ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1585.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1585/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. ledna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. L., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 12 To 109/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 202/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 2 T 202/2004, byl obviněný D. L. uznán vinným trestným činem znásilnění ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle §241 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se (stručně řečeno) dopustil tím, že „dne 29.7.2004 kolem 15.00 hod. ve V., na louce za V. ulicí v osobním motorovém vozidle zn. Škoda 105, přes slovní nesouhlas znemožnil I. K. opustit prostor vozidla jehož dveře bylo možno otevřít pouze z venku, poté ji povalil na sklopené sedadlo, za užití fyzické síly, kdy pravou rukou držel její ruce nad hlavou, levou rukou ji vyhrnul halenku a podprsenku, rozepnul a stáhl ji kalhoty a kalhotky na úroveň lýtek, roztahoval ji nohy, pokoušel se o spojení pohlavních orgánů v úmyslu vykonat na ni proti její vůli soulož, což se mu zejména vzhledem k nedostatečné erekci nepodařilo …“.
K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 12 To 109/2005, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a nově rozhodl o vině i trestu zcela shodně se zrušeným rozsudkem, když důvodem zrušení byla pouze náprava formulačních nepřesností právní věty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes vědomí, že se v řízení o dovolání nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění, z podstatné části obviněný založil své dovolání na tvrzení, že se trestného činu znásilnění nedopustil a soudy nevycházely důsledně ze zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Namítá, že jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, která je ale smyšlená. Popírá, že by k sexuálním aktivitám došlo přes odpor poškozené, její výpověď je nevěrohodná jak ohledně popisu skutku, tak i ohledně nemožnosti otevřít dveře vozidla, když tyto pouze neuměla otevřít. Protože k sexuálnímu kontaktu mezi nimi došlo po vzájemné dohodě a se souhlasem poškozené, která se nijak nebránila a spolupracovala, je toho názoru, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat daný trestný čin a skutek zjištěný soudem tak byl nesprávně právně kvalifikován jako pokus znásilnění, když o tento trestný čin vzhledem k shora uvedenému nešlo a mohlo by to být prokázáno i znaleckým posudkem o věrohodnosti poškozené, jak bylo navrhováno. I v případě, že by poškozená nemohla z auta vystoupit a on jí v tom bránil, mohlo být jeho jednání maximálně posouzeno jako omezování osobní svobody, když skutek popsaný v rozsudku nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění. Aby se jednalo o násilné donucení, muselo by být zjevné, že obviněný použil fyzickou sílu k eliminaci odporu poškozené za účelem dosažení soulože. Z výpovědi poškozené ale vyplývá, že ji ruce nad hlavou nedržel nijak pevně a kdyby chtěla tak by se vytrhla, ale protože věděla, že se z auta stejně nedostane, tak nic nedělala a fyzicky se bránit nešlo. Z výpovědi poškozené tak vyplynulo, že k souloži nedošlo ne proto, že se bránila, ale proto, že se obviněnému neztopořil penis. Obviněný proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a odvolacímu soudu přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.
Ve vlastnoručně obviněným napsaném podání pak tento rovněž uvedl, že poškozenou k ničemu nenutil ani nevyhrožoval a nepoužil násilí, když poškozená s ním byla z vlastní vůle, vášnivě se pomilovali a až když odjížděli z louky se ho zeptala, co má říct svému příteli. Pokus znásilnění, že si pak vymyslela, aby ji její přítel nevyhodil z baráku a za tuto lež a výmysl byl hanebným způsobem odsouzen na šest a půl roku. Žádá proto, aby byly provedeny psychotesty o pravdomluvnosti poškozené, které můžou prokázat jeho nevinu. Polemizuje pak s provedenými důkazy s tím, že poškozená se sama svlékla donaha a sedla si do auta z vlastní vůle. Sám, že neměl ani zapotřebí někoho znásilňovat, když má svoji přítelkyni, s kterou to může mít každý den. Žádá také o snížení trestu, protože za lži a výmysly dostal dost vysoký trest a nehodlá trpět za to, co neudělal.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že závěr o existenci zavinění je sice závěrem právním, ale vycházejícím ze zjištění skutkových okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se nelze domáhat s poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ale prioritně namítá, že soud nesprávně vyhodnotil shromážděné důkazy, resp. odmítl provést důkaz navržený obviněným a v důsledku toho neuvěřil jeho verzi, že k sexuálnímu kontaktu došlo po vzájemné dohodě a se souhlasem poškozené, a teprve následně vyvozuje, že nebyla prokázána subjektivní stránka daného trestného činu. Obviněný nenamítá ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými okolnostmi a právními závěry soudu. Za právně relevantní tak státní zástupce považuje pouze námitku obviněného, že jeho jednání mohlo být maximálně posouzeno jako omezování osobní svobody. Tuto jeho námitku ale považuje za nedůvodnou, když nenaplnění znaku násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. lze dovozovat pouze v případě, že odpor není vážně míněný nebo je jen předstíraný, resp. jestliže poškozená osoba zpočátku klade určitý odpor, ale později se souloží dobrovolně souhlasí. V dané věci ale skutková zjištění objasňují všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák., protože poškozená I. K. se nechovala způsobem, který by u obviněného mohl vyvolat dojem, že s ním chce dobrovolně vykonat pohlavní styk a naopak od počátku dávala najevo, že s tím nesouhlasí. Obviněný sice k překonání jejího odporu použil násilí menší intenzity, ale vzhledem k jejímu slovnímu nesouhlasu a dalším následujícím okolnostem, kdy jí znemožnil opustit vozidlo, povalil ji na sklopené sedadlo, držel jí ruce nad hlavou, obnažil ji a roztahoval jí nohy, musel jednoznačně registrovat, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nezabýval námitkami obviněného, kterými zpochybňoval správnost soudy zjištěného skutkového stavu s tím, že výpověď poškozené je nevěrohodná a k sexuálnímu kontaktu došlo i ze strany poškozené dobrovolně a z její vůle. To platí i ohledně námitky o neprokázání úmyslu spáchat daný trestný čin, protože neexistenci tohoto úmyslu obviněný také jednoznačně zakládá na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu, a to na tvrzení, že k sexuálnímu kontaktu došlo po vzájemné dohodě, se souhlasem poškozené, která se nijak nebránila a dokonce spolupracovala. Tuto svoji verzi skutkového děje by chtěl obviněný prokázat znaleckým posudkem o věrohodnosti poškozené.
Nejvyšší soud se proto zabýval pouze námitkou obviněného, že skutek popsaný v napadeném rozsudku nenaplňuje všechny znaky trestného činu znásilnění a mohlo by se jednat maximálně o omezování osobní svobody. Konkrétně obviněný spatřuje ve věci nenaplnění znaku spočívajícího v násilném donucení poškozené k souloži, když podle její výpovědi jí ruce nad hlavou nedržel nijak pevně a kdyby chtěla tak by se vytrhla, což ale neučinila, protože věděla, že se z auta stejně nedostane a fyzicky se bránit nešlo. K souloži tak nedošlo proto, že by se poškozená bránila, ale proto, že se mu neztopořil penis. S touto námitkou obviněného o neexistenci násilného donucení se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
Předně poškozená obviněnému slovně jednoznačně vyjádřila svůj nesouhlas s pohlavním stykem a tak obviněný k dosažení tohoto svého cíle jednal tak, že za použití fyzické síly, poté co poškozenou povalil na sklopené sedadlo, jí držel pravou rukou její ruce nad hlavou, vyhrnul jí halenku i podprsenku, rozepnul a stáhnul jí kalhoty i kalhotky na úroveň lýtek, roztahoval jí nohy a pokoušel se o spojení pohlavních orgánů. Je tedy zřejmé, že obviněný použil fyzické síly, aby překonal, resp. zamezil vážně míněnému odporu poškozené, a mohl tak proti její vůli na ní vykonat soulož. Přes menší intenzitu násilí ze strany poškozeného a také fyzického odporu ze strany poškozené, jí obviněný tímto jednáním násilím donutil k souloži ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, a obviněný to také sám uvádí v dovolání, že poškozená nekladla intenzivnější fyzický odpor pouze proto, že by se stejně z auta nedostala a fyzicky bránit se ani nešlo. O donucení jiného k souloži jde totiž i tehdy, kdy vážně míněný odpor je vzhledem k fyzické převaze a násilí pachatele shledán poškozenou osobou jako zřejmě beznadějný, tj. kdy poškozená osoba zjistí, že není schopna se násilnému jednání pachatele ubránit a zamezit tak vykonání soulože. O donucení k souloži by se nejednalo pouze v případě, že by odpor poškozené nebyl vážně míněný anebo byl pouze předstíraný, ale o takovýto případ v této věci nejde, když poškozená jednoznačně se souloží nesouhlasila a dala to najevo jak slovně, tak i fyzickým odporem, byť menší intenzity. Z hlediska trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. přitom intenzita odporu poškozené ani není podstatná, i když má význam zejména z hlediska posouzení otázky dobrovolnosti pohlavního styku, tj. zda se jedná o donucení k souloži. Rozhodující je jednání pachatele, které tak jako v tomto případě, musí spočívat v donucení jiného k souloži násilím. Není proto podstatné, jak obviněný namítá v dovolání, že k souloži nedošlo ne proto, že by se poškozená bránila, ale proto, že se mu neztopořil penis. Konečně nelze přehlédnout, jak také uvedl soud I. stupně v odůvodnění rozsudku, že poškozená se nijak nebránila i proto, že jí obviněný říkal, že když se nebude bránit, tak se jí nic nestane. Tím dal obviněný poškozené jednoznačně najevo, že v případě jejího fyzického odporu vůči ní použije ještě intenzivnějšího násilí k dosažení svého cíle. Právní posouzení skutku jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., proto shledal Nejvyšší soud správným a posouzení jednání obviněného pouze jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu.
Na základě uvedených důvodů, když také dovolání obviněného bylo založeno z podstatné části na námitkách skutkové povahy, které uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit nemohou, bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš