ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1089.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1089/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Ing. S. O. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 23 To 70/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 23/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 T 23/2005, byl obviněný Ing. S. O. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jeden) roku.
Trestný čin měl spáchat obviněný tím, že v době od měsíce února 2002 do 12. 3. 2004 v bytě v J. H., V., a poté i v R., H. ul., okr. Č. B., nepřiměřeně fyzicky trestal svého syna nezl. J. O., zejména mu nadával, pohlavkoval ho přes hlavu a záda, bil ho pěstmi do obličeje i těla a kopal do něho, přičemž nezletilý v důsledku jeho jednání dne 12. 3. 2004 z domova utekl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 23 To 70/2006, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc za užití §222 odst. 2 tr. ř. postoupil orgánu s kázeňskou pravomocí Vojenského útvaru P. u Č. B.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V úvodu odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že krajský soud nezpochybnil skutková zjištění ohledně způsobu intenzity a četnosti útoků obviněného a domnívá se proto, že by měl být skutek formulován podstatně šířeji, aby zahrnoval prokázané nejen fyzické násilí, ale i další projevy psychického týrání. Nejvyšší státní zástupkyně dále hodnotila skutkový stav vyplývající z provedených důkazů a odkázala především na výpověď poškozeného J. O., ze které podle jejího názoru jednoznačně vyplynuly ataky obviněného vůči poškozenému a poukázala na znalecký posudek znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, PhDr. R. Ch., která shledala u poškozeného rozvinutý syndrom psychicky týraného dítěte. Podle nejvyšší státní zástupkyně ze znaleckého posudku vyplývá, že se u poškozeného zvláště negativně projevovala dlouhodobá absence uspokojení potřeby pevné pozitivní emoční vazby k určité osobě a vytvoření citového zázemí, dále traumatizující výchovné prostředí s naprostou převahou direktivních a represivních postupů spojených s častým ponižováním a zastrašováním poškozeného formou výhružek. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na závěr znaleckého posudku, podle kterého nepříznivý duševní stav poškozeného J. O. vyústil v jeho útěk z domova, což nasvědčuje intenzitě jeho duševního strádání. Jednání obviněného bylo podle nejvyšší státní zástupkyně potvrzeno i spolužákem poškozeného, svědkem J. K., jakož i výpovědí učitelky poškozeného svědkyně D. C. Rovněž výpovědi matky poškozeného a jeho mladšího bratra podle nejvyšší státní zástupkyně potvrzují skutečnosti uváděné poškozeným. Ohledně znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, PhDr. A. P., nejvyšší státní zástupkyně namítala, že tento znalec zkoumal pouze osobnost obviněného, avšak poškozeného J. O. nevyšetřoval, přesto při hlavním líčení uvedl, že u poškozeného neshledává syndrom týraného dítěte, přičemž za rozhodující považuje, zda otec chtěl svými výchovnými metodami dítě psychicky týrat, toto udělal s výchovným cílem. Podle nejvyšší státní zástupkyně nepříslušelo tomuto znalci tuto otázku řešit. Za stěžejní považuje nejvyšší státní zástupkyně znalecký posudek PhDr. R. Ch.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že byly uvedené důkazy soudy odlišně hodnoceny, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák., ale soud druhého stupně neshledal naplnění znaků této skutkové podstaty jak po stránce formální, ale zejména po stránce materiální. Podle nejvyšší státní zástupkyně šlo v tomto případě o zvlášť intenzivní fyzické týrání chlapce, o týrání méně nápadné, latentní, jehož společenská nebezpečnost byla dána především jeho dlouhodobostí, soustavností a určitou komplexností, kdy byl chlapec udržován v permanentním strachu z bití, byl výrazně omezován v uspokojování materiálních potřeb i zcela neúměrně zatěžován domácími pracemi. Tento život naplněný jen povinnostmi a neustálým strachem z trestu vedl podle nejvyšší státní zástupkyně k trvalým povahovým změnám chlapce, ze kterého se stal samotář a vyústil až v útěk z domova a následně ve svěření jeho osoby do péče matky. Nejvyšší státní zástupkyně podpořila závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. R. Ch., která označila působení matky na poškozeného za další negativní faktor, avšak hlavní příčinou vzniku syndromu týraného dítěte bylo agresivní chování obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že obviněný byl za podobné méně intenzivní jednání vůči poškozenému, kterého se měl dopustit v roce 2001, projednáván rovněž pro přestupek.
Jednání obviněného Ing. S. O. bylo podle nejvyšší státní zástupkyně prokázáno. Pokud by tedy bylo jeho jednání posouzeno jako přestupek podle ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, byla tato kvalifikace založena na nesprávném právním posouzení skutku a bylo by rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky shledal podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. dovolání důvodným a za podmínek uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 23 To 70/2006, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. S. O. se k podanému dovolání vyjádřil a doplnil, že na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 23 To 70/2006, byl vydán příkaz velitele útvaru 3072 České Budějovice č. j. 91 - 7/2006 – 3072 o spáchání přestupku, ze dne 28. 6. 2006, který nabyl právní moci dne 14. 7. 2006, a byla mu uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč. K doplnění okolností uvedl, že po ukončení trestního řízení jel mladší syn M. na prázdniny s matkou do R. v SRN, měl tam být od 7. 8. 2006 do 27. 8. 2006. Dne 11. 8. 2006 matka telefonicky oznámila, že nemůže mít syna u sebe, že ho není schopna výchovně zvládnout a že si pro syna musí otec přijet. Syn se poté vyjádřil tak, že do N. k matce již nechce. Syn M. sdělil otci, že bratr J. mu řekl, že nechce být v SRN a že chce studovat střední školu v J. H.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Zároveň žádal, aby věc byla projednána ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně opírá dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.
Za týrání je soudní praxí (viz č. 11/1984 Sb. rozh. tr.) považováno zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti i bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se přitom, aby šlo o jednání soustavné. Týráním svěřené osoby ve smyslu §215 tr. zák. se (srov. č. 20/1984/I Sb. rozh. tr.) rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Přitom nemusí jít jen o fyzické týrání, ale i o psychické útrapy.
Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že při posouzení skutku obviněného se soud zabýval jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svého usnesení odůvodnil svůj závěr, že jednání obviněného nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.
Na podporu závěrů učiněných soudem druhého stupně Nejvyšší soud poukazuje na skutečnosti vyplývající z obsahu spisu. Je zřejmé, že u poškozeného vznikl syndrom psychicky týraného dítěte, avšak intenzita fyzických trestů nedosáhla úrovně fyzického týrání (viz. č. l. 40 trestního spisu). Je nutno dodat, že na psychický stav poškozeného měla vliv řada faktorů nejen jednání obviněného, ale zejména pak nepřítomnost matky a poté její sdělení poškozenému, že obviněný není jeho biologickým otcem. Toto sdělení bylo počátkem období nesrovnalostí mezi obviněným a poškozeným, kdy poškozený začal vnímat jednání obviněného tak, že obviněný dělá rozdíly mezi jeho bratrem a jím a výtky obviněného bral vůči sobě jako křivdu.
Ze skutkových okolností rovněž nevyplývá skutečnost, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného fyzicky nebo psychicky týrat, ale jednalo se spíš o výchovné selhání v složité rodinné situaci, kdy zejména sdělení matky poškozeného o tom, že obviněný není jeho biologickým otcem, vedlo k odmítnutí jeho autority a zásadní změně postoje k němu. Tím se už tak složité postavení obviněného, jako osoby samostatně pečující o výchovu a výživu dvou nezletilých chlapců, kteří byli svěřeni do jeho výchovy, navíc působícího zejména v časově náročném zaměstnání, zhoršilo, a to zejména ohledně možnosti účinného výchovného působení na poškozeného syna J. Argumentuje-li dovolatelka, že se u poškozeného zvláště negativně projevovala dlouhodobá absence uspokojení potřebné pevné pozitivní emoční vazby k určité osobě a vytvoření citovaného zázemí, nelze přehlédnout, že obviněný s matkou poškozeného J. uzavřel po rozvodu jejího prvního manželství sňatek dne 16. 11. 1991 a tohoto v roce 1992 nezrušitelně osvojil, když poškozený biologického otce neznal a tento o něj nejevil zájem. Po rozvodu jejich manželství, ze strany matky již druhého, byly obě děti původně v roce 1996 svěřeny do výchovy matky, ale v roce 1999 došlo k změně tohoto rozhodnutí k návrhu obviněného, když jejich matka zanechala děti u jejich dědečka a dlouhodobě nejevila o ně zájem, a tak soud schválil dohodu rodičů a obě děti svěřil do výchovy otce. Matce bylo přitom stanoveno výživné ve výši 800,- Kč, resp. 700,- Kč, měsíčně. Již k těmto skutečnostem je třeba přihlédnout při hodnocení příčin absence pevné pozitivní emoční vazby poškozeného k určité osobě a nedostatku citového zázemí, když poškozený vyrůstal v složitých rodinných podmínkách na kterých se podíleli jak obviněný, tak i matka poškozeného.
Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný byl také ve složité finanční situaci, ale jak vyplývá z výpovědi svědkyně, učitelky J. M., po problémech s finančním zajištěním potřeb poškozeného ve škole došlo k dohodě s obžalovaným, který byl přístupný jednání a došlo následně ke zlepšení. Nejvyšší soud přitom nemohl přisvědčit v tomto směru námitce dovolatelky, že podle výpovědi učitelky D. C. školní aktivity poškozeného byly hrazeny od učitelů a spolužáků, ač měl být otec na to upozorňován, nijak se netajil tím, že poškozeného doma fyzicky trestá a odmítl dávat finanční prostředky na nákup školních pomůcek. Toto tvrzení totiž nemá oporu v žádném z provedených důkazů. D. C. nebyla vyslechnuta jako svědek a uvedená námitka je pouhou citací vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., které jmenovaná měla učinit před orgány Policie ČR (č. l. 132 trestního spisu).
Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že znalec PhDr. A. P. zkoumal pouze osobnost obviněného a nepříslušelo mu tak řešit otázku existence syndromu týraného dítěte u poškozeného. Neztotožnil se již ale s námitkou, že šlo nepochybně o „zvlášť intenzivní fyzické týrání chlapce“. Tato námitka je totiž v rozporu se závěrem znalkyně PhDr. R. Ch., že u poškozeného je rozvinutý syndrom psychického týrání dítěte a že intenzita fyzických trestů nedosáhla úrovně fyzického týrání. S ohledem na výše uvedené, však nelze shledávat následek na psychickém stavu poškozeného, výhradně jako důsledek jednání obviněného, kterého znalec hodnotí jako osobu zodpovědnou, bez tendencí k násilí či agresivitě, ale i jako důsledek neurovnaného výchovného prostředí po rozvodu manželství obviněného s matkou poškozeného a ztráty jednoho z rodičů, změny ve svěřování do výchovy a celkové chování matky, bez kterého by pouze vlivem zjištěného jednání obviněného k vzniku syndromu psychicky týraného dítěte nedošlo. V souvislosti s tím nutno zdůraznit, že po skutkové stránce podstata jednání obviněného (podle obžaloby i rozhodnutí soudů) spočívala v nepřiměřeném fyzickém trestání poškozeného, které podle znalkyně nedosáhlo úrovně fyzického týrání, jak bylo již výše uvedeno. Úvahy nejvyšší státní zástupkyně v dovolání v tom smyslu, zda by skutek neměl být formulován šířeji, aby zahrnoval i projevy psychického týrání, svědčí o tom, že si je vědoma rozporu mezi skutkem a navrhovanou právní kvalifikací podle §215 odst. 1 tr. zák. Takovéto úvahy jsou ale v řízení o dovolání bez významu, když Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a nemůže je měnit, resp. doplňovat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje zákonný znak „týrání“ ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák., které se musí vyznačovat vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které svěřená osoba pociťuje jako těžké příkoří, ať už v důsledku zlého nakládání působením fyzických útrap nebo útrap psychických. Již z tohoto důvodu nelze jednání obviněného právně kvalifikovat jako trestný čin a bylo by proto nadbytečné zabývat se otázkou dalších zákonných znaků.
Podle Nejvyššího soudu je správný závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích, že jednání obviněného nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., nicméně že by mohlo být posouzeno jako přestupek. Soud druhého stupně tedy správně postupoval podle ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. a věc postoupil orgánu s kázeňskou pravomocí Vojenského útvaru P. u Č. B..
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Ing. S. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když uplatněné důvody dovolání ve věci nebyly naplněny.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš