ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1035.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1035/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. září 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. S., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 To 27/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 To 27/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil tím, že dne 5. 6. 1992 v B. jako fyzická osoba, pod záminkou brzkého obdržení vysoké finanční částky ze zahraničí, uzavřel s a. s. C. B. se sídlem v B., údajně za účelem překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků, ve skutečnosti však zejména k získání finančních prostředků na úhradu pořízení společnosti Č., s. r. o., Smlouvu o úvěru na částku 32 mil. Kč, kterou téhož dne vyčerpal, se splatností úvěru ve dvou splátkách, a to 10. 6. 1992 ve výši 200.000,- Kč, kterou včas uhradil a 10. 5. 1993 ve výši 31.800.000,- Kč, ze které bylo uhrazeno ve smluveném termínu pouze 6.250.458,- Kč, přičemž při uzavírání úvěrové smlouvy si byl vědom, že jeho finanční situace ani hospodářské výsledky jeho spol. s r. o. Č. se sídlem P., jejímž ručením byl úvěr zajištěn, zřejmě neumožní závazku z úvěrové smlouvy dostát, přičemž s neuhrazením úvěru ve sjednaném termínu byl srozuměn a tímto jednáním způsobil a. s. C. B. se sídlem v B., škodu ve výši 25.549.542,- Kč.
Za tento trestný čin a další tři trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (2x) a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za které již byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2000 (doručen 19. 11. 2001), sp. zn. 1 T 150/200, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 4 T 134/2003, byl vrchním soudem odsouzen podle §250 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroku o trestu z výše uvedených odsuzujících rozhodnutí, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená a. s. C. B. v likvidaci, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci takto rozhodl jako soud odvolací podle §259 odst. 3 tr. ř. poté, co z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně něj v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 48 T 7/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání (dne 29. 6. 2006 a doplnění dne 11. 7. 2006), ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvádí, že je přesvědčen o své nevině a jedná se o vykonstruované obvinění jeho osoby ze strany Ing. S. a Ing. V., kteří jej zneužili k tomu, aby si opatřili značný majetkový prospěch. Obviněný uznává, že udělal jako statutární zástupce určité chyby, ale z neznalosti a určité naivity, nikoliv však úmyslně, jak uvedly soudy obou stupňů. Těmto soudům také vytýká, že nevzaly v úvahu činnost hlavních aktérů, kteří vše zorganizovali a měli z toho majetkový prospěch a pouze on byl odsouzen, ač z důvodu zatajování informací ze strany prodávajícího neměl o stavu kupované firmy žádné objektivní informace a byl ujišťován o její ziskovosti. V trestním řízení, že nebyl zohledněn poněkud neobvyklý postup banky při uzavírání smlouvy o úvěru, což nepochybně svědčí o určité zainteresovanosti bankovních úředníků a jejich provázanosti s osobami, které úvěr tzv. předjednávali. O vztahu ostatních osob, že také již vypovídal před orgány odboru hospodářské kriminality Policie ČR v B., odvolací soud prostřednictvím jeho obhájce tyto výpovědi obdržel, ale nijak je nevyhodnotil a nepřihlédl k nim při ukládání trestu, když mohl postupovat podle §40 odst. 4 tr. zák. a snížit trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž nebylo přihlédnuto ani k jeho špatnému zdravotnímu stavu. Je toho názoru, že ve věci neexistuje žádný řetězec důkazů prokazujících jeho vinu, prokázána byla pouze jeho účast jako statutárního zástupce a úvahy soudu o jeho motivu ve formě snahy získat neoprávněný majetkový prospěch nejsou ničím podložené. Oba soudy, že tak ignorovaly zásadu in dubio pro reo, na základě které měly rozhodnout o zproštění obžaloby nebo uložení mírnějšího trestu s ohledem na míru jeho účasti v předmětných transakcích. Pokud by i přes uvedené skutečnosti zastával dovolací soud názor, že je vinen, namítá, že mu nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., spočívající v úmyslu někoho podvést a mělo by se zvážit, zda v souvislosti s jednáním ostatních zúčastněných osob, se u něj nejedná o některou z forem účastenství k dané trestné činnosti.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a podle §226 písm. a) nebo c) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že naprostá většina dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a jde proto o námitky, které formálně deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, a to včetně námitky ohledně aplikace §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. S jistou dávkou tolerance, že lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky, kterými dovolatel zpochybňuje existenci úmyslného zavinění, jako obligatorního znaku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., i když i zde dovolatel používá formulaci, že „nebyla dostatečně prokázána“. Ohledně existence zavinění ale státní zástupce poukazuje na část skutkové věty, ve které odvolací soud konstatoval, že si obviněný „při uzavírání úvěrové smlouvy byl vědom, že jeho finanční situace ani hospodářské výsledky jeho společnosti Č., jejímž ručením byl úvěr zajištěn, zřejmě neumožní závazku z úvěrové smlouvy dostát“. Z tohoto zjištění podle státního zástupce jednoznačně vyplývá existence minimálně nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. na straně obviněného. Jeho podvodný úmysl pak vyplývá ze skutečnosti, že se zavázal splatit úvěr ve velmi krátké lhůtě necelého jednoho roku, když nemohl reálně předpokládat, že v této krátké lhůtě bude schopen opatřit částku přesahující třicet miliónů korun, a to ani v případě, že by spoléhal na údaje osob spojených s firmou Č., podle kterých měl být roční zisk této firmy pět miliónů korun.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného o posouzení jeho jednání jako účastníka na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák., když obviněný sám uzavřením úvěrové smlouvy v podvodném úmyslu a odčerpáním finančních prostředků vykonal činnost popsanou v ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. Trestné činnosti se tak dopustil jako pachatel podle §9 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako účastník. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Z obsahu výše citovaného dovolání obviněného ale vyplývá, že obviněný uplatnil z podstatné části námitky proti úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, které podle jeho názoru nevytváří řetězec důkazů jednoznačně prokazujících jeho vinu a soudům vytýká porušení zásady in dubio pro reo. Takovéto námitky ale nesměřují proti právnímu posouzení věci, resp. jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zpochybňují správnost skutkových zjištění soudů, které jsou pouze podkladem právního posouzení věci z hlediska naplnění zákonných znaků dané skutkové podstaty trestného činu. Dovolání ale není další odvoláním, jak v podstatě obviněný vzhledem k jeho obsahu pojal tento mimořádný opravný prostředek. Dovolací soud, narozdíl od soudu odvolacího, nemůže přehodnocovat důkazy a sám vytvářet skutková zjištění, ale naopak je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a posuzuje je pouze z hlediska, zda naplňují dovolatelem namítané znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného ohledně jeho zdravotního stavu, neprokázání jeho trestné činnosti nebo ohledně podílu jiných osob, kterými měl být podle jeho tvrzení zneužit, protože tyto námitky stojí mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítá-li pak obviněný, že „udělal určité chyby, ale z neznalosti a určité naivity, nikoliv však úmyslně“, směřuje tato námitka proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný v podstatě namítá neexistenci úmyslné formy zavinění, které odvolací soud zjistil jako nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, obviněný uzavřel dne 5. 6. 1992 s bankou smlouvu o úvěru na částku 32 miliónů korun, kterou téhož dne vyčerpal, přičemž již při uzavírání úvěrové smlouvy si byl vědom, že finanční situace ani hospodářské výsledky společnosti neumožní dostát závazku z úvěrové smlouvy a s neuhrazením úvěru ve sjednaném termínu byl srozuměn. Obviněný přitom uzavíral úvěrovou smlouvu pod záminkou brzkého obdržení vysoké finanční částky ze zahraničí.
S ohledem na tato skutková zjištění nelze námitce obviněného ohledně neprokázání podvodného úmyslu přisvědčit, protože z nich tento úmysl jednoznačně vyplývá. Správně přitom odvolací soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že obviněný předstíráním brzkého obdržení peněz ze zahraničí a schopnosti splatit úvěr v dohodnutém termínu, uvedl banku v omyl, na základě kterého mu úvěr poskytla. O existenci daného úmyslu pak svědčí také výpověď obviněného, že očekávaný zisk společnosti byl kolem 5 miliónů korun ročně. Daný úvěr ve výši 32 miliónů korun tak uzavřel vědomě s nereálným termínem splatnosti necelého jednoho roku, který v žádném případě nemohl splnit.
Obviněný byl proto správně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a posouzení jeho jednání jako účastenství podle §10 tr. zák. nepřichází v úvahu, když jednal výše uvedeným způsobem jako fyzická osoba a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. trestný čin spáchal jako pachatel podle §9 odst. 1 tr. zák. Již odvolací soud v tomto směru uvedl, že z hlediska trestněprávní odpovědnosti obviněného není významné, zda se podvodného jednání dopustil sám či za účasti dalších osob. Trestní stíhání těchto dalších osob je pak věcí orgánů činných v přípravném řízení a nikoli soudu, resp. dalšího řízení podle §277 a násl. tr. ř. o obnově řízení, jak se o tom obviněný zmiňuje v dovolání.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když jednak bylo z podstatné části založeno na námitkách v řízení o dovolání nepřípustných a dále na námitkách, kterými se řádně zabýval již soud odvolací.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš