ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1258.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1258/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. M., které podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 7 To 144/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 25/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 T 25/2006, byla obviněná A. M. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným J. H., a dosouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. jí bylo uloženo také ústavní protitoxikomanické ochranné léčení. Uvedeného trestného činu se (stručně řečeno) dopustila tím, že dne 2. 5. 2005, kolem 00:15 hod., poblíže stanice trmvaje v P.-M., se spoluobviněným sledovali poškozenou MUDr. R. K. od tramvaje, a poté na cestě mezi lesem a cvičištěm J. H. poškozenou napadl, snažil se jí z ramene strhnout batoh, což se mu v důsledku odporu poškozené nepodařilo a proto na ní křičel, ať mu dá mobil nebo jí fyzicky ublíží, poškozená upadla na zem a při přetahování se J. H. podařilo z batohu poškozené odcizit peněženku, osobní doklady a kreditní kartu, přičemž A. M. opodál hlídala, a když se J. H. podařilo násilím zmocnit se uvedených věcí, křikla na něj „že musí utéct“ a oba z místa činu utekli, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu nosu, tržnou ránu na čele a hematomy obou očních víček.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 7 To 144/2006, byla odvolání obou spoluobviněných zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná A. M. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku dovozuje z obsahu své výpovědi, že nevěděla o úmyslu spoluobviněného užít proti poškozené násilí a zmocnit se jejich věci. Že chce J. H. napadnout poškozenou, zjistila až v okamžiku vystoupení z tramvaje, kdy ji vyzval, aby na něho chvíli počkala, žádným způsobem s ním ale nebyla domluvena na jednání kladeném ji za vinu a neměla tušení, že J. H. si v tramvaji vybírá možnou oběť. Namítá také, že od počátku trestního stíhání popírá, že by během útoku spoluobviněného stála opodál a hlídala, aby jej při útoku na poškozenou nikdo nevyrušil. Odmítá tak závěr odvolacího soudu, že její jednání je klasickým jednáním tzv. „hlídacího pachatele“, který se podílí na jednání hlavního pachatele, když u ní není naplněn alespoň nepřímý úmysl směřující k takovému jednání, když nejednala s úmyslem společným jednáním způsobit výsledek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Nebyly tak naplněny znaky spolupachatelství, ale ani trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., o čemž svědčí i to, že během útoku několikrát okřikla J. H., aby poškozenou nechal být, což údajně ve své výpovědi dosvědčuje i poškozená a po útoku se šla také podívat, zda poškozená nepotřebuje pomoc, ale na místě ji již nenašla. Kategoricky tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byla od počátku srozuměna s tím, že J. H. přepadne poškozenou. Potřebovala sice peníze na drogy, ale domnívala se, že si je obstarají krádeží vloupáním do motorového vozidla a domněnky odvolacího soud o jejich konkludentní domluvě považuje za pouhé spekulace. Její jednání, že tak soudy měly posuzovat jako nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., jehož znaky ale nemohla naplnit, neboť aktivním jednáním k překažení jednání J. H., by se uvedla v nebezpečí ublížení na zdraví, když měla obavu, aby i ji fyzicky nenapadl. Spatřuje tak evidentní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku, když zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu a měla být zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchala. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že jej považuje za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť ve své podstatě směřuje proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným na jeho základě soudem. Ve věci rovněž neshledal žádné extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Námitka obviněné, že nenaplnila znaky spolupachatelství, tak jen zdánlivě odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, neboť soud učinil skutková zjištění, že byla s loupeží předem srozuměna, spolu s hlavním pachatelem poškozenou sledovala, v bezprostřední blízkosti hlídala, aby hlavní pachatel nebyl vyrušen a následně se s ním o výtěžek z loupeže podělila. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., anebo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak vyplývá z dovolání obviněné, podstatná část jejich námitek neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, protože existenci nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zakládá na jiných skutkových okolnostech, než jak byly zjištěny soudem I. stupně a potvrdil je také soud odvolací. Jak ale bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy v průběhu trestního stíhání a uvedeným v tzv. skutkové větě rozsudku, nemůže jej měnit a posuzuje jej pouze z hlediska jeho správného právního posouzení, tj. zda obsahuje všechny skutečnosti naplňující zákonné znaky daného trestného činu. Dovolání totiž není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředek sloužícím pouze k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Výjimečně lze zásah do skutkových zjištění připustit pouze v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné, a jejich právním posouzením na straně druhé. Nejvyšší soud však v souladu s Nejvyšším státním zastupitelstvím existenci tohoto rozporu nezjistil a proto se nezabýval námitkami obviněné, že nevěděla o úmyslu J. H., nehlídala na místě ale naopak okřikla jej, aby poškozenou nechal a chtěla zjistit, zda nepotřebuje pomoc. Tyto námitky jsou totiž v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů uvedenými ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Správně odvolací soud uvedl, že obviněná byla od počátku srozuměna s tím, že spoluobviněný přepadne poškozenou, když toto srozumění vyplývá nejen ze skutečnosti, že poškozenou společně sledovali na místo činu a ona sama pak hlídáním zajišťovala úspěšné provedení činu, ale i z okolnosti, že nutně potřebovali peníze na zakoupení drog. Že v tomto případě nejde o žádné důkazně nepodložené spekulace odvolacího soudu, potvrzuje konečně i samotná obviněná, když v dovolání cituje část své výpovědi, že úmysl J. H. napadnout poškozenou, zjistila v okamžiku, kdy vystoupili z tramvaje. Obviněná tedy ještě předtím než společně sledovali poškozenou na místo činu, věděla, že jí chce J. H. napadnout a případně i násilím se tak zmocnit jejich věcí a sama také jednala s úmyslem dopustit se tohoto jednání, které bylo pro ně prostředkem k získání finančních prostředků na nákup drog. Kvalifikace jejího jednání jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. tak nepřichází v úvahu.
Namítá-li tedy obviněná, že právní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, který neobsahuje zákonný znak charakterizující subjektivní stránku a znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr. zák., jde o námitku zjevně neopodstatněnou, když oba společně sledovali poškozenou s úmyslem přepadnout ji a i za použití násilí se zmocnit jejich věcí, což se také stalo, J. H. bezprostředně poškozenou napadl, obviněná opodál hlídala a následně na něj křičela, že musí utéct, z místa pak také utekli a za uloupené peníze si nakoupili drogy. Oba dva tak jako spolupachatelé realizovali svůj loupežný úmysl.
Protože námitky obviněné byly z podstatné části opakováním jejich námitek uplatněných již v odvolání a odvolací soud se těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš