ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.13.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 13/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2006 o dovolání obviněného R. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 46 T 1/2003, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej obviněný dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti A. H., s. r. o., na základě obchodní smlouvy uzavřené dne 3. 2. 1993 se společností Š., a. a. s., jejímž předmětem bylo využití všech možností odbytu smluvního programu – smluvních výrobků, zejména odbytu automobilů zn. Škoda se sjednanou výhradou vlastnictví věci při prodeji na fakturu pro prodávajícího podle článku VI. 5 přílohy 2a smlouvy, takto v období od září do prosince 1993 odebral na fakturu 130 automobilů zn. Škoda (blíže konkretizovaných v popisu skutku rozsudku nalézacího soudu), přičemž následně v období od září 1993 do dubna 1994 i přes sjednanou výhradu vlastnictví tato vozidla před zaplacením kupní ceny dále prodal, a přesto, že za vozidla dostal od kupujících zaplaceno, neprovedl ani následně jejich úhradu, ale takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu a na úhradu svých dalších závazků, čímž poškozené společnosti Š., a. a. s., nyní Š. A., a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 25.011.620,20 Kč.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Poškozená společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že podle jeho názoru soudy obou stupňů učinily zjevně nesprávné hmotně právní závěry, a to zásadního významu pro posouzení, zda se dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným. Má za to, že usnesení vrchního soudu i rozsudek krajského soudu jsou sice svým obsahem značně rozsáhlé, ale tato rozsáhlost není podle něj odrazem pečlivé analýzy skutkových a právních aspektů kauzy, nýbrž je způsobena především několikerým uváděním seznamu zpronevěřených automobilů a konstatováním skutkových a odvolacích argumentů. Podle obviněného je třeba veškeré úvahy a závěry podřídit ustanovením §248 tr. zák. a článku 8 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Zdůraznil, že v předmětné trestní věci je nezbytné na odborné úrovni zjistit, jakým způsobem a kdy docházelo k přechodu vlastnictví k předmětným automobilům. Uvedl, že tzv. „výhrada vlastnictví“ je účinná pouze tehdy, jestliže se na ní obě smluvní strany platně dohodly. Je přesvědčen, že soudy nepodrobily předmětnou smlouvu důkladné právní analýze. Za zcela nesprávný považuje obviněný názor odvolacího soudu, že i v případě neplatnosti smlouvy je vinen, neboť obě smluvní strany se jí minimálně po jistou dobu cítily vázány a z této smlouvy také plnily. Namítl, že ani jedna ze smluvních stran podle smlouvy nepostupovala. Dále se domnívá, že soudy pochybily, když jej označily ze dealera prodávajícího výrobky společnosti Š., a. a. s., na základě mandátní smlouvy. Má totiž za to, že skutečný vztah mezi ním a jmenovanou společností byl vztahem odběratelským. Rovněž poznamenal, že soudy nerozlišovaly tak rozdílné pojmy jako je neplatnost smlouvy a neplatnost části smlouvy.
V další části dovolání obviněný uvedl, že vzhledem k složitosti případu si nechal vypracovat stanovisko doc. JUDr. K. M., CSc. Vyjádřil přesvědčení, že zpochybňovat závěry jmenovaného odborníka by znamenalo, že právní praxe je v příkrém rozporu s právní teorií. Podle dovolatele vede vypracované stanovisko k závěru, že osobní automobily, ani kupní cenu za ně zaplacenou, nemohl zpronevěřit, neboť společnost, kterou jako jednatel zastupoval, se stala vlastníkem automobilů jejich převzetím. Dále zdůraznil, že trestný čin zpronevěry je charakteristický tím, že jeho pachatel jedná v rozporu s vůlí vlastníka. V této souvislosti pak doplnil, že u zboží dodávaného za účelem jeho dalšího prodeje je však vlastník s tímto dalším prodejem srozuměn a dokonce za tím účelem zboží dodává. Prodej zboží s výhradou vlastnictví před jeho zaplacením není zpronevěrou, ale může jí být přisvojení si výtěžku za takto prodané zboží. Je ovšem nutno prokázat, jak bylo s výtěžkem naloženo.
Postup ve své trestní věci označil za nestandardní, přičemž příčinu spatřuje v tom, že je mediálně známou osobou a orgány činné v trestním řízení se proto snaží o jeho odsouzení. Domnívá se, že v posuzovaném případě se dokazování omezilo pouze na zjištění, že společnost, jejímž byl jednatelem, obdržela za prodané automobily kupní cenu. Podle jeho názoru však nebylo prokázáno, co bylo za kupní cenu předmětných automobilů pořízeno. Tvrdil, že poškozená společnost v tomto směru žádné požadavky nevznesla, trestní oznámení podle obviněného suplovalo instituty práva obchodního. Nesouhlasil s tím, že soudy nepřipustily možnost podnikatelského rizika, neboť podle dovolatele je třeba vzít v úvahu, že trestné činnosti se dopustil v době, kdy v České republice byly zkušenosti s podnikáním minimální. Připomněl, že navrhoval vypracovat znalecký posudek, který by vyhodnotil finanční toky z účtu C. B., zejména z toho pohledu, zda společnost obviněného disponovala dostatečným finančním krytím na úhradu faktur, resp. zda banka svévolně určila, které z platebních příkazů pozastaví.
Vyslovil rovněž nesouhlas s tím, že při zjišťování výše škody se vycházelo pouze z údajů poškozené společnosti.
Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry obviněný namítl, že učinil vše pro to, aby byly finanční prostředky získané společností za prodej automobilů převedeny výrobci. V tomto bodě poukázal na výpověď svědkyně P., ekonomky společnosti, jejímž byl jednatelem. Domnívá se, že podpisem převodních příkazů dal dostatečným způsobem najevo svou vůli zaplatit výrobci za prodaná vozidla. Je přesvědčen, že nemohl ovlivnit, že C. B. jako poskytovatel úvěru některé příkazy neprovedla. Podle obviněného nebylo prokázáno, že mu bylo „ihned“ známo, že zmíněné platby nebyly provedeny.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení vrchního soudu i rozsudek krajského soudu, a to zejména proto, aby obhajoba mohla napravit zásadní pochybení v dokazování a přibrat znalce z oboru ekonomika-účetnictví.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265ho odst. 2 tr. ř.
Má za to, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Z výhrady vlastnictví podle §445 obch. zák. nevyplývá podle ní pro kupujícího výslovný zákaz zboží dále prodat. Nicméně za věc svěřenou ve smyslu §248 tr. zák. je v tomto případě nutno považovat výtěžek za svěřenou věc, který je ekvivalentem prodané věci, takže není v majetku pachatele. Pokud pachatel nakládá s tímto výtěžkem jako s vlastním, dopouští se podle názoru nejvyšší státní zástupkyně trestného činu zpronevěry. V podrobnostech odkazuje na č. 21/2002-I Sb. rozh. trest. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že smlouva o odbytu automobilů by měla být neplatná. Poukazuje na to, že tzv. výhrada vlastnictví byla upravena v čl. VI/5 přílohy č. 2a k uvedené smlouvě. Z ní plyne, že nešlo o klasickou kupní smlouvu, kde k přechodu vlastnictví dochází předáním věci.
Pokud obviněný namítá, že k platbám za automobily nedošlo vinou C. B., má nejvyšší státní zástupkyně za to, že tato banka postupovala v souladu s úvěrovými podmínkami, které si s obviněným smluvně dohodli. Obviněný si proto podle ní musel být vědom, že prostředky, které zaslal na účet, budou v souladu se smlouvou použity na úhradu splátek poskytnutého úvěru.
Podle nejvyšší státní zástupkyně není právní posouzení zatíženo vadami, když z rozhodnutí soudů jasně plyne závěr o úmyslném zavinění obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný podle ní nebyl odsouzen jen za to, že by nemohl dostát svému závazku.
Za opodstatněnou považuje pouze tu námitku obviněného, že soudy při stanovení výše škody způsobené obviněným vycházely z cen vozů fakturovaných poškozenou společností, nikoli z kritérií §89 odst. 12 tr. zák. Současně však vyslovuje názor, že i kdyby bylo postupováno při jejím výpočtu podle §89 odst. 12 tr. zák., nemohlo by dojít k takové diferenci, aby to mělo vliv na právní posouzení skutku, a tím i postavení obviněného, když hranice škody velkého rozsahu ve výši 5.000.000,- Kč byla překročena pětinásobně. Protože použití §89 odstr. 12 tr. zák. není po právní stránce otázkou zásadního významu, navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr.ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Z povahy námitek uplatněných dovolatelem však Nejvyšší soud dovodil, že deklarovaný dovolací důvod jimi byl naplněn, neboť uplatněné námitky směřovaly proti právní argumentaci, na jejímž podkladě vrchní soud dospěl k závěru, že zjištěný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud však shledal, že Vrchní soud v Olomouci se prakticky všemi námitkami obsaženými v dovolání zevrubně zabýval z titulu rozhodnutí od odvolání obviněného a se závěry, k nimž dospěl, se Nejvyšší soud (s jedinou výjimkou podrobně rozvedenou níže) ztotožnil.
V odůvodnění svého rozhodnutí proto Nejvyšší soud v zásadě vychází z argumentace vrchního soudu, kterou pouze v některých ohledech rozšířil.
Obviněný R. H. byl rozsudkem krajského soudu ve spojení s usnesením vrchního soudu uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť podle závěru soudů si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Přisvojení si cizí věci podle závěru soudů spočívalo v tom, že prostředky získané prodejem shora uvedených automobilů nepoužil na úhradu jejich kupní ceny poškozené společnosti Š., a. a. s., nyní Š. A., a. s. (dále jen poškozená společnost), nýbrž pro svou potřebu – na úhradu svých dalších závazků.
V této souvislosti nutno (jak dovolatel opodstatněně zdůrazňuje) řešit otázku, kdy ve výroku vypočtené automobily, resp. prostředky získané jejich prodejem, přešly do vlastnictví společnosti A. H., s. r. o., jejímž byl obviněný jediným jednatelem a společníkem. Odpověď na tuto otázku vyplývala ze smlouvy, kterou obě zmíněné společnosti uzavřely dne 3. 2. 1993.
Soudy dospěly k závěru, že jde o tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., jejíž součástí bylo ujednání o tzv. výhradě vlastnického práva ve smyslu §445 obch. zák. Podle čl. VI/5 přílohy č. 2a si totiž poškozená společnost při prodeji proti faktuře vyhradila vlastnictví dodávaného vozu, pokud nemůže volně a neomezeně disponovat celou fakturovanou částkou. Nešlo tedy zjevně o klasickou kupní smlouvu podle §409 obch. zák., kde by kupující v souladu s §443 odst. 1 obch. zák. nabýval vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu předáno.
V této souvislosti bylo ovšem nutno zaujmout stanovisko k námitce obviněného, že smlouva nebyla platně uzavřena, neboť na zmíněné výhradě vlastnictví se strany platně nedohodly.
V tomto ohledu možno odkázat na čl. 31 zmíněné smlouvy, podle něhož „přílohy 1,2,3,4,5, jakož i protokoly 1,2,3 jsou nedílnou součástí této smlouvy“. Text smlouvy je obviněným podepsán a obviněný ani nikdy nepopíral, že ji osobně podepsal. Poukazoval však na to, že shora uvedené přílohy smlouvy již podepsány nejsou.
K tomu Nejvyšší soud vyzdvihuje, že samotný fakt, že přílohy smlouvy nejsou obviněným (ani zástupcem poškozené společnosti) podepsány nečiní smlouvu, resp. její přílohy bez dalšího neplatnými. Obchodní zákoník nestanoví výslovně povinnost přílohy podepsat (byť v zájmu právní jistoty je to jistě namístě), ani z absence podpisů nevyvozuje neplatnost smlouvy ani jejích příloh (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1422/99, str. 4).
Podle zjištění Nejvyššího soudu předmětná obchodní smlouva netrpí vadami, které by měly za následek absolutní či relativní neplatnost smlouvy jako právního úkonu. Nelze se dovolávat nedostatku zákonem vyžadované formy (§40 odst. 1 obč. zák.), neboť jak smlouva, tak její přílohy byly vyhotoveny písemně. Podle zjištění soudů nebyly dány ani důvody relativní neplatnosti pro nedostatek svobody, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle (§37 odst. 1 obč. zák., §267 odst. 1 obch. zák.). Text samotné smlouvy je jen velmi obecný, je z něj patrno, že slouží jako výchozí podklad pro dojednanou transakci, přičemž všechny podstatné konkrétní skutečnosti charakterizující práva a povinnosti obou stran jsou obsaženy v přílohách smlouvy a protokolech. Podmínky obsažené v přílohách, podle zjištění soudů, byly formulovány současně s textem smlouvy (tj. nikoli dodatečně), byly vyhotoveny písemně, jsou včetně výhrady vlastnictví formulovány zcela určitě a srozumitelně. To, zda obviněný byl s obsahem příloh a zejména s tím, že součástí smlouvy je tzv. výhrada vlastnictví skutečně seznámen, je otázkou skutkovou, kterou se krajský i vrchní soud důkladně zabývaly a na podkladě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný si výhrady byl vědom (šlo o typizovanou, běžně užívanou smlouvu, povědomí o existenci výhrady vlastnictví potvrzovali nejen svědci z řad zaměstnanců poškozené společnosti, ale i podřízený obviněného svědek P. D.).
Vědomost obviněného o přílohách smlouvy plyne mimo jiné i z protokolu o jednání ze dne 14. 6. 1993, v němž se na ně opět výslovně odkazuje (viz č. l. 117 spisu). Tohoto jednání se obviněný osobně zúčastnil a protokol o něm podepsal.
Lze proto uzavřít, že soudy v souladu se zákonem považovaly obchodní smlouvu ze dne 3. 2. 1993 za platnou včetně příloh, tedy i přílohy obsahující výhradu vlastnictví, a jednoznačně zjistily, že obviněný si byl této výhrady vědom.
Pokud jde o návaznost tohoto závěru na posouzení, zda obviněný naplnil svým jednáním znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., shoduje se rozhodovací praxe v tom, že až do zaplacení kupní ceny je pro pachatele cizí věcí též věc, kterou jako kupující převzal od prodávajícího na základě kupní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, spočívající ve smyslu ustanovení §445 obch. zák. v tom, že kupující nabude vlastnictví až zaplacením kupní ceny (k tomu viz č. 5/2002-I, obdobně č. 55/2005 Sb. rozh. trest.).
Protože ve shodě s citovanou judikaturou může zpronevěření svěřené věci spočívat i v přisvojení si výtěžku, který byl získán prodejem svěřené věci, bylo nutno zkoumat, jak s výtěžkem za prodej automobilů naložil obviněný.
Obviněný vyslovil názor, že pokud výtěžek z prodeje aut byl řádně zaúčtován, nelze mu klást bez dalšího za vinu jeho zpronevěření, když nebylo zjišťováno, jak bylo s výtěžkem skutečně naloženo.
Tuto námitku nelze akceptovat. Obviněný byl uznán vinným, že inkasoval výtěžek za prodej automobilů, které na něj byly obchodní smlouvou převedeny poškozenou společností. Tento výtěžek se skládal z ceny, za kterou mu byly automobily poškozenou společností prodávány navýšené o částku, která zohledňovala náklady a zisk společnosti obviněného. Na rozdíl od výtěžku za další automobily, které byly na společnost obviněného převedeny poškozenou společností ve 128 případech specifikovaných ve výroku rozsudku krajského soudu obviněný výtěžek sice inkasoval, avšak částku patřící podle obchodní smlouvy poškozené společnosti na ni nepřevedl a použil ji pro potřeby vlastní společnosti. Ve dvou případech pak použil automobily přímo k úhradě závazků své společnosti vůči společnosti A. B.
V této souvislosti nutno zmínit další stěžejní tezi dovolání (a obhajoby) obviněného a sice, že na částky fakturované poškozenou společností vystavil příkazy k úhradě C. B., u které měl veden účet, avšak tato je nerealizovala a (podle obviněného svévolně a bez jeho vědomí) využila prostředky na účtu pro úhradu svých pohledávek vůči obviněnému.
I touto námitkou se krajský i vrchní soud zevrubně zaobíraly a dospěly přitom k závěru, který Nejvyšší soud zcela sdílí. Obviněný sice podle zjištění soudů skutečně podstatnou část výtěžku za prodej vozů převedl na svůj účet u C. B., přičemž současně bylo prokázáno, že této bance zasílal i příkazy k převodu těchto částek na účet poškozené společnosti. To, že k realizaci těchto příkazů ve shora uvedených případech nedošlo, takže poškozená společnost výtěžek z prodeje vozů neobdržela, bylo důsledkem smluvního ujednání obviněného a C. B., které upravovalo režim splácení poskytnutého úvěru a vedení předmětného bankovního účtu. C. B. byla podle čl. V úvěrové smlouvy oprávněna inkasovat své splatné pohledávky z tohoto účtu.
Z hlediska posouzení námitek obviněného o absenci subjektivní stránky jeho činu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to, že banka takto postupovala, nebylo pro obviněného žádným překvapením. Byl s touto skutečností periodicky seznamován prostřednictvím výpisů z předmětného účtu. Nešlo přitom o nějaký ojedinělý jev, který by se koncentroval do tak krátkého časového úseku, který by bránil obviněnému na postup C. B. reagovat tak, aby k převodu výtěžku za prodej automobilů na jiné pohledávky banky vůči němu nedocházelo (šlo o období cca půl roku). Jak soudy důvodně konstatovaly, obviněný mohl zaručit to, aby výtěžek za prodané automobily byl skutečně převeden na poškozenou společnost např. tím, že by platby prováděl z jiného účtu, který by pro tento účel zřídil (jak to ostatně, ale až po inkriminované době, také učinil). Nutno ovšem vyzdvihnout, že C. B. postupovala v souladu se smlouvou o úvěru, kterou s obviněným uzavřela. Nejvyšší soud proto shodně s vrchním soudem považuje za podstatné pro posouzení jednání obviněného, že o postupu C. B. věděl a musel si být proto současně vědom, že výtěžek za prodej automobilů je v důsledku toho používán na úhradu jiných pohledávek vůči němu, ale nikoli na úhradu kupní ceny automobilů ve smluvených termínech, k čemuž se obchodní smlouvou zavázal.
Stejně tak nelze akceptovat argumentaci obviněného tvrdící, že nebylo nijak zohledněno „podnikatelské riziko“ celé transakce, resp. fakt, že zkušenosti s podnikáním v tehdejší době byly minimální. Podle zjištění krajského a vrchního soudu nelze v transakci, která je podkladem pro trestní stíhání obviněného v posuzované věci, spatřovat žádné výjimečné riziko, které by nebylo možno předpokládat. Obviněný je stíhán nikoli proto, že se mu automobily nepodařilo dále prodat, nýbrž proto, že část výtěžku z jejich prodeje odpovídající fakturované kupní ceně - a zde nutno znovu zdůraznit, že obviněný vozy dále prodával za kupní cenu navýšenou o částku pokrývající jeho náklady a zisk – neodvedl poškozené společnosti, jak se k tomu zavázal.
Jako částečně opodstatněnou shledal Nejvyšší soud pouze poněkud obecně formulovanou námitku obviněného, že při stanovení výše způsobené škody vycházely soudy z údajů poškozené organizace. Tuto námitku posoudil Nejvyšší soud jako námitku proti právnímu posouzení, nikoli jako námitku proti skutkovým zjištěním soudů, neboť výše škody v případě trestného činu zpronevěry má být stanovena v souladu s hledisky uvedenými v ust. §89 odst. 12 tr. zák. (viz č. 21/2002 Sb. rozh. trest.), což se v posuzovaném případě zjevně nestalo.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody primárně vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Teprve nelze-li takto cenu zjistit, vychází se z dalších kritérií uvedených v druhé větě §89 odst. 12 tr. zák.
V posuzované věci bylo při stanovení výše škody způsobené obviněným skutečně vycházeno z cen vozů, které poškozená společnost fakturovala společnosti obviněného. I když nebylo postupováno striktně podle §89 odst. 12 tr. zák., Nejvyšší soud sdílí stanovisko vyjádřené nejvyšší státní zástupkyní, že na stanovení celkové výše škody a tím i na právní posouzení jednání obviněného to nemělo významnější vliv.
Při posuzování této námitky nutno mít na zřeteli, že v předmětném případě nešlo o jednorázový prodej jediného vozu, nýbrž hromadný dlouhodobý prodej vozů jejich výrobcem, který se realizoval za standardní ceny. Z obsahu spisu není zřejmý žádný důkaz naznačující, že by ceny, za které Š., a. a. s., prodávala vozy společnosti obviněného, byly vyšší, než za které je dodávala ostatním velkoodběratelům.
Obviněný nakupoval vozy postupně, v delším časovém období a hromadně, pokud by s cenami jako předraženými nesouhlasil, uplatnil by vůči nim nepochybně výhrady, což, jak lze zjistit z připojené obchodní dokumentace, nikdy neučinil. Závěru, že šlo o standardní prodejní ceny, nasvědčuje i fakt, že obviněný tyto vozy bez problémů obratem prodával se ziskem jednotlivým zájemcům.
Nejvyšší soud tím ovšem kategoricky nevylučuje, že například při ohodnocení 130 ve výroku vypočtených automobilů znalcem v souladu s kritérii §89 odst. 12 tr. zák. by mohlo dojít i k částečnému snížení takto stanovené výše škody. Z toho, co bylo uvedeno shora, je však zřejmé, že takové eventuální snížení by se mohlo pohybovat maximálně v řádu několika tisíc Kč na jeden vůz, tj. v případě 130 vozů by nepřesáhlo částku jednoho milionu Kč. Se zřetelem k tomu, že celková způsobená škoda stanovená bez použití postupu podle §89 odst. 12 tr. zák. činila 25.011.620,- Kč, nemělo by případné snížení celkové způsobené škody například o jeden milion Kč žádný praktický dopad ani na právní posouzení jednání obviněného, ani na posouzení stupně nebezpečnosti činu obviněného a potažmo tedy i na uložený trest.
Obviněný byl uznán napadeným rozhodnutí vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., tj. že činem způsobil škodu velkého rozsahu. Za tu se v souladu s ust. §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Tuto hranici škoda zjištěná v posuzovaném případě přesáhla pětinásobně. Jak již bylo řečeno shora, eventuální snížení škody v řádu 1 - 2 milionů by nic nezměnilo na právním posouzení věci, ani na výši uloženého trestu. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že eventuální změna by se týkala toliko snížení výše škody rozhodné pro potřeby trestního řízení, nikoli pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, o které se však v tomto trestním řízení nerozhodovalo.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud po posouzení všech námitek uplatněných obviněným R. H. shledal opodstatněnou jedinou, a sice posledně zmíněnou námitku vůči způsobu výpočtu škody, kterou svým jednáním způsobil.
Nedospěl však k závěru, že by shora popsané pochybení zakládalo důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., je-li zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, je namístě dovolání odmítnout.
Právě o takovou situaci se jednalo v posuzované věci. Jak již bylo podrobně zmíněno shora v závěru pasáže III odůvodnění tohoto usnesení, eventuální snížení obviněným způsobené škody připadalo reálně v úvahu toliko v takovém rozsahu, který nemohl mít dopad na změnu právního posouzení jeho jednání, ani na trest, který mu byl uložen.
Postup stanovení výše škody v případě trestného činu zpronevěry podle kritérií uvedených v §89 odst. 12 tr. zák. je v rozhodovací praxi soudů řešen shodně se shora naznačeným způsobem, nejde tedy zjevně o právní otázku zásadního významu.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. H. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž takto rozhodl v souladu s ust. 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr