ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1067.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1067/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 9. 2006 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 4 To 17/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 28 T 3/2005, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let při současném vyslovení dohledu nad obviněným, dále k trestu zákazu činnosti v trvání tří let a konečně k peněžitému trestu 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci spočíval v podstatě v tom, že obviněný R. D. jako společník a pracovník obchodní společnosti U., spol. s r. o., poté, co byl dne 20. 9. 2002 odvolán z funkce jednatele této obchodní společnosti, v úmyslu obohatit obchodní společnost I., s. r. o., jejímž byl společníkem, nechal dne 25. 9. 2002 provést z účtu obchodní společnosti U., spol. s r. o., platbu deseti předčasných leasingových splátek na vozidlo zn. Mercedes Benz ML 320 v celkové částce 585.692,- Kč a platbu dvanáctí předčasných leasingových splátek na vozidlo zn. Mercedes Benz C 320 v celkové částce 511.251,- Kč, přičemž šlo o vozidla, která obchodní společnost U., spol. s r. o., užívala jako leasingový nájemce na podkladě leasingových smluv uzavřených s obchodní společností D. Ch. S. B., s. r. o., úmyslně uvedl statutární orgán obchodní společnosti U., spol. s r. o., v omyl, pokud jde o účel těchto plateb vedených v účetnictví obchodní společnosti jako platba za dodávky plynu, a dne 1. 10. 2002 za obě obchodní společnosti, tj. U., spol. s r. o., a I., s. r. o., uzavřel s obchodní společností D. Ch. S. B., s. r. o., smlouvu o převodu práv a povinností z leasingových smluv ohledně obou vozidel na obchodní společnost I., s. r. o., úmyslně při tom využil skutečnosti, že do té doby nebyl jako jednatel obchodní společnosti U., spol. s r. o., vymazán z obchodního rejstříku, vůči leasingovému pronajímateli jednajícímu v důvěře v zápis v obchodním rejstříku aktivně vystupoval jako statutární orgán obchodní společnosti U., spol. s r. o., a svým jednáním způsobil této obchodní společnosti škodu ve výši nejméně 1.096.943, Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 4 To 17/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím jak rozhodnutí o vině, tak rozhodnutí o trestu. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Uplatnil obsáhlé námitky v tom směru, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání a že se nevypořádaly s jeho obhajobou, podle níž neexistoval žádný omyl o účelu jednorázové úhrady leasingových splátek jako platby za dodávky plynu, neexistoval úmysl obohatit obchodní společnost I., s. r. o., a nevznikla škoda na majetku, který by z jeho hlediska byl cizím majetkem. Obviněný tím zpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Posuzovaný skutek, tak jak ho soudy zjistily, zákonné znaky uvedeného trestného činu evidentně naplňuje.
Podstatou výhrad, které obviněný v dovolání uplatnil proti závěrům soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. o úmyslném zavinění obviněného, byla námitka, že soudy zjednodušeně izolovaly dílčí akty skutkového a právního rámce obchodního případu. Tato námitka rozhodně nemůže obstát.
Povaha a hranice posuzovaného obchodního případu byly dány záměrem obchodní společnosti U., spol. s r. o., neprovozovat nadále dvě motorová vozidla zn. Mercedes Benz, která tato společnost až dosud užívala jako leasingový nájemce. Tento záměr byl projevenou vůlí statutárního orgánu uvedené obchodní společnosti, jímž byl jednatel W. C., který vyhodnotil provoz vozidel jako příliš nákladný. Obchodní společnosti U., spol. s r. o., nešlo primárně o to, aby se zbavila vozidel, ale o to, aby se zbavila závazku platit vysoké měsíční leasingové splátky. Již z hlediska tohoto ekonomického cíle zamýšlené obchodní operace je nelogická a spíše absurdní představa, že by obchodní společnost U., spol. s r. o., mohla mít zájem na takovém průběhu a výsledku operace, jehož podstatou bylo to, že nakonec nedisponovala vozidly a zároveň uskutečnila za jedno vozidlo deset a za druhé vozidlo dvanáct předčasných leasingových splátek, jimiž bylo hrazeno užívání vozidel do budoucna za dobu, kdy vozidla neužívala, a to tím, spíše, že u jednoho z vozidel dokonce šlo o úplné uhrazení všech zbývajících leasingových splátek (s výjimkou zanedbatelné částky 1.220,- Kč). Takový průběh a výsledek celé operace, pokud by s ním obchodní společnost U., spol. s r. o., souhlasila, by byl totálním popřením smyslu posuzované operace a naprosto by se míjel s cílem, jehož mělo být touto operací dosaženo. Do situace vzniklé rozhodnutím obchodní společnosti U., spol. s r. o., neprovozovat nadále dvě motorová vozidla zn. Mercedes Benz zasáhl obviněný dne 25. 9. 2002 tím, že ačkoli by dne 20. 9. 2002 valnou hromadou společnosti odvolán z funkce jednatele, nechal z prostředků společnosti uhradit ve prospěch leasingového pronajímatele za jedno vozidlo deset a za druhé vozidlo dvanáct předčasných leasingových splátek. Tím vytvořil stav, při kterém bezprostředně následující převod práv a povinností z leasingových smluv na nového leasingového nájemce garantoval novému leasingovému nájemci to, že vozidla převezme a bude užívat, aniž by sám musel platit leasingové splátky, tj. splátky předem uhrazené obchodní společností U., spol. s r. o. K převodu práv a povinností z leasingových smluv došlo dohodou uzavřenou dne 1. 10. 2002, tedy prakticky ihned po provedení předčasných splátek. Novým leasingovým nájemcem vozidel se na podkladě této dohody stala obchodní společnost I., s. r. o., jejímž společníkem i jednatelem byl obviněný, který dohodu podepsal i za obchodní společnost U., spol. s r. o., jako její jednatel, ačkoli již byl z této funkce odvolán. Pro úplnost lze dodat, že poté obviněný zvláštním přípisem požádal leasingového pronajímatele, aby předčasné splátky, které poskytla obchodní společnost U., spol. s r. o., zaúčtoval jako splátky, které by jinak měla platit obchodní společnost I., s. r. o., jako nový leasingový nájemce.
Postup obviněného, je-li posuzován z hlediska povahy a zejména časové posloupnosti jednotlivých úkonů, jasně svědčí o jeho záměru dosáhnout toho, aby obchodní společnost I., s. r. o., získala do své dispozice obě vozidla sice v postavení leasingového nájemce, avšak bez závazku platit leasingové splátky, resp. se závazkem, který by byl co nejvíce snížen s ohledem na předčasné splátky poskytnuté dřívějším leasingovým nájemcem. V této spojitosti lze poznamenat, že k převodu práv a povinností z leasingových smluv na obchodní společnost I., s. r. o., došlo za situace, kdy po zaplacení předčasných leasingových splátek obchodní společností U., spol. s r. o., ohledně jednoho vozidla již bylo zaplaceno všech 36 sjednaných splátek (zbývalo pak jen 1.220,- Kč) a ohledně druhého vozidla bylo zaplaceno 30 splátek, takže zbývalo jen 6 splátek (a k tomu částka 1.220,- Kč). Výsledek byl tedy takový, že obchodní společnost I., s. r. o., získala jedno vozidla, přičemž nemusela platit žádné splátky, ačkoli správně měla platit 12 splátek, a zároveň získala druhé vozidlo, přičemž musela zaplatit jen 6 splátek, ačkoli správně měla platit 16 splátek. Tím obviněný dosáhl toho, co vzhledem k povaze a sledu jeho jednotlivých aktů bylo evidentním záměrem jeho jednání.
Logika toho, co sledovala obchodní společnost U., spol. s r. o., a logika toho, co sledoval obviněný, byly vzájemně neslučitelné, neboť šlo o protichůdné zájmy. Záměr obviněného nemohl být proto splnitelný s vědomím či dokonce souhlasem obchodní společnosti U., spol. s r. o., resp. s tím, že by tato společnost znala podstatné skutečnosti významné pro její rozhodování.
Je-li věc posuzována důsledně z hlediska komplexnosti celého případu, zřetelně do popředí vystupuje záměr obviněného obohatit obchodní společnost I., s. r. o., ke škodě obchodní společnosti U., spol. s r. o. Šlo o záměr získat pro obchodní společnost I., s. r. o., plnění z majetku obchodní společnosti U., spol. s r. o., bez ekvivalentní protihodnoty. V rámci posuzovaného případu taková protihodnota neexistovala a mimo jeho rámec neexistoval mezi oběma obchodními společnostmi vztah, z něhož by vyplývala pohledávka obchodní společnosti I., s. r. o., která by při splnění dalších podmínek mohla být kompenzována posuzovaným plněním obchodní společnosti U., spol. s r. o.
Další okruh námitek obviněného se týkal otázky omylu obchodní společnosti U., spol. s r. o., ohledně jednorázové úhrady leasingových splátek. Ani ty nemohou obstát.
Podle výroku o vině obviněný „úmyslně uvedl statutární orgán obchodní společnosti U., spol. s r. o., v omyl, pokud jde o účel těchto plateb vedených v účetnictví obchodní společnosti U., spol. s r. o., jako platba za dodávky plynu“. S dovoláním obviněného lze souhlasit potud, že tato dikce výroku o vině neodpovídá skutečnému stavu účetnictví obchodní společnosti U., spol. s r. o., v němž byla platba leasingových splátek vykázána z hlediska identifikace variabilním symbolem v souladu se skutečností, tj. jako platba leasingových splátek, a nikoli jako platba za dodávky plynu. Poznámku, že jde o platbu za dodávky plynu, podle zjištění soudů vyznačil tehdejší účetní P. K. na výpisu z bankovního účtu teprve dodatečně, když se statutární orgán (tj. jednatel W. C.) při kontrole výpisů z účtu začal zajímat o účel platby, kterou považoval za podezřelou. Stalo se tak ovšem až v měsíci říjnu 2002, tedy poté, co celá transakce již byla uskutečněna, takže omyl o účelu platby vyvolaný tvrzením, že jde o platbu za dodávky plynu, objektivně nemohl být prostředkem umožňujícím provedení transakce a mohl nanejvýš sloužit jen k jejímu dodatečnému zakrytí. Nicméně uvedená dílčí nepřesnost či neobratnost v popisu skutku nemá vliv na celkovou správnost výroku o vině. Zůstává totiž skutečností, že obviněný jednal utajeně, pokud bez vědomí statutárního orgánu obchodní společnosti U., spol. s r. o., a tím spíše bez jeho souhlasu nechal z prostředků této obchodní společnosti jednorázově uhradit předčasné leasingové splátky ohledně vozidel, která tato obchodní společnost nadále nechtěla provozovat. Obviněný před statutárním orgánem zamlčel, že dává příkaz k této platbě, a tuto skutečnost mu nesdělil ani dodatečně, tj. do doby převodu práv a povinností z leasingových smluv na nového leasingového nájemce a dokonce ani potom. Obviněný v dovolání zdůrazňoval obsah zápisu o jednání, které dne 3. 12. 2002 vedl v postavení jednatele obchodní společnosti I., s. r. o., s W. C. jako jednatelem obchodní společnosti U., spol. s r. o. Je třeba poznamenat, že podle zápisu se dohodli, že obchodní společnost U., spol. s r. o., postoupí na obchodní společnost I., s. r. o., leasing dvou automobilů zn. Mercedes Benz, avšak v zápise není žádná zmínka o tom, že by obchodní společnost U., spol. s r. o., jako původní leasingový nájemce měla platit leasingové splátky za dobu, kdy bude obchodní společnost I., s. r. o., automobily užívat jako nový leasingový nájemce. Přitom jde o tak mimořádně závažnou okolnost, která pokud by byla předmětem jednání a navíc ještě shody obou stran, nepochybně by byla zachycena i v zápisu. Je ale jasné, že předmětem jednání by uvedená okolnost byla za předpokladu, že by byla oběma účastníkům známa. Absence jakékoli zmínky o této okolnosti v zápisu evidentně svědčí o tom, že v době jednání W. C. nevěděl, že předčasné leasingové splátky již byly provedeny dne 25. 9. 2002 a že k převodu práv a povinností z leasingových smluv na obchodní společnost I., s. r. o., jako nového leasingového nájemce již došlo dne 1. 10. 2002. Podvodného jednání ve vztahu ke statutárnímu orgánu obchodní společnosti U., spol. s r. o., se tedy obviněný dopustil v té alternativě, která je v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. vyjádřena tím, že pachatel „zamlčí podstatné skutečnosti“. Ve vztahu k obchodní společnosti D. Ch. S. B., s. r. o., jako leasingovému pronajímateli, resp. ve vztahu k osobě jednající jejím jménem, obviněný předstíral, že je nadále jednatelem obchodní společnosti U., spol. s r. o., jako původního leasingového nájemce, ačkoli ve skutečnosti jejím jednatelem nebyl, tím zároveň předstíral, že je oprávněn za tuto obchodní společnost souhlasit s převodem práv a povinností z leasingových smluv a uzavřít odpovídající dohodu, a v tomto ohledu se dopustil podvodného jednání v alternativě, která je v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. vyjádřena tím, že pachatel „uvede někoho v omyl“.
Námitky, jimiž obviněný popíral úmysl obohatit obchodní společnost I., s. r. o., byly založena na argumentaci poukazující na to, že celá transakce byla zachycena v účetnictví obou zainteresovaných obchodních společností a že proběhla s vědomím W. C. jako jednatele obchodní společnosti U., spol. s r. o. Těmto námitkám Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit.
Bez ohledu na namítanou okolnost, že posuzovaná transakce byla odpovídajícím způsobem zachycena v účetnictví obou obchodních společností, jednání obviněného evidentně směřovalo k obohacení obchodní společnosti I., s. r. o. Platba předčasných leasingových splátek byla v účetnictví obchodní společnosti U., spol. s r. o., evidována jako platba ve prospěch obchodní společnosti D. Ch. S. B., s. r. o., a nikoli jako platba ve prospěch obchodní společnosti I., s. r. o., nebo jako platba za tuto obchodní společnost, takže z ničeho nevyplývalo, že by mělo jít o nějakou pohledávku obchodní společnosti U., spol. s r. o., za obchodní společností I., s. r. o. Titulem pohledávky obchodní společnosti U., spol. s r. o., v žádném případě nemohl být stav účetnictví obchodní společnosti I., s. r. o. Rozhodující je, že obchodní společnost U., spol. s r. o., nedisponovala žádným právním titulem, který by byl podkladem jejího nároku na takové plnění ze strany obchodní společnosti I., s. r. o., jež by bylo ekvivalentní protihodnotou předčasných leasingových splátek. Tímto titulem zejména nebyla dohoda o převodu práv a povinností z leasingových smluv, kterou obviněný podepsal za obě obchodní společnosti. Pokud by záměrem obviněného bylo naznačené protiplnění obchodní společnosti U., spol. s r. o., poskytnout, nebylo vhodnější příležitosti než to vtělit do zmíněné dohody. Takové protiplnění nakonec ani nebylo předmětem jednání obviněného jako jednatele obchodní společnosti I., s. r. o., s W. C. jako jednatelem obchodní společnosti U., spol. s r. o., dne 3. 12. 2002. Jasným důvodem, proč tomu tak nebylo, byla okolnost, že úhrada předčasných leasingových splátek byla obviněným od počátku utajována v tom smyslu, že o ní W. C. nic neřekl. To svědčí o úmyslu obviněného obohatit obchodní společnost I., s. r. o.
K obsahu zápisu o jednání obviněného s W. C. dne 3. 12. 2002 považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že pokud je v něm zmínka o kompenzaci ve prospěch obchodní společnosti U., spol. s r. o., za postoupení leasingu, nejde v žádném případě o kompenzaci předčasných leasingových splátek. Jednalo se o kompenzaci za to, že i bez ohledu na předčasné splátky měla obchodní společnost I., s. r. o., převzetím leasingu po jeho skončení možnost získat do vlastnictví vozidla, která by měla po ukončení leasingového vztahu významnou užitnou hodnotu i tržní cenu dotovanou regulérními splátkami dřívějšího leasingového nájemce, tj. placenými před jednorázovou úhradou předčasných splátek. K dohodě ovšem nedošlo s tím, že každá ze stran pouze přednesla svou variantu. Znovu je nutné připomenout, že šlo o jednání konané dne 3. 12. 2002, tedy v době, kdy nejenže již byly předčasné leasingové splátky z prostředků obchodní společnosti U., spol. s r. o., uhrazeny (25. 9. 2002), ale kdy byla podepsána dohoda o převodu práv a povinností z leasingových smluv na obchodní společnost I., s. r. o. (1. 10. 2002). Zmíněné jednání se tedy konalo v době, kdy byla celá transakce ve skutečnosti provedena, a to s výsledkem, kterým byla škoda na straně obchodní společnosti U., spol. s r. o., a prospěch na straně obchodní společnosti I., s. r. o., takže v době tohoto jednání byl trestný čin dokonán a namítané jednání mohlo mít ze strany obviněného pouze ten význam, aby byl trestný čin dodatečně legalizován.
Námitku, že nevznikla škoda na cizím majetku ve smyslu zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., obviněný spojoval s tím, že v kritickou dobu byl společníkem obchodní společnosti U., spol. s r. o., a to ve výši 49 % na základním kapitálu společnosti. Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Majetek společnosti s ručením omezeným a majetek jejího společníka jsou dvě samostatné a oddělené majetkové sféry, což zároveň znamená, že jde o dva různé subjekty vlastnického práva. Z toho vyplývá, že pokud společník způsobí škodu na majetku společnosti s ručením omezeným, jejímž je společníkem, způsobí tím škodu na majetku, který je z jeho hlediska cizím majetkem. V žádném případě nelze uvažovat o tom, že by tím způsobil škodu „sám sobě“, resp. škodu na svém majetku.
Ze všech těchto důvodu Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas nejvyššího státního zástupce a obviněného.
Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů novým znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, že provedené důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a že se neřídily zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Zákonným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se tedy rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jde o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud, neboli o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, tj. trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Není ale možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Se zákonným dovolacím důvodem proto nekorespondují námitky proti tomu, jakým způsobem soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipováno z hlediska důvodů tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud proto ke skutkovým námitkám obviněného nijak nepřihlížel a dále se jimi nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec