ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.683.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 683/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného S. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 135/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 2. 2005, č. j. 3 T 135/2004-125, byl obviněný S. R. uznán vinným v bodě 2) výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 3) výroku jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině spoluobviněných: J. Š., V. Š. a J. K.
K odvolání obviněných J. Š. a S. R. (§258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř.), u obviněných V. Š. a J. K. za použití §261 tr. ř., byl napadený rozsudek ohledně těchto obviněných zrušen ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. /bod 3) výroku napadeného rozsudku/, ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody, kterým byli obvinění J. Š., V. Š., J. K. a S. R. zavázáni nahradit poškozenému P. H. škodu ve výši 4.000,- Kč. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněnému S. R. byl za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. /bod 2) výroku napadeného rozsudku/, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2004, č. j. 89 T 73/2004-59, jenž byl obviněnému doručen dne 4. 8. 2004, uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2004, č. j. 89 T 73/2004-59, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. Š., V. Š., S. R. a J. K. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému P. H., škodu ve výši 4.000,- Kč.
Dovolání obviněný podal proti výroku o vině v té části, ve které byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody. Jako důvod dovolání uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že třebaže byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., skutek byl nesprávně právně posouzen, protože nebyly naplněny všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Podle jeho názoru z popisu skutku nevyplývá, jakého konkrétního jednání se měl dopustit. V této souvislosti poukázal na to, že z tzv. skutkové věty výroku o vině nelze stanovit objektivní stránku trestného činu, tedy že by proti jinému užil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jestliže měl podle odvolacího soudu spolu s dalšími spoluobviněnými dne 7. 7. 2002 v odpoledních hodinách společně slovně i fyzicky přinutit poškozeného P. H. k nastoupení do automobilu Fiat Croma, pokládá tuto formulaci v popisu skutku spíše za skutkové hodnocení předmětné události odvolacím soudem, nikoliv však za popis předmětného skutku, v němž by mu bylo přičítáno nějaké dílčí jednání spočívajícím v užití násilí či pohrůžce bezprostředního násilí. Z formulace skutkové věty vyplývá, že poškozený byl slovně i fyzicky přinucen nikoliv k vydání peněz, ale k nastoupení do automobilu Fiat Croma. Je tudíž zřejmé, že jeho jednání nenese znaky násilí či pohrůžky bezprostředního násilí směřující k vydání peněženky nebo peněz. Dovodil, že z tohoto důvodu mu nemůže být jednání ostatních spoluobviněných kladeno k tíži. Je navíc přesvědčen, že jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nemůže být kvalifikováno ani jednání, podle něhož matka poškozeného mu předala částku 4.000,- Kč, kterou následně předal J. Š. Ostatně sám poškozený P. H. potvrdil, že částka 4.000,- Kč byla předána J. K., je proto otázkou, jak odvolací soud zjistil, že částku 4.000,- Kč převzal právě obviněný S. R. Dále obviněný namítl, že v popisu skutku není vyjádřen úmysl působit na poškozeného násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí za účelem zmocnění se jeho věcí. Domnívá se, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 4 To 101/2005, zrušil, aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že uplatněné námitky sice odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepokládá je však za důvodné. Uvedl, že pokud se týká námitek k objektivní stránce trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nelze jednání obviněných dělit na dvě části, z nichž první by spočívala „pouze“ v donucování poškozeného k nastoupení do osobní automobilu a druhá ve vymáhání peněz. Jednání obviněných od počátku směřovalo k získání peněz, když tato okolnost vyplývá již z tzv. skutkové věty („společně v úmyslu získat peníze“). Odvolací soud ji navíc znovu výslovně zdůraznil na str. 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Jednání spočívající v přinucení poškozeného k nastoupení do auta a jeho odvozu na osamělé místo v lese bylo součástí jednání směřujícího k získání peněz, neboť obvinění si tak vytvářeli předpoklady k tomu, aby mohli v působení na poškozeného pokračovat nerušeně a s větším psychickým účinkem. Podle názoru státního zástupce lze připustit, že aktivní jednání obviněného R. („slovně i fyzicky přinutili“) je v tzv. skutkové větě popsáno značně obecně a v souvislosti s dalším průběhem skutkového děje (s výjimkou manipulace s penězi) již aktivní jednání obviněného R. zmiňováno není. Je zjevné, že odvolací soud výrazně upravil formulaci tzv. skutkové věty oproti rozhodnutí nalézacího soudu. Popis skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu, kde bylo jednání obviněného R. i dalších obviněných popsáno podrobněji, byl sice rozvláčný, podle státního zástupce však odvolací soud popis skutku zestručnil až příliš. Nicméně, spolupachatelem trestného činu loupeže může být i osoba, která se násilí ani pohrůžek násilím sama vůbec nedopouští, ale toliko svou přítomností na místě činu poskytuje psychickou podporu ostatním pachatelům a současně zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky násilím. Z popisu skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu přitom i přes jeho stručnost vyplývá, že podíl obviněného R. na jednání dalších obviněných přesáhl míru pouhé přítomnosti na místě činu. Proto lze podle státního stupce učinit závěr, že jednání obviněného R. naplňuje objektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o jednání spočívající v převzetí peněz a jejich „dopravě“ k obviněnému J. Š., má státní zástupce za to, že toto jednání již přesahuje objektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť trestný čin byl dokonán již momentem použití násilí a pohrůžek násilí proti poškozenému. Námitka, podle které peníze ve skutečnosti převzal spoluobviněný K., je podle státního zástupce již námitkou skutkovou a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Učinil-li soud jednoznačné skutkové zjištění, že obvinění jednali od počátku „společně v úmyslu získat peníze“, je třeba námitky obviněného, podle nichž nebyl veden úmyslem zmocnit se cizích věcí, považovat za naprosto bezpředmětné. Státní zástupce podotkl, že ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nejsou zjistitelné okolnosti ohledně doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému. Pokud by však bylo rozhodnutí obviněnému řádně doručeno již v listopadu 2005, popř. pokud již tehdy nastala fikce doručení podle §64a odst. 2 tr. ř., bylo by dovolání podáno opožděně, a to i v případě, provedl-li by soud v lednu 2006 doručení znovu. S ohledem na tyto skutečnosti pro případ, že nebudou shledány předpoklady pro odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí, vyslovil státní zástupce souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla dodržena zákonná lhůta k podání dovolání podle §265e tr. ř. a zjistil, že dovolání obviněného bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Platí též, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 T 135/2004 se podává následující:
Opis rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170, byl obviněnému S. R. doručován na dvě adresy: na adresu trvalého bydliště a na adresu, kterou uvedl do protokolu u veřejného zasedání dne 12. 4. 2005. Zásilka zaslaná na adresu trvalého bydliště obviněného se vrátila dne 1. 9. 2005 Okresnímu soudu v Blansku zpět s poznámkou pošty, že adresát se odstěhoval (čl. 194), zásilka adresovaná na adresu B. se vrátila dne 14. 9. 2005 Okresnímu soudu v Blansku zpět s tím, že nebyla adresátem vyzvednuta ani po druhé výzvě. Soud prvního stupně proto požádal o doručení Policii ČR (čl. 201), avšak ani tento pokus o doručení nebyl úspěšný (čl. 210). Jak vyplývá z protokolu o dodání do výkonu trestu, obviněný byl na základě příkazu předsedy senátu Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 9. 2005, č. j. 3 T 135/2004-201, dne 31. 10. 2005 ve 23.30 hod. zatčen a v 01.55 hod. dne 1. 11. 2005 byl dodán k výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice B.-B. Protokol o dodání do výkonu trestu obviněný odmítl podepsat (čl. 215). Tentýž den byla obviněnému předávána zásilka obsahující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170. Přijetí této zásilky obviněný bez udání důvodu odepřel (čl. 213) převzít. Dne 22. 11. 2005 byl obviněný z Vazební věznice B.-B. přemístěn do Věznice P. k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody (čl. 225). Odtud obviněný zaslal Okresnímu soudu v Blansku žádost ze dne 3. 12. 2005 o doručení rozsudku odvolacího soudu (čl. 226). Na tuto žádost předseda senátu obviněnému odpověděl dne 9. 1. 2006 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně mu byl opakovaně doručován, naposledy dne 1. 11. 2005 prostřednictvím OO PČR Č. H., kdy si po poučení odmítl zásilku převzít (čl. 237). Obviněný dne 8. 1. 2006 požádal o doručení rozsudku odvolacího soudu opětovně (čl. 242). Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170, byl obviněnému doručen dne 11. 1. 2006.
Podle §64a odst. 1 tr. ř. odepřel-li adresát, popřípadě osoba oprávněná za něj písemnost převzít, písemnost přijmout, poznamená se to na doručence spolu s datem a důvodem odepření a písemnost se vrátí. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení uzná-li předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno; na tento následek musí být adresát doručovatelem upozorněn.
Podle §28d odst. 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, odepřel-li adresát, popřípadě osoba oprávněná za něj písemnost převzít, písemnost přijmout, musí doručenka obsahovat označení doručované písemnosti, jméno doručovatele a jeho podpis, popřípadě též úřední razítko, den, v němž bylo přijetí písemnosti odepřeno, a údaj o tom, že bylo poskytnuto poučení o následcích odepření přijetí písemnosti (§50 o. s. ř., §64a odst. 2 tr. ř.). Na doručence se též uvede, čím bylo odepření přijetí písemnosti odůvodněno.
V posuzované věci není sporné, že obviněný odepřel zásilku přijmout, a to dne 1. 11. 2005, aniž by udal jakýkoliv důvod odepření. V dovolání však obviněný namítl, že poučení o následku bezdůvodného odepření přijetí písemnosti ve smyslu §64a odst. 2 tr. ř. je nepřezkoumatelné. S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil.
Z prohlášení doručujícího orgánu vyplývá, že písemnost obviněnému předával nstržm. L. J. a že přijetí obálky s písemností (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170), bylo adresátem S. R. odepřeno dne 1. 11. 2005. Odůvodnění odepření písemnosti je vyplněno slovy: „bez uvedení důvodu“. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 Policie ČR, Obvodní oddělení Č. H., soudu sdělila, že obviněný „po poučení odmítl na OO PČR Č. H. převzít vaši doručenku č. j. 3 T 135/2004 rozs. KS Brno čl. 170“.
Podle Nejvyššího soudu je z uvedeného zjevné, že k poučení obviněného došlo, nikoliv však písemně (ostatně písemné poučení nebylo ze zásilky odtrženo a je nadále její součástí), ale ústně. Tato skutečnost se podává z přípisu Policie ČR ze dne 1. 11. 2005. Nejvyšší soud je toho názoru, že na tomto podkladě lze zcela spolehlivě učinit závěr, že obviněný byl poučen o následcích odepření přijetí písemnosti. S přihlédnutím ke všem okolnostem má Nejvyšší soud za to, že odepření přijetí písemnosti bylo ze strany obviněného bezdůvodné, a protože byl obviněný řádně o následcích takového odepření poučen, lze písemnost považovat za doručenou dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno. Protože obviněný odepřel písemnost převzít dne 1. 11. 2005, je třeba tento den pokládat za den doručení.
Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. V konkrétním případě posledním dnem lhůty připadl na den pracovního klidu, tj. na 1. 1. 2006, tudíž posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo pondělí 2. 1. 2006. Podal-li obviněný dovolání až dne 10. 3. 2006, je zřejmé, že dovolání podal opožděně, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Nutno podotknout, že podle ustanovení §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Zákon tedy žádné výjimky v případech, kdy lhůta k podání dovolání oprávněným osobám marně uplynula, nepřipouští. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání nemá význam ani pozdější faktické převzetí zásilky (srov. č. 54/2005 Sb. rozh. tr.). Opis rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2005, č. j. 4 To 101/2005-170, byl obviněnému fakticky doručen na jeho opakovanou žádost dne 11. 1. 2006. Lze tudíž vyloučit, že by rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručován proto, že by soud prvního stupně měl pochybnosti o poskytnutém poučení. I ze sdělení předsedy senátu ze dne 9. 1. 2006 zaslané obviněnému jednoznačně plyne, že soud prvního stupně ještě před tímto doručením považoval otázku doručení rozsudku odvolacího soudu za uzavřenou. Z tohoto důvodu tvrzení obviněného nemůže obstát.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Za této situace Nejvyšší soud již nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann