ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.679.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 679/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 o dovolání obviněného K. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 397/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 21/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 16 T 21/2003, byl obviněný K. S. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (bod 2 výroku o vině) a konečně dalším trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 3 výroku o vině).
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jich dopustil tím, že
1) dne 14. 8. 2001 kolem 06:00 hodin v P., B. ulici, v chodbě domu na výše uvedené adrese během vzájemného napadení s O. K. tomuto odcizil 280.000,- Kč, které měl uložené v papírové obálce v kapse šortek, přičemž výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 69/1999 ze dne 25. 7. 2000, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon nastoupil dne 23. 5. 2002,
2) od 1. 5. 1999 do 24. 8. 2001 v P. ani nikde jinde neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi K. P., roz. S. tím, že nepřispíval na jeho výživu částkou 700,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci k rukám matky neletilého K. P. i přesto, že tato povinnost mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. P 312/95 ze dne 2. 4. 1998, který nabyl právní moci dne 2. 10. 1998, a na výživném za toto období dluží 19.600,- Kč, přičemž úmysl je spatřován v tom, že ač práce schopen, nezabezpečil si zaměstnání a tím zdroj příjmu,
3) od 25. 8. 2001 do 23. 5. 2002 v P. ani nikde jinde neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi K. P., roz. S. tím, že nepřispíval na jeho výživu částkou 700,- Kč měsíčně splatnou vždy předem do 5. dne v měsíci k rukám matky nezletilého K. P. i přesto, že tato povinnost mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. P 312/95 ze dne 2. 4. 1998, a navíc tehdejší Okresní úřad v L. vyplácel na zabezpečí základních potřeb nezletilého od 1. 2. 2002 příspěvek na výživu nezletilého a to tak, že v únoru bylo vyplaceno 616,- Kč a v březnu, dubnu a květnu 603,- Kč, čímž na výživném vznikl celkový dluh ve výši 5.600,- Kč.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 397/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictví svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První část dovolací argumentace opřel obviněný o námitky, které směřovaly proti posouzení jednání popsaného pod bodem 3 výroku o vině jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Podle názoru obviněného se soud druhého stupně nedostatečně zabýval jeho obhajobou, nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a nesprávně posoudil skutečnosti rozhodné pro použití kvalifikované trestní sazby. Vyjádřil přesvědčení, že nelze toliko na základě listinného důkazu, kterým je deklarováno vyplacení sociálního příspěvku, uzavřít, že vystavil svého nezletilého syna nebezpečí nouze. Namítl, že soudy z celého období vybraly pouze čtyři měsíce, a dále to, že nebyl zkoumán podíl matky na vzniklé situaci. Podle názoru dovolatele je matka nezletilého velice dobře finančně zabezpečena, vlastní rodinný dům a v předmětné době si kupovala nový automobil. Nesouhlasí také s tím, že soudy odmítly jeho návrh na výslech nezletilého syna K. P. a bratra matky nezletilého T. V.
V další části svého mimořádného opravného prostředku brojil obviněný proti právnímu posouzení skutku pod bodem 1 výroku o vině. V podrobnostech namítl, že výslech poškozeného O. K. v přípravném řízení byl podle jeho názoru proveden v rozporu s ustanoveními trestního řádu. Dále má za to, že soudy pochybily, když nenechaly znalecky zkoumat jeho duševní stav, a bez dalšího uzavřely, že v době spáchání předmětného trestného činu byl trestně odpovědný, přestože nyní se dlouhodobě léčí s psychickými potížemi.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení městského soudu a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1 výroku o vině dovolatel nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu mezi okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák. Je přesvědčena, že námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Ve vztahu k otázce trestní odpovědnosti konstatovala, že obviněný nevznesl žádné kvalifikované námitky stran nesprávné aplikace ustanovení trestního zákona o nepříčetnosti, ale vznesl námitky proti úplnosti provedeného dokazování. Poukázala současně na to, že obviněný při svém prvním výslechu v přípravném řízení dne 24. 8. 2001 výslovně uvedl, že v minulosti nebyl psychiatricky, protitoxikomanicky ani protialkoholně vyšetřován ani léčen.
Podle nejvyšší státní zástupkyně však lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit námitku, podle které měl být skutek uvedený pod bodem 3) výroku o vině právně posouzen pouze podle základní skutkové podstaty ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák., protože ze skutečnosti, že dítěti byl poskytnut příspěvek na výživu, nevyplývá existence zákonného znaku vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze. K této námitce uvedla, že okolnost, že nezletilé dítě, ke kterému pachatel neplnil vyživovací povinnost, splnilo poměrně přísné zákonné podmínky pro přiznání sociální dávky, je v rozhodovací praxi soudů běžně považována za důvod pro použití právní kvalifikace podle §213 odst. 3 tr. zák. Připustila, že soud se mohl sociální situací nezletilého zabývat poněkud podrobněji, nelze však dovodit existenci extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými oponoval tomu, jak obvodní a městský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Jednalo se zejména o námitky týkající se obviněným tvrzené neúplnosti dokazování, když soudy nevyhověly jeho návrhům na výslech jmenovaných svědků. Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nemohl přihlížet, neboť jejich prostřednictvím se obviněný domáhal změny soudy učiněných skutkových zjištění. Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitku, kterou obviněný brojil proti tomu, že jeho jednání pod bodem 1 výroku rozsudku bylo posouzeno jako jednání příčetného pachatele, jakož i námitku, podle níž jednáním pod bodem 3 výroku nemohl nezletilého syna vydat nebezpečí nouze ve smyslu §213 odst. 3 tr. zák.
První stěžejní otázkou tedy bylo posouzení trestní odpovědnosti obviněného K. S. ve vztahu ke stíhanému jednání pod bodem 1 výroku o vině, když namítal, že s ohledem na tvrzené psychické potíže nebyl v době spáchání tohoto činu příčetný.
Trestní odpovědnost pachatele je z důvodu nepříčetnosti vyloučena pouze za podmínek §12 tr. zák., tedy jen, pokud si daný stav zaviněně nezpůsobil sám. V případech opačných, kdy jde o nepříčetnost samotným pachatelem zaviněnou (spáchání činu pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky ve smyslu §89 odst. 10 tr. zák.) jeho odpovědnost vyloučena není. Z dikce §12 tr. zák. pak vyplývá, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládnout své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení. Nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že u osoby pachatele může jít o nepříčetnost, objasní orgán činný v trestním řízení tuto okolnost přibráním znalce.
Nejvyšší soud ve shodě s aktuální judikaturou konstatoval, že otázkou, zda v době spáchání činu byly u pachatele dány jak schopnost rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost, tak ovládnout vlastní jednání, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Soud proto nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srovnej č. 17/1979 Sb. rozh. trest.).
Obviněný K. S. v přípravném řízení v rámci svého prvního výslechu dne 24. 8. 2001 výslovně uvedl, že v minulosti nebyl psychiatricky, protialkoholně ani protitoxikomanicky vyšetřován ani léčen (č. l. 23 spisu). Charakter stíhaného jednání kvalifikovaného jako trestný čin krádeže, tak jak byl v průběhu řízení provedenými důkazy objasněn, nevyvolával žádné pochybnosti o jeho příčetnosti. Ty rozhodně nelze dovozovat jen z faktu, že v době činu byl pod vlivem alkoholu. Relevantní je, že podle skutkových zjištění soudů si obviněný počínal před spácháním, při spáchání i po dokonání činu zcela racionálně. Poté, co zjistil, že poškozený O. K. má u sebe značný obnos peněz, cíleně jej vyprovokoval ke rvačce, realizované beze svědků v prostorách chodby domu. Následně mu v jejím průběhu, kdy nad ním získal převahu, odcizil finanční hotovost ve výši 280.000,- Kč, a z restaurace se urychleně vzdálil. Nic z průběhu takto zjištěného skutkového děje, jakož i výpovědi obviněného, který popsal detailně průběh konfliktu, nenasvědčuje verzi, že by v době spáchání činu trpěl duševní poruchou, která by mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, a vyžadovala by si přibrání znalce za účelem vyšetření jeho duševního stav v době činu. Tuto potřebu pak nelze vyvozovat ani z faktu, že nyní, tj. více než čtyři roky po spáchání činu má obviněný trpět blíže nespecifikovanými psychickými obtížemi. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku dovolatele zjevně neopodstatněnou.
Shodný závěr učinil Nejvyšší soud ohledně další námitky dovolatele, podle které nenaplnil svým jednáním pod bodem 3 výroku znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §213 odst. 3 tr. zák.
Znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. naplnil obviněný podle závěru soudů tím, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a oprávněnou osobu vydal nebezpečí nouze.
Nouzí ve smyslu §213 odst. 3 tr. zák. se rozumí nedostatek základních prostředků pro život. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, je relativní, takže je třeba ji posuzovat ve vztahu k současné průměrné životní úrovni občanů (srovnej č. 23/1987 Sb. rozh. trest.). Přitom postačí, že oprávněná osoba je vydána nebezpečí nouze. Z pojmů v zákoně užitých totiž plyne, že těžší následek nemusí nastat, nýbrž stačí, že nouze oprávněné osobě hrozí. To znamená, že se v důsledku neplnění vyživovací povinnosti ze strany pachatele vytvoří situace, kdy oprávněná osoba, pokud by se jí nedostalo pomoci odjinud, si nemůže opatřit ani základní prostředky k životu. K odpovědnosti podle §213 odst. 3 tr. zák. proto postačí nedbalostní zavinění.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněnému byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. P 312/1995, stanovena povinnost přispívat na výživu svého syna K. P., roz. S. k rukám matky K. P., vždy předem do 5. dne v měsíci částkou 700,- Kč měsíčně. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 10. 1998. Při hlavním líčené konaném dne 17. 4. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 6 v rámci výslechu matka nezletilého K. P. uvedla, že v předmětné době měla pronajatou restauraci v místě bydliště, ale časově to nezvládala, takže toho musela zanechat a nahlásila se na úřad práce.
Ze zprávy Okresního úřadu v L. ze dne 13. 11. 2002 se podává, že příspěvek na výživu nezletilého K. P. byl poskytován jeho matce K. P., a to na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu (viz popis skutku pod bodem 3 výroku o vině). Příspěvek na výživu byl poskytován podle §5 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (v tehdy platném znění). Podle citovaného ustanovení se nezaopatřenému dítěti, které se považovalo za sociálně potřebné, a ke kterému povinná osoba nežijící s dítětem v domácnosti neplnila vyživovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu, náleží příspěvek na výživu dítěte ve výši stanoveného výživného, nejvýše však ve výši rozdílu mezi příjmem dítěte a jeho životním minimem, popřípadě zvýšeným o částku uvedenou v §2 tohoto zákona.
Obviněnému možno dát za pravdu, že soudy mohly sociální situaci matky nezletilého zjišťovat ještě podrobněji. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že v přípravném řízení jmenovaná popsala do protokolu o vysvětlení důsledky, které neplnění vyživovací povinnosti obviněným na situaci nezletilého mělo, způsobem, který by zákonné znaky §213 odst. 3 tr. zák. naplňoval. Další výslechy jmenované jako svědkyně v přípravném řízení, resp. v hlavním líčení však v tomto směru již tak detailní nebyly.
To však samo o sobě nevzbuzuje zásadní pochybnosti o naplnění znaku „nebezpečí nouze“ podle §213 odst. 3 tr. zák. Jak na to již přiléhavě poukázala ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, kritéria pro přiznání příspěvku na výživu dítěte podle §5 zák. č. 482/1991 Sb. jsou natolik přísná, že ze závěru o splnění podmínek pro přiznání tohoto příspěvku lze, nezpochybňují-li to jiné skutečnosti zásadního významu, dovozovat i naplnění znaku „nebezpečí nouze“. Nutno poukázat na to, že ve smyslu §5 odst. 1 cit. zák., je podmínkou přiznání příspěvku sociální potřebnost konkrétního dítěte, přičemž předpokladem stanovení výše příspěvku je prokázání adekvátně nízkého příjmu připadající na jednoho člena domácnosti, v niž dítě žije (viz §5 odst. 2 cit. zák.). Z obsahu spisu přitom neplynou žádné skutečnosti, které by závěr o vyvolání nebezpečí nouze zpochybňovaly. Nelze v této souvislosti pomíjet ani fakt, že obviněný, ač osobně přítomen výslechu svědkyně K. P. v hlavním líčení dne 17. 4. 2003, v němž se zmiňovala o pobírání uvedeného příspěvku, neuplatnil vůči tomu žádných výhrad.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že posouzení jednání obviněného, tak jak bylo zjištěno a popsáno pod bodem 3 výroku rozsudku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. je rovněž v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného K. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr