ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.340.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 340/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2006 o dovolání obviněného J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 4 To 358/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 231/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 4 T 231/2004, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci.
O odvolání obviněného, které směřovalo proti výroku o vině i proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 4 To 358/2005. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s ostrahou, a jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku, které spatřoval jednak v tom, že poškozený nebyl osobou svěřenou mu do péče, a jednak v tom, že poškozený jím nebyl týrán. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a že podle tohoto ustanovení mu měl být uložen mírnější trest. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Teplicích, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, spočíval v tom, že obviněný J. Z. v období nejméně od září 2002 do 12. 9. 2004 v místě svého bydliště v T., B., fyzicky i psychicky týral syna své družky nezletilého B. Ž. tím způsobem, že ho surově byl pěstmi po celém těle, kopal do něj, bil ho vařečkou a koženým páskem a hrubě mu nadával, což vyvrcholilo dne 12. 9. 2004 v 02:00 hod., když nezletilého opět fyzicky napadl, dal mu pěstí do obličeje, mířil na něho plynovou pistolí, vyhrožoval mu, že ho zabije, kopal do něho, bil ho pendrekem a vařečkou, čímž nezletilý utrpěl četné pohmožděniny po celém těle, pro které byl hospitalizován na dětském chirurgickém oddělení Nemocnice s poliklinikou v T. od 12. 9. 2004 do 16. 9. 2004.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Čin se posoudí podle §215 odst. 2 písm. a) tr. zák. mimo jiné tehdy, spáchá-li ho pachatel zvlášť surovým způsobem, a podle §215 odst. 2 písm. b) tr. zák., pokračuje-li pachatel v páchání takového činu po delší dobu.
Pro naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby, jak jsou vymezeny v ustanovení §215 odst. 1 tr. zák., není třeba, aby tu byl nějaký zvláštní či výslovný akt, jímž je osoba svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a jinou osobou, který je citovaným ustanovením vymezen jako péče nebo výchova, může vzniknout i fakticky, tj. neformálně na konkludentním základě. To je zřejmé ze samotného znění ustanovení §215 odst. 1 tr. zák., které je vyjádřeno dikcí „… osobu, která je v … péči nebo výchově“, aniž by byl stav péče nebo výchovy jakkoli dále specifikován co do způsobu svého vzniku. V posuzovaném případě vznikl vztah mezi obviněným a poškozeným podle zjištění soudů tak, že obviněný umožnil své družce a jejímu synu, tj. poškozenému, aby s ním bydleli v jeho bytě. Tak se vyvinulo společné soužití obviněného, jeho družky a jejího syna, tj. poškozeného; k tomu přistoupilo i narození společného dítěte obviněného a jeho družky. Toto soužití bylo z hlediska své povahy srovnatelné s rodinným soužitím, což se projevovalo nejen tím, že obviněný poškozenému umožnil bydlení ve svém bytě, ale i tím, že se podílel na úhradě nákladů spojených s jeho hmotnými potřebami, zájmy a školní docházkou a že vůči němu uplatňoval vliv k usměrňování jeho chování, tj. v podstatě výchovný vliv. Skutečný vztah mezi obviněným a poškozeným tudíž byl takový, že poškozený byl v péči obviněného, jak to Okresní soud v Teplicích vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině. Pokud obviněný v dovolání zdůrazňoval svůj podíl a své náklady v souvislosti se zajišťováním potřeb poškozeného, není to nijak v rozporu s právním posouzením zjištěného skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby a naopak to plně podporuje závěr soudů, že poškozený byl v jeho péči, byť jen fakticky a bez nějakého zvláštního či výslovného právního titulu.
Týráním ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. se rozumí zlé nakládání pachatele s osobou, která je v jeho péči, přičemž toto jednání se musí vyznačovat vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a také určitou trvalostí. Přitom nemusí jít jen o fyzické týrání, ale i o psychické útrapy. Z hlediska osoby vystavené takovému jednání se toto jednání musí jevit jako výrazné příkoří. Všechna tato kritéria posuzované jednání obviněného naplňovalo. Podle zjištění soudů, jak jsou podrobně rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Teplicích, šlo o bití, a to nejen pěstmi, ale i za použití různých předmětů (pásek, vařečka), také o kopání a hrubé nadávky. Poslední akt se odehrál v noci a byl vystupňován jak mírou fyzického napadení s použitím pendreku, tak mírou psychického působení na poškozeného výhrůžkou zabití s namířenou pistolí. Zlému nakládání byl poškozený vystaven nejméně od doby, kdy začal chodit do školy, kde si stěžoval spolužákům a kde i na třídní učitelku působil tak, že to u ní vyvolalo podezření z nepřiměřeného fyzického trestání, které pak bylo potvrzeno vyšetřením poškozeného v pedagogicko – psychologické poradně, ke kterému dala třídní učitelka podnět. Bez významu není ani zjištění, že poškozený si své matce často stěžoval na to, že se mu nelíbí, jak s ním obviněný mluví a jedná. Vezme-li se v úvahu celý souhrn dílčích zjištění ohledně jednání obviněného ve vztahu k poškozenému, je namístě závěr, že šlo o týrání. Rozhodně nelze akceptovat námitky obviněného v tom smyslu, že z jeho strany šlo jen o přísnou výchovu poškozeného. Jednání obviněného se vyznačovalo takovým stupněm hrubosti a bezcitnosti a jeho jednotlivé dílčí akty dosáhly takové četnosti, že tím byly daleko překročeny meze pouhé výchovy, byť přísné, a že nešlo jen o ojedinělé či nahodilé překročení těchto mezí.
Je tedy jasné, že poškozený byl osobou v péči obviněného a že ze strany obviněného šlo o týrání poškozeného. Námitky obviněného, tak jak byly v dovolání v obou těchto směrech uplatněny, evidentně nemohou obstát.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec