ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1100.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1100/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. září 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 11 To 50/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 22/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 3 T 22/2003, byl obviněný M. H. uznán vinným dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil tím, že:
1)v blíže neurčenou dobu v letech 2000 do září 2001 zajistil kontakt mezi občanem SRN M.-J. S. a další nezjištěnou osobou, která v T., předala obžalovanému nejméně ve třech případech 300 g metamfetaminu za 500,- Kč za 1 g, který obžalovaný H. předal M. J. S. a ten ji následně prostřednictvím občana SRN R. S. expedoval na území SRN, kde jej poskytoval uživatelům omamných látek,
2)v období od července 2001 do 12. září 2001 zajistil nejméně ve dvou případech dodávku nejméně 200 g metamfetaminu od dalších osob za částku nejméně 500,- Kč za 1 g, pro odběratele ze SRN M.-J. S. tak, že po předchozí dohodě s občanem SRN S. kontaktoval tyto osoby, S. doprovodil do T., kde na fotbalovém stadionu v B. došlo k předání metamfetaminu, který potom R. S. expedoval na území SRN, kde byl poskytován koncovým uživatelům,
v bodě 3) rozsudku byl obviněný uznán vinným také trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.
Tímž rozsudkem byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. spoluobvinění M. B., R. B. a P. K.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 11 To 50/2006, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání, které proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný M. H. a krajský státní zástupce, a to ve prospěch spoluobviněných.
Proti usnesení odvolacího soudu podal M. H. řádně a včas dovolání z důvodů uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
Obviněný namítá porušení §5 tr. ř., podle kterého doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a objasnit i bez návrhu stran okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Soudům vytýká, že vycházely z jeho výpovědi ze dne 13. 2. 2002, přičemž nevzaly v úvahu, že tohoto dne byl zadržen již v 06:45 hod., od rána byl vyslýchán a za přítomnosti obhájce pak od 14:20 do 18:45 hod. Pokud ve své výpovědi uváděl určité podrobnosti, tak si je jako dlouholetý obyvatel T. dal dohromady, zvláště když mu policií byly předestřeny skutečnosti zjištěné snad z telefonních odposlechů. Současně s ním, že byla předvedena i jeho družka, nyní manželka, která byla v té době těhotná, zrovna měla jít na opětovnou kontrolu na ultrazvuk, byla pak odvezena na domovní prohlídku a opětovně vyslýchána. Celý výslech tak byl veden pod tímto psychickým tlakem, bylo mu vyhrožováno, že budou oba vzati do vazby a z obavy o zdraví družky proto vypovídal.
Dále namítá, že jeho výpověď nemohla podle soudu sloužit jako důkaz o vině spoluobžalovaných, ale postačila jako důkaz jeho viny, ač nemá žádnou oporu v dalších důkazech. Pokud byla použita výpověď jeho tehdejší družky H. M., nyní H., tato byla učiněna za výše uvedených okolností, později ale zcela změnila svoji výpověď a po pravdě uvedla okolnosti výslechu od rána do večera, že byla těhotná a vyděšena, že Němci k nim jezdili pouze na návštěvu a že vypovídala tak, jak ji navedli policisté, tj. pod nátlakem. S odkazem na závěrečné řeči obhájců ostatních obviněných poukazuje na to, že důkazy byly shromažďovány pouze pokud svědčily v neprospěch obviněných a došlo k závažnému porušení trestního řádu při provádění neodkladných úkonů, o které se ale nejednalo, a byly prováděny rekognice podle fotografií, ač bylo možno je provést in natura. Při neodkladném nebo neopakovatelném úkonu výslechem svědkyně M., že také nebyl přítomen soudce, a to také při rekognici provedené dne 11. 3. 2002, takže byly pořízeny procesně nepoužitelné důkazy.
Obviněný dále namítá, že zajištění 300 g metamfetaminu ve třech případech je pouze fikce policie, která mu byla předestřena, ale chybí o tomto množství sebemenší důkaz, když podle obžaloby jej měl opatřit od P. K. a M. a P. B., kteří však byli zproštěni obžaloby, neboť jim vina nebyla prokázána a pouze on byl odsouzen. Nebyl opatřen ani žádný důkaz potvrzující, že by šlo o organizovanou skupinu působící ve více státech a právní kvalifikace podle §187 odst. 4 tr. zák. tak byla použita nesprávně, a to včetně posouzení jeho jednání jako dva skutky a ne jeden pokračující trestný čin. Domáhá se také doplnění dokazování trestními spisy o odsouzení R. S. a M. J. S. v trestním řízení v SRN, kteří podle jeho informací byli odsouzeni pouze k podmíněným trestům a nejednalo se u nich o organizovanou skupinu.
Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno podle §265k tr. ř. a věc podle §265l tr. ř. byla vrácena krajskému soudu k doplnění řízení vyžádáním spisů ze SRN. Současně navrhl odložit výkon trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak vyplývá z obsahu shora citovaného dovolání obviněného, podstatná část dovolacích námitek nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, ale je založena na zpochybnění správnosti soudy zjištěného skutkového stavu s tvrzením, že jeho trestná činnost v podstatě „nebyla prokázána“, resp. „nebyl opatřen jediný důkaz“, který by prokazoval rozhodné okolnosti. Svoji vlastní výpověď a výpověď své nynější manželky, pak jako usvědčující důkazy považuje za procesně nepoužitelné a domáhá se tak v podstatě obdobného rozhodnutí, jaké bylo učiněno u spoluobviněných. Takovéto námitky ale stojí mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se přitom mylně domnívá, že procesní důvody, které vedly k zproštění viny u ostatních spoluobviněných a na které obsáhle poukazuje v dovolání, by měly být i u něj důvodem stejného rozhodnutí. Rovněž skutečnost, že podle obžaloby měl předmětné množství opakovaně opatřit od spoluobviněných, kteří ale byli obžaloby zproštěni, nemůže být důvodem stejného rozhodnutí i ohledně něj, protože, jak tvrdí v dovolání v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem, „chybí sebemenší důkaz o tom, že bych toto množství opatřil“, tj. popírá soudy zjištěný skutkový stav.
Obviněný přitom nenamítá tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a také Nejvyšší soud jej ve věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a to včetně obsáhlého odůvodnění ohledně naplnění znaku tzv. organizované skupiny působící ve více státech podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. (str. 8 rozsudku soudu I. stupně), pro kterou podle obviněného nebyl opatřen jediný důkaz.
Nejvyšší soud proto nepřihlížel ke skutkovým námitkám obviněného ohledně údajného porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., procesní nepoužitelnosti výpovědi jeho a nynější manželky, doplnění dokazování o výsledek trestního řízení v SRN a také namítaného neprokázání existence organizované skupiny působící ve více státech, protože tyto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný přitom z podstatné části tyto námitky uplatnil již v odvolání a odvolací soud se jimi řádně zabýval.
Jako hmotně právní námitku směřující proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se proto Nejvyšší soud zabýval toliko správností právního posouzení jednání obviněného, uvedeného v bodech 1) a 2) výroku o vině, jako dva trestné činy podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. Obviněný v tomto směru namítá, že toto jeho jednání mělo být posouzeno jako jeden pokračující trestný čin s tím, že v celém řízení nedošlo ke konkretizaci nezjištěných osob.
Soud I. stupně odůvodnil nemožnost posouzení jednání obviněného jako jeden pokračující trestný čin tím, že každý skutek spáchal obviněný v jiné skupině osob, resp. účastnil se prodeje drog od různých dodavatelů. Odvolací soud k této otázce uvedl obecné podmínky §89 odst. 3 tr. ř. (správně tr. zák.) upravujícího pokračování v trestném činu, a to s tím, že v dané věci jde o hraniční případ, jehož řešení však pro obviněného nemá žádný podstatný význam. S tímto tvrzením odvolacího soudu se lze zejména z hlediska trestu uloženého na samé dolní hranici zákonné trestní sazby ustanovení §187 odst. 4 tr. zák. (10 – 15 let) ztotožnit, protože i v případě posouzení daného jednání jako pokračování v jediném trestném činu podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., by obviněnému nemohl být uložen mírnější trest. Ani v případě uvedené změny právní kvalifikace jednání obviněného by nedošlo rovněž ke změně společenské nebezpečnosti zjištěného jednání, když spáchání dvou trestných činů podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. by bylo nahrazeno jediným tímto trestným činem, ale spáchaným ve větším počtu případu a spočívajícím ve zprostředkování resp. prodeji většího množství psychotropní látky, když tyto skutečnosti by bylo nutno sčítat. S ohledem na další trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný rovněž uznán vinným, by mu byl i nadále ukládán za více trestných činů úhrnný trest podle §35 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k uloženému trestu na samé dolní hranici uvedené trestní sazby, by pak obviněnému nemohl být uložen ani mírnější trest.
Pokud tedy v daném případě soudy právně kvalifikovaly jednání obviněného uvedené v bodech 1) a 2) výrokové části rozsudku soudu I. stupně jako dva trestné činy, přičemž z hlediska pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. nebyla plně objasněna zejména otázka existence subjektivní a časové souvislosti v jednáni obviněného, bylo by další došetřování věci v tomto směru zcela bezúčelné. To platí nejen z hlediska uložení trestu, jak bylo výše uvedeno, ale také z hlediska reálnosti výsledku dalšího dokazování, když vzhledem k obhajobě obviněného založené na popírání daného jednání je další objasnění existence podmínek pokračování v trestném činu vyloučeno.
S ohledem na uvedené je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka pokračování v trestném činu, která v praxi soudů nečiní problémy a měla by být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil ve variantě, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tento důvod dovolání se ale vztahuje pouze na případy, kdy odvolací soud podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. zamítne nebo odmítne odvolání z tzv. formálních důvodů zde uvedených, tj. bez meritorního přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí soudu I. stupně. V daném případě bylo ale odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. ve veřejném zasedání poté, co odvolací soud rozsudek soudu I. stupně meritorně přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k tomuto důvodu dovolání by proto přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k němu, bylo dovolání jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud přitom nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš