zjistil, v jaké výši je obviněný G. S. povinen platit výživné k rukám své zletilé dcery K. U.
Protože jde o otázku viny, musí ji soud podle §9 odst. 1 tr. ř. posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí soudu o takové otázce. Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti totiž vzniká podle §85 zák. o rodině přímo ze zákona, a proto je třeba počátek páchání trestného činu zanedbání povinné výživy stanovit od okamžiku, od něhož přestal rodič zaviněně plnit svoji vyživovací povinnost, bez ohledu na to, zda již o povinnosti platit výživné a o jeho výši rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Protože jde o otázku viny, není soud v trestním řízení vázán rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení ani tehdy, když tento soud již rozhodl, ale posuzuje tuto otázku vždy samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o výživném však soud v trestním řízení zhodnotí jako důkaz podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. č. 32/1979 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud takto nepostupoval. Za situace, kdy se obviněný domáhal návrhem na zrušení vyživovací povinnosti ke zletilé dceři, neposuzoval podle §9 odst. 1 tr. ř., jako předběžnou otázku existenci a výši vyživovací povinnosti obviněného ke zletilé dceři, ani jeho možnosti a schopnosti, ani potřeby zletilé dcery a neučinil tak spolehlivý právní závěr o tom, zda obviněný spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Takový závěr je přitom rozhodující pro aplikaci ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti. Jak již bylo zmíněno, trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy zaniká v důsledku účinné lítosti podle §214 tr. zák. jen tehdy, jestliže bylo náležitě zjištěno, že se pachatel tohoto trestného činu skutečně dopustil. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, je však zřejmé, že nebylo v souladu se zákonem prokázáno, že se obviněný dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ani v jaké formě zavinění, přičemž napadené rozhodnutí postrádá i odůvodnění stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. za námitku právní. Obviněný tvrdí, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to pro absenci subjektivní stránky trestného činu. Z důvodů které byly vyloženy shora, a s přihlédnutím k tomu, že se soudy obou stupňů nezabývaly subjektivní stránkou žalovaného trestného činu, Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným.
Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 324/2005, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 33/2005. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Při novém projednávání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. To znamená, že pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., je třeba zaměřit dokazování na objasnění okolnosti, zda vyživovací povinnost obviněného G. S. k jeho dceři K. U. v době od 1. 6. 2004 do 6. 9. 2005 trvala, a v kladném případě, v jaké výši měl obviněný platit výživné své dceři K. U. Provede přitom důkaz spisy Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 10 P 283/86 a sp. zn. 18 C 67/2004. Při posuzování viny obviněného bude postupovat podle §9 odst. 1 tr. ř. a samostatně posoudí rozsah vyživovací povinnosti obviněného. Pokud po provedeném dokazování zjistí, že obviněný spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a v jaké formě zavinění, rozhodne o tom, zda došlo k zániku trestnosti v důsledku účinné lítosti podle §214 tr. zák. Přitom musí respektovat, že k účinné lítosti dojde za splnění obou podmínek uvedených v §214 tr. zák., totiž, že trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a dále, že pachatel dodatečně svou (vyživovací) povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek