ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1149.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1149/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2006 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 10 To 299/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 49/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 49/2005, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle §234 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 18. 2. 2005 kolem 15.50 hod. v H. K., v budově H., uchopil silou dvě nákupní tašky, které měl u levé ruky zavěšené na francouzské holi P. H., s úmyslem je odcizit, v důsledku čehož došlo k vzájemnému přetahování, při kterém silou strhl poškozeného a ten v důsledku zdravotního postižení spočívajícího v omezení možnosti pohybu, upadl na zem a povolil sevření, při kterém obviněný následně odcizil nákupní tašky s osobními věcmi a finanční hotovost ve výši 910,-Kč, ke škodě P. H.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 10 To 299/2005, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 10 To 299/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek měl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., protože z výpovědi poškozeného údajně vyplývá, že mu obviněný vytrhl tašku bez použití násilí. Podle obviněného nedošlo k pádu poškozeného v důsledku na něm páchaného násilí, ale po prostém vytržení tašky, když poškozený se snažil tašku zachytit a vzhledem ke své fyzické indispozici ztratil rovnováhu a upadl. Obviněný uvedl, že nespáchal skutek, pro který je trestně stíhán a ohradil se proti tomu, že byl shledán vinným pouze na základě svědeckých výpovědí, přestože na taškách poškozeného nebyly nalezeny jeho otisky. Policejnímu orgánu vytkl, že dostatečně neprovedl ohledání místa činu. Poukázal také na to, že svědkyně A. Š. při pronásledování ztratila pachatele z dohledu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 10 To 299/2005, tak rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 49/2005, aniž by navrhl další postup dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) shledal, že dovolání je přípustné, neboť jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda námitky uplatněné v dovolání lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadl soudy učiněná skutková zjištění týkající se spáchaného skutku. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný uplatnil v dovolání totožné námitky, se kterými se zabývaly a přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů již v předcházejících rozhodnutích. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat jak výhradu obviněného, že soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě svědeckých výpovědí, tak i tvrzení, že nebylo řádně provedeno ohledání místa činu, když na taškách poškozeného nebyly nalezeny jeho otisky. Nejvyšší soud připomíná, že místo činu bylo zdokumentováno protokolem o ohledání místa činu, jeho fotodokumentací a náčrtkem místa nálezu odhozených věcí.
Za námitku, která je primárně pouze polemikou se skutkovým zjištěním, je nutno považovat také výtku obviněného, že proti poškozenému neužil násilí, a proto měly soudy posoudit skutek jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. a nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů však dospěly na základě skutkových zjištění, zejména výpovědi poškozeného P. H., svědkyně A. Š. a dalších svědků, k závěru, že obviněný použil násilí k tomu, aby poškozenému odňal tašky, které měl zavěšené u levé ruky na francouzské holi. Poškozený P. H. totiž kladl jednání obviněného odpor, když svíral rukojeť francouzské hole a přetahoval se o tašky, které měl na ní zavěšené. Obviněný proto použil při přetahování o tašky takovou sílu, že poškozený upadl.
Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že soudy respektovaly jak usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, podle kterého násilím ve smyslu §234 tr. zák. je nejen jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), ale i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat (např. pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat, neboť překonává vůli osoby věc nevydat, tak usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003, podle kterého posouzení jednání jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. nevylučuje ta skutečnost, že pachatel zaměřil své násilí proti věci, kterou měl poškozený u sebe a ve své moci a které se chtěl zmocnit, jestliže ke zmocnění se věci bylo nezbytné tímto násilím překonat vůli poškozeného nevydat nikomu tuto věc (např. tím, že pachatel věc vytrhl poškozenému z ruky a překonal tak jeho očekávaný odpor). O tom, že násilí pachatele směřovalo též proti osobě poškozeného v tomto případě svědčí i ta okolnost, že obviněný spadl v důsledku útoku obviněného na zem.
Obviněný se tedy dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného skutkového zjištění, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Jak vyplývá z již shora uvedeného, dovolací soud je vázán skutkovým zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek