ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1085.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1085/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2006 o dovolání obviněného J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 5 To 830/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 88/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 5 T 88/2005, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, a odvolání státního zástupce, podané proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 5 To 830/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v celém rozsahu s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že Krajský soud v Ostravě rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti. Obviněný poukázal na to, že byl stíhán pro trestný čin s horní hranicí sazby odnětí svobody převyšující pět let, a na to, že ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. vylučuje, aby se v takovém případě konalo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Z toho dovozoval, že ani Krajský soud v Ostravě nemohl veřejné zasedání o podaných odvoláních konat z téhož důvodu v jeho nepřítomnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že těžkou újmu na zdraví nezpůsobil poškozenému úmyslně, že povaha zranění, jehož závažnost také zpochybnil, vyplynula z chaotičnosti incidentu a že se tedy mohlo jednat jen o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Námitka obviněného, že Krajský soud v Ostravě nemohl konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti z toho důvodu, pro jaký trestný čin se řízení vedlo, evidentně nemůže obstát.
Obviněný byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., navíc jako zvlášť nebezpečný recidivista. Jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Podle §202 odst. 4 tr. ř. tato okolnost vylučuje, aby se v nepřítomnosti obviněného konalo hlavní líčení. Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat ani tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Ostravě však nekonal hlavní líčení, nýbrž veřejné zasedání (v hlavním líčení rozhodoval Okresní soud v Karviné). Přítomnost při veřejném zasedání je obecně upravena v §234 tr. ř. Podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §234 tr. ř. tedy nevyplývá povinná přítomnost obviněného při veřejném zasedání. Ve vztahu k řízení o odvolání je přítomnost při veřejném zasedání speciálně upravena v ustanoveních §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Podle §263 odst. 2 tr. ř. je účast státního zástupce při veřejném zasedání u odvolacího soudu povinná. Podle §263 odst. 3 tr. ř. při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obviněný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení. Podle §263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Okolnost, že řízení se vede pro trestný čin s horní hranicí sazby odnětí svobody převyšující pět let, podle §263 odst. 4 tr. ř. ani podle jiného ustanovení upravujícího řízení o odvolání není hlediskem, které by bylo rozhodné pro posouzení otázky, zda odvolací soud může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. není aplikovatelné na veřejné zasedání o odvolání, protože veřejné zasedání o odvolání má speciální úpravu stanovenou v §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. Použití ustanovení o hlavním líčení na veřejné zasedání obecně upravuje ustanovení §238 tr. ř. tak, že na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného výčtu je patrno, že do něho není zahrnuta přítomnost osob při veřejném zasedání, takže použitelnost ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení na otázku jeho přítomnosti při veřejném zasedání z ustanovení §238 tr. ř. nevyplývá. Nepřichází v úvahu také proto, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání je upravena zvláštními ustanoveními o řízení u odvolacího soudu.
Krajský soud v Ostravě tedy nebyl povinen řídit se ustanovením §202 odst. 4 tr. ř., a to ani zprostředkovaně ve spojení s ustanovením §238 tr. ř. Z okolnosti, že obviněný byl stíhán pro trestný čin s horní hranicí sazby odnětí svobody převyšující pět let, nevyplývalo nic, co by se týkalo přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, které Krajský soud v Ostravě konal o podaných odvoláních. Pokud Krajský soud v Ostravě provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, neporušil žádné ustanovení o přítomnosti obviněného, které by nutnost jeho přítomnosti vázalo na to, že šlo o trestný čin s horní hranicí sazby odnětí svobody nad pět let.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat je tedy možné jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Námitky, jejichž smyslem je zpochybnit skutková zjištění soudu a které jsou uplatněny s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž se obviněný snažil zpochybnit skutková zjištění soudů, pokud jde o mechanismus vzniku zranění poškozeného a o závažnost tohoto zranění, a jeho námitkami týkajícími se právní kvalifikace se zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. G. dne 25. 9. 2004 kolem 00:15 hodin v K.-N. M., v obývacím pokoji bytu v podnapilém stavu se po předchozí slovní rozepři dostal do konfliktu se svým bratem R. G., který mezi nimi vyústil do fyzického napadení, při kterém oba upadli na podlahu, přičemž obviněný v ruce svíraným kuchyňským nožem dlouhým 25,3 cm s délkou čepele 16 cm zasáhl R. G. čtyřikrát do různých částí horní poloviny těla, způsobil mu bodnou ránu délky 4 cm v oblasti zad vpravo v čáře připáteřní pronikající do dutiny hrudní s pravostranným pneumothoraxem, bodnou ránu délky 1,5 cm v levém podžebří pronikající do dutiny břišní pod žeberním obloukem vlevo s bodovým přerušením nástěnné pobřišnice, řeznou ránu délky 1 cm v oblasti zad nad levou lopatkou a řeznou ránu délky 0,6 cm na pravé tváři, přičemž poraněními pronikajícími do dutiny hrudní a do dutiny břišní byl poškozený ohrožen na životě možnými krvácivými či zánětlivými komplikacemi a jeho poranění si vyžádala hospitalizaci od 25. 9. 2004 do 6. 10. 2004. Další zjištění soudů se týkala zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., jejíž podmínky byly podle těchto zjištění soudů v tom, že obviněný byl dne 29. 1. 2004 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu v Karviné sp. zn. 3 T 55/2000 mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. těžkou újmou na zdraví porušení důležitého orgánu. Za tuto formu těžké újmy na zdraví soudy považovaly zranění poškozeného, pokud spočívalo v bodné ráně pronikající do dutiny hrudní a v bodné ráně pronikající do dutiny břišní. Toto posouzení vzniklého zranění je evidentně správné. Za poškození důležitého orgánu se považuje porušení některého z tělesných orgánů, při němž mimo jiné vzniká nebezpečí pro život. Tomuto kritériu plně odpovídá poranění pronikající do dutých orgánů, zejména pak hrudníku a břicha, zvláště když s bodnou ranou pronikající do dutiny hrudní je spojen vznik pneumothoraxu a s bodnou ranou pronikající do dutiny břišní je spojeno bodové přerušení pobřišnice.
Námitku obviněného, že „bodné rány byly relativně plytké“, rozhodně nelze akceptovat ve světle zjištění, že pronikly do dutiny hrudní a do dutiny břišní, takže nešlo o žádná povrchová zranění.
Závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, nemůže být nijak dotčen ani námitkou, že poškozený již následujícího dne po nástupu k ústavnímu léčení neměl potíže s dýcháním a že délka ústavního léčení byla ovlivněna dovolenou ošetřujícího lékaře. Potíže s dýcháním samy o sobě nevyčerpávaly závažnost zranění spočívajícího v bodné ráně pronikající do dutiny hrudní a nebyly jeho jediným projevem. Délka léčení není sama o sobě hlediskem pro posouzení určitého zranění jako těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. a základní význam v tomto ohledu má závažnost zranění a význam postižného orgánu co do životních funkcí.
Výrok o vině v žádném případě nemůže být zvrácen ani námitkou obviněného, že zranění, které bylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví, nezpůsobil poškozenému úmyslně. Obviněný spojoval tuto námitku s tím, že ke zranění poškozeného mohlo dojít neúmyslně při jeho povalení na zem a v důsledku chaotičnosti incidentu. Tuto verzi vzniku zranění poškozeného není možné přijmout. Vznik posuzovaného zranění poškozeného rozhodně nebyl důsledkem jeho povalení na zem a nevyplýval ani z chaotického průběhu incidentu, při kterém se oba aktéři vzájemně napadali. Již z toho, že zranění, které mělo povahu těžké újmy na zdraví, spočívalo ve dvou bodných ranách situovaných do různých částí těla poškozeného, činí verzi o náhodném vzniku zranění nevěrohodnou a svědčí o tom, že šlo o výsledek záměrně vedeného útoku. O nereálnosti verze namítané obviněným vypovídá i to, že obě bodné rány byly vedeny takovou silou, že pronikly povrchovými vrstvami těla poškozeného do dutiny hrudní a do dutiny břišní. Vezme-li se v úvahu také povaha zbraně, kterou obviněný k útoku použil a kterou byl ostrý kuchyňský nůž dlouhý více než 25 cm s čepelí délky 16 cm, je vyloučeno uvažovat o tom, že vznik posuzovaného zranění byl pouze náhodný. Naopak toto zranění umístěním na těle poškozeného, povahou, rozsahem i závažností plně korespondovalo se způsobem provedení činu, bylo z hlediska tohoto vztahu zcela adekvátním následkem a nijak se nevymykalo z mezí předvídatelnosti svého vzniku. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem soudů o úmyslném zavinění obviněného pokrývajícím tento následek.
K oběma důvodům dovolání
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení, je zřejmé, že žádná z námitek obviněného, ať již spadaly pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nebo pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohla být podnětem k tomu, aby Nejvyšší soud na výroku o vině obviněného cokoli měnil. Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec