ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.132.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 132/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. března 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2005, č. j. 7 To 325/2005-299, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 50/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. května 2005, č. j. 1 T 50/2004-283, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 2. 7. 2002 ve F.-M. na základě generální plné moci udělené mu firmou K. S. – T., v úmyslu se obohatit za částku ve výši 80.000,- Kč postoupil společnosti M., s. r. o., pohledávku firmy K. S. – T. ve výši 253.398,- Kč za dlužníkem Obcí P., přičemž takto jednal přesto, že již dne 17. 5. 2002 uvedenou pohledávku za částku ve výši 220.000,- Kč postoupil JUDr. L. B., a svým jednáním společnosti M., s. r. o., způsobil škodu ve výši 80.000,- Kč. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 9. 2005, č. j. 7 To 325/2005-299, odvolaní obviněného P. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce JUDr. J. R. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V jeho odůvodnění uvádí, že odvolací soud zcela povrchně a nesprávně vyhodnotil zjištěný skutkový stav a zamítl všechny důvody odvolání, byť tyto byly řádně konkretizovány. Žádný z návrhů na dokazování nebyl v řízení u soudu I. stupně proveden, přičemž ani odvolací soud se k těmto návrhům nevyjádřil, aniž by důvod jejich odmítnutí jakkoli specifikoval. Odmítnutí návrhů na další dokazování považuje za porušení jeho práv na spravedlivý proces a práva na řádnou obhajobu. Za vážné pochybení obou soudů obviněný považuje skutečnost, že v řízení nebyl předložen důkaz o existenci smlouvy o postoupení pohledávky postupníkovi M., s. r. o. (tato smlouva musí přitom mít písemnou formu a její neexistence je stižena sankcí absolutní neplatnosti). Obviněný neměl žádný úmysl postoupit předmětnou pohledávku dvakrát a neměl v úmyslu nikoho uvést v omyl. Svědek M. prostřednictvím svého „pomocníka“ H. přesně věděl o jakou pohledávku se jedná a o tom, že nejprve vyplatí postupníku B. slíbenou částku ve výši 80.000,- Kč a následně bude tato pohledávka převedena na společnost M., s. r. o. Další skutečnost, kterou soudy zcela pominuly byla, že obviněný měl od svědka M. převzít částku ve výši 80.000,- Kč, přičemž obviněný od počátku popírá, že by od tohoto svědka převzal jakékoli peníze. Doklad o vydání uvedené částky byl soudu předložen pouze v kopii, originál nebyl předložen nikdy, neboť neexistuje. Návrh obviněného na doložení účetnictví společnosti M., s. r. o., k prokázání opaku tvrzení svědka M. přijat nebyl. Soudy obou stupňů zcela pominuly důkaz o tom, že obviněný se seznámil se svědkem M. až v srpnu 2002 a tedy k osobnímu předání částky 80.000,- Kč nemohlo dojít počátkem července. Rovněž byla v neprospěch obviněného vyhodnocena výpověď svědka H. o tom, že na předání peněz si nevzpomíná a preferována byla výpověď, že to nemůže vyloučit, přičemž současně uvádí, že u žádného předání peněz nebyl. Všechny doklady z období července 2002 byly falšovány. Ze závěru znalkyně vyplývá pouze pravděpodobnost podpisu obviněného, přičemž předmětem zkoumání byla pouze „kopie“ příjmového dokladu. Jeho návrh na provedení důkazu kriminalistickou expertízou byl bez odůvodnění odmítnut, přičemž obviněný je přesvědčen, že tato expertíza by potvrdila, že jeho podpis byl na této listině dodatečně opatřen.
Obviněný namítá, že žádný ze soudů k výše uvedeným rozporům nepřihlédl a nevyhodnotil je. Návrhy k prokázání toho, zda vůbec byla smlouva o postoupení pohledávky společnosti M., s. r. o., sjednána, zejména s jakým obsahem, zda a kým podepsána, soud prvního i druhého stupně odmítl. K dispozici není rovněž originál výdajového pokladního dokladu a současně není tato částka zaúčtována do výdajů, když svědek M. tvrdil, že se jednalo o jeho peníze, které „jako“ půjčil společnosti své manželky. Tyto podstatné rozpory ohledně zjištěného skutkového stavu, zjištěné a potvrzené pochybnosti o existenci tzv. „druhé“ smlouvy o postoupení pohledávky, pochybnosti znalkyně a další, jsou podle názoru obviněného důkazem o tom, že v daném případě nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §250 odst. 2 tr. zák., neboť nebyly splněny hmotně právní podmínky samotného postoupení předmětné pohledávky na společnost M., s. r. o. Rovněž nebylo prokázáno obohacení obviněného na úkor této společnosti, když tato společnost žádné prostředky obviněnému ani nevydala. Pochybnost o poskytnutí částky 80.000,- Kč a nejasnost na čí úkor a v jaké souvislosti by se teoreticky mohl obviněný obohatit je právě onou námitkou nenaplnění objektivní stránky, když obviněný namítá též neprokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu. Jeho úmysl nelze dovodit, neboť to nebyl on kdo předmětné listiny psal. Svědek M. potvrdil, že listiny pro něj sepisoval svědek H. a svědek B. si psal veškeré listiny sám. Po zjištění jaká vznikla situace to byl sám obviněný, který se celou věc snažil uvést do původního stavu a vyloučil tzv. druhé či další postoupení, což je jasným důkazem o jeho vůli jak s předmětnou pohledávkou naložit. Subjektivní stránka spáchání trestného činu je proto předem vyloučena. Obviněný je přesvědčen o tom, že svědek H. a svědek M. zcela prokazatelně o dřívějším postoupení pohledávky na osobu JUDr. B. věděli a tedy nemohli být jím uvedeni v omyl (svědek H. s tímto vědomím psal i všechny listiny k odstoupení od původní smlouvy apod.), a proto obviněný nemohl využít jejich omylu a ani jim žádnou okolnost zamlčet a rovněž nic nepředstíral. Navrhl proto, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. S. je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud předně posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání v podstatě opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v odvolání, že v důsledku porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, ke kterému mělo dojít tak, že nebylo vyhověno jeho návrhům na další dokazování, byla učiněna nesprávná skutková zjištění a v jejich důsledku byla věc i nesprávně právně posouzena. Setrvává na své obhajobě, že neměl v úmyslu postoupit předmětnou pohledávku dvakrát, ani uvést nikoho v omyl. Odvolací soud však zcela povrchně a nesprávně vyhodnotil zjištěný skutkový stav. Rovněž postup soudu prvního stupně nebyl, podle jeho názoru, v souladu se zásadami dokazování. Soudy zjištěný skutkový stav obviněný napadá z důvodů pochybností o existenci „druhé“ smlouvy o postoupení pohledávky, nepřevzetí částky ve výši 80.000,- Kč od společnosti M., s. r. o., a rovněž skutečnosti, že znalecký posudek byl vyhodnocen v jeho neprospěch. S těmito námitkami se však odvolací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Obviněný tak fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svůj nesouhlas se zákonností a šíří provedeného dokazování, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu. Takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od možnosti jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání tvrzení, že rozhodnutí je založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedených námitek obviněného je však zřejmé, že nenamítá extrémní nesoulad mezi soudy již učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním závěrem o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale napadá správnost postupu soudů prvního a druhého stupně při provádění důkazů a hodnocení důkazů a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž soudy dospěly k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný se tedy domáhá jiné verze skutkového děje, než jaký je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je nutno konstatovat, že soud prvního stupně provedl v deseti pokračováních hlavního líčení všechny potřebné a dostupné důkazy, přičemž ve svém rozhodnutí se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného a závěr o jeho vině náležitě odůvodnil. Rovněž odvolací soud se s námitkami obviněného, které byly opakováním jeho obhajoby u hlavního líčení, vypořádal a potvrdil závěr soudu prvního stupně o vině obviněného P. S. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V té souvislosti není od věci poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 110/95, podle něhož „z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů“. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvního a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá.
V této souvislosti dále dovolací soud poznamenává, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že tyto právní normy negarantují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik