ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1638.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1638/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. února 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného E. V. K., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 2 To 61/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 41 T 12/2003, byl obviněný E. V. K. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 2 výroku o vině) a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (bod 3 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Rozsudkem bylo dále odsuzujícími výroky rozhodnuto ohledně spoluobviněného T. V. a V. P. a zprošťujícími výroky ohledně obviněného E. V. K. a spoluobviněného J. Z., T. V., Z. K. a V. P., podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému E. V. K. a spoluobviněnému T. V. uložena solidární povinnost k náhradě škody ve výši 467.985,- Kč vůči poškozenému M. P., který byl podle §229 odst. 1 tr. ř. (správně §229 odst. 2 tr. ř.) odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných E. V. K., T. V. a V. P. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 2 To 61/2005, mj. tak, že odvolání obviněného E. V. K. zamítl podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutků popsaných pod body 1 a 2 rozsudku nalézacího soudu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že od počátku trestního stíhání popírá jednání, za něž byl odsouzen, a že podle jeho názoru jak v přípravném řízení, tak i během řízení před soudem došlo k závažnému porušení zásady vyhledávací zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a to tím, že byly jednostranně vyhledávány důkazy, které měly svědčit o jeho vině, a nebyly dostatečně zjišťovány a zohledňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch; z těchto důvodů obviněný namítá nesprávné skutkové závěry ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se domnívá, že skutky popsané pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně právně kvalifikovány jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zák. a trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a že soud měl na základě provedených důkazů rozhodnout podle §167 odst. 1 tr. zák.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky dovolatele, podle nichž se souzených skutků nedopustil a kterými vytýká porušení ust. §2 odst. 5 tr. ř., směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, přičemž z těchto obecných a nekonkrétních námitek nevyplývá ani existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Pod uvedený dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit toliko námitku, podle které měly být skutky popsané pod body 1/ a 2/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně právně posouzeny jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Tato námitka je ovšem zjevně nedůvodná, neboť trestní odpovědnost podle §167 odst. 1 tr. zák. přichází v úvahu v případě, kdy pachatel nepřekazí spáchání trestného činu jinou osobou, přičemž sám se na tomto trestném činu jako spolupachatel ani jako účastník nepodílí. V předmětné trestní věci však z tzv. skutkových vět jednoznačně vyplývá, že obviněný se souzených trestných činů dopouštěl jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž sám svým jednáním naplnil prakticky všechny znaky skutkových podstat trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Státní zástupce dále konstatoval, že dovolání neobsahuje žádné konkrétní námitky týkající se nesouladu obsahu tzv. skutkových vět a zákonných znaků trestných činů podle §234 odst. 1, 2 písm. b) a §238 odst. 1, 3 tr. zák.; stejně tak dovolatel nic konkrétního nenamítá proti aplikaci ust. §41 odst. 1 tr. zák.
Protože podle státního zástupce dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že popírá jednání, za něž byl odsouzen, tj. že se tohoto jednání nedopustil, a že jak v přípravném řízení, tak i během řízení před soudem došlo k závažnému porušení zásady vyhledávací zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tím, že byly jednostranně vyhledávány důkazy, které měly svědčit o jeho vině, a nebyly dostatečně zjišťovány a zohledňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Těmito námitkami totiž obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů těmito orgány a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Jak již bylo uvedeno, takovéto námitky skutkové povahy směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
Podle dovolacího soudu je možné jako hmotně právní námitku odpovídající důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudit toliko obecné tvrzení obviněného, že skutky popsané pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně právně kvalifikovány jako trestné činy loupeže a porušování domovní svobody a že tyto skutky měly být posouzeny podle §167 odst. 1 tr. zák., tedy jako trestné činy nepřekažení trestného činu.
V souvislosti s touto námitkou dovolací soud považuje za vhodné uvést následující. Přestože skutková podstata každého trestného činu obsahuje jak formální znaky trestného činu, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, tak znak materiální, tj. nebezpečnost činu pro společnost, obviněný v dovolání žádným způsobem nekonkretizuje, který z těchto znaků a proč soudy zjištěné jednání nenaplňuje, a to ani ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod 2 výroku o vině téhož rozhodnutí), ani ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (body 1 a 2 výroku o vině tamtéž), a naopak proč jsou podle jeho názoru u obou skutků naplněny znaky toliko trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Protože obviněný svoji hmotně právní námitku uplatnil ve zcela obecné poloze, není úkolem dovolacího soudu, aby na základě takto formulované námitky podrobně rozebíral a odůvodňoval naplnění všech jednotlivých výše uvedených znaků skutkových podstat trestných činů podle §234 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) a §238 odst. 1, 3 tr. zák. Obecně tedy Nejvyšší soud konstatuje, že s námitkou obviněného se neztotožnil, protože skutek popsaný pod bodem 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplňuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů podle §234 odst. 1 a §238 odst. 1, 3 tr. zák. a skutek popsaný pod bodem 2 výroku o vině téhož meritorního rozhodnutí naplňuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů podle §234 odst. 1, 2 písm. b) a §238 odst. 1, 3 tr. zák., a to v případě obou skutků jak po stránce formální, tak i materiální, přičemž postačí odkázat na podrobné odůvodnění provedené již soudem prvního stupně.
Závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl v bodě 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně obviněný uznán vinným, jednoznačně vyplývá z jeho jednání zjištěného v průběhu dokazování. Toto jednání v bodě 1 spočívalo v tom, (stručně uvedeno), že společně se spoluobviněným T. V. a dále s M. M. a dalším nezjištěným spolupachatelem, po vzájemné dohodě vnikli do domu poškozené M. P., kterou obviněný E. V. K. s M. M. povalili na zem a svázali lepící páskou na rukou a nohou, M. M. na ni mířil pistolí, kopal do ní a tloukl jí pěstmi, zatímco T. V. prohledal dům poškozené a vedlejší dům jejího syna M. P., přičemž odcizili v rozsudku uvedené věci a finanční hotovost 467.985,- Kč a takto získané peníze si rozdělili.
V bodě 2 pak obviněný E. V. K. společně se spoluobviněným T. V. a V. P. a dále s M. M. a dalšími nejméně dvěma spolupachateli, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úloh, zatím co V. P. a T. V. hlídali před domem, obviněný E. V. K., M. M. a další dva nezjištění spolupachatelé, poté co poškozený J. Š. na zazvonění otevřel, vnikli do domu, poškozeného i jeho manželku A. Š. ohrožovali pistolí, svázali jim lepící páskou ruce a nohy, tloukli poškozeného J. Š. obuškem do zad a kopali a tloukli jeho manželku po celém těle tak, že jí způsobili řadu zranění, zejména pak zlomeninu 9. žebra vpravo a zlomeninu obou ramének stydké kosti vlevo, a poté co poškozenou údery obuškem a kopy donutili aby řekla kde má peníze a zlato, odcizili z domu různé věci v rozsudku uvedené v celkové hodnotě 498.330,- Kč.
Na základě takto soudem prvního stupně zjištěného a odvolacím soudem potvrzeného skutkového stavu, shledal Nejvyšší soud právní posouzení jednání obviněného E. V. K. v namítaných bodech 1 a 2 rozsudku, jako zcela odpovídající zákonu.
Protože posuzovanými skutky obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, nemohly být tyto právně kvalifikovány jako trestné činy nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení se nepřekažení trestného činu dopustí ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, že „jiný“ připravuje nebo páchá některý ze zde taxativně vyjmenovaných trestných činů, mj. i trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., a spáchání nebo dokončení takového činu nepřekazí, z čehož nepochybně vyplývá skutečnost, na kterou již upozornil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce, a to, že pachatelem trestného činu nepřekažení nemůže být osoba, která je spolupachatelem trestného činu, jako tomu bylo v posuzovaném případě, účastníkem na trestném činu, anebo která trestný čin připravuje. I z tohoto důvodu nemůže být jednání obviněného právně kvalifikováno podle §167 odst. 1 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného popsané jak pod bodem 1, tak pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že obviněný i přes podrobné a precizní odůvodnění zejména rozhodnutí soudu prvního stupně nadále setrvává na svém právním názoru o nenaplnění zákonných znaků předmětných trestných činů.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš