ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1127.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1127/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 9. 2006 o dovolání obviněného V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 7 To 11/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 1 T 172/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 1 T 172/2004, byli obvinění V. H. a J. T. uznáni vinnými obviněný V. H. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněný J. T. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzeni každý z obviněných k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let.
O odvoláních obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 7 To 11/2006. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými obviněný V. H. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a obviněný J. T. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzeni každý z obviněných k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let.
Jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v případě obviněného V. H., resp. jako pomoc k tomuto trestnému činu v případě obviněného J. T., posoudil Krajský soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na nepodstatné odchylky i podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku Místku spočíval v podstatě v tom, že obvinění dne 13. 9. 2003 v D., okr. F.-M., po předchozí dohodě přenechali P. R. do užívání nákladní sklápěčkový návěs zn. Schwarzmüller KIS 3/E v hodnotě 772 080,- Kč na základě smlouvy o nájmu dopravního prostředku uzavřené mezi obviněným J. T. a P. R., přičemž obvinění takto jednali přesto, že nebyli majiteli vozidla a že pouze obviněný V. H. po zaplacení akontace ve výši 207 400,- Kč a čisté splátky ve výši 25 925,- Kč vozidlo užíval na základě leasingové smlouvy s obchodní společností Č. L., a. s., aniž leasingové splátky řádně hradil, takže dne 11. 9. 2003 převzal výpověď leasingové smlouvy a výzvu k vrácení předmětu leasingu, obvinění nebyli oprávněni vozidlo svěřit do užívání třetí osobě, svým jednáním způsobili obchodní společnosti Č. L., a. s., škodu ve výši 538 755,- Kč a znemožnili jí dispozici s návěsem až do 23. 8. 2004, kdy byl obviněným V. H. vrácen.
Obviněný V. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadl jeho se týkající výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Namítl, že nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Připustil, že přenechání předmětu leasingu do podnájmu třetí osobě bylo porušením leasingové smlouvy, avšak poukázal na to, že se tak stalo s vědomím leasingového pronajímatele. Uvedl, že nejednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, že u něho k žádnému obohacení nedošlo, neboť úhrada za podnájem se rovnala výši leasingových splátek a sám podnájemce své závazky v tomto ohledu neplnil. Vyjádřil názor, že z jeho strany nešlo o přisvojení si cizí věci, a dodal, že vlastník věci měl nad ní nadále jistou kontrolu, neboť se mohl domáhat skončení leasingové smlouvy a vrácení předmětu leasingu. Celkově hodnotil věc jako porušení leasingové smlouvy, avšak nikoli jako trestný čin. Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. H. je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
V posuzovaném případě byly zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplněny. Nešlo o pouhé porušení leasingové smlouvy ve smyslu obchodněprávního vztahu.
Zákonným znakem trestného činu zpronevěry není obohacení pachatele, případně obohacení jiného, jak je tomu např. u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Proto je bez jakéhokoli významu námitka obviněného, že činem nezískal žádný prospěch, resp. že jeho úmysl k tomu ani nesměřoval.
V žádném případě nemůže obstát námitka, že k převedení předmětu leasingu na tzv. podnájemce došlo s vědomím leasingového pronajímatele. Z leasingové smlouvy jasně vyplývalo, že obviněný byl oprávněn převést práva a povinnosti z leasingové smlouvy na třetí osobu pouze s předchozím výslovným písemným souhlasem leasingového pronajímatele. Takový souhlas obviněný neměl a naopak předmět leasingu převedl na třetí osobu prakticky bezprostředně poté, co ho leasingová společnost vyzvala k uhrazení dlužných splátek a pro případ jejich neuhrazení mu vypověděla leasingovou smlouvu a výslovně požadovala vrácení předmětu leasingu. Obviněný nesplnil podmínku, na kterou bylo vázáno pokračování leasingu, to znamená neuhradil dlužné splátky, a za tohoto stavu jednal přímo proti tomu, jakou dispozici s předmětem leasingu mu určila leasingová společnost, tj. vrátit předmět leasingu. Přenechání předmětu leasingu třetí osobě tak bylo jednáním, které se zcela zřejmě příčilo účelu, ke kterému byl předmět leasingu obviněnému svěřen a který byl modifikován výpovědí leasingové smlouvy a s tím spojenou výzvou k vrácení předmětu leasingu. Obviněný tedy s předmětem leasingu naložil jako s vlastní věcí a proto je namístě závěr, že si věc, která byla předmětem leasingu, přisvojil ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Obviněný věděl, že leasingová společnost požaduje zaplacení dlužných splátek do 24. 9. 2003 nebo vrácení předmětu leasingu, a přesto neuhradil dlužné splátky, nevrátil předmět leasingu a místo toho přenechal předmět leasingu třetí osobě. Z toho zřetelně vyplývá i jeho úmyslné zavinění jak ve vztahu k okolnosti, že si věc tvořící předmět leasingu přisvojil, tak ve vztahu k okolnosti, že tím poškodil leasingovou společnost.
Nelze akceptovat námitku, že leasingová společnost nebyla poškozena a že měla nad věcí určitou kontrolu. Obviněný tím, že ji na výzvu leasingové společnosti nevrátil a přenechal ji třetí osobě, věc naopak odstranil z dosahu leasingové společnosti, která nebyla v žádném právním vztahu s onou třetí osobou, protože tu nebyla dohoda o převodu práv a povinností z leasingové smlouvy. Leasingová společnost mohla vrácení předmětu leasingu požadovat jen po obviněném, ale její postavení bylo v tomto ohledu výrazně zeslabeno právě tím, že obviněný věc přenechal třetí osobě. Rozhodně tím nevznikl jen nějaký přechodný nebo krátkodobý stav. Věc byla vrácena leasingové společnosti prakticky až po jedenácti měsících, což je tak dlouhá doba, že již je významově srovnatelná s tím, jako by leasingová společnost byla z možnosti disponovat svou věcí vyloučena trvale ve smyslu znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Navíc k vrácení došlo pod vlivem zahájeného trestního stíhání, neboť obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 13. 7. 2004 a obviněný vrátil předmět leasingu dne 24. 8. 2004.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec