ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1056.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1056/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2006 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 4 To 800/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 148/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 23 T 148/2005, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro další trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 4 To 800/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 27. 12. 2004 v době od 11:03 hodin do 11:30 hodin ve vlaku jedoucím z Ú. n. L. do T. před železniční zastávkou B., okr. T., oslovil J. H., nabízel mu k prodeji mobilní telefony a počítače, a když J. H. neprojevil zájem, sdělil mu, že si potřebuje zavolat, ukázal mu rozpíchaná zápěstí, řekl mu, že je feťák, že je celostátně hledaný, že má u sebe pistoli a nůž, a že jestli bude dělat problémy, zabije ho, načež J. H. ze strachu, že obviněný tuto hrozbu splní, mu dal svůj mobilní telefon, obviněný si ho vzal s tím, že J. H. na něj má čekat ve 13:00 hodin v T., vystoupil z vlaku a tímto jednáním způsobil J. H. škodu 4.050,- Kč (bod 1 rozsudku Okresního soudu v Teplicích).
Jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 31. 1. 2005 kolem 13:30 hodin v T. poblíž hlavního vstupu na koupaliště A. přistoupil k J. R., zeptal se ho, zda je mobilní, a když mu J. R. sdělil, že nemá kredit, a přitom držel svůj mobilní telefon, obviněný mu řekl, že mu dá za zavolání 30,- Kč, což J. R. opět odmítl, avšak obviněný po telefonu sáhl, vytrhl ho J. R. z ruky a z místa odešel, přičemž odcizením telefonu způsobil J. R. škodu 3.630,- Kč, a činu se dopustil přesto, že ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 2 T 82/2004 byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. (bod 2 rozsudku Okresního soudu v Teplicích).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině oběma trestnými činy. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek uvedený v bodě 1 rozsudku byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože jeho jednání mělo formu pouhého obtěžování a bylo vedeno úmyslem podvést poškozeného a vylákat na něm mobilní telefon. Pokud jde o skutek uvedený v bodě 2 rozsudku, obviněný v rámci zákonného dovolacího důvodu namítl, že neměl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., neboť i v tomto případě se vůči poškozeném nedopustil podvodného jednání, jímž však způsobil škodu, která nedosahovala takové výše, aby skutek mohl být kvalifikován podle §250 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby pro oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutkem uvedeným v bodě 1 rozsudku obviněný znaky tohoto trestného činu evidentně naplnil. Jednání obviněného bylo jasně motivováno snahou získat do své dispozice mobilní telefon poškozeného. Obviněný toho dosáhl pohrůžkou, že poškozeného zabije, zesílenou sdělením, že má u sebe pistoli a nůž a že je celostátně hledanou osobou. Ze strany obviněného tedy rozhodně nešlo o pouhé obtěžování poškozeného, nýbrž o naprosto zřejmou pohrůžku bezprostředního násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. Nic na tom nemění okolnost, že obviněný se snažil eliminovat odpor poškozeného ještě falešným slibem, že mu telefon vrátí. To sice nespadá pod zákonné znaky trestného činu loupeže, avšak zároveň to není důvodem k závěru, že právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže je nesprávné a že skutek měl být místo toho posouzen případně jen jako podvod.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Skutkem uvedeným v bodě 2 rozsudku obviněný evidentně naplnil znaky tohoto trestného činu. Z hlediska uvedeného právního posouzení skutku je rozhodující, že obviněný poškozenému mobilní telefon vytrhl z ruky, neboť tím se ho zmocnil a v návaznosti na to si ho přisvojil, pokud s ním odešel. Ani v tomto ohledu není nijak významné, že obviněný se na poškozeného snažil působit také falešným slibem, že mu za zavolání dá 30,- Kč, a zejména není tato okolnost důvodem, pro který by se právní posouzení skutku mělo jakkoli měnit.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatňoval námitky proti skutkovým zjištěním soudů a vytýkal jim nesprávné hodnocení důkazů. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutková zjištění, která učinil soud, neodpovídají zákonným znakům trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, ale není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto nezabýval skutkovými námitkami obviněného a zkoumal otázku správnosti právního posouzení ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec