ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.579.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 579/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. července 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného A. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 4 To 261/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 140/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 4 To 261/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 T 140/2003, byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěnou dobu v měsíci dubnu 1999 v B. v bytě na ulici T. opakovaně v průběhu čtrnácti až dvaceti dnů nepřiměřeně fyzicky trestal svého syna M. H., kdy při lékařské prohlídce M. H. dne 30. 4. 1999 na Klinice dětské chirurgie v B. bylo zjištěno, že tento má následkem bití hematomy staršího data na hlavě, četné hematomy na levé horní končetině, na obou bércích, na levé polovině zad a dále čerstvé hematomy na levé paži, levé přední polovině hrudníku vpředu, levé polovině zad a levém bérci, přičemž velikost hematomů byla 2 až 4 cm“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §215 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 12 (dvanácti) měsíců. Rozsudkem soudu prvního stupně byl dále obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek, pro který byl obviněný stíhán, stal.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 4 To 261/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v odsuzující části zrušen. Odvolací soud dále za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného A. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby městského státního zástupce v Brně ze dne 2. 7. 2003, č. j. 5 Zt 386/2002-64, pro shora uvedený skutek, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve zrekapitulovala, co vyplývá z jednotlivých důkazů, o něž prvoinstanční soud opřel svůj výrok o vině obviněného A. H. trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., a to zejména z výpovědí svědků Mgr. J. Š., Mgr. B. M. a V. V., lékařské zprávy MUDr. F. T., CSc., výpovědí svědků I. J. a R. B. a poškozeného M. H., ze závěrů znaleckých posudků a výpovědí znalců pro obor zdravotnictví, odvětví pediatrie (Prof. MUDr. J. S., DrSc.), zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie (PhDr. K. N.) a pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. F. S.). Nejvyšší státní zástupkyně poté poukázala na to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, jak odvolací soud hodnotil výpovědi shora uvedených svědkyň, a že se tento soud při vyslovení zprošťujícího výroku s obsahem jejich výpovědí, jakož i se závěry znaleckých posudků a výpověďmi jednotlivých znalců, nevypořádal, a proto z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, zda a jakým způsobem tento soud hodnotil skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a jakými úvahami se při svém závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, řídil, v důsledku čehož je zprošťující výrok pro vágnost jeho odůvodnění fakticky nepřezkoumatelný.
Nejvyšší státní zástupkyně je dále toho názoru, že mezi v posuzované věci učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé existuje extrémní nesoulad, a že Krajský soud v Brně pochybil, když předmětný skutek neposoudil jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., neboť jednání obviněného tak, jak bylo v dosavadním řízení zjištěno a popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívající v týrání. Nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na to, že předmětem útoku bylo dítě v rodičovské péči obviněného, které v rozhodném období dovršilo věku devíti let, a že obviněný toto dítě opakovaně z malicherných příčin, popř. pro chování odpovídající jeho věku, nepřiměřeně fyzicky trestal; obviněný tedy zlým nakládáním s nezletilým dítětem projevil hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti, na což je podle ní možno usuzovat z formy násilí, které používal (opakované bití nezletilého zlomenou hokejkou), i jeho následků popsaných v lékařské zprávě a zachycených na pořízené fotodokumentaci, což se negativně projevilo nejen na tělesné, ale zvláště na psychické stránce nezletilého M. Podle nejvyšší státní zástupkyně je zřejmé, že jednání obviněného trvající minimálně dva až tři týdny velmi nepříznivě působilo na citový vývoj dítěte, které muselo ve svém útlém věku násilné jednání obviněného pociťovat jako bolestivé a celkově hrubé a bezohledné, tj. jako těžké příkoří v rodičovské výchově. Podle nejvyšší státní zástupkyně lze na základě shora uvedeného učinit závěr, že obviněný nepříznivě působil na tělesnou i psychickou stránku svého nezletilého syna způsobem, který je třeba považovat za týrání svěřené osoby ve smyslu ustanovení §215 odst. 1 tr. zák., a že z tohoto důvodu je zprošťující výrok odvolacího soudu v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonem požadované objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupkyně dále pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným než navrženým způsobem, vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Obviněný A. H. ve vyjádření k dovolání uvedl, že má za to, že podané dovolání není důvodné, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním a dovolatelka se jeho prostřednictvím domáhá toho, aby „nalézací soud“ jinak hodnotil provedené důkazy. Obviněný je rovněž toho názoru, že napadené rozhodnutí v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními není a že extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními ani není způsobilý uplatněný dovolací důvod naplnit. Proto navrhl, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Obviněný dále vyslovil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo naopak, anebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání bylo nejvyšší státní zástupkyní podáno důvodně, neboť skutková zjištění tak, jak jsou uvedena již v samotné skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedena v odůvodnění obou meritorních rozhodnutí, nasvědčují naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle již shora citované skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně posuzované jednání obviněného spočívalo v tom, že obviněný v měsíci dubnu 1999 opakovaně v průběhu čtrnácti až dvaceti dnů nepřiměřeně fyzicky trestal svého syna M. H. v důsledku čehož měl poškozený na těle četné hematomy. K tomuto skutkovému závěru soud prvního stupně dospěl na základě toho, že poškozený M. H. měl dne 30. 4. 1999 „nejméně třem dospělým osobám v různých časových intervalech … sdělit, že modřiny má na sobě v důsledku bití ze strany otce“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že těmito osobami jsou svědci Mgr. J. Š., tehdejší třídní učitelka poškozeného M. H., Mgr. B. M., která v inkriminované době vykonávala funkci zástupkyně ředitele základní školy navštěvované poškozeným, V. V., pracovnice oddělení péče o dítě ÚMČ B.-K. P., R. B., pomocná vychovatelka v Dětském domově ve V. u B., kam byl poškozený dne 30. 4. 1999 převezen na základě předběžného opatření atd. Pokud jde o zranění, která poškozený M. H. v důsledku jím tvrzeného jednání obviněného utrpěl, tedy shora zmiňované a ve skutkové větě specifikované hematomy, tato byla předmětem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, vypracovaného Prof. MUDr. J. S., DrSc., a rovněž výpovědi tohoto znalce učiněné před soudem prvního stupně. Z těchto důkazů se podává, že „hematomy vznikaly v období minimálně čtrnácti dnů až tří týdnů“ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně) a byly způsobeny tvrdými údery zasazenými člověkem, přičemž znalec „vyloučil, že by mohlo dojít k vzniku těchto zranění například po pádu ze stromu. Rovněž takováto zranění nemohla vzniknout při sportu, a to s odkazem na počet zranění a jejich rozmístění“ (tamtéž).
Protože poškozený následně, tj. poté, co byl obviněným protiprávně odvezen z dětského domova, jakékoli bití ze strany svého otce popřel, původ svých hematomů vysvětloval tím, že jej třídní učitelka a vychovatelka z družiny bijí pravítkem a že hematomy utrpěl při hraní hokeje a pádu ze stromu, a v tomto smyslu a tedy v rozporu s tím, co sdělil shora uvedeným svědkům a vypovídal i v rámci přípravného řízení, byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací dětská psychologie, a to znalcem PhDr. K. N., který byl taktéž vyslechnut v rámci hlavního líčení. Z uvedených důkazů je zřejmé, že specifická věrohodnost poškozeného M. H. je velmi nízká, neboť tento ke stejné věci vypovídal zcela protichůdně, že řada znaků v jeho chování je identická s poznatky o chování týraných dětí a že u poškozeného „došlo v důsledku jednání obviněného k závažným změnám osobnosti a emoční reaktivity“, tedy k „narušení psychického vývoje, které bude mít v jeho životě důsledky a to v oblasti sociálního přizpůsobení, partnerských vztahů, rodičovské role a rodinného života“ (č. l. 74 tr. spisu). Podle znalce PhDr. K. N. byla změna výpovědi poškozeného způsobena vztahem mezi ním a obviněným, neboť „Otec je pro chlapce klíčová autorita a fakticky nejdůležitější osoba v jeho životě. I když se chlapec otce bojí, současně k němu má citovou vazbu a dnes se již neodvažuje sdělovat nic, co by mohlo být v neprospěch otce nebo otce rozladit“ (tamtéž). Znaleckému zkoumání byl podroben rovněž obviněný, ohledně něhož byl vypracován znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. F. S.) a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie pro děti a dospělé (PhDr. M. S.) společný znalecký posudek. Podle závěrů znalce MUDr. F. S. obviněný netrpí žádnou duševní chorobou či poruchou a v době spáchání trestného činu mohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládnout. Znalkyně PhDr. M. S. dále dospěla k závěru, že „obviněný má značné osobnostní zvláštnosti ve smyslu podezíravosti, zvláštnosti afektivity s výbušností a tendencí k agresivnímu jednání, sebestředností a sklonem k pedanterii a potřebou dominantního chování. Je málo citlivý zejména v oblasti sociálního cítění“ (č. l. 55). K charakteru agresivity obviněného se znalkyně před soudem prvního stupně vyjádřila tak, že se „nejedná … o primární agresivitu, kdy člověk reaguje jednoznačně na každý popud s fyzickou agresí, ale agresivní tendence spojené spíše s afektivitou, vznětlivostí. Osobnost má dále sklon k dominanci, k poroučení až pedanterii“ (č. l. 309). Z předloženého trestního spisu se dále podává, že poškozený M. H. shora uvedeným svědkům (zejména V. V.) sdělil, že obviněný je na něj přísný a že mu hematomy způsobil, když jej trestal zlomenou hokejkou za ztrátu hodinek; ze záznamu o intervenci (č. l. 15) je rovněž zřejmé, že poškozený dne 30. 4. 1999 před pracovnicí Centra pro týrané, ohrožené a zneužívané děti uvedl, že jej otec trestá v případech, kdy způsobí finanční škodu (ztráta věci, zničení majetku apod.) a že když „jej otec bije, tak mu nepomáhá nic, ani když pláče, nebo prosí, všechno vychází nastejno“, tj. že obviněný bije poškozeného v afektu. Podle soudu prvního stupně rovněž „z výpovědí … vyplynulo, že obžalovaný řešil různé problémy související s výchovou syna a kupříkladu s jeho chováním ve škole velice často“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), a s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že „pokud by … zranění způsobil M. někdo jiný než jeho otec, otec se svým přístupem k výchově svého syna by zcela jistě se snažil vyhledat viníka tohoto jednání a snažil by se situaci razantním způsobem řešit“ (tamtéž).
Na základě hodnocení důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil jak po objektivní, tak subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Nalézací soud ohledně osoby obviněného (subjektu trestného činu) konstatoval, že „O příčetnosti obžalovaného nevznikly žádné pochybnosti“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž v této souvislosti odkázal na znalecký posudek vypracovaný MUDr. F. S., a k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu uvedl, že obviněný „jednal v úmyslu minimálně eventuálním ve smyslu §4 písmeno b) trestního zákona“, neboť obviněnému „jako dospělému člověku musí být zcela zřejmé, že dítě, které navštěvuje druhou třídu, nemůže být motivováno fyzickým násilím, pokud takové dítě je opakovaně udeřeno, toto se jednak projeví fyzickými známkami, jednak zcela jistě má dopady do oblasti psychické, přesto se však tak ke svému synovi choval. Jednání obžalovaného dokonce způsobilo poškozenému symptomy syndromu týraného dítěte“ (tamtéž). V souvislosti s právním závěrem o naplnění materiální podmínky trestnosti jednání obviněného nalézací soud konstatoval, že „Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti je v tomto případě velice vysoký, zejména s odkazem na věk dítěte, které bylo vystaveno týrání“ (tamtéž), a zdůraznil fakt, že „dítě bylo svěřeno do výchovy výhradně obžalovanému a tím, že jeho kontakt s matkou byl z různých důvodů omezen, nemělo možnost se s případnými starostmi svěřit jiné blízké osobě“ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
Dokazování provedené soudem prvního stupně bylo v odvolacím řízení doplněno výslechem poškozeného M. H., který odvolacímu soudu sdělil, „že skutečnost, že modřiny mu způsobil otec, nikde neuváděl a jak zástupkyně ředitele, tak třídní učitelka či lékař si toto vymysleli“ (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Jak již bylo shora uvedeno, soud druhého stupně po doplnění dokazování ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části zrušil a obviněného pro posuzovaný skutek zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tzn. z toho důvodu, že tento skutek není trestným činem, přičemž toto své rozhodnutí odůvodnil toliko tím, že „s ohledem na výpověď nezletilého, kterou učinil v přípravném řízení i u odvolacího soudu, i s ohledem na výpovědi svědků, jimž popisoval nezletilý způsob vzniku podlitin, nelze … dovodit, že byly splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby dle §215 odst. 1 tr. zák. beze všech pochybností“ (tamtéž).
Dovolací soud se s právním posouzením skutku soudem druhého stupně, že zjištěné skutečnosti nenaplňují všechny zákonné znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. neztotožňuje, když skutek, zjištěný soudem I. stupně a soudem odvolacím potvrzený, pro takovýto závěr nesvědčí. Odvolací soud (narozdíl od soudu I. stupně) své jiné hmotně právní posouzení, mimo výše uvedené zcela obecné a stručné formulace nijak blíže neodůvodnil, nevyvrátil argumentaci soudu I. stupně a jeho rozhodnutí tak vyznívá značně nepřesvědčivě.
V této souvislosti je třeba předně poznamenat, že odvolací soud dospěl toliko k jinému právnímu závěru o naplnění zákonných znaků předmětného trestného činu, než jaký učinil soud nalézací, a že se se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil, když konstatoval, že „Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. řádu“ a že „důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá §2 odst. 6 tr. řádu“ (str. 4 rozsudku soudu druhého stupně), tedy v souladu se zásadami formální logiky, a že „neshledal pochybnost v závěru soudu I. stupně, že mnohočetné podlitiny byly nezletilému způsobeny jednáním obžalovaného“ (str. 5 tamtéž).
Pokud jde o právní posouzení učiněné soudem druhého stupně, v meritorním rozhodnutí tohoto soudu není specifikováno, který ze zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu nebyl naplněn, a tedy ani uvedeno, jakými právními úvahami se odvolací soud při posuzování zjištěného skutkového stavu podle příslušných norem trestního práva hmotného (zejména ustanovení §215 odst. 1 tr. zák.) řídil; z tohoto pohledu je tedy, jak již ve svém mimořádném opravném prostředku konstatovala nejvyšší státní zástupkyně, rozsudek soudu druhého stupně nepřezkoumatelný. Toliko ze skutečnosti, že odvolací soud v odstavci odůvodnění svého rozsudku věnovaném právnímu posouzení zjištěného skutku zmínil definici pojmu „týrání“ jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §215 tr. zák., lze usuzovat, že podle soudu druhého stupně nebyl naplněn právě tento znak.
Týráním ve smyslu §215 odst. 1 tr. zák. se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které tato osoba pro jeho hrubost, bezohlednost či bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Pokud jde o trvalost pachatelova jednání, tuto je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, přičemž se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. rozhodnutí pod č. 11/1984, s. 83, a č. 20/1984 I. Sb. rozh. tr. a odst. 2 písm. b) §215 tr. zák., též rozhodnutí č. 20, sešit č. 4/2006 Sb. rozh. tr.].
Jak již bylo uvedeno, posuzovaného jednání se obviněný dopustil vůči svému vlastnímu osmiletému synovi M. H. tím, že jej opakovaně v průběhu čtrnácti až dvaceti dnů nepřiměřeně fyzicky trestal za prohřešky odpovídající věku poškozeného (ztráta hodinek), a to zlomenou hokejkou, v důsledku čehož měl poškozený na těle četné hematomy, a to zejména na hlavě, levé horní končetině, obou bércích, levé polovině zad a levé přední polovině hrudníku. Podle dovolacího soudu nelze pochybovat o tom, že intenzivní fyzické trestání-bití osmiletého dítěte způsobující na těle poškozeného hematomy není přiměřeným prostředkem trestání jako součásti výchovy dítěte a je právě tím jednáním, které je nutno pro jeho vysoký stupeň hrubosti a bezcitnosti považovat za týrání ve smyslu §215 tr. zák. Současně totiž nelze pochybovat o tom, že takové jednání, vzhledem k použitému nástroji a značené intenzitě násilí v podstatě po celém těle, dítě pociťuje přinejmenším jako bolestivé a tedy i jako těžké příkoří páchané vůči jeho osobě a že takové jednání navíc zanechá negativní následky nejen na jeho zdraví fyzickém, ale i psychickém, jako tomu bylo v posuzovaném případě, když v důsledku jednání obviněného u poškozeného M. H. došlo k závažným změnám osobnosti a emoční reaktivity, tedy k narušení psychického vývoje s důsledky v oblasti sociálního přizpůsobení, partnerských vztahů, rodičovské role a rodinného života. Dovolací soud se rovněž domnívá, že v posuzovaném případě byla naplněna i podmínka trvalosti zlého nakládání se svěřenou osobou, když obviněný v průběhu čtrnácti až dvaceti dnů opakovaně nepřiměřeně trestal (bil) poškozeného tak intenzivním způsobem, že to zanechalo následky na jeho fyzickém i psychickém zdraví; právě s ohledem na velkou intenzitu zlého nakládání s poškozeným se shora specifikovanými následky je doba čtrnácti až dvaceti dnů postačující k naplnění trvalosti jakožto jedné z podmínek existence zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §215 tr. zák. spočívajícího v „týrání“ svěřené osoby.
Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byla naplněna i subjektivní stránka předmětného trestného činu, a to ve formě eventuálního úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./, a že tedy touto formou úmyslu je zahrnut i (podle nesprávného právního závěru soudu druhého stupně nenaplněný) zákonný znak trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. spočívající v „týrání“ svěřené osoby. Obviněný jakožto osoba s průměrnou inteligencí, u níž nebyla zjištěna žádná duševní choroba či porucha a která v době spáchání trestného činu mohla rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a mohla své jednání ovládnout, musel vědět, že pokud bude svého osmiletého syna trestat za použití hrubého fyzického násilí, toto na něm může zanechat negativní následky, a to jak v oblasti tělesné, tak i duševní, přičemž ze skutečnosti, že obviněný i přes toto vědomí svého syna opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal po dobu čtrnácti až dvaceti dnů, je zřejmé, že musel být s případnými následky svého jednání srozuměn.
S ohledem na shora uvedené právní závěry týkající se naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „týrání“ svěřené osoby Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který tak, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn a popsán již v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, svědčí o naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák., a že tedy dovolání bylo nejvyšší státní zástupkyní podáno důvodně. Z tohoto důvodu byla věc po zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš