ECLI:CZ:NS:2006:5.TZ.128.2006.1
sp. zn. 5 Tz 128/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného JUDr. V. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 95/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 72/2005, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 9 T 72/2005, byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření trestní věc obviněného JUDr. V. K. stíhaného pro skutek právně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256a odst. 1, 3 tr. zák.
Jako soud druhého stupně rozhodl ve věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 95/2006, kterým podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ke stížnosti obvodního státního zástupce pro Prahu 1 napadené usnesení zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného JUDr. V. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §§10 a 256a odst. 1, 3 tr. zák.
Ministr spravedlnosti v odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že účastenství podle §10 tr. zák. je vybudováno na základě akcesority a vzhledem k tomu nelze bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele uznat vinným účastníka na trestné činnosti. V dané věci bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání i proti obviněnému P. B., (hlavnímu pachateli), kterému však z důvodu neznámého pobytu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Dočasná nemožnost zajistit osobu hlavního pachatele na trestné činnosti pro účely trestního řízení však neopodstatňovala skončení vyšetřování a podání obžaloby pouze ve vztahu k obviněnému JUDr. V. K. jakožto účastníku na trestné činnosti. V posuzovaném případě se nejednalo o výjimečný případ, kdy není možné postavit přímého pachatele před soud. Obžaloba a spisový materiál jednoznačně nasvědčují posouzení jednání obviněného jako účastenství podle §10 tr. zák. a nelze souhlasit s možností kvalifikace činu jako přímého pachatelství. Tento závěr vylučuje zejména aktivní počínání společnosti C. s. r., s. r. o., jejímž jednatelem byl P. B. Proto nebyl správný postup Městského soudu v Praze, který soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a shledal, že zákon nebyl porušen.
Podle §10 odst. 1 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce) nebo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. V platném trestním zákoně je účastenství vybudováno na zásadě akcesority, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod i pomoc jsou trestné podle §10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Podle dosavadní právní teorie (srov. Novotný, O. a spol., Trestní právo hmotné – I. Obecná část, Aspi Publishing 2003, str. 240) i praxe přitom zánik trestnosti hlavního pachatele nevylučuje trestnost účastníka, neboť obecné způsoby zániku trestnosti se vážou jen k určité osobě. Účastenství není také na překážku, jestliže hlavní pachatel je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle §10 tr. ř. Z obdobného pojetí zásady akcesority účastenství vychází i rozhodnutí publikované pod č. 7/1994/II Sb. rozh. tr., podle kterého jestliže byl pachatel trestného činu odsouzen za trestný čin v rozporu s ustanovením trestního řádu o nepřípustnosti trestního stíhání vztahujícími se pouze k jeho osobě (např. překážka věci rozsouzené), nemá tato vada vliv na zákonnost odsouzení účastníka na jeho trestném činu.
Trestnosti účastníka není tedy na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Ke stejné situaci dochází v případě, když hlavního pachatele nelze postavit před soud z jiných důvodů, např. v důsledku jeho úmrtí nebo nemožnosti zajištění jeho účasti v trestním řízení. V těchto případech neexistuje pravomocné rozhodnutí o spáchání trestného činu nebo jeho pokusu hlavním pachatelem. V trestním řízení vedeném proti účastníkovi proto musí být objektivní i subjektivní stránka trestného činu pachatele do té míry objasněna, že skutková zjištění tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině účastníka na trestné činnosti. Soud závěr o spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu hlavním pachatelem, vyhodnotí jako předběžnou otázku (srov. §9 odst. 1 tr. ř.) a jelikož se jedná o posouzení viny účastníka, nemůže být vázán pravomocným rozhodnutím soudu ohledně činu hlavního pachatele. Proto lze i bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele rozhodnout o vině účastníka (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 908/2003), a to nezávisle na skutečnosti, v jakém stadiu se nachází řízení ohledně činu hlavního pachatele.
V dané věci byla na obviněného dne 23. 9. 2005 podána obžaloba pro skutek právně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zvýhodňování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §256a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný se podle obžaloby dopustil jednání spočívajícího v tom, že „jako jednatel společnosti P. P., s. r. o., koupil od společnosti C. s. r., s. r. o., jednající jednatelem P. B., všechny nemovitosti, a to kupní smlouvou ze dne 15. 4. 2003 s právními účinky vkladu dne 24. 4. 2003, a to za situace, kdy C. s. r., s. r. o., měla vůči svazu Č. a M. v. d. splatný závazek ve výši 9 393 958,- Kč, kdy společnost C. s. r. s. r. o. dlužila společnosti P. P., s. r. o., částku ve výši 7 692 000,- Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 2001, dále dlužila O. V. částku ve výši 1 715 278,- Kč, Ing. J. K. částku ve výši 6 437 131,- Kč a měla další splatné závazky za elektrickou energii, leasingové splátky, další neuhrazené faktury, penále a úroky v celkové výši 23 507 031,- Kč a společnost C. s. r., s. r. o., nebyla schopna uvedené splatné závazky hradit a kupní cena za uvedené nemovitosti byla společností P. P. s. r. o. uhrazena odkoupením uvedených pohledávek, resp. jejich zápočtem, pouze pohledávka svazu Č. a M. v. d. ve výši 9 393 958,- Kč, která nebyla při koupi nemovitosti odkoupena společností P. P., s. r. o., nebyla nijak uhrazena a prodejem uvedené nemovitosti byla minimálně zvýhodněna společnost P. P., s. r. o., na úkor svazu Č. a M. v. d. s tím, že obviněný byl o finanční situaci společnosti C. s. r., s. r. o., v inkriminovaném období dobře informován, neboť se zúčastňoval jednání společnosti C. s. r., s. r. o., se svazem Č. a M. v. d. ještě i v době, kdy jednatelkou byla Z. J.“
Soud prvního stupně rozhodl ohledně popsaného skutku výše uvedeným způsobem, neboť podle jeho názoru dočasná nemožnost zajistit osobu hlavního pachatele P. B. pro účely trestního řízení nemohla být důvodem pro skončení vyšetřování a podání obžaloby pouze ve vztahu k obviněnému JUDr. V. K. jako účastníkovi na trestné činnosti (srov. str. 3 usnesení). Městský soud v Praze jako soud druhého stupně se s tímto názorem neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je výsadním právem státního zástupce rozhodovat proti komu a v jakém rozsahu podá obžalobu a soudu nepřísluší v tomto směru vznášet jakékoliv požadavky a dávat pokyny. Stížnostní soud taktéž uložil soudu prvního stupně, aby v následujícím řízení zaměřil dokazování i na otázku, zda nebyly jednáním obviněného naplněny zákonné znaky jiného trestného činu, zejména trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podstatu rozdílných názorů soudů nižší instance a nepřisvědčil stížnosti pro porušení zákona, pokud jde o výklad zásady akcesority účastenství na trestném činu. Jak již bylo uvedeno, překážkou konání trestního řízení ohledně účastníka na spáchání trestného činu nebo jeho pokusu není fakt, že hlavního pachatele nelze postavit před soud v důsledku nemožnosti zajištění jeho přítomnosti v trestním řízení. V posuzovaném případě byla podána obžaloba na JUDr. V. K. pro pomoc k trestnému činu za situace, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto, resp. nebyla ani podána obžaloba, na hlavního pachatele P. B. z důvodu jeho neznámého pobytu. I za tohoto stavu bylo povinností orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou oficiality (srov. §2 odst. 4 věta první tr. ř.) činit úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci účastníka a povinností soudu bylo rozhodnout o obžalobě podané na obviněného v tomto procesním postavení. Předpokladem rozhodnutí o jeho vině však musí být objasnění skutkového stavu trestného činu hlavního pachatele P. B. v takové míře, aby poskytovalo dostatečný podklad k rozhodnutí předběžné otázky, tedy zda byl hlavním pachatelem spáchán trestný čin. V návaznosti na posouzení této otázky pak bylo nutno rozhodnout o vině obviněného v postavení účastníka na trestné činnosti, a to za předpokladu, že by tato forma účasti JUDr. V. K. byla meritorním rozhodnutím potvrzena.
Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor vyslovený ve stížnosti pro porušení zákona, podle kterého nelze bez předchozího rozhodnutí o vině hlavního pachatele uznat vinným účastníka na trestné činnosti. Zastává názor opačný, ze kterého vyplývá, že také dočasná nemožnost zajistit osobu hlavního pachatele na trestné činnosti pro účely trestního řízení nebrání podání obžaloby a vynesení meritorního rozhodnutí ohledně obviněného jakožto účastníka na trestné činnosti. Městský soud v Praze tedy v dané věci nepochybil, když soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Nejvyšší soud přitom nehodnotí, zda obžaloba a spisový materiál nasvědčují posouzení jednání obviněného jako účastenství podle §10 tr. zák. či jako přímého pachatelství trestného činu podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť toto bude předmětem rozhodování soudu prvního stupně v následujícím řízení.
Nejvyšší soud tak po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Rozhodnutí učinil podle §274 věta třetí tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová