ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.686.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 686/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného R. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 2 To 1194/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 160/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 2 To 1194/2005, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 1 T 160/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 1 T 160/2005, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v období od 1. 11. 2003 do konce měsíce července 2005 v O. ani jinde nepřispíval na výživu dcery A. měsíční splátkou podle svých možností ve výši 1.000,- Kč, ač mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a vzniká narozením dítěte, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2004, č. j. P 78/2000-197, 38 Sen 304/2003, mu byla stanovena výše výživného v částce 1.600,- Kč, když v průběhu neplnění vyživovací povinnosti byl z evidence úřadu práce sankčně vyřazen pro nespolupráci, takže neprojevil zájem o zaměstnání, z jehož příjmu by své povinnosti mohl dostát, a výživné neplnil ani v částečné výši a neplacením mu tak vznikl dluh ve výši 21.000,- Kč na účet Úřadu práce v O.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Olomouci podaného v neprospěch obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 2 To 1194/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Olomouci v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného R. Š. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 5 Zt 234/2005, kterou mu bylo kladeno za vinu, že v období od 1. 11. 2003 do konce měsíce července 2005 v Olomouci ani jinde nepřispíval na výživu dcery A. měsíční splátkou podle svých možností ve výši 1.000,- Kč, ač mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a vzniká narozením dítěte, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2004, č. j. P 78/2000-197, 38 Sen 304/2003, mu byla stanovena výše výživného v částce 1.600,- Kč, když v průběhu neplnění vyživovací povinnosti byl z evidence úřadu práce sankčně vyřazen pro nespolupráci, takže neprojevil zájem o zaměstnání, z jehož příjmu by své povinnosti mohl dostát, a výživné neplnil ani v částečné výši a neplacením mu tak vznikl dluh ve výši 21.000,- Kč na účet Úřadu práce v O., čímž měl spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného R. Š., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyslovila nesouhlas se závěry krajského soudu. Podle jejího názoru neměl odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit obviněného obžaloby, neboť skutková zjištění podle ní poskytují dostatečný podklad pro jeho posouzení jeho jednání jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. V úvodní části podaného mimořádného opravného prostředku rekapitulovala předcházející postup ve věci a provedla podrobný rozbor skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Za relevantní považuje, že obviněný R. Š. si byl vědom toho, že je otcem nezletilé A. Š., která vzhledem ke svému věku byla při výživě odkázána na jiné osoby, a že vyživovací povinnost dopadala i na něho coby otce dítěte. Má za to, že obviněný také věděl, že rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. Nc 818/2000, 36 S 25/2001, které mu bylo řádně doručeno, mu nebylo výživné na dceru A. stanoveno pouze proto, že byl v době vydání tohoto rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody a nedisponoval žádnými příjmy, z nichž by mohl výživné platit. Namítla, že tato okolnost pominula tím, že obviněný byl dne 14. 9. 2002 z výkonu trestu propuštěn, čímž odpadl důvod, který mu bránil zajistit dostatečné prostředky pro výživu dítěte. Podle dovolatelky byl obviněný povinen upořádat si své poměry tak, aby své nezletilé dceři mohl opatřovat prostředky potřebné pro její výživu, což však neučinil a nehledal si práci, která by mu zajistila dostatečný příjem.
Vyjádřila dále přesvědčení, že z tohoto počínání obviněného lze dovodit minimálně vztah lhostejnosti ke způsobení následku v podobě nezajištění výživy nezletilé, a tudíž srozumění s ním ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Z hlediska úvah o zavinění nelze podle nejvyšší státní zástupkyně považovat za relevantní, zda a kdy se obviněný dozvěděl o rozhodnutí opatrovnického soudu, kterým mu byla posléze stanovena konkrétní výše výživného, nýbrž je třeba při řešení této otázky hodnotit okolnosti podstatné pro vznik, výši a trvání vyživovací povinnosti. Nadto poznamenala, že odvolací soud se při svých úvahách vůbec nezabýval otázkou případného nedbalostního zavinění obviněného, které tvoří u stíhaného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. druhou možnou alternativu.
Závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. Š. se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatňované v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud poté shledal, že uplatněnými námitkami nejvyšší státní zástupkyně naplnila deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., když namítala, že zjištěné jednání obviněného vykazovalo všechny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Východiskem pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí bylo, zda jeho jednání, které bylo provedeným dokazováním soudy zjištěno, vykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. či nikoliv.
Trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších právních předpisů, a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se v běžných případech vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona č. 94/1963 Sb. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se přitom rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb.
Výživné pro dítě slouží k uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, přičemž může být plněno především placením v pravidelných opětujících se částkách (§97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb.). Může rovněž spočívat v poskytování určitých naturálních plnění a zejména také v zabezpečování osobní péče o oprávněnou osobu. Vyživovací povinnost otce k dítěti vzniká narozením dítěte v době od uzavření manželství do uplynutí 300. dne po zániku manželství, resp. po jeho prohlášení za neplatné, dále může vzniknout souhlasným prohlášením rodičů nebo soudním rozhodnutím o určení otcovství (srovnej §51 až §56 zákona č. 94/1963 Sb.).
Z hlediska subjektivní stránky může být trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti. Trestný čin je spáchán podle §4 tr. zák. úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Naopak trestný čin spáchá pachatel podle §5 tr. zák. z nedbalosti, jestliže a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
U trestného činu podle §213 tr. zák. je nezbytné zjištění, zda jde vůbec o zaviněné jednání pachatele, a pokud ano, o jakou formu zavinění, zda úmyslnou či nedbalostní, se jedná. Tento právní závěr se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že obviněný R. Š. je otcem nezletilé dcery A. Tato skutečnost byla obviněnému od jejího narození známa.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. Nc 818/2000, 36 S 25/2001, bylo rozhodnuto, že nezletilá A. Š. se svěřuje do výchovy J. L., přičemž ani matce nezletilé, ani otci R. Š. se výživné nestanoví. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že vyživovací povinnost nebyla obviněnému stanovena, neboť v předmětné době vykonával trest odnětí svobody, kde neměl možnost žádného příjmu a před nástupem výkonu trestu byl v evidenci úřadu práce. Dále se zde uvádí, že vyživovací povinnost obou rodičů vůči nezletilé zůstává zachována, neboť vůči nezletilé zůstává opatřením podle §45 zákona č. 94/1963 Sb. nedotčena.
Podle zjištění soudů byl obviněný z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 14. 9. 2002. V době od 18. 9. 2002 do 14. 5. 2003 byl veden na Úřadu práce v Olomouci jako uchazeč o zaměstnání s tím, že v důsledku nespolupráce byl z evidence sankčně vyřazen. Opětovně byl obviněný registrován na úřadu práce v období od 22. 9. 2003 do 6. 6. 2004, kdy došlo opět k jeho sankčnímu vyřazení. Soudy bylo zjištěno, že prostředky k obživě si obviněný opatřoval brigádami, ale na výživu nezletilé A. v rozhodné době neposkytl ničeho.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. P 78/2000, 38 Sen 304/2003, byla obviněnému nově stanovena výše výživného v částce 1.600,- Kč měsíčně, a to i zpětně s účinností od 1. 11. 2003 do 31. 3. 2004 na účet České republiky - Magistrátu města O. a s účinností od 1. 4. 2004 nadále na účet České republiky – Úřadu práce v O., a to vždy k prvnímu dni každého měsíce předem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 12. 2004.
Na základě těchto skutkových zjištění Okresní soud v Olomouci uzavřel, že obviněný R. Š. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Z podnětu odvolání státního zástupce však Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil rozsudek soudu prvního stupně a obviněného R. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro předmětný skutek. Tento závěr odůvodnil tím, že okresní soud sice provedl zákonným způsobem a v potřebném rozsahu všechny dostupné důkazy, nicméně tyto důkazy náležitým způsobem nevyhodnotil. Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního považoval pro posouzení viny obviněného za rozhodnou skutečnost, že pokud mu nebyla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Nc 818/2000, 36 S 25/2001, stanovena povinnost přispívat na výživné nezletilé dcery, přičemž následné rozhodnutí o stanovení vyživovací povinnosti ve výši 1.600,- Kč mu nebylo doručeno, nelze u něj dovozovat zaviněné neplnění této povinnosti, když nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že o následném rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci sp. zn. P 78/2000, 38 Sen 304/2003, se dozvěděl až v souvislosti se svým trestním stíháním. Podle odvolacího soudu se proto u něj nemohlo jednat o úmyslné zavinění, šlo by spíše o jakousi objektivní odpovědnost za následek.
Nejvyšší soud se však s touto argumentací z následujících důvodů neztotožnil:
V konkrétním případě vznikla vyživovací povinnost obviněnému jako otci nezletilé A. přímo na základě zákona č. 94/1963 Sb., již ode dne narození jmenovaného dítěte. Podle §85 odst. 1, 2 cit. zákona platí, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit s tím, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Takové rozhodnutí není předpokladem trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin, neboť důvod této povinnosti přímo vyplývá přímo ze zákona č. 94/1963 Sb. Případná existence takového rozhodnutí a vědomost pachatele o jeho existenci ovšem může mít zásadní význam pro posouzení existence a formy jeho zavinění.
Z výroku i odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. Nc 818/2000, 36 S 25/2001, je zcela zřejmé, že toto rozhodnutí nestanovilo zánik vyživovací povinnosti obviněného vůči jeho nezletilé dceři A., nýbrž pouze konstatovalo, že v důsledku momentálního pobytu obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nedosahuje žádného příjmu, se výživné nestanoví.
Z toho logicky plyne, že propuštěním obviněného z výkonu trestu a tím i obnovením, jeho schopnosti a možnosti dosahovat příjmů dostačujících k plnění vyživovací povinnosti důvod pro další neplnění vyživovací povinnosti odpadl. Obviněný však podle zjištění soudů žádnou snahu plnit uvedenou vyživovací povinnost, byť částečně, neprojevil. Přitom podle závěru soudů v době, kdy neplnil tuto vyživovací povinnost, měl určité příjmy z brigád, resp. měl možnost získat trvalé zaměstnání, ale byl pro nespolupráci opětovně vyřazen z evidence úřadu práce.
Ve světle těchto skutečnosti proto rozhodnutí krajského soudu, ale ani okresního soudu nemohou obstát. Zatímco existence vyživovací povinnosti a její neplnění obviněným v inkriminované době bylo soudy zjištěno a správně posouzeno, nedostatečně se oba soudy vypořádaly se skutečnostmi relevantními pro posouzení subjektivní stránky tohoto jeho jednání. Oba soudy (byť s rozdílným závěrem) opřely své rozhodnutí o existenci rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. P 78/2000, 38 Sen 304/2003. To však stanovilo vyživovací povinnost obviněného jednak částečně zpětně, jednak nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že s ním byl seznámen až po zahájení trestního stíhání.
Za rozhodné pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného R. Š. je však nutno považovat předchozí usnesení Okresního soudu v Olomouci týkající se vyživovací povinnosti k nezletilé A. ze dne 28. 11. 2001. Z jeho obsahu je zřejmé, že vyživovací povinnost obviněného k nezletilé nadále trvá, avšak tato nebyla obviněnému stanovena jen z toho důvodu, že ve výkonu trestu neměl možnost dosahovat žádného příjmu. Této skutečnosti si byl obviněný vědom (viz např. jeho výpověď z přípravného řízení na čl. 24 spisu: „Poslední rozsudek jsem dostal v listopadu 2001, kde jsem byl zproštěn placení jakéhokoliv výživného, a sice z důvodu, že jsem byl zavřený.“).
Bude proto na opětovném posouzení okresního soudu, aby ve svých úvahách vzal v potaz i tuto skutečnost a vážil, zda na jejím podkladě lze dovozovat závěr o zaviněném neplnění této vyživovací povinnosti obviněným po propuštění z výkonu trestu. Jak okresní, tak krajský soud totiž této skutečnosti, jak alespoň plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, nepřikládaly pro rozhodnutí o vině obviněného odpovídající význam. Obě tato rozhodnutí proto Nejvyšší soud shledal jako předčasná a tím i v rozporu se zákonem.
IV.
Z důvodů podrobně rozvedených v předcházející části odůvodnění tohoto usnesení posoudil Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní jako důvodné, protože rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ale částečně i rozsudek Okresního soudu v Olomouci spočívaly na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i rozsudek Okresního soudu v Olomouci zrušil. V souladu s ustanovením §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby své úvahy doplnil o hodnocení zavinění obviněného se zřetelem k existenci usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. Nc 818/2000, 36 S 25/2001 (zejména se zaměřením na důvody tohoto rozhodnutí). Bude přitom v dalším řízení vázán v souladu s §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr