ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1138.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1138/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 10. 2006 o dovolání obviněného J. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 12 To 106/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 10/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 T 10/2004, byl obviněný J. N. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen za pokus tohoto trestného činu a dále za trestné činy křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 134/2002 Sb., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 43 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 To 193/2004, podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodní společnosti na sedm let, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v citovaném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ve spojení s citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze a další obsahově navazující rozhodnutí.
Jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. posoudil Krajský soud v Hradci Králové skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. N. dne 21. 10. 2003 v H. K. jako výkonný ředitel obchodní společnosti S., a. s., v úmyslu získat neoprávněné plnění uplatnil společně s Ing. A. H. u regionální pobočky K. b., a. s., výzvu k vyplacení částky 15.000.000,- Kč z bankovní záruky, kterou ve prospěch obchodní společnosti S., a. s., zřídila obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., přičemž tato výzva nebyla pro nedostatek formy bankou akceptována, a dne 29. 10. 2003 ve stejném úmyslu opakovaně oba uplatnili stejnou výzvu k vyplacení částky 15.000.000,- Kč, i když v obou případech obviněný J. N. věděl, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., má vůči obchodní společnosti S., a. s., závazek ve výši pouze 1.284.404,30 Kč, a k plnění z bankovní záruky nedošlo jen proto, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., dosáhla vydání soudního rozhodnutí, jímž bylo K. b., a. s., zakázáno plnit.
O odvolání, které podal obviněný J. N. proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 12 To 106/2005. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pro výkon trestu odnětí svobody podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný J. N. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Obviněný napadl tento rozsudek v rozsahu zahrnujícím to, že výrok o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zůstal nedotčen, a v důsledku toho i v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Pokud jde o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., namítl, že pro účely trestního stíhání mu byl obhájce soudem ustanoven až dne 3. 3. 2005 v souvislosti s vydáním usnesení o řízení proti uprchlému, že do té doby obhájce neměl, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby, a že advokáti, kterým udělil plnou moc před zahájením trestního stíhání, sice byli jeho právními zástupci, ale žádný z nich nebyl jeho obhájcem. Pokud jde o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný namítl, že skutek není trestným činem, že jde o obchodněprávní vztah, mezi jehož účastníky je spor o zaplacení kupní ceny dodaného zboží, a že soudy si náležitě neujasnily důsledky bankovní záruky, podle které jsou-li splněny podmínky uvedené v záruční listině, je banka povinna vyhovět požadavku oprávněného bez ohledu na to, jaké jsou poměry mezi dlužníkem a beneficientem. Dále obviněný vytkl, že ve skutkových zjištěních soudů není popsán omyl ani způsob, jak měl být někdo v omyl uveden, a že v nich není popsáno žádné jeho jednání, které mělo někomu způsobit škodu a komu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí a aby zrušil také řízení předcházející oběma rozsudkům po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání považuje ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za opodstatněné. Vyjádřil názor, že zákonodárce v rámci úpravy bankovní záruky zřejmě počítal i s tím, že může dojít k plnění z bankovní záruky nepodloženému vztahem mezi dlužníkem a věřitelem. Poukázal na to, že bankovní záruka je zvláštním druhem ručení, avšak vyznačuje se řadou odlišností, z nichž zdůraznil to, že u bankovní záruky neplatí zásada akcesority, že bankovní záruka je zásadně nezávislá na zajišťovaném závazku a že pro rozsah ručení banky je určující částka uvedená v záruční listině, nikoli výše pohledávky věřitele. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný namítal, že advokáti, kterým udělil plnou moc před zahájením trestního stíhání, mu poskytovali právní pomoc, na kterou měl právo podle §158 odst. 4 tr. ř., a že žádný z nich se nestal jeho obhájcem tím, že by si ho sám zvolil nebo mu ho zvolila jiná oprávněná osoba (§37 tr. ř.), ani tím, že by mu byl ustanoven (§38 tr. ř.). Z toho obviněný dovozoval, že i když se některý z uvedených advokátů zúčastnil procesních úkonů, při kterých vystupoval jako obhájce, rozhodující je jen to, zda jím skutečně byl. Obviněný tedy v podstatě poukazoval na to, že po určitou část trestního stíhání neměl obhájce, který by byl zvoleným obhájcem podle §37 odst. 1 tr. ř. nebo ustanoveným obhájcem podle §38 odst. 1 tr. ř.
Tyto námitky nemohou zvrátit to, že obviněnému nakonec byl ustanoven obhájce postupem podle §38 odst. 1 tr. ř., byť se tak stalo až dne 3. 3. 2005. Podstatné je, že všechny úkony, které se staly podkladem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, byly provedeny v hlavním líčení konaném před tímto soudem za přítomnosti řádně ustanoveného obhájce. Podkladem rozsudku se nestal žádný úkon, který byl proveden ve stádiu před ustanovením obhájce a nebyl opakován v hlavním líčení za přítomnosti ustanoveného obhájce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě, kdy obviněný neměl obhájce po určitou část trestního stíhání, je dán jen tehdy, jestliže v této části trestního stíhání byly provedeny nějaké úkony, které se staly podkladem rozhodnutí a které nebyly opakovány poté, co obviněný obhájce již měl. O takovou situaci se v posuzovaném případě evidentně nejedná a samotná okolnost, že obviněný byl po určitou část trestního stíhání bez řádně zvoleného nebo ustanoveného obhájce, dovolací důvod nezakládá.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Hradci Králové a z kterého v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, znaky pokusu uvedeného trestného činu evidentně naplňuje.
Podle zjištění soudů obviněný spáchal pokus trestného činu prostřednictvím výzvy k plnění banky z bankovní záruky.
Bankovní záruka je institutem obchodního práva a je jedním ze způsobů zajištění závazku. Z právní úpravy bankovní záruky, tak jak ji obsahují ustanovení §313 - §322 obch. zák. vyplývají některé specifické rysy, jimiž se bankoví záruka liší od ostatních způsobů zajištění závazku, zejména od ručení. Hlavním z nich je to, že pro podmínky a rozsah plnění banky je rozhodující obsah záruční listiny. To, co spadá do rámce vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, má význam jen potud, pokud je to promítnuto do obsahu záruční listiny. V tomto smyslu je bankovní záruka neakcesorická v poměru k závazku, který zajišťuje.
Tím není vyloučena možnost zneužití bankovní záruky, a to dokonce způsobem zakládajícím trestný čin podvodu, jestliže ten, kdo uplatní nárok na plnění banky z titulu bankovní záruky, v písemné výzvě k plnění banky předstírá, že dlužník nesplnil určitý závazek nebo že byly splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
V posuzovaném případě bylo plnění K. b., a. s., z bankovní záruky podmíněno tím, že banka obdrží písemnou výzvu obchodní společnosti S., a. s., která bude obsahovat prohlášení této obchodní společnosti, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., nesplnila závazek k úhradě dle smlouvy.
Soudy považovaly jednání obviněného, který za obchodní společnost S., a. s., uplatnil, resp. nechal uplatnit bankovní záruku ve výši 15.000.000,- Kč, za podvod v podstatě z toho důvodu, že skutečný dluh obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., byl jen 1.284.404,30 Kč. Pokud jde o výši skutečného dluhu, vycházely soudy z toho, že dne 29. 10. 2003 došlo mezi oběma obchodními společnostmi k dohodě o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek ke dni 30. 9. 2003, přičemž tato dohoda vyzněla tak, že rozdíl ve výši 1.284.404,30 Kč uhradí obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., do 15. 11. 2003. Uplatněná bankovní záruka se ve skutečnosti nepojila k tomuto výsledku započtení, a to již proto, že byla uplatněna dne 21. 10. 2003 a znovu pak dne 29. 10. 2003, zatímco dluh obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., konstatovaný dohodou o započtení byl splatný dne 15. 11. 2003.
Obviněný spojoval uplatnění bankovní záruky s tím, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., nezaplatila obchodní společnosti S., a. s., částku ve výši 14.663.330,- Kč jako tzv. zpětný bonus. Tato částka je součtem dílčích částek, v jejichž výši obchodní společnost S., a. s., účtovala obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., „zálohy na bonusové dorovnání ceny za prodej světlých produktů“ v měsících lednu 2003 až srpnu 2003. Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové byly tyto zálohové faktury a po nich i faktura – daňový doklad doručeny obchodní společnosti Ing. M. D. až v listopadu 2003.
Bankovní zárukou K. b., a. s., byl zajištěn závazek obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., z rámcové kupní smlouvy. Nehledě na výhrady, které k této smlouvě a k jejím různým vyhotovením vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku, je třeba konstatovat, že v čl. II/1 byl v rámci úpravy kupní ceny a platebních podmínek zmíněn zpětný bonus jako položka připočítávaná k prodejní ceně vypočtené podle předcházejícího textu uvedeného ustanovení smlouvy. Tato zmínka zní doslova takto: „K prodejní ceně za dané období se připočítává zpětný bonus, který je vyúčtován samostatným vyúčtováním za odběry daného období po dohodě s kupujícím.“ Z citovaného ustanovení smlouvy jasně vyplývá, že vyúčtování zpětného bonusu a v souvislosti s tím i stanovení jeho výše za každé příslušné období bylo odkázáno na dohodu smluvních stran. Zpětný bonus tu znamenal v podstatě tolik, že prodejní cena byla dohodou stran stanovena tak, že znamenala určité zvýhodnění kupujícího, takže prodávající tím poskytoval kupujícímu „bonus“, který ovšem měl získat zpět dodatečným dorovnáním ceny o částku označenou jako „zpětný bonus“. Podstatné je, že také zpětný bonus co do výše za každé příslušné období měl být stanoven dohodou smluvních stran, tedy nikoli jednostranně prodávajícím. Je to logické, neboť jinak by kupující ve skutečnosti neznal výslednou cenu, ta by nebyla stanovena dohodou stran a byla by konec konců závislá jen na vůli prodávajícího, zvláště když rámcová kupní smlouva neobsahovala žádná kritéria pro stanovení výše zpětného bonusu.
Z toho vyplývá, že pokud se měl zpětný bonus za každý měsíc období od ledna 2003 do srpna 2003 stát pohledávkou prodávajícího na straně jedné a závazkem kupujícího na straně druhé, bylo k tomu třeba dohody obou stran. Jednostranným aktem prodávajícího, který vždy za období jednoho měsíce vystavil fakturu s uvedením částky, kterou kupujícímu účtuje, nemohl závazek kupujícího k zaplacení požadované částky vzniknout.
Určitý závazek obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., k placení konkrétní částky zpětného bonusu za každý měsíc období od ledna 2003 do srpna 2003 tedy mohl být konstituován jen dohodou smluvních stran. K takové dohodě však nedošlo. Přesto písemná výzva obchodní společnosti S., a. s., která po K. b., a. s., požadovala z titulu bankovní záruky vyplacení částky 15.000.000,- Kč, obsahovala prohlášení, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., „nesplnila svůj závazek k úhradě dle rámcové kupní smlouvy o dodávce motorové nafty a benzínů“. Tím, že obviněný uplatnil, resp. nechal uplatnit, tuto výzvu k plnění banky z titulu bankovní záruky a že ve výzvě bylo citované prohlášení, bance jen předstíral, že byly splněny podmínky uvedené v záruční listině, ačkoli ve skutečnosti nebyly splněny, neboť žádný určitý závazek obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., k placení nějaké konkrétní částky zpětného bonusu za období od ledna 2003 do srpna 2003 ani nevznikl pro nedostatek dohody stran rámcové kupní smlouvy.
V dohodě o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek ke dni 30. 9. 2003, jak byla mezi oběma obchodními společnostmi uzavřena dne 29. 10. 2003, jsou konkrétně uvedeny jednotlivé závazky a pohledávky, které byly předmětem započtení. Mezi nimi se ovšem nenachází ani jeden případ zpětného bonusu za měsíce leden 2003 až srpen 2003. Jediným logickým vysvětlením je, že v tomto ohledu tu ve skutečnosti žádná pohledávka obchodní společnosti S., a. s., a žádný závazek obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., nebyly, a to právě proto, že se na nich tyto obchodní společnosti nedohodly. Pokud by k takové dohodě došlo, je nepochybné, že by závazky a pohledávky z ní vzešlé byly do započtení zahrnuty ve prospěch obchodní společnosti S., a. s.
Lze tedy uzavřít, že obviněný se posuzovaným jednáním snažil uvést v omyl K. b., a. s., o tom, že byly splněny podmínky uvedené v záruční listině pro plnění banky z titulu bankovní záruky. Podstatou tohoto jednání bylo to, že obviněný bance předložil, resp. nechal předložit výzvu k zaplacení částky 15.000.000,- Kč, a to s prohlášením, že obchodní společnost Ing. M. D., s. r. o., nesplnila svůj závazek, ačkoli ve skutečnosti takový závazek neexistoval. Pokud by banka z titulu bankovní záruky na výzvu, kterou jí obviněný předložil, resp. nechal předložit, plnila, vznikla by jí škoda ve výši poskytnutého plnění, a to bez ohledu na okolnost, že by případně měla nárok na odpovídající plnění vůči obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o., a že by obchodní společnost S., a. s., byla povinna vrátit plnění obchodní společnosti Ing. M. D., s. r. o. Cílem jednání obviněného bylo jeho obohacení, jak o tom svědčí zjištění, že ve výzvě k plnění banky z titulu bankovní záruky uvedl, resp. nechal uvést, aby banka požadovanou částku 15.000.000,- Kč poukázala na účet, který nebyl účtem obchodní společnosti S., a. s. Avšak i kdyby obviněný sledoval to, aby uvedené prostředky získala obchodní společnost S., a. s., šlo by o obohacení jiného, které je alternativním znakem trestného činu podvodu. Jednání obviněného je ve výroku o vině popsáno tak, že společně s Ing. A. H. „uplatnil“ výzvu k zaplacení částky z bankovní záruky. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je toto zjištění dostatečně konkrétně rozvedeno tak, že první výzvu dne 21. 10. 2003 obviněný spolupodepsal a doručil ji bance a že druhou výzvu dne 29. 10. 2003 prostřednictvím kurýrní služby zaslal bance (viz str. 6 odůvodnění rozsudku), přičemž druhou výzvu sice podepsal jen Ing. A. H. jako předseda představenstva obchodní společnosti S., a. s., avšak učinil tak poté, co mu obviněný s dalšími osobami předložil dokumenty, z nichž Ing. A. H. usuzoval, že uplatnění bankovní záruky je důvodné (viz str. 7 odůvodnění rozsudku). Celé posuzované jednání obviněného bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a o pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se jednalo proto, že nedošlo k dokonání trestného činu vzhledem k rozhodnutí soudu, který v civilním řízení vydal předběžné opatření, jímž bance zakázal plnit z bankovní záruky.
Závěrem k dovolání obviněného
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení vyplývá, že není důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného cokoli měnil na napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze a na rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, který je součástí řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec