ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1168.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1168/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2006 o dovolání obviněného K. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 64/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 10/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 64/2006, a to ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného v části, v níž byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, č. j. 10 T 10/2003-688, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pod bodem 1), dále v navazujícím výroku o trestu a výroku o náhradě škody ohledně poškozené T. s. s. s. r. o.
Rovněž se zrušuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, č. j. 10 T 10/2003-688, a to ve výroku o vině pod bodem 1 (trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.), dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, kterým byla poškozená T. s. s. s. r. o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 64/2006, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, č. j. 10 T 10/2003-688. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným v bodě 1. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2. a 3. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému usnesení podal obviněný dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1. obžaloby obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů částečné splnění nebo částečné nesplnění závazku z obchodního závazkového vztahu založeného smlouvou o zprostředkování posoudily jako trestný čin, což v konkrétní věci de facto znamená, že kriminalizovaly jednání plynoucí z řádného obchodního závazkového vztahu. Obviněný je přesvědčen, že soudy si obchodní závazkový vztah mezi obchodní společností obviněného a T. s. s., s. r. o. vyložily nesprávně. Zdůraznil, že jeho povinností nebylo obstarat příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, nýbrž se zavázal uskutečňovat pro T. s. s., s. r. o. organizační a obchodní poradenství, včetně asistence při získání finančních prostředků na krytí podnikatelského záměru a asistence při zajištění možnosti provádět investiční výstavbu. Domnívá se, že svůj závazek při získání finančních prostředků splnil, když o získání finančního úvěru pro T. s. s., s. r. o. vedl jednání s vedoucím obchodního útvaru Č. s. Ing. L. V., v bodě b) smlouvy tím, že vypracoval podrobnou odbornou studii a jednal se zástupci německé strany a rovněž potom s německým občanem na zámečku v R. prokazatelně asistoval při zajištění možnosti provádění investiční výstavby (H.). Má za to, že není pochyb, že mu vznikl nárok na provizi podle §645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a že částka 200.000,- Kč mu právem náležela jako zálohová provize za obstarání uvedených příležitostí, nelze ho proto uznat vinným trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. Pakliže byl obviněný v bodech 2. a 3. napadeného rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, zvláště jde-li o subjektivní stránku trestného činu. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že pokud by poškození věděli, že poskytnutí půjčky je teprve v jednání obviněného a je závislé na nejistých budoucích událostech, pak by v žádném případě s ním předmětné smlouvy neuzavřeli a finanční prostředky by mu neposkytli. Sám se cítí být obětí podvodu H. Poukazuje na to, že věřil ve zdar poskytnutí půjčky od H. a nebyla-li mu poskytnuta, lze to přičítat tomu, že zanedbal určitou míru opatrnosti při jednání s H., kterou lze považovat za nedbalost ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. Dodává, že si je vědom toho, že jeho jednání bylo do značné míry naivní, rozhodně vědomě nebyl srozuměn se způsobením porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Se zřetelem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 64/2006, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, č. j. 10 T 10/2003-688, který napadenému rozhodnutí předcházel.
Státní zástupce využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce konkrétní výhrady uvedené v dovolání jsou svým obsahem opakováním námitek, které odezněly v rámci jeho odvolání. Krajský soud v Brně se jimi dostatečně zabýval, a pokud jde o bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, je možno se bez výhrad ztotožnit s důvody, o které opřel rozhodnutí, když odvolání obviněného zamítl. Státní zástupce konstatoval, že obviněný se svou trestnou činnost pokouší bagatelizovat a stavět se do pozice naivního člověka, který se sám stal obětí podvodu. Nelze ovšem přehlédnout, že ač se zavazoval k poskytování organizačního a ekonomického poradenství jiným subjektům, evidentně nebral na zřetel riziko svého „obchodu“ s H. Navíc sám nepravdivými údaji vlákal další dva subjekty do zjevně riskantního obchodu, aby od nich získal peníze na tzv. záruku solventnosti, přičemž jim sliboval v relativně krátké době poskytnutí půjček ve výši přesahující u každého subjektu částku 100.000,- USD. Podvodná povaha jednání obviněného v podobě eventuálního úmyslu je v tomto případě zjevná, a proto je třeba podle státního zástupce jeho námitky jako nedůvodné odmítnout. Jde-li však o právní posouzení skutku popsaného pod bodem I. rozsudku, není pochyb, že obviněný nedostál svým povinnostem, k nimž se jako mandatář zavázal společnosti T. s. s. s. r. o., byť v dovolání tvrdí opak (což je ovšem námitka nikoliv hmotně právní, nýbrž skutkové povahy). Vyplacená částka 200.000,- Kč představovala zálohu na odměnu, na niž by mu vznikl nárok, pokud by splnil svůj závazek z mandátní smlouvy. Jestliže obviněný nevykonal, k čemu se smlouvou zavázal, je povinen ji mandantovi vrátit, neboť na jeho straně se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru státního zástupce částku 200.000,- Kč nelze považovat za věc, která by mu byla svěřena, protože obviněný neměl žádnou povinnost s touto částkou jakkoli dále nakládat ve prospěch mandanta, takže žádnou dispozicí s těmito penězi nemohl naplnit znak „přisvojí si věc, která mu byla svěřena“. Porušení práva na straně obviněného vykazuje toliko znaky občanskoprávního, resp. obchodněprávního závazku vůči mandantovi, spočívajícího v povinnosti vrátit vyplacenou zálohu, protože nevykonal činnost, k níž se mandantovi zavázal, v důsledku čehož má záloha povahu plnění bez právního důvodu. V této části dovolání státní zástupce shledal námitky obviněného důvodnými. S ohledem na tuto skutečnost státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 To 64/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. 10 T 10/2003, a také tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě I., ve výroku o trestu a též ve výroku o náhradě škody, a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí státní zástupce udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný podává dovolání, jak do výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pod bodem 1. výroku rozsudku), tak do výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (skutky od body 2., 3. rozsudku).
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části týkající se skutku pod bodem 1. výroku rozsudku kvalifikovaného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Jestliže obviněný namítl, že částečné splnění nebo částečné nesplnění závazku z obchodního závazkového vztahu nelze v dané věci posuzovat jako trestný čin, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka má z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní povahu a je třeba jí přisvědčit.
Podle učiněného skutkového zjištění pod bodem 1. výroku o vině se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že „dne 7. 2. 1995 v B. uzavřel jako jednatel spol. F. B., s. r. o., se společností T. s. s. r. o., zastoupenou ing. E. K. „Smlouvu o poskytování poradenství, služeb a zprostředkování“ za účelem uskutečňování organizačního a ekonomického poradenství a asistence při získání finančních prostředků ke krytí podnikatelského záměru a zajištění možnosti provádění investiční výstavby v objemu 6,7 miliónů DM na dobu určitou do 31. 12. 1995, přičemž dne 20. 2. 1995 spol. T. s. s. r. o. převedla na účet spol. F. B., s. r. o. částku 200.000,- Kč jako tzv. zálohu na plnění předmětu smlouvy shora, do 31. 12. 1995 však obžalovaný smlouvu nenaplnil, přičemž poskytnutou zálohu nevrátil a tuto použil na jiné obchodní aktivity, čímž způsobil společnosti T. s. s. r. o. škodu ve výši 200.000,- Kč.“
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 2 tr. zák. téhož ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem škodu nikoliv malou.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině nevystihuje, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., resp. z popisu skutku není zřejmé, v čem soud prvního stupně spatřuje naplnění objektivní stránky trestného činu „přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena“. Uvedený nedostatek vyplývá taktéž z odůvodnění. Není totiž zřejmé, jakým způsobem si měl obviněný cizí věc přisvojit, soud se nezabýval ani tím, zda vůbec lze odměnu, resp. zálohu na odměnu považovat za cizí věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., v odůvodnění chybí, z jakých úvah vycházel, pokud dospěl k závěru, že částka 200.000,- Kč byla obviněnému svěřena. V této části rozsudku lze konstatovat, že rozsudek nesplňuje náležitosti ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., neboť označený trestný čin není podpořen skutečnostmi, na základě nichž by bylo možno dospět k závěru, že byly naplněny všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Z podnětu dovolání podané obviněným proto Nejvyšší soud v této části napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů obsahově navazují a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a to v části, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
V novém řízení soud prvního stupně, se zřetelem k zásadě reformationis in peius, se zaměří na skutečnosti, které jsou rozhodné, jednak z pohledu použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., jednak vezme v úvahu, zda předmětným jednáním nemohly být naplněny znaky jiného trestného činu (při respektování shora uvedené zásady).
Jde-li o skutky pod body 2. a 3. výroku rozsudku, obviněný se domnívá, že posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je nesprávné. Má za to, že jeho jednání vykazuje znaky nevědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., nikoliv nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. S tímto názorem obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil. K tomu uvádí následující:
Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně spatřoval trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v jednání, jímž ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu. Nejvyšší soud je toho názoru, že jednání obviněného spíše než uvedení v omyl, spočívalo v zamlčení podstatných skutečností.
Podle popisu skutků v bodech 2. a 3. výroku rozsudku se obviněný měl předmětného jednání dopustit tak, že v obou případech se zavázal na základě smlouvy o půjčce poskytnout zájemcům půjčku ve sjednané výši, přičemž pro poskytnutí půjčky stanovil podmínku spočívající v tom, že zájemce o půjčku musí prokázat svou solventnost zaplacením určité částky, v obou případech částku 300.000,- Kč. Poškození nevěděli, že obviněný částkou, která byla předmětem půjčky, nedisponuje.
Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, popř. jinému plnění ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný spoléhal na to, že přislíbenou částku obdrží, což se nestalo. Nutno zdůraznit, že podstatou jeho trestního jednání není skutečnost, že by zájemcům dohodnuté půjčky neposkytl, ale to, že je neinformoval o skutečném stavu věci, totiž že částky, které byly předmětem smluv o půjčce, nemá k dispozici. Je zřejmé, že pokud by poškození znali skutečný stav věci, k uzavření smlouvy o půjčce by buď nedošlo vůbec nebo za jiných okolností. Jinými slovy řečeno, obviněný udržoval poškozené v domnění, že půjčka jim bude bezpochyby poskytnuta, pokud složí jím požadovanou částku. V dané věci jde o důležitou okolnost, neboť má vliv nejen na realizaci smluvního vztahu, ale i na další kroky poškozených. O uzavření smlouvy o půjčce poškození usilovali právě proto, že podmínky, které jim obviněný nabízel, pro ně byly natolik výhodné, že za tím účelem si částky 300.000,- Kč na prokázání solventnosti půjčili od jiných subjektů. Je tedy zřejmé, že měli představu, že není důvodu se obávat, že by k poskytnutí požadovaných částek nemělo dojít. Ve skutečnosti obviněný v daném okamžiku nemohl poškozeným půjčky zajistit, tuto podstatnou skutečnost však obviněný poškozeným zamlčel. Není pochyb, že obviněný se uvedeného jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Byť Nejvyšší soud shledal, že po objektivní stránce podvodné jednání obviněného spočívalo v bodech 2. a 3. výroku rozsudku v zamlčení podstatných skutečností, není toto zjištění tak závažného charakteru, aby bylo nutno z tohoto důvodu uvedené rozhodnutí zrušit. Na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se totiž tato skutečnost nijak neprojeví. V této části proto Nejvyšší soud pokládá dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann