ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1338.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1338/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 6 To 55/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 28 T 3/2006, byl obviněný R. K. uznán vinným trestnými činy ad 1) padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a ad 2) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Trestné činy spáchal obviněný tím, že dne 6. 12. 2005 kolem 12:35 hod. v O. na tržnici zaplatil za nákup obuvi v ceně 450,- Kč vietnamské prodavačce P. T. P. padělkem bankovky v nominální hodnotě 2.000,- Kč, ačkoli věděl, že se jedná o padělanou bankovku, 2) poté, co P. T. P. pojala podezření, že bankovka v nominální hodnotě 2.000,- Kč, kterou jí zaplatil, není pravou bankovkou a předala ji se svým podezřením přítomnému T. N. a ten hodlal jejím mobilním telefonem zn. Samsung E800 v hodnotě 5.935,- Kč zavolat na Policii ČR, nejprve se mu bezúspěšně pokusil z levé ruky padělanou bankovku vytrhnout a následně T. N. v úmyslu zmocnit se telefonu a oddálit tak přivolání policie, vykroutil jeho pravou ruku, v níž telefon držel, telefon mu z ruky vytrhl a utekl na tramvajovou zastávku, přičemž cestou telefon odhodil do odpadkového koše.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině tak do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 6 To 55/2006, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. odmítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v odůvodnění dovolání vyjádřil své přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci stejně jako Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a jednání pod bodem 2) výroku rozsudku jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., aniž by byla prokázána subjektivní stránka trestných činů, tedy úmysl obviněného.
V případě skutku pod bodem 1) rozsudku krajského soudu obviněný uvedl, že je vyžadován specifický úmysl, a to úmysl udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé nebo jako bankovky vyšší hodnoty. Takový úmysl však podle obviněného prokázán nebyl. Obviněný poukázal na to, že od počátku trestního řízení uváděl, že nevěděl o tom, že bankovka je padělaná a touto bankovkou platil v dobré víře, že se jedná o pravou bankovku, což podle jeho názoru potvrzují i výpovědi svědků, že se obviněný bránil nařčení, že se jedná o padělanou bankovku. Obviněný zdůraznil, že pokud by měl povědomost o nepravosti bankovky, určitě by nesetrvával na místě nákupu delší dobu a nedohadoval se o pravosti bankovky, ale ihned by z místa utekl.
Následný „útěk“, z něhož soudy dovodily, že právě tento útěk usvědčuje obviněného z trestného jednání, tj. z úmyslného udání padělané bankovky jako pravé, naopak podle obviněného svědčí jeho obhajobě, že z místa tržnice ustupoval z obavy před chováním většího počtu vietnamských osob, neboť se tato situace jevila obviněnému jako nebezpečná s tím, že by mu mohli Vietnamci fyzicky ublížit. Rovněž další důkaz, a to vytržení mobilního telefonu svědkovi T. N., který měl podle soudů dokazovat úmysl obviněného udat padělanou bankovku jako pravou, je podle názoru obviněného nepřímým důkazem, který jeho úmysl neprokazuje. Obviněný poukázal na to, že údajně věrohodně vysvětlil, proč vzal svědkovi mobilní telefon, že se chtěl pouze přesvědčit, zda svědek skutečně volá policii, jak svědek tvrdil. Ani skutečnost, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že bankovka byla nedokonalým padělkem, nezakládá podle názoru obviněného jeho vědomost o falešnosti peněz. Obě okolnosti, tedy následný útěk ani odejmutí mobilního telefonu, nemohou podle obviněného tvořit takový uzavřený řetězec důkazů prokazující jeho vinu, a to zejména co se týká subjektivní stránky jeho jednání.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pak i zde soudy obou stupňů údajně nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť ani zde nebyl podle jeho názoru prokázán jeho úmysl a použití násilí. Jednání obviněného tak údajně naplňuje maximálně znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítal, že mobilní telefon odňal svědkovi T. N. jedním pro svědka neočekávaným tahem z ruky, tudíž podle obviněného násilí nebylo vůbec zapotřebí, neboť šlo údajně o moment překvapení. V této souvislosti obviněný poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků P. T. P. a T. N. a uvedl, že rozpory v jejich výpovědích tyto svědky znevěrohodňují.
Obviněný dále namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že bankovka, která byla předložena svědkem T. N., je právě bankovkou, kterou měl obviněný platit, neboť obviněný po předání bankovky svědkovi, tuto neměl ve své dispozici ani ji neviděl a to minimálně po dobu půl hodiny, když bankovku měl údajně v držení svědek a tuto si svědek schoval někam do kapsy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo aby dovolací soud sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby pro skutek pod bodem 1) a 2) obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., případně skutek pod bodem 2) obžaloby bude kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a uloží obviněnému přiměřený trest odnětí svobody podmíněně na přiměřenou zkušební dobu s ohledem na okolnosti jednání, dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho doznání k odejmutí telefonu a skutečnosti, že telefon byl svědkyni vrácen.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný své dovolací námitky založil v celém rozsahu výlučně na tom, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily i pokud jde o subjektivní stránku. Ani námitka o kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., že není vázána na skutkový stav zjištěný soudem. Námitky, že tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že Vrchní soud v Olomouci stejně jako Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a jednání pod bodem 2) výroku rozsudku jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., aniž by byla prokázána subjektivní stránka trestných činů, tedy úmysl obviněného. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku však z velké části pouze napadá skutková zjištění soudů, namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro obviněného příznivějších, skutkových okolností. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami obviněného, že nevěděl, že je bankovka padělaná a platil v dobré víře, že jde o bankovku pravou, že soudy z následného útěku dovodily nesprávný závěr o úmyslu obviněného udat padělanou bankovku, když obviněný ustupoval údajně pouze z obavy před chováním většího počtu Vietnamců. Ani námitkou, že vytržení telefonu není důkazem prokazujícím úmysl obviněného udat padělanou bankovku jako pravou, neboť se obviněný chtěl pouze přesvědčit, zda svědek skutečně volá policii a výhradami obviněného ohledně údajných rozporů ve výpovědích svědků P. T. P. a T. N. Námitkou skutkového charakteru je rovněž námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že bankovka, která byla předložena svědkem T. N., je právě bankovkou, kterou měl obviněný platit.
Je totiž zřejmé, že těmito námitkami, které obviněný mimo jiné uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a stejné výhrady byly součástí jeho odvolání a soudy prvního a druhého stupně se jimi zabývaly a náležitě vypořádaly, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily, včetně vyvrácení jeho obhajoby jak ohledně způsobu nabytí předmětné bankovky, tak i ohledně rozhodných okolností průběhu skutkového děje.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněného ohledně údajné absence úmyslu obviněného udat padělanou bankovku jako pravou a námitky obviněného ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že nebyl prokázán úmysl a že jeho jednání naplňuje maximálně znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru nebyl naplněn zákonný znak užití násilí. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval, ačkoliv do značné míry vychází z námitek skutkových, a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., přičemž také z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a v tomto směru provedly také důkazy, z nichž jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný měl od počátku v úmyslu padělané peníze udat jako pravé. Z jednání obviněného dovodil soud prvního stupně správně úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. Pro úmysl obviněného svědčí řada důkazů (znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví pravosti platidel a cenin, vyjádření České národní banky, výpovědi svědků P. T. P., T. N. a A. D., rozpory ve výpovědích samotného obviněného, jednání obviněného, tedy jeho následný útěk) z nichž bylo možno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. dovodit závěr o úmyslu obviněného.
Při posouzení druhé hmotně právní námitky obviněného, že jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle obviněného nebyl prokázán jeho úmysl a jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť údajně nebyl naplněn zákonný znak užití násilí, je nutné vycházet z toho, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Od trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, se trestný čin loupeže odlišuje především užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému. Násilí nebo jeho pohrůžka jsou tedy prostředkem a zmocnění se cizí věci cílem jednání pachatele. Pod pojmem „násilí“ je přitom třeba rozumět jednání pachatele spočívající zejména v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený (např. v obavě z převahy pachatele) odpor skutečně kladl; podstatné však je, aby násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného s cílem zmocnit se cizí věci.
V posuzovaném případě je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutek v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci popsán tak, že zahrnuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry oba soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je nepochybné, že obviněný musel vyvinout určité násilí, aby mohl svědkovi T. N. odejmout telefon z dlaně. Soud prvního stupně pak správně z jednání obviněného dovodil úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., neboť je zřejmé, že se obviněný chtěl uvedeného mobilního telefonu zmocnit. Z těchto důvodů byly shledány předmětné námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, když se obviněný mobilního telefonu zmocnil tak, že svědkovi nejprve pravou ruku vykroutil a poté mu z ní telefon vytrhl, tedy násilím.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků trestných činů ad 1) padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a ad 2) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš