ECLI:CZ:NS:2006:5.TZ.1.2006.1
sp. zn. 5 Tz 1/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 14 To 324/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 51/2003, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 7 T 51/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 14 To 324/2004, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jediný jednatel a „majitel“ společnosti A. R. a s., s. r. o., s. V., se sídlem ve V., okres P., porušil povinnosti, ke kterým se zavázal ve smlouvách o podnikovém spoření zaměstnanců, kde v bodech 7. až 13. podmínek podnikového spoření zaměstnanců společnosti A. R. a synové, s. r. o., garantuje, že jim bude na požádání u vkladů bez výpovědní lhůty a po uplynutí výpovědní lhůty u vkladů s výpovědní lhůtou vyplacena požadovaná částka, a dále že mohou nakládat se zůstatkem vkladu do výše minimálního zůstatku, tj. do 300 Kč, a to tím, že v době od prosince 2000 do 17. 7. 2001 nevyplatil požadované vklady na žádost zaměstnanců, tyto své povinnosti nesplnil a vkladatelům uvedeným v tomto výroku způsobil škodu nevyplacenými zůstatky v celkové výši 1 848 349,50 Kč.
Za to byl obviněný J. R. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Postupem podle §265 tr. řádu odvolací soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Citované usnesení soudu druhého stupně bylo vydáno z podnětu odvolání obviněného J. R. a poškozeného J. P. podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody, a ve výroku, jímž byli někteří poškození odkázáni se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §265 tr. řádu rozhodl popsaným způsobem. Obě odvolání přitom směřovala toliko proti výroku o náhradě škody učiněnému v adhezním řízení.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. řádu v souvislosti s ustanovením §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Ministr spravedlnosti poukázal na nutnost postupu odvolacího soudu podle §254 odst. 1, 2 tr. řádu a má za to, že Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře uvedené povinnosti nedostál, neboť se při přezkumu omezil pouze na zrušení výroků o náhradě škody, které byly napadeny podanými odvoláními, resp. na nové rozhodnutí o náhradě škody, ale údajně zásadní pochybení ve výroku o vině zůstalo nepovšimnuto. Základní otázkou, kterou bylo nutné řešit podle názoru ministra spravedlnosti v souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného J. R., totiž je, zda v případě výše popsaného tzv. podnikového spoření zaměstnanců vůbec šlo o smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a to v konkrétní podobě přijatých vkladů. Podle ministra spravedlnosti tomu tak nebylo, neboť vklady vplývaly do majetku společnosti A. R. a s., s. r. o., s. V., a tato společnost je měla zaměstnancům v daných termínech vyplácet, takže se jednalo o obligační vztah, v němž byla jmenovaná společnost dlužníkem a zaměstnanci byli věřiteli. Proto se, jak dovozuje ministr spravedlnosti, nejednalo o správu cizího majetku.
Podle názoru ministra spravedlnosti je nepochybné, že společnost A. R. a s., s. r. o., s. V., nedostála svým závazkům, což však samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Obviněný J. R. jako jediný jednatel společnosti sice nadále přijímal vklady zaměstnanců, přestože nejméně od počátku roku 2000 věděl, že společnost je dlouhodobě ztrátová, neplní svoje smluvní závazky a ocitá se na pokraji úpadku, tedy není a ani zjevně nebude schopna podle dispozic zaměstnanců provádět výplaty vkladů, což by mohlo být typově jiným jednání ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pro takové jednání ovšem nebylo zahájeno trestní stíhání.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu, popřípadě podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na omezený rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, zejména pokud jde o rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou.
Obviněný ani jeho obhájce z původního řízení, jimž Nejvyšší soud doručil stížnost pro porušení zákona k vyjádření, se k ní ve stanovené lhůtě nevyjádřili.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí, a shledal, že zákon nebyl porušen.
Nejvyšší soud především neakceptoval tvrzení uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, podle kterého Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako odvolací soud údajně mohl ve smyslu §254 odst. 1, 2 tr. řádu přezkoumat na základě odvolání, podaných toliko proti výroku o náhradě škody, i výrok vině. Obviněný J. R. totiž podal odvolání jen proti výroku o náhradě škody a vytýkal mu výlučně vady, které neměly původ ve výroku o vině, ale pouze v napadením výroku o náhradě škody. Proto odvolací soud neměl důvod jednak přihlížet k jiným vadám napadeného výroku o náhradě škody, než jaké mu odvolatel vytýkal (§254 odst. 1 věta druhá tr. řádu), a jednak ani přezkoumávat jiné výroky než napadený výrok o náhradě škody, neboť mu nebyly vytýkány vady, které by měly původ v jiném výroku, proti němuž mohl obviněný podat odvolání (§254 odst. 2 tr. řádu). Stejné závěry platí, i pokud jde o odvolání poškozeného J. P. Už z těchto důvodů tedy nelze vyhovět podané stížnosti pro porušení zákona, protože odvolací soud by stejně nemohl v posuzované věci napravit údajné pochybení v právní kvalifikaci skutku, které mu ministr spravedlnosti vytýká.
Navíc se Nejvyšší soud neztotožnil se stížností pro porušení zákona, ani pokud jde o správnost právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a kvalifikovaného jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Tohoto trestného činu se v základní skutkové podstatě dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Obviněný J. R. byl podle rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, jediným jednatelem a společníkem společnosti A. R. a s., s. r. o., s. V. Tato společnost uzavírala se svými zaměstnanci smlouvy tzv. o podnikovém spoření, jimiž si zaměstnanci především zvolili typ vkladového účtu (bez výpovědní lhůty nebo s výpovědní lhůtou – č. l. 435 trestního spisu). Na základě ustanovení obsažených pod body 7. až 13. podmínek tohoto podnikového spoření se potom uvedená společnost zavázala vyplatit zaměstnancům na požádání nebo po uplynutí stanovené výpovědní lhůty podle typu účtu požadovanou částku, resp. platilo, že zaměstnanci mohou nakládat se zůstatkem vkladu přesahujícím výši minimálního vkladu 300 Kč (č. l. 436 trestního spisu). Od prosince 2000 do 17. 7. 2001 však společnost A. R. a s., s. r. o., s. V., tyto své povinnosti neplnila a zaměstnancům uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplatila celkem 1 848 349,50 Kč. Podnikové spoření bylo v uvedené společnosti zavedeno v roce 1993 a do roku 1999 probíhalo bez problémů, poté se objevily hospodářské potíže, které vyvrcholily v uvedené době, tedy v prosinci roku 2000, odkdy byly peníze ze spořících účtů vypláceny minimálně, a to jen na pokyn obviněného. O existenci hospodářských problémů byl obviněný informován a ekonom společnosti mu navrhoval zastavení spoření. Obviněný však nezvolil tento postup a neinformoval své zaměstnance o problémech s výplatou vkladů, takže ti se o potížích dozvěděli zprostředkovaně od později jiných osob.
Pokud jde o právní hodnocení popsaných skutečností, je možné přisvědčit stížnosti pro porušení zákona v tom smyslu, že pokud zaměstnanci vkládali peníze na vkladové účty vedené společností A. R. a s., s. r. o., s. V., přešly vložené peníze do majetku této společnosti. Současně ovšem nelze přehlédnout, že smlouvou o tzv. podnikovém spoření a založením vkladového účtu nevznikal mezi smluvními stranami stejný vztah, jaký vzniká mezi vkladatelem a bankou, v jehož rámci by nemohl být spáchán trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. za stejných okolností jako v posuzovaném případě a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Postavení bank je upraveno zvláštním zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož mohou být bankami pouze určité subjekty, které především přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry a k výkonu těchto činností mají bankovní licenci. Citovaná norma mimo jiné bankám stanoví určitá omezení a povinnosti, podrobuje je dohledu České národní banky a zřizuje Fond pojištění vkladů, do kterého jsou banky povinny přispívat a z něhož je možné čerpat prostředky na náhrady vkladatelům za pohledávky z vkladů.
Jak však bylo zjištěno posuzovaném případě, vztah mezi účastníky podnikového spoření a společností A. R. a s., s. r. o., s. V., (dále též jen „společnost“) byl poněkud odlišného charakteru. Uvedená společnost přijímala vklady jen od uzavřeného okruhu subjektů, totiž od svých zaměstnanců, nikoli od veřejnosti, což bylo také zjevně důvodem k závěru, že obviněný J. R. svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. Zaměstnanci společnosti neukládali své peníze na účty vedené subjektem, který je podroben zvláštnímu bankovnímu dohledu a u něhož jsou uložené prostředky pojištěny. Proto zde nebylo možno použít žádné instituty, které právní řád vytvořil k ochraně postavení vkladatelů a k tomu, aby měli zajištěno vyplacení svých vkladů. Zaměstnanci společnosti vložili své peníze na účty vedené společností, která jim sice neposkytovala podobné právní záruky, avšak jako členové zmíněné uzavřené skupiny měli bližší vztah ke společnosti vyplývající z existence zaměstnaneckého poměru, a tedy z důvěry týkající se nakládání s vloženými obnosy.
Objektem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. je přitom vedle majetkových práv v nejširším smyslu právě i vztah důvěry, přičemž jde o takový vztah, jaký je dán posuzovaném případě. Zaměstnanci vkládali nemalé finanční prostředky na účty vedené společností A. R. a s., s. r. o., s. V., a přestože formálně nebyli v průběhu vkladového vztahu vlastníky peněz, měli vůči této společnosti pohledávku, která byla součástí majetku vkladatelů. Vzhledem k nedostatku právních záruk jinak existujících v normálním bankovním sektoru se tak zaměstnanci zjevně účastnili na uvedeném spoření na základě důvěry ve svého zaměstnavatele, která vyplývala již z obecného očekávání, že jejich zaměstnavatel bude ekonomicky funkční a stabilní, a současně při vědomí, resp. předpokladu, že takto získané finanční prostředky budou využity ve prospěch jeho činnosti, tedy – byť za nepřehlédnutelného finančního zisku v podobě úroků – ve prospěch celé skupiny zúčastněných subjektů.
Druhé smluvní straně podnikového spoření, tj. společnosti A. R. a s., s. r. o., s. V. za niž jednal obviněný J.R. tak vznikla povinnost nakládat s vloženými peněžními prostředky způsobem, který odpovídá popsaným okolnostem, to znamená povinnost spravovat vkladové účty vedené společností tak, aby bylo možné dostát sjednaným podmínkám, zejména vyplatit ve stanovené době naspořené obnosy, tedy vklad a příslušný úrok. Obviněný měl proto především jiným způsobem reagovat na informace některých zaměstnanců společnosti (zejména ekonoma) o hospodářských problémech a na jejich doporučení měl zastavit program spoření. Obviněný ovšem neukončil možnost spoření, nesdělil zaměstnancům zmíněné rozhodné skutečnosti a nadále přijímal vklady, které byly vkládány do majetku finančně neprosperující společnosti, což v konečném důsledku vzhledem k prohlášení konkurzu na její majetek vedlo k nemožnosti provedení sjednaných výplat vkladatelům. Tímto jednáním proto obviněný zásadně porušil vztah důvěry mezi ním, resp. společností, a zaměstnanci, na jehož základě byl povinen spravovat řádným způsobem vkladové účty tzv. podnikového spoření, a zapříčinil tak současně vznik škody na cizím majetku ve výši 1 848 349,50 Kč spočívající v nevyplacených vkladech.
Cizím majetkem, jehož se týkala výše uvedená povinnost spravování, kterou obviněný J.R.porušil, byly především majetkové hodnoty získané od vkladatelů –zaměstnanců společnosti A.R.a s. s. r. o., s.V. Peníze těchto vkladatelů se sice staly majetkem uvedené společnosti, ale z hlediska obviněného jako společníka a jednatele společnosti šlo o cizí majetek (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Právě nehospodárným nakládáním s tímto cizím majetkem způsobil obviněný zmíněnou škodu na majetku vkladatelů, tj. na jejich pohledávkách v podobě vkladů, které nebyly uspokojeny.
Vzhledem k uvedenému tudíž obviněný J.R. páchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Napadené rozhodnutí proto netrpí ani hmotněprávní vadou namítanou v podané stížnosti pro porušení zákona.
Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že i kdyby posuzovaný skutek naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak se naznačuje v podané stížnosti pro porušení zákona, právní kvalifikace podle tohoto ustanovení nepřichází v úvahu, protože jejímu použití brání zákaz reformationis in peius.
Nejvyšší soud tak po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Rozhodnutí učinil podle §274 věta třetí tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y