ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1411.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1411/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněné JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. února 2006, sp. zn. 6 To 2/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 229/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. února 2005, č. j. 13 T 229/2004-222, byla obviněná JUDr. J. B. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jehož se podle skutkového zjištění okresního soudu dopustila tím, že „dne 1. 6. 2003 kolem 22.00 hodin jako řidička osobního auta Mercedes Benz při vyjíždění ze silnice III. třídy označené značkou P4 „Dej přednost v jízdě“ a při následném najíždění na silnici a odbočování vlevo, najela do jízdní dráhy osobního vozidla Škoda Felicia přijíždějícího z její pravé strany řízené J. Z., tak, že přes intenzivní brzdění vozidla J. Z. narazil do pravé zadní části vozidla Mercedes, přičemž při srážce utrpěl pohmoždění horního rtu, šikmou zlomeninu druhé kosti záprstní levé ruky a následným krvácením z nosních průduchů spojené s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 37 dnů“. Za to jí byl podle §223 tr. zák., za použití §53 odst. 1, 2 písm. b), §54 odst. 1 tr. zák., uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,-Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. Poškození Z. p. M. v. a J. Z. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněné proti citovanému rozsudku Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 7. února 2006, č. j. 6 To 2/2006-264, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení soudu II. stupně podala v zákonné lhůtě obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm uvedla, že soud I. stupně po provedeném dokazování vyhodnotil důkazy tak, že vjela do jízdní dráhy vozidlu řízenému poškozeným J. Z., které přehlédla, a poté že došlo k nárazu do zadní části jejího vozidla. Znovu poukázala na výpovědi svědků jedoucích ve vozidle řízeném poškozeným jakož i výpovědi svědkyň – spolujezdkyň v jí řízeném vozidle, které přisvědčují jejímu tvrzení, že na hlavní silnici vjela bezpečně v dostatečné vzdálenosti před přijíždějícím vozidlem a že pokračovala několik desítek metrů ve svém směru, když poškozený nestačil v důsledku nepřiměřené rychlosti korigovat své vozidlo, ať již bržděním nebo tím, že by ji předjel. Současně popřela, že by na místě jelo vozidlo v protisměru, které by poškozeného mohlo ohrozit. Znalecký posudek z oboru dopravy, kterým byla rychlost vozidla řízeného poškozeným stanovena na 90 až 100 km/hod označila dovolatelka za chybný a nepřezkoumatelný. Vyjádřila názor, že znalec při výpočtech vycházel ze zásadně chybných vstupních údajů a vůbec nepočítal nárazovou energii, kterou poškozený narazil do jejího vozidla, které je cca 2x těžší než vozidlo poškozeného, když její vozidlo bylo vymrštěno ze silnice vlevo mimo vozovku. Skutečnosti, že v momentě střetu jela již standardním způsobem ve středu svého jízdního pruhu cca několik desítek metrů a že ke střetu tedy došlo po odbočení a rozjetí vozidla po hlavní silnici, svědčí dle dovolatelky i ohledání místa dopravní nehody. Ani vyšetřovací pokus neprokázal, jakou rychlostí se pohyboval poškozený ve vozidle Felicia a soud v podstatě připustil, že poškozený jel o 10 km vyšší rychlostí než jaká je nejvyšší dovolená rychlost, avšak soud toto zjištění bagatelizoval. Vážný nedostatek důkazního řízení spatřuje dovolatelka také v tom, že soud sice konstatoval, že byl podán důkaz o nepřipoutání poškozeného bezpečnostním pásem, avšak porušení této právní povinnosti nijak nevyhodnotil a nekriticky převzal nepodložené a zcela nezdůvodněné vyjádření znalce z oboru soudního lékařství, dle nějž by ke zranění poškozeného došlo i v případě, že by připoután byl. Naopak dovozuje, že nepřipoutání poškozeného evidentně vedlo ke vzniku zranění, které by jinak nebylo vzniklo, což zakládá úvahu o jejím zproštění, neboť celý skutek by pak mohl být posouzen jako přestupek a nikoliv trestný čin. Dále konstatuje, že soud I. stupně sice opatřil dostupné důkazy, avšak jejich hodnocení je nutno kvalifikovat jako nesprávné posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení jejího jednání, neboť provedené důkazy ve svém kontextu nemohou vést k výroku soudu o její vině, zejména že na silnici s předností v jízdě vjela takovým způsobem, že ohrozila jiné vozidlo. Ze shromážděných důkazů soud dle dovolatelky mohl dovodit, že poškozený jel po hlavní silnici zcela nepřiměřenou rychlostí, takže v důsledku toho narazil do jejího vozidla ve směru jízdy. Při zhodnocení důkazů však dospěl k její vině, aniž by provedené důkazy tvořily jednoznačnou oporu pro takový závěr. V pochybnostech měl přitom nepochybně rozhodnout v její prospěch.
V petitu dovolání obviněná JUDr. J. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výše zmíněné usnesení krajského soudu a uložil tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Z rekapitulace dovolacích námitek obviněné JUDr. J. B. vyplývá, že nenamítá nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonnými znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., ale brojí proti hodnocení důkazů soudy a na podkladě vlastních hodnotících úvah se domáhá zásadní změny skutkových zjištění ohledně průběhu nehodového děje a příčin zranění poškozeného. Dovolatelka prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které v době střetu vozidel již manévr vjetí z vedlejší silnice na hlavní silnici ukončila a jedinou příčinou střetu vozidel byla nepřiměřená rychlost, kterou jel poškozený. Pokud se týká zranění poškozeného, pak soudy vyšly z jednoznačného konstatování znalce, že k nejzávažnějšímu zranění, tj. zlomenině ukazováku levé ruky, by došlo i v případě, že by poškozený byl připoután bezpečnostními pásy. Jestliže dovolatelka tento závěr zpochybňuje, jde opět o polemiku, která má vyloženě skutkový charakter. Pro úplnost pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že dovolatelka při své argumentaci pomíjí některé teoretické zásady týkající se posuzování příčinné souvislosti; nerespektování pravidel provozu na pozemních komunikacích týkajících se přednosti v jízdě obviněnou vedoucí ke střetu vozidel by totiž zůstávalo jednou z příčin následku (zranění poškozeného) i v případě, že jako další příčina by přistoupila okolnost, že poškozený se nepřipoutal bezpečnostním pásem.
Protože dovolací námitky obviněné JUDr. J. B. dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství směřují toliko do skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, s nímž vyjádřil souhlas i pro případ jiného než výše navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Určitý průlom do výše uvedené zásady připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde.
Pokud by tedy dovolatelka namítala jen nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesprávnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přicházelo by v úvahu odmítnutí jejího dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V dovolání je však namítaná i skutečnost, že vzhledem ke způsobu jízdy poškozeného (překročení dovolené rychlosti o 10 km/h) a faktu, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, jak to zjistil soud prvního stupně, nemuselo k dopravní nehodě a následnému zranění poškozeného dojít a proto její jednání nemůže být hodnoceno jako trestný čin a měla být obžaloby zproštěna. K této námitce, která se týká právního posouzení skutku, se částečně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když konstatoval, že dovolatelka při své argumentaci pomíjí některé teoretické zásady týkající se posuzování příčinné souvislosti; nerespektování pravidel provozu na pozemních komunikacích týkajících se přednosti v jízdě obviněnou vedoucí ke střetu vozidel by totiž zůstávalo jednou z příčin následku (zranění poškozeného) i v případě, že jako další příčina by přistoupila okolnost, že poškozený se nepřipoutal bezpečnostním pásem. K tomu Nejvyšší soud dodává, že při dopravních nehodách k nímž dochází střetem vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice, je zásadně vinen řidič, který nerespektoval stanovenou přednost v jízdě a pokud nerespektováním pravidel silničního provozu k nehodě přispěl i řidič jedoucí s vozidlem po hlavní silnici, může jít z jeho strany nejvýše o spoluzavinění. Tolik v obecné rovině.
V projednávaném případě se soud prvního stupně otázkou případného spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě a jejích následcích vypořádal ve svém rozhodnutí tak, že překročení dovolené rychlosti o cca 10 km/h nepovažoval za podstatné překročení dovolené rychlosti a proto mu nelze toto přičítat k tíži jako spoluzavinění. K tomu viz rozhodnutí R 24/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Porušení povinnosti uvedené v předpise o pravidlech silničního provozu, o dodržování přiměřené, případně předepsané rychlosti jízdy, zpravidla nebude možno považovat za porušením důležité povinnosti uložené podle zákona, jestliže rychlost byla jen o málo vyšší, než je předepsaná, přiměřená rychlost. V otázce toho, zda by ke zranění poškozeného došlo i kdyby byl v době nehody připoután bezpečnostním pásem, vycházel nalézací soud z posudku znalce, který se jednoznačně jak v písemném posudku tak při výslechu v hlavním líčení vyjádřil tak, že ke zjištěnému zranění by došlo i za situace, kdy by poškozený byl řádně připoután bezpečnostním pásem. Vzhledem k uvedenému okresní soud spoluzavinění natož výlučnou vinu na straně poškozeného nezjistil. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud, když odvolání obviněné JUDr. J. B. jako nedůvodné zamítl. Souhlasné je pak i stanovisko Nejvyššího soudu. Za nepřípadnou považuje výtku, že soud se podrobně nedotázal znalce, proč by utrpěl poškozený totéž zranění i kdyby připoután byl. Okresní soud to zjevně s ohledem na písemný posudek a přednesenou výpověď znalce nepovažoval za nutné. Je s podivem, že tuto otázku znalci nepoložila obviněná, když o tomto jeho závěru měla pochybnosti. Neučinil tak ani zvolený obhájce obviněné, který se ani jednoho jednání okresního soudu, ač o nichž byl řádně vyrozuměn, nezúčastnil.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolací námitky obviněné shledal zjevně neopodstatněnými, proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik