ECLI:CZ:NS:2006:5.TZ.140.2005.1
sp. zn. 5 Tz 140/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2006 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 27/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2004, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 27/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. k odvolání obviněného Ing. J. S. v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 47 T 10/2004, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. J. S. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný spáchal tím, že v úmyslu neoprávněně se obohatit jako vedoucí organizační složky S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. poté, co se dne 9. ledna 2003 dozvěděl, že bude ze své funkce během několika měsíců odvolán, a později byl uvědoměn o termínu odvolání k 1. červenci 2003, vylákal plnou moc pro oblast pracovního práva, která mu byla uvedenou společností po jeho urgencích zaslána dne 12. února 2003, a na jejím základě a v rozporu s interními předpisy společnosti a nad rámec svých pravomocí vyhotovil dne 14. února 2003 v sídle společnosti v P., ul. S., manažerskou smlouvu, kterou podepsal jako zástupce společnosti i jako zaměstnanec, a stanovil si s účinností od 13. února 2003 neoprávněně mimo jiných nepřiměřených výhod měsíční plat 375.000,- Kč, a dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce datovanou dne 1. července 2003 (organizační důvody – zrušení pracovního místa), ač věděl, že jeho místo rušeno nebude a v návaznosti na tyto dokumenty podal za společnost S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. dne 26. července (správně: dne 26. června) 2003 u C. P. dva příkazy k úhradě, kterými převedl na svůj účet neoprávněně částku 3.150.471,- Kč jako vyrovnání platu a odstupné a částku 2.568.069,- Kč jako platby zdravotního a sociální pojištění, příspěvku na penzijní připojištění, zálohu na daň, a tím vylákal od společnosti S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. částku 5.718.540,-Kč, a o tuto částku uvedenou společnost poškodil [bod 1) výroku o vině rozsudku].
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spáchal tím, že jako vedoucí organizační složky S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. uzavřel dne 24. června 2003 v P., ul. S., jako zástupce uvedené společnosti jako prodávající s J. S. jako kupujícím kupní smlouvu na automobil Škoda Octavia, za částku 4.400,- Kč, byť věděl, že automobil měl hodnotu 304.400,- Kč [bod 2) výroku o vině rozsudku].
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 dost. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. J. S. uložena povinnost nahradit společnosti S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. se sídlem P., ul. V P., částku 1.574.302,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen stěžovatel) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. J. S. Ve stížnosti pro porušení zákona namítl, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 4 tr. ř., a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §250 odst. 1, 4 tr. zák. a §255 odst. 1 tr. zák. Stížností pro porušení zákona se domáhal, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v citovaných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 27/2005, aby zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení (správně má být rozsudek) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Stěžovatel spatřuje pochybení především v tom, že vrchní soud v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. relevantním způsobem nevyhodnotil postavení obviněného jako vedoucího organizační složky podniku zahraniční právnické osoby, který je podle §13 odst. 3 obchodního zákoníku ex lege zmocněn činit všechny právní úkony týkající se této složky, tedy i úkony v oblasti pracovního práva. Z právního postavení obviněného podle stěžovatele plynulo nezpochybnitelné oprávnění uzavřít manažerskou smlouvu. Obviněný Ing. J. S. však ještě nad rámec svého oprávnění a v zájmu právní jistoty požádal zahraniční právnickou osobu o udělení zvláštní plné moci k pracovně právním úkonům, které podle stěžovatele vyplývaly z dohod učiněných s nadřízeným obviněného T. W. Tyto dohody, z nichž podle stěžovatele vyplývá souhlas svědka T. W. s jednáním obviněného, jsou doloženy e-mailovou korespondencí založenou na č. l. 433 až 437 spisu. Tuto zásadní obhajobu obviněného nalézací ani odvolací soud nijak nevyvrátily a pouze obecně konstatovaly, že tyto skutečnosti jsou doloženy nevěrohodným způsobem. Stejně nedostatečně se podle názoru stěžovatele vypořádaly se stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 21. 12. 2004, když uvedly, že tímto stanoviskem nejsou soudy vázány. Stěžovatel poukázal také na to, že nalézací soud vzal za prokázanou skutečnost, že jednatelská oprávnění obviněného byla omezena vnitřními organizačními normami a stanovenými postupy, které byly obviněnému Ing. J. S. známy. Zda však byly tyto normy obviněnému skutečně známy, je podle stěžovatele prokazováno jen nepřímo, a to na základě výpovědi svědka T. W., který je osobou působící ve společnosti, což má podle stěžovatele výrazný vliv na věrohodnost jeho výpovědi. Přitom tvrzené omezení jednatelského oprávnění obviněného má podstatný vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného, neboť neznalost takového omezení vylučuje úmyslné podvodné jednání. Tím je podle stěžovatele rozhodujícím způsobem zpochybněno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, který je trestným činem úmyslným. V úvahu by přicházelo například posouzení jednání obviněného podle zásad o skutkovém omylu pozitivním, který však vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Vzhledem k tomu, že o subjektivní stránce trestného činu vznikly důvodné pochybnosti, bylo podle stěžovatele povinností soudu rozhodnout ve prospěch obviněného na základě zásady in dubio pro reo. Podle stěžovatele lze v provedeném dokazování spatřovat vybočení z mezí zásady volného hodnocení důkazů uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když nalézací soud veškeré důkazy vyhodnotil jednostranně v neprospěch obviněného Ing. J. S. takovým způsobem, že se skutková zjištění nalézacího soudu dostala do rozporu se zásadou formální logiky.
Obdobným způsobem stěžovatel zpochybnil i správnost výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku. Podle stěžovatele měl obviněný na základě řádně uzavřené manažerské smlouvy a za podmínek stanovených touto smlouvou, nárok na slevu ve výši 300.000,- Kč z odhadní ceny osobního automobilu a pokud obviněný uplatnil právo na slevu, nelze v takovém jednání spatřovat protiprávní jednání, tím méně jednání trestné. Stěžovatel namítl, že v tomto případě nebyla vůbec naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v porušení právní povinnosti.
Stěžovatel dále namítl, že tato zásadní pochybení odvolací soud neodstranil a navíc zatížil napadené rozhodnutí ještě vadou procesního charakteru. Vzhledem k tomu, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný Ing. J. S., bylo třeba v odvolacím řízení respektovat zásadu zákazu reformace in peius zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř., podle níž rozsudek soudu prvního stupně nesmí být na podkladě odvolání podaného pouze obviněným změněn v jeho neprospěch. S odkazem na literaturu (Šámal P., Král L., Baxa J., Púry F. – Trestní řád, Komentář II. díl, C. H. BECK, Praha 2002) stěžovatel uvedl, že rozsudek je v neprospěch obžalovaného měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně v kterémkoli výroku rozsudku, přičemž změna k horšímu může nastat mimo jiné ve skutkových zjištěních. K takové změně ve skutkových zjištěních podle názoru stěžovatele došlo v neprospěch obviněného Ing. J. S. tím, že odvolací soud změnil skutkovou část výroku napadeného rozhodnutí oproti výroku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného tím, že nově výslovně uvedl znaky protiprávnosti jednání obviněného.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby stížnost pro porušení zákona byla jako nedůvodná zamítnuta podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Předně konstatovala, že dostupný spisový materiál v trestní věci obviněného je zcela přesvědčivým dokladem o správnosti postupu soudu podle §2 odst. 6 tr. ř., opatřených skutkových zjištěních, jakož i o správnosti právních názorů. V této souvislosti odmítla názor, že postup soudů při hodnocení provedených důkazů byl jednostranný, neobjektivní, stranící obžalobě a upřednostňující důkazy usvědčující povahy. Obviněný si byl podle ní nepochybně vědom toho, že zákonné zmocnění se vztahovalo na všechny jeho právní úkony, při kterých jednal jménem společnosti jak navenek vůči třetím osobám, tak také v rámci jejích vnitřních vztahů, týkajících se všech podřízených zaměstnanců. Právní úkony spojené s výkonem jeho oprávnění vůči podřízeným zaměstnancům byly korigovány jen interními předpisy společnosti, jejichž elektronická verze mu byla jeho nadřízeným dána na vědomí prokazatelně ještě v době, která předcházela spáchání trestné činnosti. Dále uvedla, že se nelze ztotožnit s názorem o nevěrohodnosti výpovědi svědka T. W. jen vzhledem k jeho postavení v poškozené společnosti. Informace, které vyplývají z výpovědi tohoto svědka jako hlavního manažera poškozené společnosti totiž tvoří ve své vnitřní souladnosti plně kompaktní celek, nevybočují z okruhu dalších rozhodných skutečností, a není proto dán žádný důvod k tomu, aby nebyla respektována jejich vypovídající hodnota. Podle nejvyšší státní zástupkyně jde o zcela vědomé jednání obviněného mimo rámec jeho oprávnění, a to s přihlédnutím ke způsobu, jakým postupoval poté, co mu bylo oznámeno skončení jeho pracovního poměru ve společnosti z důvodu jeho negativního pracovního hodnocení.
Dále uvedla, že pokud stížnost pro porušení zákona namítá, že udělení zvláštní plné moci pro oblast pracovního práva si obviněný vyžádal pouze v zájmu právní jistoty, nelze takové motivaci jeho jednání přisvědčit. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně si obviněný byl nepochybně vědom jak mezí svého funkčního oprávnění, tak především povahy vztahu ke svému zaměstnavateli, když si od něj pod smyšlenou záminkou nechal podepsat plnou moc, záměrně zformulovanou tak, aby pokrývala „celý rozsah působnosti zákoníku práce,“ a dopadala tak i na jeho vlastní pracovně právní vztah. Učiněná skutková zjištění podle ní nebylo třeba přehodnocovat ani z pohledu ryze teoretického stanoviska Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, které si vyžádal obviněný bez patřičné návaznosti na skutkové okolnosti případu.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně provedené důkazy plně postačovaly k dovození závěru, že si obviněný podvodně opatřil zmocnění pro oblast pracovně právních vztahů, které pak bylo podkladem všech dalších úkonů obviněného. Ty se týkaly především jeho zpětně uzavřené manažerské smlouvy a od ní se odvíjejícího finančního vyrovnání mzdy, odstupného a zpětného doplatku sociálního a zdravotního zabezpečení, jakož i způsobu ukončení pracovního poměru obviněného u poškozené společnosti. Není proto sporu o tom, že finanční prostředky takto odčerpané poškozené společnosti, byly zdrojem obohacení obviněného ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud ve shodě s právním posouzením jednání obviněného upravil tzv. skutkovou větu v bodě l) výroku o vině tak, že zřetelně vyjádřil subjektivní stránku trestného činu, a stejně tak část výroku pod bodem 2) pouze formulačně upřesnil, a tím dosáhl souladu výroku o vině jako celku s odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Takový postup podle nejvyšší státní zástupkyně zvláště ve vztahu k bodu l) výroku o vině napadeného rozsudku nelze považovat za porušení zákazu reformace in peius zakotveného v §259 odst. 4 tr. ř. Pokud stížnost pro porušení zákona odkazuje na teoretický výklad uvedeného procesního ustanovení, nelze podle ní přehlédnout, že v daném případě nedošlo ani ke změně skutkového stavu věci ani ke změně použité právní kvalifikace, a postavení obviněného tedy nemohlo být zhoršeno. Odvolací soud respektoval podmínky ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., neboť jenom z toho důvodu nedošlo pod bodem 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ke změně právní kvalifikace tohoto skutku na některý přísněji trestný čin podle hlavy deváté trestního zákona. Vzhledem k námitkám ve stížnosti pro porušení zákona uvedla, že manažerská smlouva nemohla být platným podkladem pro uplatnění slevy z kupní ceny automobilu, k jehož odprodeji nebyl obviněný ani řádně zmocněn. Z hlediska §255 odst. 1 tr. zák. zůstává podle jejího názoru rozhodným, že se tak stalo porušením smluvní povinnosti spravovat majetek společnosti.
Obviněný Ing. J. S. se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona prostřednictvím svého obhájce. Souhlasil s obsahem stížnosti pro porušení zákona, protože podle něj nebyl prokázán jeho úmysl vylákat speciální plnou moc, ani jeho úmysl se neoprávněně obohatit a k jeho obohacení nedošlo. Je přesvědčen, že došlo k porušení zákona v jeho neprospěch z těch důvodů, které jsou uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona. Odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o písemné stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 21. 12. 2004, které řeší problematiku jeho právního postavení v organizační složce poškozené společnosti a představuje tak jeden ze zcela zásadních podkladů pro posouzení jeho případné trestní odpovědnosti. Odvolací soud také podle něj nedostál své přezkumné povinnosti a navíc v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius doplnil v popisu prvého skutku znak protiprávnosti. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl stížnosti pro porušení zákona a učinil rozhodnutí, které navrhl stěžovatel.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřila i poškozená společnost S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. dne 20. 12. 2005, přičemž vyjádření bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 23. 12. 2005. Považovala za potřebné vyjádřit se zejména k e-mailové korespondenci, která byla k trestnímu spisu dodatečně přiložena obviněným. Jedná se o e-mail ze dne 14. 2. 2002, který obviněný podle svého tvrzení obdržel od svědka T. W., a v němž má tento svědek obviněnému v odpovědi na jeho dřívější e-maily potvrzovat zvýšení mzdy na částku 375.000,- Kč. Protože však svědek T. W. tento e-mail ze dne 14. 2. 2002 nenapsal a obviněnému ani neposlal, je poškozená společnost přesvědčena, že tento e-mail účelově vytvořil sám obviněný. V tomto směru přiložila jako důkaz e-mailovou korespondenci mezi paní A. P., která byla v rozhodné době finanční manažerkou v poškozené společnosti, odpovědnou mimo jiné za mzdovou agendu poškozeného, a panem J. T., která potvrzuje skutečnou výši mzdy obviněného, tj. 80.000,- Kč měsíčně. V této souvislosti poškozená společnost také odkazuje na již předloženou e-mailovou korespondenci a výpovědi svědků T. W. a B.F. které rovněž potvrzují skutečnou výši mzdy obviněného, a to 80.000,- Kč měsíčně.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3, 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud České republiky přitom vycházel z toho, že účelem stížnosti pro porušení zákona je jednak náprava právních vad rozhodnutí a jednak náprava vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Vzal v úvahu, že ze zákonného vymezení stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, a proto v konkrétním případě musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které předcházelo pravomocnému rozhodnutí.
Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Nevybočují-li skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl jejich rozhodnutím porušen zákon. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat obviněného vinným trestným činem, a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Těžiště dokazování je u soudu prvního stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud České republiky bez dalšího „přehodnocovat“ provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a požadavky na utváření vnitřního přesvědčení soudu založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Trestní zákon stanoví na tento trestný čin trest odnětí svobody na pět až dvanáct let.
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Na tento trestný čin trestní zákon stanoví trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest.
Stížnost pro porušení zákona namítá především porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., s tím, že odvolací soud porušil též ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., které upravuje tzv. zákaz reformationis in peius. Z obsahu trestního spisu i odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné námitky, které uplatnil obviněný ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde o námitku, že obviněný byl z titulu svého postavení oprávněn uzavřít sám se sebou manažerskou smlouvu a provést na základě ní další úkony, že není věrohodná výpověď svědka T. W., a že tedy není naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se zabýval otázkou subjektivní stránky tohoto trestného činu a dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., o čemž podle jeho zjištění svědčí způsob provedení trestné činnosti, když obviněný Ing. J. S. na podkladě nepravdivých skutečností vylákal částku 5.718.540,- Kč s úmyslem si ponechat a nevrátit takto získané finanční prostředky. Pokud jde o výpověď svědka T. W., nebylo podle odvolacího soudu zjištěno nic, co by zpochybňovalo výpověď tohoto svědka. Odvolací soud přitom poukázal na to, že právě tento svědek jako nadřízený obviněného informoval obviněného o tom, že jeho pracovní výsledky nejsou uspokojivé, a vyloučil, že by obviněnému přislíbil zvýšení platu z 80.000,- Kč měsíčně na částku 375.000,- Kč měsíčně. Tento svědek také nevěděl nic o uzavření manažerské smlouvy ze dne 14. 2. 2003. Odvolací soud zdůraznil, že je nelogické, aby svědek T. W. přislíbil obviněnému Ing. J. S. vyšší plat za situace, když nebyl s prací obviněného spokojen a vyzval jej, aby společnost opustil. Pokud by měl obviněný měsíční plat 375.000,- Kč, pak by měl svědek T. W. v postavení jeho nadřízeného více než dvojnásobně nižší plat. Odvolací soud považoval za významnou i tu část výpovědi svědka T. W., v níž uvedl, že za dobu své činnosti ve společnosti nezjistil, že by si někdo z vedoucích organizačních složek společnosti stanovil sám sobě mzdu, jako to učinil obviněný Ing. J. S. Vzhledem k výpovědi svědka T. W. posoudil již soud prvního stupně jako nevěrohodný obsah zpráv zaslaných e-mailem (č. l. 463 spisu), které podle stížnosti pro porušení zákona by měly být důkazy svědčícími ve prospěch obviněného, a s tímto posouzením se odvolací soud ztotožnil. Stejně tak odvolací soud z výpovědi svědka T. W. dovodil, že obviněný byl seznámen s interními předpisy nejpozději dne 23. 1. 2003, přičemž podle výpovědi tohoto svědka byly interní předpisy vypracovány v prvé polovině roku 2002. Stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 21. 12. 2004, kterým byl proveden důkaz soudem prvního stupně, podle odvolacího soudu neřeší ani nemůže řešit otázku trestní odpovědnosti obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud bezpochyby nemohl přehlédnout, že v úvodu stanoviska nazvaného ,,Právní posouzení vybraných otázek jednání vedoucího organizační složky zahraniční právnické osoby včetně některých otázek souvisejících,‘‘ je předznamenáno následující: ,, Vzhledem k platné právní úpravě, skutečnosti, že Vaše dotazy (tj. obviněného v žádosti ze dne 25. 11. 2004) nespecifikujete časově, značnému zjednodušení (zobecnění) Vašeho zadání a v neposlední řadě i k tomu, že některé významné skutečnosti vůbec neuvádíte (např. otázky vzniku pracovního poměru vedoucího předmětné organizační složky, apod.) a s ohledem na textaci Vaší objednávky, považuji za důležité vyjádřit se k Vašim otázkám takto: ‘‘ … Z toho je zřejmé, že obviněný ve své žádosti neuvedl všechny významné skutečnosti, důležité pro posouzení věci, které jen demonstrativně zmínil ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky JUDr. J. Z., CSc. Při takto specifikované žádosti bylo posouzení zpracováno v obecné rovině, a nelze z něj zcela vycházet při posuzování konkrétního jednání obviněného. I toto stanovisko je totiž jedním z důkazů, které soud hodnotí na základě hledisek uvedených v §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že Vrchní soud v Praze postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. i konstantní judikaturou, pokud jde o zjištění skutkového stavu věci i respektování zásady volného hodnocení důkazů při posuzování subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle judikatury každý znak skutkové podstaty trestného činu, tedy i znaky subjektivní jsou předmětem dokazování. Důkaz je možno zpravidla provést jen nepřímo, tj. zjišťováním vnějších okolností, z nichž lze dovozovat, zda pachatel jednal úmyslně či z nedbalosti, jaká byla jeho pohnutka apod. (srov. č. 32/1960 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, zda tu je zavinění pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.) je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Vrchní soud v Praze posoudil správně skutek pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., když podkladem odsuzujícího rozsudku ohledně tohoto trestného činu byla skutková zjištění, na něž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje ( č.l. 491 až 493 spisu).
K námitce porušení zákazu reformace in peius je třeba uvést, že ze spisu vyplývá, že Vrchní soud v Praze postupem podle §263 odst. 6 tr. ř. provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (č. l. 482 spisu) a poté podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 47 T 10/2004, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem, jímž uznal obviněného Ing. J. S. vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. může odvolací soud sám rozhodnout ve věci rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení.
Odvolací soud provedl při veřejném zasedání dne 18. 5. 2005 podstatné důkazy potřebné pro své rozhodnutí. Při novém rozhodnutí ve věci postupoval v souladu s platným zněním §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a v popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku uvedl v souladu s §120 odst. 3 tr. ř. všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že jestliže došlo k úpravě skutkových zjištění u obou skutků, učinil tak proto, že popisy skutků v rozsudku soudu prvního stupně jednak neobsahovaly všechny skutkové okolnosti podstatné pro jejich právní posouzení, jednak vykazovaly i formální nepřesnost a jejich doplnění po provedení dokazování nelze považovat za rozhodnutí v neprospěch obviněného Ing. J. S. (srov. č. l. 494 spisu). Stejně tak poukázal na to, že jednání pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno přísněji, avšak toto pochybení nelze napravit, protože při stanovení právní kvalifikace byl vázán ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., které zakotvuje zákaz změny k horšímu.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že zákaz reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy rozhodnutí. Takto vymezený zákaz reformationis in peius přitom není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a nejsou doplněny (rozvedeny) ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Takové doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo se nezvyšuje rozsah způsobené škody a povinnosti k náhradě škody, apod. V tomto kontextu není vyloučeno ani doplnění nebo upřesnění takových skutkových okolností, které charakterizují subjekt trestného činu, některý znak objektivní stránky, jeho subjektivní stránku nebo vývojové stadium trestného činu ( Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. BECK 2005, 1960 s.).
Je zcela zřejmé, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v souladu se zákonem i právním názorem obsaženým v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu nedošlo v žádném směru ke zhoršení postavení obviněného oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, a námitka stěžovatele, podle níž postupoval odvolací soud v rozporu s §259 odst. 4 tr. ř. nemá v ničem oporu a je naprosto nedůvodná.
Nezbývá než dodat, že stížnost pro porušení zákona se odvolává na výklad ustanovení §259 odst. 3, věta druhá, tr. ř. učiněný ke dni 1. 8. 1997, přičemž Vrchní soud v Praze rozhodoval podle ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., které ke dni jeho rozhodování mělo zcela odlišné znění.
Stížnost pro porušení zákona vychází pokud jde o skutek pod bodem 2) napadeného rozsudku z názoru, že obviněný byl na základě řádně uzavřené manažerské smlouvy oprávněn si zakoupit osobní automobil zn. Škoda Octavia v hodnotě 304.400,- Kč, patřící společnosti S. E. M. C. I. A. B. O. C. R. za částku 4.400,- Kč, a že tím neporušil žádnou právní povinnost. Odvolací soud však dovodil, že tzv. manažerská smlouva nebyla platným podkladem pro uplatnění slevy 300.000,- Kč z kupní ceny automobilu, když navíc obviněný nebyl ani řádně zmocněn poškozenou společností k prodeji vozidla. Takové skutkové zjištění vyplývá z provedených důkazů. Neobstojí proto ani námitka, že jednáním obviněného nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Rozhodnutí učinil za podmínek §274, věta třetí, tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek