ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.247.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 247/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 To 305/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 234/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 3 T 234/2004, byl obviněný R. Š. uznán vinným třemi trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Prvého z těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 11. 2. 2002 do 11. 3. 2003 v B., okres K., a jinde, ačkoli byl na základě jeho prohlášení a souhlasného prohlášení matky dítěte, zapsán dne 11. 2. 2002 do knihy narození jako otec nezletilé B. B., z nedbalosti ničím nepřispěl na její výživu, domnívajíc se, že když není biologickým otcem nezletilé B., nemá vůči ní vyživovací povinnost, přičemž vzhledem k odůvodněným potřebám nezletilé, jakož i ke schopnostem a možnostem a majetkovým poměrům R. Š. byla v uvedeném období přiměřenou částkou na výživu nezletilé částka ve výši 500,- Kč měsíčně se splatností vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte B. B., čímž za uvedené období zapříčinil vznik dluhu na výživném v celkové výši 7.000,- Kč.“ [bod 1) výroku rozsudku].
Druhý z uvedených trestných činů spáchal podle zjištění jmenovaného soudu tím, že: „v době od 12. 3. 2003 do 26. 2. 2004 v B., okres K., a jinde, ačkoliv si byl vědom své vyživovací povinnosti, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery B. B., i když mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 41 Nc 22/2002, který nabyl právní moci dnem 12. 3. 2003, částkou 500,- Kč měsíčně, vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte B. B., čímž za uvedené období zapříčinil vznik dluhu na výživném v celkové výši 5.500,- Kč, kdy z této částky dluží částku ve výši 500,- Kč M. ú. B., který za něj v období od 1. 1. 2004 do 26. 2. 2004 platil výživné.“ [bod 2) výroku rozsudku].
Poslední z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že: „ v době od 1. 5. 1994 do 26. 2. 2004 v H. H., okres S., a jinde, vyjma období od 11. 10. 1996 do 10. 4. 1998, a od 28. 7. 1999 do 28. 7. 2001, kdy vykonával trest odnětí svobody, ačkoli si byl vědom své vyživovací povinnosti, kromě celkové částky ve výši 1.988,- Kč v měsíci červnu, červenci a srpnu roku 1995, úmyslně ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna L. K., i když mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. P 36/1995, který nabyl právní moci dne 19. 7. 1996, tak, že s účinností od 1. 5. 1994 do 31. 1. 1995 a dále od 12. 6. 1995 do 1. 12. 1995 byl povinen přispět na výživu nezletilého částkou 500,- Kč měsíčně a od 2. 12. 1995 částkou 400,- Kč měsíčně, vždy každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky E. K.“ [bod 3) výroku rozsudku].
Za tyto trestné činy byl obviněný R. Š. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 3 T 43/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 To 358/2004, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2004, a kterým byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 To 305/2005, z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. Š. uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 9. 2004, č. j. 1 T 9/2004-76, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné [výroku o vině v bodě 3) rozsudku soudu prvního stupně, potažmo výroku o trestu] podal obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že již v rámci odvolání namítal, že soud prvního stupně pochybil v bodě 3) výroku rozsudku, jelikož nevzal v potaz, resp. chybně po hmotně právní stránce vyhodnotil právní úkon L. K., jednajícího jeho matkou E. K., která se jménem nezletilého práva na výživné v rámci hlavního líčení výslovně vzdala. Tímto právním úkonem podle názoru dovolatele zanikla jeho vyživovací povinnost stanovená rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. P 36/1999, a tím také zanikla trestnost jeho jednání v souladu s ustanovením §65 odst. 1 tr. zák. pro zánik společenské nebezpečnosti. Okresní soud proto měl v bodě 3) rozhodnout zprošťujícím výrokem. Krajský soud toto hmotně právní pochybení nejen nenapravil, ale vůbec se touto části odvolání nezabýval a přezkoumával napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, „nechť Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) zruší v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a v bodě 3) pak i rozsudek Okresního soudu v Karviné ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a nechť věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Karviné odvolání písemným podáním ze dne 2. 4. 2005, přičemž tento řádný opravný prostředek směřoval výlučně do výroku o trestu. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud v souladu s ustanovením §254 odst. 3 tr. ř. přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně ve výroku o trestu, přičemž tento výrok vzhledem k pochybení soudu prvého stupně při ukládání souhrnného trestu zrušil a toto pochybení napravil. Dále státní zástupkyně konstatovala, že předpokladem přípustnosti dovolání je skutečnost že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Dovolatel přitom může napadat tímto mimořádným prostředkem rozhodnutí soudu druhého stupně výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, příp. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože obviněný svým odvoláním, jímž napadl pouze výrok o trestu, omezil přezkumnou povinnost a zároveň právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně v tomto výroku, mohl uplatnit své dovolací námitky pouze v tomto rozsahu, příp. proti průběhu řízení, které jeho vydání předcházelo. V podaném dovolání však neuplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný relevantní zákonný dovolací důvod, který souvisí s rozhodováním odvolacího soudu o trestu, který mu byl uložen. Pokud obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti rozhodnutí o vině a domáhal se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je takové dovolání nepřípustné, i když použité námitky na tento důvod přiléhavě odkazují, resp. tento důvod by byl obviněným materiálně naplněn, pokud by výrok o vině byl přezkoumáván i Krajským soudem v Ostravě. V souvislosti s tím státní zástupkyně zdůraznila, že mezi skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně po zhodnocení dokazování učinil, a právním posouzením věci, není dán žádný rozpor. Soud svá skutková zjištění opřel o konkrétní skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů, a na základě toho pokládal obhajobu obviněného za vyvrácenou. S právní problematikou, kterou obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nastínil, se správně vyrovnal. Státní zástupkyně pak vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. Š., přičemž je nutno konstatovat, že tímto odvoláním napadl pouze výrok o trestu. V těchto souvislostech je na místě uvést, že obhájce obviněného sice v písemném vyhotovení odvolání i v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu vyjádřil výhrady též vůči výroku o vině v bodě 3) rozsudku nalézacího soudu, toto vyjádření však nemohlo mít právně relevantní účinky, neboť osobou oprávněnou určovat rozsah a obsah odvolání není s výjimkou případů v zákoně výslovně uvedených (v posuzované věci se o takový výjimečný případ nejednalo) obhájce (ten podává odvolání v zastoupení obviněného a zásadně nemá samostatné odvolací právo), nýbrž pouze obviněný. Obviněný R. Š. přitom na dotaz odvolacího soudu při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání výslovně prohlásil, že odvolání zaměřuje do výroku o trestu.
Toto odvolání vymezilo podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Odvolací řízení spočívá podle §254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a to z hlediska ustanovení §254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k uvedené problematice srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Poněvadž v posuzované věci odvolání obviněného směřovalo výhradně do výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. (a nešlo o případ upravený ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.), byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu mohl obviněný uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti tomuto výroku (o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
Obviněný však neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Své dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s tím namítl, že nalézací soud pochybil při hodnocení shora uvedeného právního úkonu E. K., matky nezletilého L. K., v důsledku něhož podle jeho názoru zanikla v souladu s ustanovením §65 odst. 1 tr. zák. trestnost skutku popsaného v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, takže pro tento skutek měl být zproštěn obžaloby, přičemž krajský soud toto hmotně právní pochybení nejen nenapravil, ale vůbec se touto části odvolání nezabýval.
Pokud tedy obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které směřuje de facto pouze proti výroku o vině, je třeba uzavřít z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích, že takové dovolání není přípustné.
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. Š. dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum je možno poznamenat, že s podstatou argumentace rozvedené v dovolání týkající se hodnocení úkonu E. K., matky nezletilého L. K., se nalézací soud řádně vypořádal (srov. str. 5 jeho rozhodnutí), takže na jeho úvahy a závěry lze odkázat. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné zdůraznit a znovu uvést zejména následující skutečnosti.
Především je třeba konstatovat ustanovení §85 odst. 1 tr. zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o rod.“), podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Již z dikce tohoto zákonného ustanovení plyne, že uvedenou povinnost nelze modifikovat či přímo vyloučit volním projevem povinných subjektů nebo subjektů oprávněných, resp. jejich zástupců. Vyživovací povinnost rodičů k dětem zaniká relativně tehdy, kdy jsou děti schopny se samostatně živit, např. tehdy, kdy ukončí střední školu a nastoupí do zaměstnání, v němž mají dostatečný příjem k samostatné obživě. Absolutně zaniká tato vyživovací povinnost se zánikem právního vztahu, např. smrtí subjektů nebo právní mocí rozhodnutí o osvojení či právní mocí rozsudku o popření otcovství. Jinak řečeno, citované ustanovení má kogentní charakter, což znamená, že rodiče dítěte se od právní úpravy, pokud jde o existenci (trvání) vyživovací povinnosti, nemohou odchýlit. Tím spíše pak uvedené platí za situace, kdy oprávněným subjektem je nezletilé dítě a kdy rodiče (v posuzovaném případě matka nezletilého L. K.) mají při výkonu rodičovské zodpovědnosti (§31 odst. 1 zák. o rod.) povinnost důsledně chránit jeho zájmy (§31 odst. 2 zák. o rod.). Z uvedeného plyne, že rodič nezletilého dítěte (obecněji zákonný zástupce) se práv a nároků nezletilého dítěte na výživné nemůže účinně vzdát. Podpůrně lze přitom uvést, že podle §97 odst. 3 věta druhá zák. o rod., není přípustné započtení vzájemných pohledávek proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem. I toto ustanovení tak nepřímo vylučuje možnost zániku vyživovací povinnosti jednoho rodiče vůči nezletilému dítěti projevem vůle druhého z rodičů. Nemohla tudíž úkonem E. K., matky nezletilého L. K., zaniknout trestnost skutku popsaného v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Lze proto uzavřít, že námitky dovolatele uplatněné ve vztahu k uvedené části rozhodnutí nalézacího soudu postrádaly jakékoli opodstatnění. K tomu je na místě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý