ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1240.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1240/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 92/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 2 T 92/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 3. 3. 2003 v P., okr. O. jako obstaravatel prodeje nemovitostí, zapsaných na čís. v katastru nemovitostí K. ú. v O. pro obec a k.ú. L. z majetku prodávajících A., J., P., Z. a G. S. kupujícímu P. S., který se nakonec neuskutečnil, nevrátil kupujícímu a ponechal si k jeho škodě z jím poskytnuté zálohy na kupní cenu částku ve výši 157.400,- Kč“. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil, s tím že tato povinnost je podmínkou osvědčení ve zkušební době. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému P. S. částku 157.400,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B., rozhodl Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným tím, že „dne 3. 3. 2003 v P., jako zmocněnec prodávajících A., J., P., Z. a G. S. k prodeji nemovitostí zapsaných na č. v katastru nemovitostí K. ú. v O. pro obec a k.ú. L., po uplatnění neplatnosti dne 27. 6. 2002 uzavřené kupní smlouvy o prodeji těchto nemovitostí P. S., manželkou kupujícího P. S., nevrátil tomuto z již složené části kupní ceny ve výši 200.000,- Kč částku 98.400,- Kč ke škodě P. S.“. Za to jej odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému P. S. částku 98.400,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že předmětná věc nikdy neměla být řešena v trestním řízení, neboť se jedná o ryze občanskoprávní spor. Dále uvedl, že prvním a zásadním problémem je, zda finanční prostředky, které obdržel od poškozeného, měly charakter svěřené cizí věci, přičemž zdůraznil, že tyto peníze povahu cizí věci neměly. Svůj názor opřel o příkazní smlouvu ze dne 2. 4. 2002 obsahující plnou moc k zastupování kupujících při všech úkonech potřebných k převodu nemovitostí s tím, že jeho postavení zmocněnce jej opravňovalo mimo jiné převzít jakákoliv plnění z kupní smlouvy s účinky, jako by bylo plněno přímo prodávajícím. Pokud tedy přebíral plnění na kupní cenu, tato plnění okamžikem jejich přijetí od poškozeného ztratila ve vztahu mezi ním a poškozeným povahu cizí věci a nadále měla povahu cizí věci pouze ve vztahu mezi ním (dovolatelem) a prodávajícími, které zastupoval [v souvislosti s tím odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 960/2000] a kupní smlouvu ze dne 16. 7. 2002. Odvolací soud podle jeho slov akceptoval jeho názor, že přijetím plnění od poškozeného ztratilo toto plnění povahu cizí věci, a správně posoudil i příčinu zániku kupní smlouvy, kterou bylo uplatnění relativní neplatnosti manželkou poškozeného, a důsledky z toho plnoucí, především právo na náhradu škody podle §42 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Chybně však podle jeho názoru posoudil povahu přijatého plnění po zániku kupní smlouvy, pokud dovodil, že se přijaté peníze jakoby vrací do režimu cizí věci převzaté po dohodě za určitým účelem, kterou měly v době mezi jejich přijetím a uzavřením kupní smlouvy. S odkazem na ustanovení §451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. dovolatel konstatoval, že všechny osoby zainteresované na kupní smlouvě se měly vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, neboť přijaté plnění mělo povahu plnění přijatého z neplatného právního úkonu, popř. z právního úkonu, který odpadl. Nebyl proto podle jeho slov splněn základní předpoklad trestného činu zpronevěry, tj. nakládání s cizí věcí.
Dále dovolatel poznamenal, že přijatou část kupní ceny ve výši 200.000,- Kč měl v okamžiku zániku kupní smlouvy ve svém držení. Podle citovaných ustanovení občanského zákoníku by ji tedy měl vydat. Jak však dále uvedl, v mezidobí vznikla jak prodávajícím, které zastupoval, tak i jemu vůči poškozenému řada nároků, konkrétně nárok na náhradu škody podle §42 obč. zák., který příslušel prodávajícím, a jeho (odvolatelova) pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 25. 6. 2002 – úroky (jistinu měl ve svém držení, takže její vypořádání nečinilo obtíže). V souvislosti s tím nastolil druhou zásadní hmotně právní otázku, totiž, zda měl právo započíst oproti pohledávce poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení jen pohledávky prodávajících nebo i svou pohledávku. Za mylné přitom označil stanovisko odvolacího soudu, podle něhož takové právo neměl, s tím, že žádné ustanovení žádného zákona takovou možnost započtení nezakazuje. Občanský zákoník, jímž se vztahy mezi ním a poškozeným řídí, je přitom postaven na zásadě, že vše, co není zakázáno, je dovoleno. Zápočet pohledávek, jakož i případy, kdy je započtení vyloučeno, je upraven v ustanoveních §580 obč. zák. a §581 obč. zák. Žádné omezení aplikovatelné na předmětnou situaci však z těchto ustanovení podle jeho přesvědčení nevyplývá a neexistuje ani smlouva, která by zápočtu bránila. Pokud zápočet učinil, nemohl se bez ohledu na povahu přijatého plnění dopustit trestného činu. Za nepřiléhavý přitom označil odkaz na zákoník práce, který použil odvolací soud.
Shrnul pak, že komplex občanskoprávních vztahů mezi ním a poškozeným je bezpochyby složitý (neorientoval se v něm ani prvostupňový soud), a bez ohledu na konečné hmotně právní závěry proto nelze dovodit jeho úmysl se trestného činu dopustit. K tomu dodal, že odvolací soud se otázce zavinění vůbec nevěnoval, úmysl neprokazoval, nýbrž presumoval, což je nepřípustné. Odkázal pak ještě na rozpornost části provedeného dokazování.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolatel přijal z titulu svého zmocnění k zastupování strany prodávající zálohu na zaplacení kupní ceny ve výši 200.000,- Kč, přičemž však tyto peníze svěřené mu z tohoto právního důvodu zůstaly ve vztahu k jeho osobě v režimu věcí cizích i poté, co v důsledku úspěšně uplatněné námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy došlo k zániku právních účinků uvedeného ujednání. Dovolatel správně namítl, že byly splněny podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení s tím, že v daném případě bylo plněno na základě neplatného právního úkonu ve smyslu §451 odst. 1, odst. 2 obč. zák., a dále poukázal na možnost použití ustanovení §42 obč. zák. o náhradě škody v uvedené souvislosti vzniklé. Přehlédl však, jak státní zástupkyně zdůraznila, že tato hmotně právní ustanovení lze právně relevantním způsobem aplikovat pouze na účastníky zaniklého právního vztahu, k jehož naplnění byl jednou z jeho stran toliko zmocněn. Za daného stavu lze dovodit, že dovolatel byl povinen poté, co předpokládaný výsledek zamýšlené obchodní transakce nenastal, vrátit plnou výši zálohy, svěřené mu z titulu jeho zmocnění stranou kupující. Jeho případné nároky z titulu zmocnění k realizaci příkazní smlouvy bylo na místě následně řešit právně relevantním způsobem jejich uplatnění vůči straně zmocnitele – příkazce, a proto je třeba v této souvislosti považovat jeho úvahy o započtení za předčasné. Pokud si dovolatel za takto uvedených okolností ke škodě strany kupující ponechal část z účelově určených finančních prostředků poté, co právní důvod jejich svěření zanikl, pak jednal za podmínek §248 tr. zák. Jestliže v této souvislosti s poukazem na dovolenost svého jednání namítl nedostatek zavinění, pak mu nelze přisvědčit. V uvedeném směru nelze přehlédnout jeho vázanost plnou mocí a jejím rozsahem, vymezeným obsahem jeho podpisem stvrzené příkazní smlouvy. Svůj závazek obstaravatele obchodní záležitosti jiného vědomě porušil, ponechal-li si cizí svěřené peníze poté, co očekávaný výsledek jeho jednání nenastal. Za stavu, kdy takto jednal zcela svévolně a bez vědomí příkazce, aniž by vyčkal jeho případného postoje ve smyslu §730 odst. 1, odst. 2 obč. zák., činil tak nepochybně se záměrem sanovat svoje nároky příkazníka bez ohledu na jejich oprávněný rozsah a skutečnost, že tak činí na úkor peněžních prostředků subjektu, který není jeho skutečným smluvním partnerem a tedy nemůže být v uvedeném směru pasivně legitimován. Státní zástupkyně pak ještě poznamenala, že co do výše způsobené škody je možno preferovat spíše názor soudu prvního stupně (v této otázce jsou odchylné závěry soudů obou stupňů podle jejích slov nepřezkoumatelné), přičemž ovšem dodala, že škoda na dovolateli svěřeném finančním obnosu se pohybuje v mezích od 200.000,- Kč do 98.400,- Kč, a tedy správnost právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obligatorně spojené se škodlivým následkem nikoli malým zpochybnit nelze. Tyto úvahy však jdou nad rámec uplatněné dovolací argumentace, která je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněná. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Argumentaci, kterou dovolatel uplatnil v dovolání, lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit (s výjimkou zmínky o rozpornosti provedených důkazů) za právně relevantní.
K této argumentaci je pak na místě uvést navazující skutečnosti. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že částka 200.000,- Kč, kterou obviněný převzal jako zálohu kupní ceny nemovitosti na základě „Kupní smlouvy nemovitosti“ ze dne 27. 6. 2002 (příp. již na základě „Smlouvy o budoucí kupní smlouvě nemovitosti“) od poškozeného P. S. byla vůči dovolateli vždy cizí věcí a tento charakter v žádném okamžiku neztratila. Dovolatel ji totiž převzal jako zmocněnec prodávajících A. S., J. S., P. S., Z. S. a G. S. zastoupené matkou J. P. (dále jen „prodávající“) a nešlo tedy o plnění, jež by bylo poskytnuto přímo jemu jako smluvní straně (jako účastníkovi závazkového právního vztahu založeného uvedenou kupní smlouvou).
Dovolateli lze přisvědčit, že se zřetelem k postupu svědkyně P. S. (manželky poškozeného P. S.), jehož důsledkem byla, jak zjistil odvolací soud, relativní neplatnost předmětné kupní smlouvy, byly splněny podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení založené tím, že v daném případě bylo plněno na základě neplatného právního úkonu ve smyslu §450 odst. 1, odst. 2 obč. zák. Podle §450 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V těchto souvislostech je ovšem třeba zdůraznit, že uvedené hmotně právní ustanovení, stejně jako ustanovení §42 obč. zák. (k tomu viz níže), se vztahuje výlučně na účastníky zaniklého (neplatného) právního vztahu, přičemž dovolatel účastníkem tohoto právního vztahu nebyl, byl „pouze“ zmocněncem jedné ze stran (prodávajících). Dovolatel byl tudíž povinen poté, co se v důsledku právního úkonu Petry Slavíkové stala zmíněná kupní smlouva neplatnou, vrátit zálohu svěřenou mu jako zmocněnci prodávajících poškozenému P. S. Jeho případné nároky z titulu zmocnění k realizaci „příkazní smlouvy“ bylo namístě následně řešit jejich uplatněním vůči prodávajícím.
Na tomto místě je tedy nutno konstatovat mezitímní závěr, že stran zálohy 200.000,- Kč složené poškozeným P. S. ve prospěch prodávajících šlo z hlediska dovolatele vždy o věc cizí, která mu byla svěřena, aby s ní nakládal určitým způsobem - nejprve ve smyslu čl. III. kupní smlouvy, posléze v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nastoupila povinnost zmocněnce prodávajících, který měl toto plnění v držení, vrátit je poškozenému P. S.
Vzhledem ke skutkovým a navazujícím právním závěrům odvolacího soudu, které z důvodu nutnosti respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (dovolání totiž podal pouze obviněný) a vzhledem k charakteru dovolacích námitek bylo dále zapotřebí soustředit pozornost na institut započtení ve smyslu ustanovení §580 obč. zák.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), dále zde musí existovat stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a v neposlední řadě úkon směřující k započtení.
V posuzovaném případě je třeba opětovně výslovně zdůraznit, že částka 200.000,- Kč byla poškozeným P. S. plněna nikoliv dovolateli, nýbrž prodávajícím, a to v rámci smluvního vztahu založeného kupní smlouvou (v návaznosti na smlouvu o budoucí kupní smlouvě). Šlo tak o právní - závazkový - vztah mezi prodávajícími a poškozeným P. S. jako kupujícím. Dovolatel v tomto vztahu vystupoval, jak již uvedeno, „pouze“ jako zmocněnec prodávajících. Pokud měl uzavřít (podle zjištění odvolacího soudu) s poškozeným P. S. smlouvu o půjčce, na základě níž poškozenému půjčil 800.000,- Kč, šlo o zcela odlišný, samostatný právní vztah, který nelze jakkoliv směšovat s právním vztahem prvně uvedeným (byť je zde shoda v osobě poškozeného jako jedné ze smluvních stran).
V návaznosti na to je třeba dále konstatovat, že v důsledku relativní neplatnosti zmíněné „kupní smlouvy nemovitosti“ bylo, jak již ostatně také řečeno, povinností prodávajících vrátit se zřetelem k ustanovení §451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. složenou zálohu poškozenému P. S. Se zřetelem k tomu, že tuto zálohu na kupní cenu měl v dispozici dovolatel jako zmocněnec prodávajících (jemu byla svěřena), měl tuto povinnost splnit právě on, aniž však byl účastníkem tohoto právního vztahu. Znovu je přitom třeba vyzdvihnout skutečnost, že se tak mělo stát výlučně z titulu zaniklého (neplatného) právního vztahu mezi prodávajícími a poškozeným P. S. Nárok poškozeného na vrácení složené zálohy směřoval vůči prodávajícím nikoli vůči dovolateli. Jestliže tedy dovolatel neměl vůči poškozenému závazek, vůči němuž by mohl započíst svoji pohledávku, nelze dovodit vzájemnost pohledávek poškozeného a dovolatele. Z hlediska dovolatele tak nebyla splněna jedna ze základních a nezbytných (obligatorních) podmínek započtení.
V těchto souvislostech je namístě ještě zmínit ustanovení §42 obč. zák., podle něhož vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Pokud měla v důsledku neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemovitosti vzniknout škoda, pak nárok na její náhradu vůči poškozenému P. S. měli toliko prodávající, nikoliv však dovolatel jako jejich zmocněnec. V takovém případě přicházelo v úvahu započtení pohledávek, to ovšem pouze mezi prodávajícími (nárok na náhradu škody) a poškozeným P. S. (nárok na vrácení složené zálohy). V žádném případě ovšem nebylo možno dovodit, že by v rámci popsaného právního vztahu mohl vůči poškozenému uplatnit započtení vlastní tvrzené pohledávky vycházející z odlišného právního vztahu (který byl založen zmíněnou smlouvou o půjčce) dovolatel.
Dovolatel proto nebyl oprávněn ponechat si (zadržet) předmětnou částku, neboť započtení jeho pohledávky vůči pohledávce poškozeného ve vztahu k prodávajícím nepřicházelo v úvahu.
Odvolacímu soudu je proto třeba přisvědčit, dovodil-li, že dovolatel nebyl oprávněn započíst nároky, které mu vznikly v souvislosti se smlouvou o půjčce do částky, kterou byli prodávající ze složené částky na kupní cenu povinni vrátit kupujícímu P. S., neboť dovolatel, jako věřitel P. S. nebyl s ním v právním vztahu v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož si dovolatel tím, že si z peněz, které měli prodávající vrátit kupujícímu P. S., ponechal částku 98.400,- Kč, přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena.
Pokud jde o otázku zavinění, pak lze konstatovat, že ani v tomto směru odvolací soud, byť ve svém rozhodnutí nerozvedl podrobnější úvahy, nepochybil, shledal-li, že dovolatel jednal úmyslně. V prvé řadě lze v souladu s názorem státní zástupkyně konstatovat, že nelze přehlížet vázanost dovolatele plnou mocí a jejím rozsahem a obsahem příkazní smlouvy, přičemž je zřejmé, že dovolatel svůj závazek obstaravatele obchodní záležitosti jiného vědomě porušil, ponechal-li si cizí svěřené peníze poté, co očekávaný výsledek jeho jednání nenastal.
Zejména však je třeba poukázat na následující skutečnosti. Dopisem ze dne 28. 2. 2003 adresovaným P. a P. S. („Věc: Vypořádání jednostranného odstoupení od kupní smlouvy v souladu dohody čl. IV odst. 2 Kupní smlouvy ze dne 27. 06. 2002 a ustanoveními §48, návazně §420, 424 a 438 o. z.“) dovolatel konstatoval, že oznámení manželů S. o odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti bere na vědomí, přičemž zdůraznil:“S tímto Vaším právem však souvisí i Vaše povinnost, v souladu dohody uvedené v čl. IV odst. 2 Kupní smlouvy ze dne 27. 06. 2002 a ustanoveními §48, návazně §420, 424 a 438 o. z., uhradit prodávajícímu vzniklou škodu z poskytnuté zálohy,“ přičemž současně předložil vyčíslení finančního vypořádání, v jehož rámci vyúčtoval též úrok z půjčky, kterou poskytl poškozenému P. S., a to úrok ve výši 98.400,- Kč (viz č. l. 20).
Z citace uvedené písemnosti je zcela zjevné, že dovolatel sám hovoří o povinnosti poškozeného P. S. vypořádat jeho závazky (náhradu škody) vůči prodávajícím. Je tudíž zřejmé, že si musel být vědom toho, že v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou (resp. jejím zánikem) mohou případné nároky vůči P. S. uplatnit toliko prodávající, a že tedy on jako „pouhý“ zmocněnec prodávajících nemůže být oprávněn uplatnit nároky své.
Pokud si za tohoto stavu věci ponechal ze složené zálohy, kterou byl posléze povinen poškozenému P. S. vrátit, částku 98.400,- Kč, jako tvrzený úrok ze smlouvy o půjčce, pak jednal vědomě svévolně a neoprávněně, tedy protiprávně. Je tudíž zřejmé, že byl dán ve vztahu k přisvojení si cizí věci také jeho úmysl, a to přinejmenším úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.
Bez povšimnutí pak v těchto souvislostech nelze ponechat vyjádření samotného dovolatele: „Vyúčtování jsem trochu nadsadil, aby S. viděli, že je třeba začít jednat“ (viz č. l. 230 p. v.), resp. „Vyhodnocení jsem do určité míry nadsadil, protože jsem předpokládal, že se domluvíme a že to k soudu nepůjde.“ (viz č. l. 231). Tato vyjádření totiž již sama o sobě do jisté míry zpochybňují jeho argumentaci, podle níž (stručně řečeno) byl oprávněn započíst celou částku uvedenou v tzv. vypořádání jednostranného odstoupení od kupní smlouvy (včetně úroků z půjčky) a zpochybňují tak i jeho tvrzení o absenci zavinění.
Podanému dovolání proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý