ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.190.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 190/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 412/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 180/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 412/2005.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 1 T 180/2004, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. posoudil Okresní soud Brno-venkov skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. K. dne 27. 2. 2004 kolem 9:00 hodin na místní komunikaci v obci B., okr. B.-v., řídil osobní automobil zn. Škoda Felicia, při objíždění vozidla stojícího při pravé straně vozovky, jejíž povrch byl pokryt zmrzlým sněhem a při jejíž levé straně ve směru jízdy obviněného šli za sebou chodci Z. V. a Z. Č., došlo při pomalé jízdě k lehkému střetu levého boku vozidla, řízeného obviněným, s pravým bokem chodce Z. V., který v důsledku střetu upadl na vozovku a utrpěl zlomeninu vnějšího a vnitřního kotníku a zlomeninu dolního konce holenní kosti levé nohy s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahujícím 42 dnů.
Z podnětu odvolání obviněného J. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 412/2005, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a postoupil věc Obecnímu úřadu v Blučině, neboť nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Krajský soud v Brně odůvodnil toto rozhodnutí tím, že zranění poškozeného Z. V. nelze považovat za těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zrušení rozsudku a o postoupení věci napadla s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Namítla, že nebyly splněny podmínky pro postoupení věci a že napadené usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkla, že Krajský soud v Brně nesprávně posoudil zranění poškozeného Z. V., které nepovažoval za těžkou újmu na zdraví, a uvedla, že zranění poškozeného vykazuje znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Dovoláním, podaným výslovně v neprospěch obviněného, se nejvyšší státní zástupkyně domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí mimo jiné těžkou újmu na zdraví.
Podle §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto podmínek je podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
Soudní praxe se ustálila na tom, že pokud je posuzovaná porucha zdraví charakterizována délkou léčení, případně délkou pracovní neschopnosti poškozeného, považuje se za „delší dobu“ ve smyslu §89 odst. 1 písm. ch) tr. zák. doba nejméně šesti týdnů. Po celou tuto dobu však musí u poškozeného jít o takovou změnu zdravotního stavu, která odpovídá pojmu „vážná porucha zdraví“ nebo pojmu „vážné onemocnění“.
Pojem „vážná porucha zdraví“ je pojmem, který vyjadřuje zákonný znak těžké újmy na zdraví. Otázka, zda určité zranění je či není vážnou poruchou zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., je právní otázkou a její posouzení tedy přísluší výhradně soudu. To znamená, že tuto otázku nemůže řešit např. znalec z oboru zdravotnictví. Znalci přísluší stanovit diagnózu, tedy určit, o jaké zranění se jedná, popsat toto zranění z toho hlediska, na jaké části těla poškozeného se nachází, jaký je jeho rozsah, v jakých změnách na těle poškozeného spočívá a jaké jsou jeho příznaky, zaujmout stanovisko ke způsobu či mechanismu vzniku zranění a vyjádřit se ke způsobu, délce a průběhu léčení poškozeného, k případným následkům přetrvávajícím po skončení léčby apod. Potud se znalec vyjadřuje ke skutkovým okolnostem týkajícím se posuzovaného zranění. Úkolem soudu pak je porovnat skutková zjištění ohledně zranění poškozeného, učiněná na podkladě znaleckého posudku, se zákonnými znaky těžké újmy na zdraví, posoudit, zda jsou tato zjištění podřaditelná pod ustanovení §89 odst. 7 tr. zák., a v tomto rámci také zvážit, zda naplňují ten zákonný znak těžké újmy na zdraví, který spočívá v tom, že musí jít o „vážnou poruchu zdraví“. Znalci nepřísluší řešit otázku, zda posuzované zranění je či není vážnou poruchou zdraví, a pokud se v tomto ohledu nějak vyjádří, není tím soud vázán při úsudku, zda jde o těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. Soud může naznačené vyjádření znalce hodnotit jen jako medicínskou charakteristiku zranění, nikoli však jako charakteristiku totožnou s jeho právní kvalifikací.
Těmito zásadami se Krajský soud v Brně v napadeném usnesení neřídil a právní závěr, že zranění poškozeného postrádá ten ze znaků těžké újmy na zdraví, který spočívá v tom, že musí jít o vážnou poruchu na zdraví, učinil bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění jen na podkladě mechanického odkazu na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalce uvedl, že zranění poškozeného nepovažuje za vážnou poruchu zdraví. Znalci nepříslušelo, aby se ke zranění poškozeného takto vyjadřoval, a pokud tak přesto učinil, bylo povinností Krajského soudu v Brně samostatně posoudit, zda ta skutková zjištění, která o povaze, rozsahu a intenzitě zranění jinak ze znaleckého posudku vyplývala, naplňují zákonné znaky těžké újmy na zdraví včetně znaku spočívajícího v tom, že musí jít o vážnou poruchu zdraví. Krajský soud v Brně měl mít na paměti, že pokud se znalec vyjádřil tak, že nepovažuje zranění poškozeného za vážnou poruchu zdraví, mělo toto vyjádření nanejvýš medicínský a nikoli právní význam. Z vyjádření znalce ostatně ani není zřejmé, z jakých hledisek při svém závěru vycházel. Lze uvažovat např. o tom, že pokud by se za kritérium závažnosti vzalo, nakolik zranění ohrožovalo život poškozeného, je namístě závěr, že nijak a že z tohoto hlediska nebylo vážné. Ovšem posouzení určitého zranění jako vážné poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. není podmíněno tím, že by muselo jít o zranění ohrožující život poškozeného. Pod pojem vážná porucha zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. spadají i zranění, která sice neohrožují poškozeného na životě, ale představují v jeho zdravotním stavu výrazné zhoršení oproti stavu před zraněním, resp. oproti stavu charakterizovanému jako zdraví. V každém konkrétním případě je nutné, aby soud zhodnotil míru odchylky, která tu je mezi zdravotním stavem poškozeného vyplývajícím z jeho zranění na straně jedné a jeho zdravotním stavem před zraněním na straně druhé. Je-li tato odchylka skutečně výrazná, pak je namístě považovat zranění za vážnou poruchu zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák.
Z hlediska vztahu napadeného usnesení a dovolání je spornou právní otázkou, zda je těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a v návaznosti na to i podle §224 odst. 1 tr. zák. zranění levé nohy poškozeného Z. V. spočívající ve zlomenině vnějšího a vnitřního kotníku a ve zlomenině dolního konce holenní kosti.
Toto zranění postihlo poškozeného na takové části těla, která má podstatný význam především pro jeho chůzi jako jeden ze základních životních úkonů. Jednalo se tedy o zlomeninu velmi důležitých kostí. Zvláště zranění kotníku bylo rozsáhlé a pro poškozeného značně omezující, a to nejen v chůzi, ale např. i v provádění úkonů osobní hygieny. Nejde jen o to, že poškozený byl od 27. 2. 2004 do 19. 3. 2004 hospitalizován a že měl v době od 27. 2. 2004 do 22. 4. 2004 přiloženu sádrovou fixaci, ale i o to, že v důsledku dislokace hlezenního kloubu bylo nutné provést osteosyntézu jeho zlomeniny s použitím kovového materiálu. Navíc obtíže poškozeného nepominuly tím, že mu byla sňata sádrová fixace, neboť ve své svědecké výpovědi přednesené v hlavním líčení, které se konalo více než jeden a čtvrt roku po vzniku zranění, si stěžoval na přetrvávající bolesti.
Uváží-li se povaha a rozsah posuzovaného zranění a jeho význam i důsledky pro zdravotní stav poškozeného, vezme-li se v úvahu, s jakou intenzitou toto zranění zasáhlo do zdravotního stavu poškozeného, a přihlédne-li se k tomu, s použitím jakých prostředků musel být poškozený léčen a že jeho obtíže přetrvávaly i dlouho po ukončení léčby, pak je zřejmé, že jeho zranění mělo charakter vážné poruchy zdraví ve smyslu znaku těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák., a to přinejmenším po celou dobu téměř osmi týdnů, po kterou obviněný měl přiloženu sádrovou fixaci. Tato doba odpovídá delší době ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Proto je plně podložený závěr, že zranění poškozeného Z. V. bylo těžkou újmou na zdraví, jak k tomuto závěru dospěl Okresní soud Brno-venkov. Tento závěr odpovídá i ustálené soudní praxi. Např. již z rozhodnutí publikovaného pod č. 5/1962 Sb. rozh. tr. vyplývá, že těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je zlomenina nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo sedm týdnů a která měla za následek, že poškozený, i když pracoval, stále pociťoval bolesti v noze znemožňující mu řádnou chůzi.
Krajský soud v Brně pochybil, pokud zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov z důvodu, že zranění poškozeného není těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň je rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch obviněného, zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně tedy znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov a bude se řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že na napadené usnesení Krajského soudu v Brně obsahově nenavazovala žádná další rozhodnutí, která by bylo nutné zrušit podle §265k odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec