ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.354.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 354/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 3. 2006 o dovolání obviněného I. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 To 292/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 107/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 6 T 107/2002, byli obvinění I. D., P. G., E. K. a V. S. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě zjištění, že počátkem srpna 2001 převzal obviněný I. D. od Ing. P. W. osobní motorové vozidlo zn. Dodge Intrepid 3.3 včetně dokladů k vozidlu, jehož skutečnou majitelkou byla V. L., která uvedené vozidlo předala dne 25. 7. 2001 do autobazaru D., s. r. o., v B., O., podvodně zřízeného Ing. P. W., následně dne 5. 8. 2001 obviněný I. D. navštívil obviněného V. S. v Š. S., S. r., požádal ho o zprostředkování prodeje vozidla, za tímto účelem mu předal padělanou notářsky ověřenou plnou moc, kterou pro tento účel sepsal a v níž uvedl, že majitelka vozidla V. L. zplnomocňuje V. S. k prodeji vozidla, slíbil mu za uskutečnění prodeje částku 5.000,- Kč, odvezl ho do H. za obviněnými E. K. a P. G. a poté dle instrukcí obviněného I. D. nabízeli obvinění V. S., E. K. a P. G. ve dnech 5. 8. a 6. 8. 2001 vozidlo k prodeji nejprve v autobazaru A. A. M. v B., O., a když neuspěli, v obci M. M. J. a dále v H. u benzínové čerpací stanice A. P. P. nejprve za částku 100.000,- Kč, později i za nižší cenu, nabízeli originální doklady k vozidlu a používali uvedenou padělanou plnou moc, přičemž vozidlo bylo dne 6. 8. 2001 zajištěno policií; celé jednání obviněných přitom probíhalo bez vědomí a souhlasu majitelky vozidla V. L., které v případě neoprávněného prodeje vozidla hrozila škoda ve výši 115.100,- Kč.
Obviněnému I. D. byl za pokus uvedeného trestného činu a dále za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 T 126/2002, uložen podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák., přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 T 126/2002, a další obsahově navazující rozhodnutí. O trestech bylo rozhodnuto také v případě ostatních obviněných.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podali odvolání obvinění I. D. a E. K. Jejich odvolání byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 To 292/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný I. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, a to v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul především námitky proti závěrům soudů o tom, že z jeho strany byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, resp. jeho pokusu. Další námitky zaměřil proti tomu, že soudy založily skutková zjištění ohledně jeho viny na takovém hodnocení důkazů, při kterém neuvěřily jeho výpovědi a vycházely z výpovědi spoluobviněného V. S. V tomto ohledu vytkl, že soudy porušily zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), která vyplývá ze zásady presumpce neviny, jak je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. Pod oba deklarované dovolací důvody obviněný zahrnul námitky proti tomu, že mu byl souhrnný trest uložen ve vztahu k trestnímu příkazu, jímž byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, přičemž v době vydání napadeného usnesení z tohoto trestu měl již 318 hodin vykonaných. Vytkl, že Krajský soud v Brně snížením výměry souhrnného trestu na tuto skutečnost nereagoval, a vyjádřil názor, že tím bylo v jeho neprospěch porušeno ustanovení §38 odst. 3 tr. zák. Obviněný I. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že s deklarovanými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. koresponduje pouze námitka, že obviněný nenaplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to pouze pokud je tato námitka vztahována ke skutkovému stavu, který zjistily soudy. V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podstatou skutku, pro který byl obviněný jako spolupachatel uznán vinným, bylo to, že obvinění se bez vědomí a souhlasu majitelky automobilu pokoušeli tento automobil prodat s použitím padělané plné moci, na základně které předstírali, že majitelka k prodeji jednoho z nich zplnomocnila.
O tom, že ze strany obviněného I. D. šlo o úmyslné jednání, svědčí především zjištění, že tento obviněný sám falešnou plnou moc sepsal, dále zjištění, že ji za účelem prodeje vozidla předal spoluobviněnému V. S., a konečně zjištění, že ostatní spoluobviněné instruoval v tom směru, jak mají postupovat při prodeji vozidla. Závěr soudů, že se jednalo o přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., je ve vztahu k uvedeným zjištěním evidentně správný. Lze jen poznamenat, že Městský soudu v Brně v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 (v závěru prvního odstavce) nepřiléhavě uvedl, že obvinění „museli si být vědomi toho, že svým jednáním porušují zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení způsobí, byli s touto situací srozuměni“. Tento způsob odůvodnění subjektivní stránky činu odpovídá nepřímému úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Zmíněná nesrovnalost však nemá vliv na meritorní správnost výroku o vině, pokud jde o úmyslné zavinění obviněného I. D.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K ostatním námitkám obviněného Nejvyšší soud nijak nepřihlížel a meritorně se jimi nezabýval, protože byly mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tento dovolací důvod je naplněn pouze námitkami směřujícími proti aplikaci hmotného práva na skutkový stav, tak jak ho zjistil soud. Otázka dodržení procesních ustanovení v této souvislosti nemá žádný význam a není kritériem uvažovaného dovolacího důvodu. Námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při dokazování apod., pod tento dovolací důvod nespadají. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby byl napadán a přezkoumáván skutkový základ rozhodnutí. Cestou dovolání se proto nelze domáhat přehodnocení důkazů, změny skutkových zjištění soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu.
Pokud tedy obviněný namítal, že soudy při hodnocení důkazů neuvěřily jeho výpovědi, neprovedly některé další jím navrhované důkazy a založily skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině, na výpovědi spoluobviněného V. S., jde o námitky, které se nijak netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy. Zřejmé je to ostatně z toho, že obviněný výslovně namítal porušení ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., tj. procesního ustanovení. Obviněný se těmito námitkami snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu a tím se ocitl - v rozporu s tím, jak je dovolání z hlediska důvodů koncipováno – mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky proti výroku o trestu zásadně nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu neobstojí z důvodu, že je vadný výrok o vině, stanoví zákon ve vztahu k výroku o vině zvláštní dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tímto důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Jeho námitky, že souhrnný trest mu byl uložen tak, že tím bylo porušeno ustanovení §38 odst. 3 tr. zák., pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Ke stavu, kdy obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody při současném zrušení dřívějšího výroku o uložení trestu obecně prospěšných prací, který obviněný mezitím zčásti vykonal, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze poznamenat, že se k této skutečnosti přihlédne tak, že se do uloženého souhrnného trestu odnětí svobody započítá vykonaný trest obecně prospěšných prací, resp. jeho část, podle zásad stanovených v §45a odst. 4 tr. zák., to znamená, že každé i jen započaté dvě hodiny trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den trestu odnětí svobody (k tomu viz přiměřeně č. 50/1999 Sb. rozh. tr.). Tento postup má oporu v hmotném právu v ustanovení §38 odst. 2 tr. zák. a v procesním právu v ustanovení §334 odst. 1 tr. ř.
Námitky, které obsahově nenaplňovaly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňovaly ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v posuzovaném případě přicházel v úvahu jen ve spojení s některým z jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec