ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1182.2006.2
sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 11. 2006 dovolání obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N., a F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 94/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, ohledně obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, zrušuje také ohledně obviněných R. C., M. H. a M. R.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 T 94/2001, byli obvinění M. M., R. C., M. B., R. B., L. B., Z. C., J. G., M. H., Z. K., P. L., R. M., P. M., M. M., P. N., R. N., F. P., M. R., Š. R., M. S., J. S., M. Z. a M. Z. uznáni vinnými trestnými činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. (přitom u některých obviněných šlo o trestný čin dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.). Odsouzeni byli obvinění M. M., Z. C., P. L., R. M. k trestům odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. C. k trestu odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. N. k trestu odnětí svobody na 2 roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a ostatní obvinění k podmíněným trestů odnětí svobody.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podali odvolání obvinění M. M., R. C., M. B., R. B., L. B., Z. C., J. G., M. H., Z. K., P. L., R. M., P. M., P. N., R. N., F. P., M. R., Š. R., M. S., J. S., M. Z. a státní zástupce v neprospěch obviněných M. M., R. C., L. B., Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N., F. P., M. R. a M. S.
O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. M., R. C., Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N., F. P. a M. R. a z podnětu odvolání obviněných M. M., R. C., R. B., L. B., Z. C., M. H. a P. L. byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušen ohledně těchto obviněných v celém rozsahu. Z podnětu odvolání obviněné Š. R. byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušen ohledně této obviněné ve výroku o trestu. Ve věci obviněných, ohledně nichž byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku zrušen, bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění M. M. a R. C. byli uznáni vinnými každý trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., §171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., obvinění R. B. a L. B. byli uznáni vinnými každý trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171 a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., obvinění Z. C., M. H., P. L., R. M. a R. N. byli uznáni vinnými každý trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., a obvinění F. P. a M. R. byli uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný M. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 40 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. C. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, obvinění R. B. a L. B. každý k trestu odnětí svobody na 1 rok podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 2 roky, obviněný Z. C. k trestu odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný M. H. k trestu odnětí svobody na 28 měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení dohledu, obvinění P. L. a R. M. každý k trestu odnětí svobody na 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, obviněný R. N. k trestu odnětí svobody na 28 měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení dohledu, obvinění F. P. a M. R. každý k trestu odnětí svobody na 30 měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na 3 roky při současném vyslovení dohledu. Nově bylo rozhodnuto také o trestu ohledně obviněné Š. R. Odvolání státního zástupce ohledně obviněných L. B., J. G., Z. K., Š. R., M. S. a M. Z. a odvolání obviněných M. B., J. G., Z. K., R. M., P. M., P. N., R. N., M. R., M. S., J. S. a M. Z. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Obvinění M. M., R. C., R. B., L. B., Z. C., M. H., P. L. a F. P. byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro některé útoky, jimiž měli spáchat trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. a jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., přičemž v případě obviněných Z. C. a P. L. měl být trestný čin účasti na zločinném spolčení spáchán zvlášť nebezpečnými recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
Obvinění M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Obviněný M. M. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku, pokud byl uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že provedené důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění neumožňují činit závěr, že zločinná organizace, o níž je v jeho věci v napadeném rozsudku zmínka, byla součástí nějakého mezinárodního gangu zabývajícího se převáděním osob z třetích zemí do zemí západní Evropy. Poukázal na to, že chybí zákonné znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný L. B. napadl rozsudek v části, v níž byl uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho mezích namítl, že v souvislosti s trestnou činností nepřijal žádnou úplatu, a zpochybnil i závěr, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny. Poukázal na to, že na věci se podílel jen okrajově, aniž byl zasvěcen do širších souvislostí jednání ostatních obviněných. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný Z. C. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že v hlavním líčení rozhodoval jako předseda senátu soudce, který v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Uvedl, že v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 8 To 324/2003, které bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy, byla tato okolnost považována za důvod vyloučení soudce z rozhodování v hlavním líčení. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že ve skutkových zjištěních soudů není podklad pro to, aby trestný čin, jímž byl uznán vinným, byl kvalifikován jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku Místku věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Obviněný P. L. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zahrnul námitku proti tomu, že v hlavním líčení rozhodoval předseda senátu, který předtím v přípravném řízení jako soudce nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Tohoto soudce označil za vyloučeného z rozhodování v hlavním líčení. Poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který v obdobném případě považoval soudce z uvedeného důvodu za vyloučeného. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky směřující proti právnímu posouzení skutku, pokud byl kvalifikován jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
Obviněný R. M. napadl jeho se týkající část rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že trestný čin, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně posouzen jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný R. N. napadl jeho se týkající část rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný F. P. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se žádného protiprávního jednání aktivně nezúčastnil, za nepodložené označil to, že by se činu dopustil za úplatu a jako člen organizované skupiny, a nesouhlas projevil i s tím, že by se činu dopustil ve prospěch zločinného spolčení. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil odsuzující část napadeného rozsudku a aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření označila dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že nijak nebral v úvahu ty části podaných dovolání, v nichž obvinění uplatňovali námitky nacházející se mimo meze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, jak postupovaly při dokazování, v jakém rozsahu provedly důkazy, že přihlížely k úkonům, které podle názoru dovolatalů nebyly použitelné jako důkaz (zejména odposlech a záznam telekomunikačního provozu) apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. To se zejména týká i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je to, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení toho skutkového stavu, který zjistily soudy. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněných proti právnímu posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v napadeném rozsudku zjistil Krajský soud v Ostravě, a nijak nepřihlížel k námitkám, jimiž se obvinění snažili dosáhnout změny ve skutkových zjištěních, na nichž byl založen napadený rozsudek.
Přihlížeje tedy jen k námitkám, které spadaly do rámce deklarovaných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. přezkoumal ohledně každého z dovolatelů napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou důvodná, pokud byla opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Uvedený dovolací důvod uplatnili obvinění Z. C. a P. L. Soudcem, jehož vyloučení obvinění namítali, byl JUDr. V. K., soudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který jako předseda senátu tohoto soudu rozhodoval v hlavním líčení. Tento soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.) u obviněných M. M., R. C. a M. H. (totožnost tohoto obviněného však nebyla v době nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu známa a tento obviněný byl identifikován jen označením „M.“). Odposlech a záznam telekomunikačního provozu v případě ostatních obviněných nařídili jiní soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, v případě obviněných Z. C. a P. L. šlo o soudce JUDr. P. P.
O tom, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu u obviněných M. M., R. C. a M. H. nařídil JUDr. V. K., se obvinění Z. C. a P. L. dověděli nejpozději ve stádiu skončení vyšetřování, když jim bylo podle §166 odst. 1 tr. ř. umožněno prostudovat si spisy. Z toho vyplývá, že obviněným Z. C. a P. L. byla v původním řízení známa okolnost, o kterou nyní opírají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Před rozhodnutím orgánu druhého stupně však tuto okolnost uplatnil jen obviněný Z. C., a to v odvolání podaném proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku. Obviněný P. L. tuto okolnost v původním řízení neuplatnil, a proto v jeho případě nepřichází v úvahu, aby o ní opíral dovolací důvod. Není tedy nutné, aby se Nejvyšší soud dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dále zabýval ve vztahu k obviněnému P. L.
Pokud jde o obviněného Z. C., je třeba zopakovat, že v přípravném řízení u něho odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídil jiný soudce, než který pak rozhodoval v hlavním líčení. Vyvstává tudíž otázka, zda ve věci obviněného Z. C. byl vyloučen soudce, který rozhodoval v hlavním líčení a který předtím v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu u jiných obviněných.
Vystupování soudce v přípravném řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se uplatňuje jinak, není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stádiu po podání obžaloby. Za důvod vyloučení se tu podle §30 odst. 2 tr. ř. považuje jen to, že soudce v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní, což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř.
Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný, obdobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení.
Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je podle §88 odst. 1 tr. ř. podmíněno tím, že je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Již z toho, jak jsou koncipovány podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je zřejmé, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, zejména ne ve vztahu ke konkrétní osobě, a zaujímat tak, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny určitého obviněného. Z tohoto rámce nevybočil v posuzovaném případě ani postup soudce, který v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu u obviněných M. M., R. C. a M. H. a který pak rozhodoval v hlavním líčení mimo jiné o vině obviněného Z. C. V souvislosti s nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu u obviněných M. M., R. C. a M. H. v přípravném řízení neřešil soudce žádné otázky a nebyl konfrontován s žádnými okolnostmi, které by jakkoli prejudikovaly jeho rozhodnutí o vině obviněného Z. C. v hlavním líčení.
Pokud se obviněný Z. C. odvolával na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 8 To 324/2003, Nejvyšší soud se s ním neztotožňuje a právní názory v něm vyjádřené nepovažuje za důvod, pro který by v posuzované věci byl podklad pro závěr, že ve věci obviněného Z. C. rozhodl vyloučený soudce.
Dovolání obviněných Z. C. a P. L. jsou v části, v níž jsou založena na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněná a nemohou být proto podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z jejich podnětu jakkoli zasahoval do napadeného rozsudku a předcházejícího řízení.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Předmětem právního posouzení byl skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v podstatě v tom, že obvinění v době od 12. 11. 1999 do 5. 3. 2000 v případech specifikovaných v bodech 1 – 23 ve skupinách, jejichž složení se z hlediska přítomnosti jednotlivých obviněných různě měnilo, za peníze ilegálně převedli nebo se pokusili převést na různých místech přes hranice mimo hraniční přechody běžence z třetích zemí, přičemž část těchto akcí zorganizoval obviněný M. M. a část obviněný R. C. tak, že vždy převedení běženců každý z nich dohodl s osobou nezjištěné totožnosti, vyslal jiné obviněné jako řidiče a doprovod pro běžence, kteří byli resp. měli být, po příjezdu ke státní hranici vysazeni, dalšími obviněnými fyzicky převedeni přes tzv. zelenou hranici, znovu naloženi do vozidel, odvezeni na jiná místa ve vnitrozemí a předáni dalším osobám. V tomto ohledu byl skutek u všech obviněných posouzen jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c), tr. zák.
Také jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. byl skutek posouzen v případě obviněných M. M. a R. C., a to na podkladě zjištění, že tito obvinění se zapojili do činnosti mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním ilegálních migrantů z třetích zemí do zemí Evropské unie a vytvořili tak spojovací článek při ilegálním přechodu těchto migrantů, který realizovali mimo hraniční přechody v nezjištěných místech, a tohoto jednání se dopustili v úmyslu získat finanční prostředky, což se jim v přesně nezjištěné výši podařilo.
V případě obviněných Z. C., M. H., P. L., R. M., R. N., F. P. a M. R. byl skutek posouzen jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Stalo se tak na podkladě zjištění, že tito obvinění se činu dopustili za situace, kdy jim z okolností jednotlivých akcí bylo zřejmé, že běženci jsou dopravování z třetích zemí, prostřednictvím mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním migrantů z těchto zemí do Evropské unie, a jednání se dopustili za úplatu.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry Krajského soudu v Ostravě, pokud jde o zločinné spolčení a o aplikaci ustanovení §163a odst. 1 tr. zák. a §43 tr. zák. Základní podmínkou aplikace těchto ustanovení je existence zločinného spolčení, kterým je podle §89 odst. 17 tr. zák. společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Přitom podle §89 odst. 17 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku se vyžadovalo ještě to, aby zločinné spolčení bylo zaměřeno na dosahování zisku.
Pokud jde o právní posouzení skutku, je zločinné spolčení kvalifikační okolností. Z toho vyplývá požadavek, aby byly zjištěny takové konkrétní skutkové okolnosti, které jsou podřaditelné pod zákonné znaky zločinného spolčení, jak jsou vymezeny v §89 odst. 17 tr. zák., to znamená konkrétní skutkové okolnosti, které zákonné znaky zločinného spolčení podle citovaného ustanovení naplňují.
Posuzovaná věc prošla v otázce zločinného spolčení následujícím vývojem. V podané obžalobě bylo za zločinné spolčení považováno společenství, které se mělo skládat z obviněných. Okresní soud ve Frýdku-Místku nepovažoval obviněné za zločinné spolčení a označil je za organizovanou skupinu ve smyslu §171a odst. 2 písm. c) tr. zák. Státní zástupce se v odvolání podaném v neprospěch obviněných domáhal toho, aby jako zločinné spolčení bylo kvalifikováno společenství obviněných. Krajský soud v Ostravě se ztotožnil s Okresním soudem ve Frýdku-Místku v tom, že obvinění nejsou zločinným spolčením, nýbrž organizovanou skupinou, a sám z vlastního podnětu za zločinné spolčení označil „mezinárodní zločineckou organizaci zabývající se výdělečným pašováním ilegálních migrantů“.
Krajský soud v Ostravě však neučinil žádná konkrétnější skutková zjištění, z kterých by bylo zřejmé, že jsou jimi naplněny zákonné znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. Taková zjištění bylo nesnadné učinit, protože na to, co Krajský soud v Ostravě označil za „mezinárodní zločineckou organizaci“, v předcházejícím řízení v podstatě vůbec nebylo orientováno dokazování. Pokud tu byl pokus o objasnění mezinárodních vazeb obviněných, lze za něj považovat opatřené zprávy národních centrál Interpolu. Tyto zprávy byly zaměřeny na otázku, zda obvinění figurují v evidenci národních centrál Interpolu a v jaké souvislosti. Z těchto zpráv sice vyplynulo, že někteří obvinění jsou evidováni národními centrálami Interpolu v souvislosti s různými kriminálními činy, avšak žádná ze zpráv neobsahovala ani zmínku o tom, že by šlo o souvislost s činností „mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním ilegálních migrantů“. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 47) uvedl, že „existenci mezinárodní organizace … dostatečně ilustrují výpovědi svědků …, kteří uvedli, že za svůj převoz do zemí Evropské unie uhradili částky v rozpětí od 6.000 USD do 15.000 USD“. K tomu je třeba poznamenat, že pokud byli běženci zadrženi a pokud se je podařilo vyslechnout jako svědky, vyplývá z jejich výpovědí v podstatě jen to, kdy a kde nastoupili cestu, jakými dopravními prostředky cestovali, přes které státy jejich cesta vedla a kolik zaplatili. Jestliže Krajský soud v Ostravě z jejich výpovědí zdůraznil okolnost, jaké částky běženci za převoz zaplatili, je tím objasněno v podstatě jen to, že osoby, které převoz běženců zajišťovaly, takto jednaly za úplatu. Ze zákonných znaků zločinného spolčení tím mohl být objasněn jen znak spočívající v tom, že šlo o činnost zaměřenou na „dosahování zisku“. Ve vztahu k ostatním znakům zločinného spolčení z výpovědí svědků ve skutečnosti nevyplývalo nic.
Nejvyšší soud nemíní zpochybňovat to, že ilegální transport běženců z jejich domovských zemí do zemí Evropské unie byl organizovanou činností. Musí však konstatovat, že úvaha Krajského soudu v Ostravě o „mezinárodní zločinecké organizaci“ je při nedostatku bližších skutkových zjištění o této „organizaci“ natolik nekonkrétní, že není přesvědčivým podkladem pro právní závěr, že šlo o zločinné spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák.
V napadeném rozsudku chybí jakákoli skutková zjištění, která by vyjadřovala to, že šlo o společenství více osob „s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností“ ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. Kumulace těchto zákonných znaků zločinného spolčení znamená, že nestačí jen rozdělení úkolů mezi jednotlivé osoby participující na trestné činnosti.
„Vnitřní organizační struktura“ znamená, že společenství více osob považované za zločinné spolčení má stabilně uspořádané vztahy mezi jednotlivými složkami, které ho tvoří, že v tomto rámci jsou vzájemné vztahy vymezeny zejména z toho hlediska, která složka je nadřízená a která podřízená, která složka je řídící či rozhodovací a která výkonná, a že jsou stanovena určitá pravidla, podle nichž se realizují vztahy nadřízenosti a podřízenosti např. mezi řídící či rozhodovací složkou a výkonnou složkou, a případně také pravidla, podle nichž spolu komunikují nebo kooperují složky, které si vzájemně nejsou nadřízené a podřízení, apod.
„Rozdělení funkcí“ znamená, že k dosažení cílů společenství více osob považovaného za zločinné spolčení jsou stanoveny určité typy dílčích činností, kterými jsou pověřeny osoby odpovídající za jejich provedení.
„Dělba činností“ znamená konkrétní podobu kooperace mezi osobami, které se podílejí na provedení jednotlivých akcí směřujících k naplnění cílů společenství více osob považovaného za zločinné spolčení.
Vnitřní organizační struktura, rozdělení funkcí a dělba činností tedy jsou tři ze zákonných znaků, které na různém stupni obecnosti charakterizují zločinné spolčení z hlediska jeho organizovanosti. Pokud Krajský soud v Ostravě považoval ve vztahu ke znakům zločinného spolčení za ilustrativní výpovědi svědků z řad zadržených běženců, lze to, co z jejich výpovědí vyplývalo, považovat jen za ilustraci toho znaku, jehož podstatou je „dělba činností“. Běženci totiž podle toho, co bylo obsahem jejich výpovědí, přišli do styku s osobami, které je fyzicky dopravily z jednoho místa na jiné a které od nich inkasovaly peníze. Obecnější hlediska organizovanosti, která jsou pro zločinné spolčení stanovena jako „vnitřní organizační struktura“ a „rozdělení funkcí“, z těchto výpovědí zřejmá nejsou.
Lze konstatovat, že Krajský soud v Ostravě v otázce zločinného spolčení v podstatě jen presumoval existenci „mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním ilegálních migrantů“ a že ji vyvozoval z četnosti a způsobu provedení jednotlivých útoků. To ovšem nevyznívá přesvědčivě, protože zjištěný počet a způsob útoků byl stejně dobře proveditelný i bez existence „mezinárodní zločinecké organizace“ s atributy zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák., a to prostou návazností činnosti organizovaných skupin působících samostatně, na území jednotlivých států, bez zapojení do nějaké jednotné „vnitřní organizační struktury“ mezinárodní zločinecké organizace a tedy za podmínek, jež nenaplňují zákonné znaky zločinného spolčení v tom směru, v kterém je spatřoval Krajský soud v Ostravě. Ostatně sám Krajský soud v Ostravě „mezinárodní zločineckou organizaci“, kterou považoval za zločinné spolčení, nijak blíže necharakterizoval např. z toho hlediska, kde sídlí, kdo ji řídí, kdo ji tvoří, jaké má organizační složky, jaké jsou jejich vzájemné vztahy a jakými pravidly se řídí, jak jsou v ní rozděleny funkce atd. V tomto ohledu chybí v napadeném rozsudku jakákoli skutková zjištění. Ohledně mezinárodní návaznosti jednání obviněných Krajský soud v Ostravě zjistil v podstatě jen tolik, že obvinění M. M. a R. C., kteří jednotlivé případy převedení běženců organizovali, dohodli transport běženců vždy s osobou, jejíž totožnost nebyla zjištěna a která vystupovala pod označením „G.“, „A.“, „Š.“, „B.“, „H.“, „J.“, „M.“. Nejvyšší soud si je vědom toho, že pokud nějaké společenství více osob působí jako zločinné spolčení, nejsou o něm k dispozici běžně dostupné údaje srovnatelné s tím, co je zjistitelné např. o obchodních společnostech z obchodního rejstříku, a že takové společenství vyvíjí činnost konspirativně. Přesto musí Nejvyšší soud trvat na tom, že mají-li být obvinění uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., resp. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., je nezbytné, aby ohledně toho, co má být považováno za zločinné spolčení, byly zjištěny dostatečně konkrétní skutečnosti v rozsahu, který odpovídá zákonným znakům zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. Tomuto požadavku napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě nevyhovuje a proto nemůže v uvedeném ohledu obstát.
Pokud byl skutek v napadeném rozsudku posouzen v případě obviněného M. M. jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a v případě obviněných Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., je napadený rozsudek rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání těchto obviněných zrušil ohledně nich napadený rozsudek, a protože důvod, z něhož rozhodl ve prospěch těchto obviněných, prospívá i obviněným R. C., M. H. a M. R., kteří nepodali dovolání, rozhodl i v jejich prospěch a zrušil napadený rozsudek také ohledně nich. Nejvyšší soud zrušil rovněž všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která ztratila podklad zrušením uvedené části napadeného rozsudku.
Ohledně obviněného F. P. byl napadený rozsudek zrušen také proto, že ve skutkových zjištěních Krajského soudu v Ostravě chybí podklad pro závěr, že byl naplněn zákonný znak spáchání činu „za úplatu“ ve smyslu §171a odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněný byl uznán vinným jednáním uvedeným v bodech 13, 18, 20, 21, 22 napadeného rozsudku. V bodě 13 je uvedeno zjištění, že obviněnému R. C., který transport běženců zorganizoval, byla vyplacena odměna v nezjištěné výši. Ve vztahu k obviněnému F. P. v tomto ohledu nebylo učiněno žádné zjištění. Je proto nejasné, proč Krajský soud v Ostravě kvalifikoval jeho jednání podle §171a odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud jde o body 18, 20, 21, 22 není ve skutkových zjištěních Krajského soudu v Ostravě o nějakém plnění, které by bylo možné považovat za úplatu, vůbec žádná zmínka.
Naprotitomu Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného F. P., že se protiprávního jednání aktivně nezúčastnil, zejména ne jako člen organizované skupiny. Aktivní účast obviněného F. P. spočívala v tom, že působil jako řidič vozidla, jímž byli běženci převáženi ke státní hranici (bod 13 napadeného rozsudku), resp. od státní hranice po jejím překročení do P. (body 18, 20, 21, 22 napadeného rozsudku). Význam tohoto jednání obviněného spočíval v tom, že běžence dopravil do blízkosti místa, v němž je další obvinění fyzicky převedli přes tzv. zelenou hranici, resp. v tom, že běžence poté, co je další obvinění fyzicky převedli přes tzv. zelenou hranici, ihned dopravil do vnitrozemí. Jednání obviněného tak bylo důležitou podmínkou pro úspěšné provedení každé z akcí, při nichž bylo běžencům umožněno nedovolené překročení státní hranice, a vykazovalo všechny znaky trestného činu podle §171a odst. 1 tr. zák. Důvodné je také posouzení podle §171a odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť obviněný F. P. spáchal čin jako člen organizované skupiny. Na každé akci se podílelo několik obviněných, z nichž obviněný R. C. byl vždy organizátorem transportu běženců přes státní hranici, další obvinění zajistili převoz běženců do blízkosti státní hranice, další obvinění pak fyzické převedení běženců přes tzv. zelenou hranici a konečně pak šlo o převzetí běženců dalšími obviněnými a o jejich dopravu do vnitrozemí. Z toho je jasně patrná organizovanost akcí. Ta se promítla do toho, že obviněnému F. P. připadl jen dílčí úkol spočívající v dopravení běženců ke státní hranici těsně před jejím překročením nebo od státní hranice bezprostředně po jejím překročení. Zároveň rozdělení úkolů mezi více obviněných, jejich součinnost a návaznost jejich jednotlivých kroků významně posilovala pravděpodobnost úspěšného provedení každé akce. Spáchání činu členem organizované skupiny tudíž podstatně zvyšovalo stupeň jeho nebezpečnosti pro spolčenost (§88 odst. 1 tr. zák.), a to i v případě obviněného F. P.
V případě obviněného L. B. byl jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v tom, že dne 4. 2. 2000 poté, co obviněný M. M. dohodl převoz šesti běženců s osobou označovanou jako „Š.“ zorganizoval obviněný M. M. transport běženců tak, vyslal jako řidiče a doprovod obviněné R. N., M. H., M. R., J. N. a G. R., kteří běžence naložili poblíž utečeneckého tábora v A. a mimo jiné vozidlem zn. Škoda Favorit, které řídil obviněný R. N., běžence přivezli ke státní hranici, přes kterou je ilegálně mimo hraniční přechod pěšky převedli obvinění P. L. a L. B., pak běžence opět naložili do vozidel a odvezli napředem určená místa v P., přičemž se je nepodařilo zadržet, a za tento převoz obdržel obviněný M. M. částku 2.100 DM (bod 5 napadeného rozsudku).
Námitka obviněného L. B., že se na věci podílel jen okrajově, aniž byl zasvěcen do širších souvislostí jednání ostatních obviněných, je zjevně neopodstatněná. Obviněný v rámci rozdělení úloh, které připadly jednotlivým obviněným, vykonal tu nejpodstatnější část celého posuzovaného jednání, neboť fyzicky převedl běžence přes státní hranici. Jednání obviněného mělo rozhodující význam pro zdárné provedení celé akce a bylo z tohoto hlediska nezastupitelné. Proto nelze jeho význam bagatelizovat, byť šlo podle zjištění Krajského soudu v Ostravě o jediný případ, jehož se obviněný zúčastnil. Právní kvalifikace skutku podle §171a odst. 1 tr. zák. je proto plně podložená. Namístě je také posouzení skutku podle §171a odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť obviněný L. B. čin evidentně spáchal jako člen organizované skupiny. O organizovanosti akce nejsou žádné pochybnosti, jak o tom svědčí způsob jejího provedení, zapojení více obviněných, rozdělení úkolů mezi ně, koordinace jejich jednotlivých kroků, návaznost jednotlivých aktů celého posuzovaného jednání atd. Případná okolnost, že obviněný neznal širší souvislosti jednání ostatních obviněných, nijak nebrání tomu, aby jeho čin byl kvalifikován jako čin spáchaný členem organizované skupiny. Jde naopak spíše o typický rys činu spáchaného organizovanou skupinou, neboť logickým důsledkem rozdělení dílčích úkolů mezi více pachatelů je to, že nemusí být vzájemně blíže zasvěceni do toho, jak se na činu podílí ostatní. V posuzovaném případě obviněný věděl, kdy a kde má na převzetí běženců čekat, kam je má dovést, kde je má předat dalším osobám atd. Bylo mu tedy jasné, že jeho dílčí úkol spočívající ve fyzickém převedení běženců přes hranici je součástí připravené, promyšlené a zabezpečené akce, na jejímž provedení se podílí více osob, jejichž součinnost je organizována. Tato okolnost také podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud ovšem nemohl akceptovat to, že skutek byl u obviněného L. B. posouzen též podle §171a odst. 2 písm. b) tr. zák., tj. jako čin spáchaný za úplatu. Ve skutkových zjištěních uvedených ve výroku napadeného rozsudku i v jeho odůvodnění chybí zjištění, že by obviněný L. B. dostal za čin peníze nebo jiné plnění, které by se dalo považovat za úplatu. Podle výroku o vině částku 2.100 DM obdržel obviněný M. M., avšak z napadeného rozsudku nevyplývá, že by tento obviněný něco z uvedené částky nebo z jiného zdroje vyplatil obviněnému L. B. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 39) vyplývá, že mezi obviněným M. M. a osobou označovanou jako „Š.“ byla dohodnuta odměna za převoz šesti lidí v celkové výši 2.100 DM, tedy v částce 350 DM za jednu osobu. Za tohoto stavu Krajský soud v Ostravě již nevysvětlil, proč skutek kvalifikoval jako čin spáchaný za úplatu podle §171a odst. 2 písm. b) tr. zák. u obviněného L. B. V tomto ohledu napadený rozsudek nemůže obstát, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného L. B. zrušil napadený rozsudek i ohledně tohoto obviněného. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.
K rozsahu, v němž byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě na podkladě dovolání obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., R. M., R. N. a F. P. zrušen ohledně těchto obviněných a v důsledku tzv. beneficia cohaesionis také ohledně obviněných R. C., M. H. a M. R., považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že byl ohledně každého z nich zrušen v celém rozsahu, což v případě obviněných M. M., L. B., Z. C., P. L., F. P., R. C. a M. H. znamená v rozsahu zahrnujícím i zprošťující výrok. Stalo se tak v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě tedy znovu rozhodne jednak o odvoláních obviněných, ohledně nichž byl napadený rozsudek v dovolacím řízení zrušen, a jednak o odvolání státního zástupce, pokud bylo podáno ohledně těchto obviněných. Vzhledem k zásadě, že o tomtéž odvolání a o odvoláních podaných ohledně téhož obviněného musí být rozhodnuto vždy jediným rozhodnutím odvolacího soudu, bylo třeba nastolit stav, jaký tu byl před rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě o odvoláních uvedených obviněných a o odvolání státního zástupce podaném ohledně těchto obviněných. Nejvyšší soud připomíná, že při novém rozhodování musí Krajský soud v Ostravě respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle něhož v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněných.
Nad rámec rozhodnutí o podaných dovoláních je vhodné dodat, že délka dovolacího řízení nebyla ovlivněna žádnými průtahy v řízení před Nejvyšším soudem, neboť věc mu byla předložena dne 21. 9. 2006.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec