ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1111.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1111/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 33 T 2/2001, byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Podle §248 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 15 (patnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti M. I., s. r. o., způsobenou škodu ve výši 1.417.682,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 20. 1. 2001. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost M. I., s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 4 KZv 145/2000, ohledně dalšího skutku.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako jediný jednatel a ředitel společnosti M. I., s. r. o., vybaven dispozičním právem k jejím bankovním účtům, po předchozích neshodách s majitelkou firmy Mgr. T. M. ohledně finančně obchodních záležitostí firmy a jeho vlastního odměňování, a zároveň v souvislosti s jeho rozhodnutím ukončit své působení ve firmě dne 25. 8. 2000 v H. neoprávněně vydal příkaz k úhradě částky 1.417.682,- Kč z bankovního účtu společnosti M. I., s. r. o., ve prospěch svého účtu a vyloučil tak společnost M. I., s. r. o., jako vlastníka z dispozice s těmito finančními prostředky, čímž způsobil společnosti M. I., s. r. o., škodu ve výši 1.417.682,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný proti odsuzující části rozsudku, a to do výroku o vině, trestu i do výroku o náhradě škody a krajský státní zástupce v Ostravě do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se domnívá, že jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nebylo jednáním protiprávním, neboť měl na vyplacení jednatelské odměny ve výši 1,5 % provize z obratu společnosti, která činila částku 1.417.682,- Kč, oprávněný nárok, a to na základě uzavřené smlouvy. Podle obviněného má zásadní význam existence „Smlouvy o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele)“, která byla uzavřena mezi společností M. I., s. r. o., a obviněným (jakožto jednatelem) dne 30. 7. 1997. Z článku V. odst. 1 této smlouvy pak vyplývá, že jednateli přísluší odměna ve výši 1,5 % z dosaženého obratu, přičemž podle obviněného je tento nárok přímým nárokem vůči společnosti M. I., s. r. o. Obviněný je přesvědčen, že tato smlouva byla platně uzavřena, ačkoliv ji na obou stranách podepisoval obviněný, jednou tak činil jménem svým (jako fyzická osoba - jednatel) a podruhé jménem právnické osoby – společnosti s ručením omezeným jako její statutární orgán. Obviněný zdůraznil, že se vznikem konkrétních závazků z této smlouvy vyplývajících vyslovila Mgr. T. M. jakožto jediná společnice společnosti M. I., s. r. o., výslovný souhlas. Podle něj je tedy zřejmé, že plnění ve výši 1.417.682,- Kč, jež si obviněný převedl dne 25. 8. 2000 z účtu společnosti na svůj soukromý účet, mu bylo přiznáno právě „Smlouvou o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele)“. Obviněnému tedy svědčil právní titul, zakládající právní nárok na zaplacení odměny ve výši 1,5 % z obratu dosaženého společností, přičemž tento nárok byl obviněný bez dalšího oprávněn uplatnit přímo vůči této společnosti. Soudy obou stupňů podle obviněného zjevně nesprávně a v rozporu s objektivní právní skutečností vyhodnotily otázku protiprávnosti jeho jednání. Poukázal přitom na ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb.) ve znění v době uzavření smlouvy (3. 7. 1997) a odpovídající ustanovení §566 a násl. zákoníku, z nichž vyplývá nárok mandatáře a tedy i jednatele na odměnu ze zákona.
Obviněný dále uvedl, že pokud by soud dospěl k závěru, že nedošlo k platnému vzniku jeho nároku na jednatelskou odměnu, bylo by podle obviněného třeba zohlednit jeho přesvědčení o platnosti jeho nároku, přinejmenším z pohledu subjektivní stránky, neboť jednal v dobré víře, že má vůči společnosti oprávněný nárok a neměl jakýkoli relevantní důvod předpokládat, že by „Smlouva o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele)“ neměla být považována za platnou.
Soudy obou stupňů podle obviněného nesprávně právně posoudily také otázku společenské nebezpečnosti skutku, přičemž obviněný vycházel z následujících skutečností zjištěných soudem: obviněný jako jednatel měl nárok na vyplacení odměny ve výši 1,5 % obratu společnosti, částka 1.417.682,- Kč, kterou převedl na svůj účet odpovídá této provizi, obviněný nepřevedl ani korunu navíc. Obviněný uvedl, že se dopustil jediné chyby, a to, že předmětnou částku uplatnil vůči společnosti M. I., s. r. o., ačkoliv tak podle názoru soudu mohl učinit toliko vůči Mgr. T. M., jediné společnici této společnosti, jako fyzické osobě. Obviněný je přesvědčen, že za shora uvedených skutkových okolností měla být společenská nebezpečnost jeho jednání vyhodnocena jako zcela minimální, nepatrná. Celý problém se podle obviněného omezuje v podstatě na posouzení právní otázky, zda svůj oprávněný nárok na jednatelskou odměnu mohl uplatnit vůči právnické osobě společnosti s ručením omezeným nebo vůči jedinému společníkovi této společnosti. Obviněný trvá na tom, že postupoval správně, resp. oprávněně a v souladu s hmotným právem, jež mu svědčilo, pokud se rozhodl uplatnit svůj nárok přímo vůči společnosti M. I., s. r. o. Obviněný má za to, že i kdyby zvolil objektivně nesprávný postup, tak by se případné nepříznivé následky takového jednání objektivně nedotkly majetkové sféry jakýchkoli jiných osob, než pouze a výlučně oné společnosti s ručením omezeným a jejího jediného společníka.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 2 To 21/2006, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 33 T 2/2001, v odsuzující části a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky, v jejichž rámci obviněný podává právní výklad platnosti a závaznosti „Smlouvy o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele)“, na základě které si obviněný podle svého tvrzení vyplatil odměnu mají povahu skutkových námitek, neboť jsou zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudů o tom, zda a podle jakého smluvního ujednání měl obviněný nárok na odměnu a dále o tom, zda Mgr. T. M. o tomto nároku věděla a souhlasila s jejim vyplacením. V souvislosti s tím poukázala na skutková zjištění soudů, že obviněný neměl souhlas jmenované k převodu dané částky jako odměny plynoucí ze smlouvy o zastupování společnosti podepsané 3. 7. 1997, tedy ještě před vznikem společnosti M. I., s. r. o., jejíž finanční prostředky byly cizí věcí svěřenou obviněnému a nebyl oprávněn z nich odškodňovat své pohledávky vůči Mgr. T. M. jako fyzické osobě. Tyto námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, že by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Soudy však podle jejího názoru hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky, a to nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
Povahu právně relevantních námitek z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mají podle nejvyšší státní zástupkyně výhrady dovolatele ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a námitky, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily otázku společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Tyto námitky však nejvyšší státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněné. Soudy podle ní správně dospěly k závěru, že jednání obviněného je pokryto zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když ze skutečnosti, že obviněný po převodu inkriminované částky na svůj účet s těmito finančními prostředky dále nedisponoval, dovodily, že obviněný měl pochybnosti o zákonnosti svého postupu a byl minimálně srozuměn s tím, že finanční prostředky na svůj účet převedl neoprávněně. Pokud se týká společenské nebezpečnosti jednání obviněného, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že o nenaplnění materiální podmínky trestnosti jde pouze tehdy, když některé okolnosti případu snižují stupeň společenské nebezpečnosti natolik, že je pouze nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a to v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř.
Obviněný opírá dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde.
Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný v dovolání podával právní výklad „Smlouvy o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele)“, která byla uzavřena mezi obviněným a společností M. I., s. r. o., zastoupenou obviněným D. M., jakožto jednatelem, dne 30. 7. 1997. Z článku V. odst. 1 této smlouvy pak podle něj vyplývá, že jednateli přísluší odměna ve výši 1,5 % z dosaženého obratu. Obviněný uvedl, že na základě tohoto titulu mu vznikl přímý nárok vůči společnosti M. I., s. r. o., a je tedy zřejmé, že na plnění ve výši 1.417.682,- Kč, jež si převedl dne 25. 8. 2000 z účtu společnosti na svůj soukromý účet, měl právní nárok a částku převedl oprávněně. Obviněný zdůraznil, že se vznikem závazků vyplývajících z této smlouvy vyslovila Mgr. T. M. jakožto jediná společnice společnosti M. I., s. r. o., výslovný souhlas, a to podpisem listiny nazvané „Přehled závazků společnosti M. I., s. r. o.“.
Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky obviněného mají zčásti povahu námitek skutkových a nelze je podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Tyto námitky obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, neboť uvedl, že Mgr. T. M. o zmíněném nároku věděla a s vyplacením souhlasila. Obviněný tedy ve svém dovolání namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, když soudy po vyhodnocení důkazů dospěly ke skutkovému závěru, že obviněný k převodu peněz souhlas jmenované neměl.
Jak již bylo konstatováno, v rámci dovolacího řízení nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným toliko k nápravě procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně vyjmenované v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jako námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení předně Nejvyšší soud posoudil námitku obviněného o nesprávném vyhodnocení protiprávnosti jeho jednání, a to s odkazem na příslušná ustanovení Obchodního zákoníku a Smlouvu o zařizování záležitostí společnosti (o výkonu funkce jednatele), uzavřené mezi obchodní společností M. I., s. r. o., (dále jen „společnost“) na straně jedné a obviněným na straně druhé, dne 30. 7. 1997. Z článku V. odst. 1 této smlouvy obviněný dovozuje, že jde o právní titul, zakládající právní nárok na zaplacení odměny, který může bez dalšího uplatnit vůči této společnosti. Jednal, tak podle jeho názoru na základě platné smlouvy zcela po právu a soudům vytýká, že se s právními důsledky této smlouvy jen nedostatečně, resp. vůbec nevypořádaly.
Nejvyšší soud zjistil, že se námitkami obviněného ohledně právních důsledků smlouvy ze dne 30. 7. 1997, které tvoří podstatnou část dovolání, nelze zabývat a jsou bezpředmětné.
Podle zakladatelské listiny společnosti ze dne 3. 7. 1997 společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána u rejstříkového soudu (do obchodního rejstříku). Jak vyplývá z Úplného výpisu z obchodního rejstříku, společnost byla zapsána dne 31. 7. 1997 a obviněný byl tímž dnem zapsán jako statutární orgán, a to jednatel společnosti. Byla-li smlouva o zařizování záležitostí společnosti uzavřena před tímto dnem, tj. 30. 7. 1997, jedná se o smlouvu uzavřenou obviněným s neexistující společností (§27 odst. 2 a §62 odst. 1 Obchodního zákoníku v tehdy platném znění) a zastoupené osobou (rovněž obviněným), která ještě jako jednatel nebyla zapsána v obchodním rejstříku a mohla činit ve smyslu §64 odst. 1 a §112 téhož zákoníku do vzniku společnosti jen úkony související se vznikem společnosti, konkrétně podepsat návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Předmětná smlouva je tak absolutně neplatným právním úkonem (§38 Občanského zákoníku), když na obou stranách byla uzavřena neoprávněnými subjekty a nelze z ní proto dovozovat žádné právní důsledky. Navíc nelze přehlédnout, že podle zakladatelské listiny se jednatel podepisuje tak, že k vytištěnému nebo napsanému obchodnímu jménu (názvu společnosti) připojí jednatel podpis. Smlouva ze dne 30. 7. 1997 je tak i podepsána v rozporu se zakladatelskou listinou, když neobsahuje obchodní jméno společnosti.
Nejvyšší soud posoudil jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také námitky obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a materiální stránky tohoto trestného činu, tedy společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak škodu nikoli malou. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Obviněný v odůvodnění dovolání uvedl, že jednal v dobré víře, že má vůči společnosti M. I., s. r. o., oprávněný nárok na vyplacení odměny v předmětné výši a byl přesvědčen o tom, že tento nárok může uplatnit přímo vůči společnosti M. I., s. r. o. Toto přesvědčení mělo být podle obviněného zohledněno přinejmenším z pohledu subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky obviněného nemohou obstát vedle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Není možné přehlédnout další skutečnosti svědčící o tom, že obviněný jednal s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že dojde k takovému porušení, byl s tím srozuměn. Tento závěr soudů obou stupňů vyplývá např. z výpovědi svědka JUDr. L. B., který uvedl, že při podpisu „Smlouvy o zastupování společnosti“ ze dne 3. 7. 1997 bylo zřejmé, že jde o smlouvu uzavřenou mezi fyzickými osobami, ale zejména ze skutečnosti, že i sám obviněný měl pochybnosti o zákonnosti svého jednání, což vyplývá z jednání obviněného, který převedl finanční prostředky do své dispozice, s těmito dále nijak nenakládal a ponechal je na účtu pro účely případného soudního sporu. Z obsahu samotné smlouvy (čl. II./3) přitom jednoznačně vyplývá, že zmocnitel, tj. Mgr. T. M., bude obviněnému jako zmocněnci a následnému jednateli proplácet odměnu ve výši 1,5 %, tedy nikoli společnost. Konečně i skutečnost, že obviněný nejprve žádal Mgr. T. M. o vyplacení předmětné odměny a až po vyhrocení vzájemných vztahů sám převedl z účtu společnosti na svůj bankovní účet předmětnou částku, kterou mu jmenovaná odmítla vyplatit, svědčí o tom, že byl srozuměn s možností, že tak učinil neoprávněně jak uvedl soud prvního stupně. Je tedy zřejmé, že obviněný se jednání dopustil v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o námitky obviněného týkající se materiální stránky trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocením všech těchto kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni společenské nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy nalézací a odvolací zabývaly a ve svých rozhodnutích zohlednily. Jejich závěry týkající se materiální stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. považuje Nejvyšší soud za přiléhavé a na jejich podporu dodává, že soudy správně dospěly k závěru, že existují okolnosti, které významně snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu, což však ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněného byl pouze nepatrný. Čin obviněného, třebaže jeho pohnutku lze pochopit, není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat. Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jako co do znaků formálních, tak i materiálních a okolnosti snižující společenskou nebezpečnost jeho jednání soudy v plné míře zohlednily při zmírnění právní kvalifikace jeho jednání s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a při ukládání trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť si obviněný přisvojil cizí věc (peníze), která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky z části vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš