ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.29.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 1. 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 3 To 352/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 68/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 72 T 68/2001, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej obviněný dopustil tím, že společně se spoluobviněným Z. S. dne 5. 1. 2000 kolem 15:30 hodin v O.-K. na ulici S. s dosud neustanovenými rusky hovořícími pachateli vyhrožovali poškozenému M. S. v jeho přechodném bydlišti těžkou újmou na zdraví a majetku, pokud jim neodevzdá klíče od tohoto bytu a byt neopustí, přitom jeden z Rusů ho udeřil nejméně jednou pěstí do obličeje a další z Rusů ho držel zezadu za ruce a bránili poškozenému opustit byt, takže poškozený jim ze strachu klíče od bytu vydal.
Obviněnému Ing. J. F. byl tímto rozsudkem uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 3 To 352/2005, odmítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů objasňovaly a poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v jeho neprospěch a při svém rozhodování neuvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle názoru obviněného nejsou závěry soudů o jeho vině dostatečně podloženy výsledky dokazování. Je přesvědčen, že soudy při hodnocení důkazů vycházely pouze z výpovědi poškozeného M. S., aniž by se zabývaly jeho obhajobou a obhajobou spoluobviněného Z. S.
V další části dovolání vyslovuje obviněný názor, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., neboť z jeho strany nešlo o úmyslně použité násilí či pohrůžku násilí s účelem někoho nutit, aby něco konal. Podle obviněného nebyli rusky mluvící spolupachatelé ztotožněni a nelze mít ani za prokázáno, že poškozenému vyhrožovali těžkou újmou na zdraví a majetku. Podle přesvědčení obviněného z toho, že poškozenému pouze řekl, ať mu dá klíče od bytu, nelze dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., neboť ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. nedosahuje takové jednání potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Dále namítl, že skutková zjištění nejsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rozvedena a konkretizována a následně logicky a přesvědčivě zdůvodněna. Podle dovolatele jsou skutková zjištění soudu prvního stupně s odůvodněním rozsudku v rozporu a nelze z nich usuzovat na naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Odvolacímu soudu obviněný v této souvislosti vytýká, že zmíněné nedostatky neodstranil a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil a rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popř. aby věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že ze zákonných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Ztotožnila se se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci hodnocení jeho obhajoby při přezkumu jeho řádného opravného prostředku. Námitku obviněného, že popis skutku v rozhodnutí soudů obou stupňů nekoresponduje s provedenými důkazy, označila za nedůvodnou, neboť podle jejího názoru jsou v popisu skutku uvedeny všechny rozhodné skutečnosti nasvědčující použité právní kvalifikaci. S ohledem na obsah spisového materiálu nejsou podle ní výsledná skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání Ing. J. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými napadal údajná pochybení soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů. Podle přesvědčení obviněného při něm soudy postupovaly jednostranně, braly v potaz pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch a při svém rozhodování neuvážily všechny okolnosti případu, zejména ty, které podle jeho názoru potvrzovaly jeho obhajobu. Navíc podle obviněného nedůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování.
Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel. Obviněný se totiž jejich prostřednictvím domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, které by teprve posléze měly vyústit i v jiné právní posouzení jeho jednání. Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitku, kterou obviněný brojil proti tomu, že z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle jeho názoru nelze dovodit, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zejména pro údajnou absenci úmyslu obviněného spáchat uvedený trestný čin, resp. nedostatečný stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud však shledal tyto námitky dovolatele zjevně neopodstatněnými a to z následujících důvodů.
Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného konstatoval, že otázkou, zda zjištěné jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., se okresní i krajský soud zabývaly a dospěly při jejím řešení ke správnému závěru.
Znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. naplnil obviněný podle jejich závěrů tím, že jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami.
S výhradami dovolatele se Nejvyšší soud ztotožnil pouze potud, že ty části odůvodnění rozsudku okresního soudu i usnesení krajského soudu, věnované právnímu posouzení jednání obviněného jsou velmi lapidární a v zájmu větší přesvědčivosti rozhodnutí by bylo nesporně vhodné tyto pasáže rozvést. Nicméně Nejvyšší soud přes konstatování tohoto nedostatku odůvodnění obou rozhodnutí nedospěl k závěru, že by v jeho důsledku byla tato rozhodnutí nepřezkoumatelná, resp. že by to vedlo k pochybnostem o správnosti právního posouzení zjištěného skutku. Nejvyšší soud se naopak v tomto směru ztotožnil se stanoviskem nejvyšší státní zástupkyně, že naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je jasně vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku okresního soudu.
Obviněný byl tímto rozsudkem uznán vinným, že „společně se spoluobviněným Z. S. dne 5.1.2000 kolem 15.30 hodin v O.-K. na ulici S. s dosud neustanovenými rusky hovořícími pachateli vyhrožovali poškozenému M. S.i v jeho přechodném bydlišti těžkou újmou na zdraví a majetku, pokud jim neodevzdá klíče od tohoto bytu a byt neopustí, přitom ho jeden z Rusů udeřil nejméně jednou pěstí do obličeje a další z Rusů ho držel zezadu za ruce a bránili poškozenému opustit byt, takže poškozený jim ze strachu klíče od bytu vydal“.
Nejvyšší soud považuje za potřebné vzhledem k námitce obviněného o údajné absenci jeho úmyslu dopustit se trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. poukázat na fakt, že ze skutkových závěru okresního soudu (s nimiž se krajský soud beze zbytku ztotožnil) zcela jednoznačně plyne, že šlo o společné jednání obviněného Ing. J. F., spoluobviněného Z. S. a dalších dvou rusky mluvících spolupachatelů (viz „… společně … vyhrožovali, … pokud jim neodevzdá …, přitom jeden z Rusů …, … poškozený jim klíče vydal“). Nic na tom proto nemění fakt, že samotný dovolatel se na násilném jednání vůči poškozenému osobně nepodílel. Je však zřejmé, že násilí vyvinuté vůči poškozenému dvěma dosud neztotožněnými rusky mluvícími osobami mělo dodat váhu výhrůžkám a požadavkům, které obvinění Ing. J. F. a Z. S. současně pronášeli. Podle právní nauky a respektované judikatury (viz např. č. 36/1973, č. 18/1994 Sb. rozh. trest.) nemusí každý ze spolupachatelů naplnit osobně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, postačuje, pokud každý z nich veden společným úmyslem naplňuje některý z nich, resp. pokud jednání každého z nich je článkem řetězu, jehož jednotlivé články směřují k vykonání činu.
To, že v posuzovaném případě útoku proti poškozenému M. S. šlo ze strany obviněných F., S. a další dvou nezjištěných mužů o společné jednání, plyne jak ze znění skutkové věty rozsudku, tak i z navazujících skutkových zjištění obsažených v jeho odůvodnění. Podle nich obviněný S., poté co poškozený S. nehodlal uposlechnout jeho výzvy k odevzdání klíčů a okamžitému vystěhování z bytu, telefonicky přivolal na místo obviněného Ing. J. F. a další dva rusky mluvící muže, kteří vzápětí začali poškozeného za použití výhrůžek, úderů do obličeje a držení nutit k tomu, aby výzvy obviněného S. ihned uposlechl. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatele, že není dáno jeho úmyslné zavinění ve vztahu k tomuto skutku (resp. ke spáchání trestného činu vydírání, jak to formuloval v dovolání), když ze zjištění soudů plyne, že obviněný Ing. F. a další dva muži byli obviněným S. do bytu přivolání právě za tímto účelem. Naplnění znaku se dvěma osobami podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. přitom nebránil fakt, že dva ze tří spolupachatelů obviněného nebyli dosud ztotožněni, podstatné je, že účast těchto osob na společném jednání byla prokázána.
Obdobně je tomu s námitkou, že zjištěné jednání obviněného Ing. J. F. nevykazuje znaky odpovídajícího stupně nebezpečnosti pro společnost.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
I když detailnější rozbor skutečností relevantních pro posouzení shora uvedených zákonných podmínek v příslušných pasážích rozhodnutí okresního i krajského soudu chybí, Nejvyšší soud má za to, že jejich splnění je natolik zřejmé z průvodních okolností činu, uvedených ve výroku rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění, že tento nedostatek nezpochybňuje správnost právního posouzení zjištěného skutku. Z těchto zjištění je zřejmé, že jednání obviněného a jeho spolupachatelů představovalo velmi hrubý nátlak na vůli poškozeného a působilo skutečně odstrašujícím způsobem, což lze dokumentovat nejen okamžitou změnou názoru poškozeného, ale i urychleným odchodem z bytu dalšího zájemce – svědka M. B. Ten uvedl, že byt opustil, neboť dostal z „Rusů“ strach. Vysoký stupeň nebezpečnosti plyne i z faktu, že násilí a výhrůžky měly sloužit k okamžité realizaci protiprávního postupu obviněného Z. S. bez jakékoli snahy vyřešit záležitost korektním jednáním ke spokojenosti obou stran. Naplnění materiální podmínky §88 odst. 1 tr. zák. nutno spatřovat právě v tom, že k donucení obviněného bylo využito toho, že byl atakován současně slovně a fyzicky větším počtem osob, které projevily značnou rozhodnost ihned realizovat přednesené výhrůžky v případě, že by se poškozený nátlaku nechtěl podvolit. O intenzitě nátlaku svědčí i fakt, že útočníci neváhali realizovat jej za přítomnosti dalších nezúčastěných osob, přičemž použité násilí zanechalo v obličeji poškozeného zjevné stopy (otoky a modřiny), přinutilo jej vyhledat lékařské ošetření a vedlo k pětidenní pracovní neschopnosti (viz výpověď svědka M. B., resp. lékařská zpráva o zranění poškozeného).
Bylo tedy možno spolehlivě uzavřít, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů dávají dostatečný podklad pro právní posouzení jednání obviněného Ing. J. F. jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného Ing. J. F. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr