ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.110.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 110/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 8 To 208/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 113/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 3 T 113/2002, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že společně s dvěma dosud neustanovenými pachateli (mužem a ženou) dne 11. 2. 2002 kolem 05:00 hodin v Ch., v blíže nezjištěné ulici, zřejmě E., zastavili projíždějícího občana SRN poškozeného J. B., jenž řídil osobní vozidlo zn. VW Passat, s tímto komunikovali, nabízeli mu drogy, následně využili možnosti, že poškozený nemohl odjet se svým automobilem, do vozidla poškozeného nasedli, tohoto donutili k odjezdu s osobním automobilem do ulice S. v Ch., kde donutili poškozeného vystoupit z vozidla, z hřiště jej za použití znehybnění a bití odtáhli do zděného objektu kabin, zde jej neznámá žena prošacovala, přičemž z kapsy mu odcizili klíče od vozidla a koženou peněženku v hodnotě 500,- Kč, z vozidla dále odcizili plánovací kalendář v hodnotě 500,- Kč, 260 EURO, platební karty, řidičský průkaz, pojišťovací kartu, osvědčení o technickém průkazu a zlatou kartu, poškozenému se podařilo následně z místa přepadení utéci, když nejprve využil nepřítomnosti jednoho z mužů ve zděném objektu a z místa činu pak následně odjel svým osobním automobilem.
Obviněnému D. K. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 8 To 208/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a dále z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože je přesvědčen, že bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že existenci obou uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v nesprávném postupu nalézacího i odvolacího soudu. Uvedl, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 22. 11. 2004 prováděl rekognici „in natura“, kde osobou poznávanou byl obviněný a osobou poznávající poškozený, a rovněž provedl výslech poškozeného. Podle názoru dovolatele nalézací soud pochybil, když při provádění zmíněných úkonů postupoval tak, že nejprve v nepřítomnosti obviněného vyslechl poškozeného a teprve po tomto výslechu byla provedena rekognice. Obviněný zdůraznil, že v důsledku toho nebyl přítomen podstatné části hlavního líčení, v níž byl prováděn výslech důležitého a jediného svědka, přestože se nejednalo o situaci předpokládanou v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a §202 odst. 4 tr. ř.
V další části dovolání obviněný brojil proti závěrům soudu druhého stupně, který nepovažoval shora uvedený výslech za takové zkrácení práv, které by odůvodňovalo postup podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., či alespoň závěr o nepoužitelnosti svědecké výpovědi ve smyslu písm. b) téhož ustanovení. Obviněný má za to, že jeho nepřítomnost nelze posoudit pouze jako vadu formální, nemající za následek porušení jeho práv. Podle jeho názoru totiž v důsledku toho, že mu nebylo umožněno, aby bezprostředně sledoval průběh výslechu poškozeného, jeho způsob vyjadřování a reakce, nemohl se ihned k jeho výpovědi vyjádřit a klást mu dotazy. Následné seznámení s výpovědí poškozeného bylo podle mínění obviněného provedeno předsedou senátu velmi stručně. Obviněný dále uvedl, že po provedené rekognici - při níž byl přes vězeňský šat oděn do zapůjčené bundy, mimo jiné nucen stát na svazcích spisů použitých alespoň k částečnému vyrovnání výškového rozdílu vůči figurantům – byl v takovém rozpoložení, že k dotazu předsedy senátu sdělil, že nemá připomínky k výpovědi poškozeného. Je přesvědčen, že výše namítaná vada ovlivnila průběh trestního řízení, přičemž nakonec vyústila v nesprávné rozhodnutí obou soudů. Na její existenci a ovlivnění zákonnosti řízení s dopadem na rozhodování nemůže nic změnit ani způsob uplatnění námitek ze strany obhajoby. Podle obviněného ji nelze odmítnout jen proto, že nebyl o rozhodnutí požádán senát či proto, že se obviněný ihned na místě nevyjádřil. Má za to, že absence rozhodnutí senátu podle §203 odst. 3 tr. ř. nemá na posouzení závažnosti namítané vady vliv.
V poslední části dovolání obviněný namítá, že v řízení byla porušena i jeho ústavní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítl i porušení zásad trestního řízení, konkrétně zásady zákazu stíhání jiným než zákonným způsobem (§2 odst. 1 tr. ř.), zásady zdrženlivosti (§2 odst. 4 tr. ř.), zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.), zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a zásady zajištění práva na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.).
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal Okresnímu soud v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že uplatněná námitka obviněného je opakováním jeho argumentace z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Pode nejvyšší státní zástupkyně nejde v posuzovaném případě o případ předvídaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kdy by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, nýbrž jde o pochybení předsedy senátu při řízení hlavního líčení, které však nebylo ve smyslu §203 odst. 3 tr. ř. procesně napadeno. Připomněla, že obviněný byl po provedené rekognici „in natura“ seznámen s obsahem výpovědi poškozeného, měl možnost se k ní vyjádřit a bylo mu umožněno klást poškozenému otázky, přičemž celému výslechu poškozeného byl přítomen jeho obhájce. Za této situace je přesvědčena, že zmíněné pochybení předsedy senátu při řízení hlavního líčení není natolik zásadní, aby představovalo porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, jehož smyslem je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu obžalobou kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, přičemž toto právo obviněného bylo v posuzované věci zachováno.
Nebyl proto podle ní v případě obviněného D. K. naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, které se konalo u Okresního soudu v Chebu dne 22. 11. 2004, a fakticky šlo pouze o taktické pochybení předsedy senátu při řízení hlavního líčení, které však ve svém důsledku nepředstavuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla soudem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
Jejich porušení spatřoval obviněný v tom, že Okresní soud v Chebu v hlavním líčení dne 22. 11. 2004 provedl výslech poškozeného J. B. v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že po tomto výslechu bude v jednací síni provedena rekognice „in natura“, kterou nelze provést před výslechem poškozeného. Namítl, že nebyl přítomen podstatné části hlavního líčení, v níž byl proveden důležitý úkon, přestože se nejednalo o situaci předpokládanou v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a v §202 odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší soud však shledal tuto námitku dovolatele zjevně neopodstatněnou.
Ze spisového materiálu vyplývá, že na pokyn předsedy senátu byl obviněný v hlavním líčení dne 22. 11. 2004 odveden z jednací síně, aby mohl být v jeho nepřítomnosti proveden výslech poškozeného J. B. Po výslechu poškozeného byl obviněný do jednací síně přiveden s tím, že se následně konala rekognice in natura. Obviněný byl po jejím provedení seznámen s obsahem výpovědi poškozeného, kterou učinil v době jeho nepřítomnosti v jednací síni, měl možnost se k ní vyjádřit, případně mu položit otázky (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 11. 2004, č. l. 206 spisu). Obviněný však tohoto práva nevyužil a připomínek k výpovědi poškozeného neměl.
Podle §104b odst. 1 tr. ř. se rekognice koná mimo jiné tehdy, je-li pro trestní řízení důležité, aby svědek znovu poznal osobu a určil tím její totožnost.
Podle §104b odst. 2 tr. ř. svědek, který má poznat osobu, se před rekognicí vyslechne o okolnostech, za nichž osobu vnímal, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možnost takovou osobu poznat. Osoba, která má být poznána, nesmí být před rekognicí poznávající osobě ukázána.
Při respektování shora uvedených ustanovení upravujících provádění rekognice bylo nezbytné provést úvodní výslech poškozeného J. B. v nepřítomnosti obviněného. Proto byl také na pokyn předsedy senátu obviněný z jednací síně na dobu výslechu poškozeného odveden. Pochybení předsedy senátu, které ostatně konstatoval již Krajský soud v Plzni, spočívalo v tom, že výslech poškozeného zaměřil nejen na okolnosti uvedené v §104b odst. 2, věta prvá tr. ř., ale rozšířil jej i na popis celé události, tak jak ji poškozený vnímal.
Poté následovala rekognice a správně měl následovat další výslech poškozeného již v přítomnosti obviněného, tentokrát nejen k okolnostem, za nichž poškozený vnímal poznávanou osobu, ale ke všem aspektům skutku, ohledně nichž byla jeho výpověď relevantní.
I když trestní řád výslovně neupravuje, jak si měl předseda senátu správně počínat po provedení úvodního výslechu a rekognice, nejbližší uvedené procesní situací je ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. To upravuje situaci, kdy dojde k provedení důkazu v době, kdy je obviněný odveden z jednací síně, byť z jiného důvodu než v posuzovaném případě. Jde však o případ posuzovanému případu nejbližší a tudíž umožňující analogické použití §209 odst. 1 tr. ř., které by nebylo v neprospěch obviněného.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. je-li dána obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Předseda senátu v posuzovaném případě postupoval v plném souladu s ustanovením §209 odst. 1 věta druhá tr. ř., nicméně jak již konstatoval krajský soud, pochybil tím, že takto postupoval nejen v případě okolností popsaných poškozeným ve vztahu k následující rekognici, ale i ve vztahu k okolnostem vztahujícím se i k dalším aspektům posuzovaného skutku.
Krajský soud v Plzni při projednání odvolání obviněného zcela správně konstatoval shora uvedené pochybení v postupu předsedy senátu Okresního soudu v Chebu při řízení hlavního líčení dne 22. 11. 2004. Neomezil se však jen na toto konstatování a ve svých navazujících úvahách se zaměřil i na dopad tohoto procesního pochybení na obhajovací práva obviněného a na výsledek celého řízení (viz str. 7 - 8 odůvodnění usnesení krajského soudu). Důvodně přitom dospěl k závěru, že toto pochybení nemělo za následek takový zásah do práv obviněného, který by vedl ke zpochybnění regulérnosti řízení, jak z pohledu zásad našeho trestního řízení a ustanovení trestního řádu, tak z pohledu kritérií tzv. „fair procesu“ ve smyslu Evropské úmluvy o lidských právech, resp. Ústavy České republiky.
Porušení procesních předpisů upravujících trestní řízení nemůže mít v každém případě za následek zrušení rozhodnutí, kterému toto pochybení předcházelo. Vždy je nutno vážit skutečný dopad takového pochybení na práva stran řízení a jeho výsledek. Odvolací soud v posuzovaném případě oprávněně dospěl k závěru, že zmíněné pochybení není takového rázu, aby si vynucovalo zrušení rozsudku okresního soudu.
Důvodně přitom poukázal na skutečnost, že po celou dobu výslechu poškozeného byla přítomna obhájkyně obviněného, která mu měla možnost klást otázky, čehož také využila (poškozený právě k jejímu dotazu obsáhle vypovídal jak ke způsobu určení identity obviněného, tak k samotnému skutku). Obviněný byl poté s obsahem výpovědi poškozeného seznámen, a bylo mu umožněno, aby se k ní vyjádřil, případně položil poškozenému otázky, čehož však nevyužil.
Pokud by obviněný, resp. jeho obhájkyně pociťovali postup předsedy senátu jako újmu na právech obhajoby, mohli se domáhat nápravy žádostí u předsedy senátu, resp. pokud by jim odmítl vyhovět, domáhat se, aby o jejich žádosti rozhodl senát podle §203 odst. 3 tr. ř. V posuzovaném případě však obviněný ani jeho obhájkyně žádné námitky proti postupu předsedy senátu nevznesli, a to jak v hlavním líčení dne 22. 11. 2004, tak v rámci závěrečných řečí v odročeném hlavním líčení dne 14. 1. 2005.
Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě plně sdílí stanovisko, které k významu uvedeného procesního pochybení zaujal odvolací senát Krajského soudu v Plzni, tj. že nešlo o takové pochybení, které by mělo za následek omezení možnosti obhajoby obviněného, resp. vedlo k pochybnostem o správnosti rozhodnutí ve věci.
Podle Nejvyššího soudu nebyl rovněž dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Z významu dovolacího důvodu jako důvodu pro zrušení pravomocného rozhodnutí logicky plyne, že musí jít o takové porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, které mělo za následek porušení práv, k jehož ochraně má sloužit, tj. k omezení práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, práva klást vyslýchaným osobám otázky (§33 odst. l tr. ř., čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech. Nemůže přitom jít o porušení zcela bezvýznamné, resp. porušení, které bylo plnohodnotně konvalidováno.
K porušení práv obviněného garantovaných shora uvedenými ustanoveními však v posuzovaném případě zjevně nedošlo. Samotného výslechu poškozeného v hlavním líčení dne 22. 11. 2004 se obviněný sice osobně neúčastnil, ale zúčastnila se ho jeho obhájkyně, která sama pokládala poškozenému otázky v zájmu obhajoby obviněného. Obviněný byl vzápětí seznámen s obsahem výpovědi poškozeného, byla mu ještě v přítomnosti poškozeného dána možnost, aby se k ní vyjádřil, případně položil poškozenému otázky, avšak z protokolu o hlavním líčení, jehož regulérnost obviněný nijak nezpochybňuje, není patrno, že by chtěl této možnosti využít, ani že by mu v tom bylo jakkoli bráněno. Neobstojí námitka, že tak neučinil, jsa sklíčen průběh prováděné rekognice. V jejím průběhu nebyl podroben žádnému zacházení, které by bylo možno vykládat jako nátlak proti jeho osobě, přičemž k aktivnímu uplatnění svých práv nemůže být obviněný nijak donucován.
Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst .1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
Z dovolání obviněného D. K. je zřejmé, že tento uplatnil alternativu druhou, neboť namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím měl být dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Protože však ohledně tohoto dovolacího důvodu bylo dovolání obviněného shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněným, logicky z toho plyne i stejný závěr ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr