ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1458.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1458/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. března 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. V. Z., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 11 To 175/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 103/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 11 T 103/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výrokové části uvedeného rozsudku a které spočívalo (stručně řečeno) v tom, že celkem v 6 případech jako jednatel obchodní společnosti Z., s. r. o., uzavřel jako prodávající s kupujícími smlouvy o koupi bytové jednotky, za ve smlouvách uvedenou kupní cenu, ačkoli ve skutečnosti kupující na základě ústní dohody uhradili obviněnému částky vyšší, kdy takto nad rámce dohodných kupních cen uvedených v kupních smlouvách získanou částku 1.275.300,- Kč nezahrnul a nezaúčtoval v příslušných obdobích do účetní evidence společnosti a následně ani do podaných daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob, čímž došlo k neoprávněnému snížení základu daně a tím ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za daná zdaňovací období let 1997, 1998 a 1999 v celkové částce 446.250,- Kč, která nebyla odvedena České republice zastoupené Finančním úřadem v N.
Za to byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 a §54 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 600.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 roku a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti (výkonu funkce ve statutárních orgánech) na dobu 4 let.
Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 11 To 175/2005.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že předmětem rozhodnutí soudu I. stupně byly i skutky z kterých byl obviněn ještě před jejich údajným spácháním a takto rozšířené trestní stíhání bylo nepřípustné. Konkrétně pak uvádí, že zdanitelné plnění /podle §9 odst. 1 písm. d) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty – dále jen ZDPH/ nastává dnem doručení rozhodnutí o vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí, což v případě smlouvy s pí. R. nastalo 1. 8. 2000 a výnos se stal předmětem daně z příjmů právnických osob 30. 6. 2001, přičemž k rozšíření obvinění došlo již 31. 1. 2001, tedy půl roku před možným spácháním skutku zkrácení daně z příjmů.
Dále existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že zanikla trestnost činu z důvodu účinné lítosti podle §66 tr. zák. a měl být proto zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 289/2000, ze dne 11. 1. 2001, s tím, že provedl úhradu stanovené daně před 17. 10. 2000, kdy mu bylo doručeno sdělení obvinění, nejednal tak pod vlivem konkrétně hrozícího nebo již zahájeného trestního stíhání a jde u něj o dobrovolné jednání. Věděl totiž, že již dne 12. 9. 2000 byla z jeho strany splněna daňová povinnost a nijak nebrojil proti zápočtu nedoplatku daně z příjmů právnických osob na přeplatku DPH, takže jakýkoliv jeho úkon po 12. 9. 2000, směřující k úhradě daně z příjmů právnických osob, by již byl nadbytečný a duplicitní. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že pak pamatuje na možnost účinné lítosti i v případě zákonného postupu spočívajícího v bránění se uložení daňové povinnosti ve správním řízení. Protože účinnou lítost zaplacením údajného daňového nedoplatku je možné projevit až v okamžiku znalosti jeho výše, tj. po vydání rozhodnutí finančním úřadem, učinil tak všechny kroky k účinné lítosti neprodleně po obdržení tohoto rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje také v tom, že v rozporu s rozhodnutím soudů v této trestní věci, soudy v civilním řízení, již předtím pravomocně skončeném, dospěly k závěru, že kupujícími byla uhrazena kupní cena ve výši uvedené v kupní smlouvě. Je proto toho názoru, že jiný orgán (finanční úřad, soud v trestním řízení) nemůže konstatovat diametrálně odlišnou skutečnost. Konkrétně pak obviněný konstruuje tři možné varianty obsahu skutku, nesouhlasí se soudem I. stupně zjištěným skutkovým stavem a také odvolacímu soudu vytýká porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nesouhlasí ani s hodnocením svědeckých výpovědí nabyvatelů bytových jednotek, poukazuje na jejich rozpor s jejich výpověďmi jako účastníků civilního řízení a s ohledem na pochybnosti o tom, zda byl skutek spáchán, poukazuje na zásadu „in dubio pro reo“.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby bylo podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu zrušeno a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo tomuto soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 12. 12. 2005 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání samotného obviněného, ve kterém uvádí, že nechtěl dříve poukazovat na „temné síly“ a „komploty“, ale celý případ je podle jeho názoru výsledkem domluvy zástupce jedné z konkurenčních firem s pracovníkem kriminální policie, kteří oslovili šest kupců bytů a slíbili jim získat cca 200 tisíc Kč, když vypoví, že o tuto částku zaplatili za byt více, než je uvedeno v kupní smlouvě. Zprostředkované propojení konkurence vidí i ve vztahu k soudu okresního soudu a odvolacímu soudu vytýká „nepřipravenost a neznalost kauzy“. Očekával osvobozující rozsudek, protože svědci byli usvědčení ze lži a navíc také zálohy u osob účtujících v podvojném účetnictví, nepodléhají dani, a zdanitelné plnění u prodeje bytů, je ve výši kupní ceny uváděné v kupní smlouvě, jejichž platnost soud potvrdil rozsudkem. Až do vydání platebního výměru, že neměl potuchy o tom, kolik má doplatit a účinnou lítost tak mohl projevit až v době vydání výměru, do doby jeho splatnosti. K podání obviněný přiložil také dopis předsedovi senátu odvolacího soudu, který mu zaslal po rozhodnutí tohoto soudu o odvolání a žádá Nejvyšší soud o prověření důkazů, jejichž rekapitulace je v tomto dopise uvedena.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného, ohledně jeho námitek uplatněných v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Ustanovení §9 odst. 1 písm. d) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty, že se netýká daně z příjmů právnických osob a dovolatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by měla tato souvislost se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), ve vztahu k platbě svědkyně R. vyplývat.
Otázkou dobrovolnosti úhrady zkrácené daně, že se již podrobně zabývaly soudy obou stupňů v předchozích stádiích trestního řízení a jejich stanovisko, vyjádřené v odůvodnění obou rozhodnutí, považuje státní zástupce za bezvadné. K úhradě daně, že došlo bez jakékoliv aktivity obviněného a ani nenapadení započtení ze strany obviněného nelze považovat za projev dobrovolnosti, protože pouze akceptoval, že krácení daně bylo jejím správcem odhaleno. Právě v tomto se posuzovaný případ liší od případu ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000, a proto se tohoto rozhodnutí nelze úspěšně dovolávat.
K námitkám obviněného ohledně uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný převážně namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je však dovolací soud vázán, byla-li učiněna způsobem neodporujícím zásadám formální logiky. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka rozporu mezi rozsudky vydanými v trestním a v občanskoprávním řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou podle §9 odst. 1 tr. ř. při řešení předběžných otázek vázány rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V dané věci tak byl soud vázán předchozími soudními rozhodnutími, pokud jimi byla deklarována platnost uzavřených kupních smluv či řešena otázka vlastnictví k jednotlivým bytům, nebyl ale vázán pokud jde o otázku výše poskytnutých plateb za byty. Uvedená námitka tak má ve své podstatě procesněprávní charakter. V této části proto státní zástupce považuje dovolání obviněného za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Předně Nejvyšší soud zjistil, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, nemůže být ve věci dán, protože obviněný vytýká vadu, kterou zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný spatřuje nepřípustnost trestního stíhání a tedy výslovně naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že ohledně kupní smlouvy uzavřené s pí. R. (dne 25. 5. 1998) nastalo podle §9 odst. 1 písm. d) zák. č. 588/1992 Sb., o DPH, zdanitelné plnění až dnem doručení rozhodnutí o vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tj. dne 1. 8. 2000, a výnos se stal předmětem daně z příjmů právnických osob dne 30. 6. 2001, ale k rozšíření trestního stíhání došlo sdělením obvinění již 31. 1. 2001, tj. téměř půl roku před možným spácháním skutku krácení daně z příjmů. Tato námitka obviněného ale důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nenaplňuje, protože v rámci tohoto důvodu lze uplatňovat pouze jednotlivé případy nepřípustnosti trestního stíhání uvedené v §11 odst. 1 tr. ř. Námitkou obviněného, že v případě kupní smlouvy s pí. R. bylo „rozšířené trestní stíhání podle zákona nepřípustné“, se proto Nejvyšší soud nezabýval (viz R 38/2005).
Dále obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se proto nezabýval ani námitkami obviněného, které zpochybňují správnost soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu a které tedy nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde předně o obviněným namítané tři varianty obsahu skutku v souvislosti s tvrzením účastníků kupních smluv v občanskoprávním řízení. Dále o porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. soudem I. stupně, resp. soudem odvolacím, při hodnocení rozpornosti výpovědí svědků, nabyvatelů bytů, v komparaci s jejich tvrzením v civilním řízení a s výpověďmi jiných svědků. Hodnocení důkazů přísluší soudu I. stupně, případně soudu odvolacímu, který se tím podrobně zabýval v odůvodnění rozsudku (str. 8 – 9), kde také podrobně rozvádí úvahy, kterými se přitom řídil.
Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného ohledně údajné rozpornosti v odůvodnění soudu I. stupně pokud jde o jeho úmysl převést prostředky dosahované obchodní společností Z., s. r. o., do své přímé dispozice. Obviněný totiž přehlíží, že s danými osobami jednal z pozice jednatele této obchodní společnosti a činil předmětné právní úkony jejím jménem a nikoli za sebe jako fyzickou osobu. Není přitom nutné, aby prostředky byly vneseny na účet obchodní společnosti, jak tvrdí obviněný. Nehledě na skutečnost, že by se tím ztížila možnost jejich převedení do dispozice obviněného, podstatné je, kam správně dané finanční prostředky měly směřovat, tj. na účet obchodní společnosti. Pokud tedy soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že „obžalovaný tímto způsobem jednal s úmyslem převést prostředky dosahované společností Z., s. r. o., do své přímé dispozice a vyhnout se tak jejich zdanění, …“, nepředpokládá to, že finanční prostředky budou vneseny na účet obchodní společnosti anebo do pokladny obchodní společnosti, jak to obviněný tvrdí v dovolání. Obviněný totiž tuto větu zcela vytrhává z kontextu zejména s předchozí větou odůvodnění rozsudku, která právě obsahuje onen „způsob“ jeho jednání, a to „nezahrnutím jednotlivých částek v účetní evidenci, resp. předstíráním jejich opětovného vydání fiktivními doklady …“, tj. jednání, které spočívalo právě v tom, aby tyto finanční prostředky v účetnictví obchodní společnosti nebyly.
Nejvyšší soud se výše uvedenou námitkou obviněného zabýval přesto, že se týká rozpornosti odůvodnění rozsudku a jako taková by byla nepřípustná ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. Tato námitka je ale součástí tvrzení obviněného v dovolání, kterým se snaží zpochybnit hmotně právní závěr soudů, že se v daném případě jedná o krácení daně z příjmů právnické a nikoli fyzické osoby. Tato námitka obviněného je ale zjevně neopodstatněná.
Závěr soudů o tom, že se v daném případě jedná o zkrácení daně z příjmů právnických osob není dán prvotním stanoviskem finančního úřadu, jak tvrdí obviněný, ale skutečností, že předmětné finanční částky představující součást skutečně zaplacené kupní ceny bytů jsou předmětem této daně, obviněný je nezaúčtoval v příslušných obdobích do účetní evidence společnosti a následně nezahrnul ani do podaných daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob, čímž došlo k neoprávněnému snížení základu této daně a následně k jejímu zkrácení. Pokud tedy obviněný s částí zaplacené kupní ceny bytů nakládal uvedeným způsobem, nemůže se ohledně této části kupní ceny jednat o jinou daň, než o daň z příjmů právnických osob.
Námitky obviněného ohledně druhu a zkrácení daně přitom do značné míry zpochybňují skutkový stav zjištěný soudy v původním řízení a jsou proto v řízení o dovolání bez významu, když dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným v původním řízení vázán, nemůže jej měnit a při posuzování správnosti právního posouzení skutku z něj musí vycházet. Proto Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám obviněného, že nemohlo dojít ke krácení daně, pokud by se jednalo o přeplatek kupní ceny, anebo že se nemohlo jednat o daň z příjmů právnických osob, protože částky převyšující kupní cenu bytů byly svědky v občanskoprávním řízení pokládány za provizi pro obviněného a nikoli za součást kupní ceny bytů, protože tyto námitky vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudy v původním řízení.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že měl být již soudem I. stupně zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., neboť trestnost činu podle jeho názoru zanikla v důsledku účinné lítosti podle §66 tr. zák. Tuto námitku lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §66 tr. zák. trestnost mj. také zkrácení daně poplatku a podobné dávky (§148 – v důsledku legislativní chyby není uvedeno „a podobné povinné platby“) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil, nebo
b) učiní o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno.
Ohledně případu zániku trestnosti podle písm. a), jehož použití se obviněný dovoláním domáhá, dospěly soudy obou stupňů v původním řízení k závěru, že jej nelze použít pro nedostatek dobrovolnosti v jednání obviněného.
Soud I. stupně přitom vycházel mj. ze zjištění, že Finanční úřad v N. zahájil kontrolu daně z příjmů právnických osob za r. 1998 dne 12. 8. 1999. V průběhu této kontroly byli jednotliví kupující vyslechnuti k otázce skutečně zaplacených cen při koupi bytových jednotek, přičemž někteří z nich byli vyslechnuti dne 15. 3. 2000 v přítomnosti obviněného jako zástupce společnosti Z., s. r. o. Soud I. stupně zdůraznil, že obviněný minimálně od 15. 3. 2000 věděl, co je předmětem šetření finančního úřadu. Dne 16. 8. 2000 pak finanční úřad vydal na základě provedené kontroly dodatečný platební výměr, odvolání společnosti Z., s. r. o., proti němu bylo dne 14. 6. 2001 zamítnuto a soudní řízení zamítnutím žaloby proti tomuto rozhodnutí skončilo 17. 12. 2004. Ještě před rozhodnutím o podaném odvolání finanční úřad vydal dne 2. 10. 2000 také rozhodnutí o přeplatku společnosti Z., s. r. o., na DPH, kterým tento přeplatek převedl na úhradu nedoplatku daně z příjmů právnických osob.
Soud I. stupně pak konstatoval, že obviněný, ač věděl čeho se týká šetření správce daně, nijak na to nereagoval a ani do vydání dodatečného platebního výměru dne 16. 8. 2000 (doručen 25. 8. 2000) či do rozhodnutí finančního úřadu o převedení přeplatku dne 2. 10. 2000 (doručeno 6. 10. 2000), neučinil jediný úkon směřující k napravení jeho jednání zkracujícího příjmy. Naopak, do dne vyhlášení rozsudku, že jeho veškeré úsilí směřovalo pouze k tomu, aby nemusel hradit nic nad rámec jím přiznané daňové povinnosti. Soud I. stupně nepřisvědčil ani tvrzení obviněného, že zkrácenou daň uhradit chtěl, ale nemohl tak učinit jen proto, že ji finanční úřad vymohl sám. Vycházel přitom ze skutečnosti, že obviněný důvod pro dodatečné vyměření vyšší daňové povinnosti popíral ve správním i soudním řízení.
Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že na věc obviněného nedopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. R 35/2001 (7 Tz 289/2000 z 11. 1. 2001), když toto řeší případ, kdy pachatel před zahájením trestního stíhání reagoval na zahájení šetření správce daně aktivním jednáním, a to podáním opravného daňového přiznání a vrácením dříve vylákaného nadměrného odpočtu.
Se závěry soudu I. stupně o nepoužitelnosti ustanovení §66 tr. zák. o účinné lítosti se ztotožnil i soud odvolací a také Nejvyšší soud je považuje za správné.
Na doplnění výše uvedené argumentace soudu I. stupně je nutné uvést, že obviněný nesplnil povinnost k úhradě nedoplatku předmětné daně na základě dodatečného platebního výměru ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení, tj. do 25. 9. 2000, ač byl poučen o tom, že podání odvolání nemá odkladný účinek. Navíc, jak zdůraznil již soud I. stupně, obviněný si byl již od 15. 3. 2000 plně vědom závad zjištěných správcem daně při daňové kontrole zahájené dne 12. 8. 1999, když tohoto dne byl také seznámen s výpověďmi svědků před finančním úřadem. Z úřední povinnosti a tedy bez jakékoliv aktivity obviněného vydal finanční úřad následně dne 2. 10. 2000 rozhodnutí o přeplatku (DPH) a současně o převodu jeho části na úhradu nedoplatku daně z příjmů právnických osob, přičemž ze zákona byl den úhrady nedoplatku den 12. 9. 2000. Toto rozhodnutí pak bylo obviněnému doručeno dne 6. 10. 2000 a až tímto dnem se tedy dozvěděl, že daňový dluh byl uhrazen. V žádném případě se tedy tak nestalo dobrovolným jednáním obviněného a námitky uvedené v tomto směru v dovolání jsou proto zjevně neopodstatněné.
Na základě uvedených důvodů bylo rozhodnuto o dovolání obviněného tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když námitky uplatněné v dovolání byly z podstatné části také opakováním obhajoby obviněného v průběhu celého trestního stíhání a soudy se touto obhajobou řádně zabývaly ve svých rozhodnutích.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš