ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.695.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 695/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. června 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 10 To 11/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 6 T 9/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Za trestný čin loupeže a sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., jimiž byl uznán vinným v rozsudku uvedeným trestním příkazem, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody podle §234 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Ohledně trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. bylo pak podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit V. z. p. škodu ve výši 38.809,- Kč.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 10 To 11/2006, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného chybí objektivní stránka trestného činu podle §234 tr. zák., a to násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, když obviněný není agresivní jedinec a samotná poškozená v přípravném řízení uvedla, že z balkónu vyskočila ze strachu z obecné agresivity obviněného. Strach z obecné agresivity, kterou navíc vyvrací znalecký posudek, svědkyně P. V. i nedostatek jakýchkoliv jiných zranění, nelze ztotožnit s pojmem násilí či bezprostřední násilí, jak to předpokládá trestný čin podle §234 tr. zák.
Dále obviněný namítá, že automobil si chtěl pouze zapůjčit a z domněnky poškozené, že by automobil prodal nebo poškodil, ještě nelze učinit závěr o tom, že se jej chce zmocnit a proto není naplněná subjektivní stránka trestného činu loupeže. Ani zranění poškozené, že není v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, když poškozená přecenila svoje síly, a to bylo příčinou jejího zranění, čemuž odpovídá i absence jakýchkoliv stop po násilí a skutečnost, že si balkón již dříve obhlížela.
Ohledně trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. pak obviněný namítá, že během tankování se vyskytla porucha na vozidle a v důsledku toho si až později, po odjetí po natankování od čerpací stanice uvědomil, že pohonné hmoty neuhradil a hodlal tak učinit po návratu do P. Skutečnost, že než tak učinil, tak mu telefonovali policisté na podnět obsluhy čerpací stanice, nemůže být důvodem pro závěr o subjektivní stránce, protože kdyby hodlal úmyslně natankovat a nezaplatit, tak by natankoval plnou nádrž a nikoliv jen polovinu. Podle názoru obviněného proto není naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže.
Tyto námitky že byly uváděny již v odvolání ale vrchní soud se jimi nezabýval a v odůvodnění usnesení nevypořádal, zejména pokud jde o námitky ohledně objektivní a subjektivní stránky trestných činů. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněný zaslal dodatečně vlastní dopis ze dne 1. 6. 2006, kde popisuje podrobně okolnosti celého případu s tím, že neudělal co je mu kladeno za vinu, svojí matce nic neudělal, šlo pouze o prosbu a i když mezi nimi nastala hádka, nedošlo k fyzickému nátlaku ani výhrůžkám a naopak matku prosil o pomoc. K tomu pak přiložil také dopis své družky K. L., která popisuje společné dvouleté soužití s obviněným.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný vůči poškozené, podle soudem učiněných skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, použil opakovaných pohrůžek usmrcením i přímého násilí a je zcela bez významu, zda toto násilí zanechalo či nikoliv stopy na těle poškozené. Pokud se v důsledku toho poškozená pokusila uprchnout z dosahu obviněného přes balkón z něhož nakonec spadla a těžce se zranila, je tento následek v příčinné souvislosti s předchozím násilným jednáním obviněného a pokrytý přinejmenším formou vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť obviněný musel takový vývoj situace jako možný předpokládat. Rovněž zcela bez významu, že je i okolnost, že půjčování automobilu mezi rodiči a dětmi je běžné. Násilné jednání obviněného směřovalo k zmocnění se věcí (nejen automobilu), které pro něho byly nepochybně věcmi cizími.
Ohledně bodu B rozsudku soudu I. stupně, státní zástupce uvedl, že v tomto směru obviněný namítá toliko vadné hodnocení důkazů a fakticky tedy napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je ale dovolací soud vázán. V této části, že je tedy dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Závěrem vyjádření k dovolání pak státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože námitky obviněného uplatněné v dovolání z části směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud se jimi zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Nejvyšší soud se proto jako skutkovou nezabýval námitkou obviněného, že strach z obecné agresivity nelze ztotožnit s pojmem násilí či bezprostřední násilí a není tak naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 tr. ř. Tato námitka je totiž jednoznačně postavena na popření skutkového zjištění soudu I. stupně, že obviněný mj. vyhrožoval poškozené zabitím, několikrát ji udeřil pěstí do břicha a násilím ji dostrkal rukama do prvního patra domu. Obviněný tedy namítá nenaplnění znaku skutkové podstaty trestného činu na základě jiných, než soudy učiněných skutkových zjištění a proto tato námitka není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, když stojí zcela mimo něj, a to již samotnou svojí podstatou, tj. nenaplněním objektivní stránky trestného činu, která přímo souvisí se skutkem.
Pokud pak obviněný dále namítá nenaplnění subjektivní stránky proto, že si chtěl automobil pouze půjčit a nelze učinit závěr, že se jej chtěl zmocnit, nelze této námitce přisvědčit. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, násilné jednání obviněného směřovalo k zmocnění se více věcí (nejen klíčů od automobilu a následně automobilu) a tyto byly pro obviněného věcmi cizími, byť náležely jeho rodičům. Z hlediska zmocnění se věci je přitom nerozhodné, zda si pachatel chce věc přivlastnit anebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit. Proto skutečnost, že obviněný chtěl automobil pouze zapůjčit, nemá na právní posouzení skutku žádný vliv, a to včetně obviněným namítané subjektivní stránky.
Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného, že způsobené zranění není v příčinné souvislosti s jeho jednání, ale poškozená spíše přecenila svoje síly.
Obecně nutno uvést, že příčinou je každý jev, bez něhož by k následku nebylo došlo.
V daném případě již soud I. stupně správně uvedl, že se poškozená obávala o svůj život, nechtěla s obviněným zůstat v jedné místnosti a jediné východisko viděla v opuštění místnosti přes balkón. To že svědkyně zvolila takovýto způsob útěku v obavě o svůj život, bylo vytvořeno situací a chováním ze strany obviněného, kdy obava o život a zdraví vyplývala jednak z předchozích zkušeností s ním a dále byla umocněna toho dne ještě fyzickým napadením, údery do břicha doprovázenými hrubými slovními výpady vůči ní, vyhrůžkami a zamezením opustit dům.
Odvolací soud pak k námitce neexistence příčinné souvislosti, kterou obviněný uplatnil také v odvolání uvedl, že i v I. patře domu obviněný útočil na poškozenou takovým způsobem, že se musela důvodně obávat přímého napadení z jeho strany a vytvořil takovou situaci, že se poškozená pokusila balkónem uniknout z jeho dosahu.
Namítá-li obviněný, že poškozená vyskočila z balkónu toliko ze strachu z jeho obecné agresivity a ne za použití (spíš v důsledku) násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, je toto tvrzení v rozporu s obsahem trestního spisu. V přípravném řízení totiž poškozená uvedla, že když obviněný začal mít ten svůj nepříčetný výraz, dostala strach … „už i s ohledem na předchozí chování syna …“. Násilí a pohrůžka bezprostředním násilím vyplývají ze skutkové věty rozsudku soudu I. stupně a nelze jej v řízení o dovolání zpochybňovat, jak to činí obviněný. Navíc poškozená také vypověděla, že když visela z balkónu, obviněný byl přehnutý přes zábradlí, koukal na ní, všelijak ji nadával, ale nijak ji nepomohl (č. l. 63 a 65 tr. spisu). Ani na přímý dotaz vyslýchajícího zda skok z balkónu byl důsledkem strachu z obecné agresivity obviněného anebo z bezprostředně hrozícího násilí, neuvedla poškozená, že ze strachu z obecné agresivity, jak se tvrdí v dovolání. Naopak jednoznačně uvedla (č. l. 69 tr. spisu), že „měla strach o svůj život, protože byl nepříčetný a chtěla se od něj dostat za každou cenu … protože měla strach z jeho agresivity“. Rovněž u hlavního líčení vypověděla, že už se tak bála, jak byl rozzuřený, že se chtěla spustit z balkónu dolů, aby se od něho dostala, protože ji nechtěl pustit ven z baráku (č. l. 192 tr. spisu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem soudy správně dospěly k závěru, že těžká újma na zdraví způsobená poškozené je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a zejména s ohledem na to, že jí neposkytl ani pomoc a nechal jí spadnout z balkónu, je tento následek zahrnut i jeho zaviněním.
Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže, když podle jeho tvrzení za benzín nezaplatil v důsledku poruchy na automobilu a až dodatečně si uvědomil, že ujel z čerpací stanice bez zaplacení. Již soud I. stupně považoval tuto obhajobu obviněného za vyvrácenou především proto, že sám na nezaplacení nijak nereagoval a učinil tak až několik dní poté, co byl telefonicky kontaktován Policií ČR, která ho zjistila jako pachatele. Soudy obou stupňů, protože obviněný tutéž námitku uplatnil i v odvolání, pak shodně konstatovaly, že obhajoba obviněného neobstojí i proto, že pracovnice čerpací stanice ve výpovědi jako svědkyně uvedla, že za obviněným, když odjížděl ještě mávala a ten ji viděl, resp. musel vidět (č. l. 104 tr. spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný svoji hmotně právní námitku o nenaplnění subjektivní stránky u trestného činu podle §247 odst. 1 tr. zák. zakládá na své obhajobě, kterou ale soudy považovaly za vyvrácenou, tj. na jiném průběhu skutkového děje, než k němuž dospěly soudy po provedeném dokazování na základě zhodnocení důkazů. Tato námitka proto jako skutková rovněž stojí mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když jednak bylo z podstatné části založeno na nezpůsobilých skutkových námitkách a navíc se těmito námitkami řádně zabývaly již soudy v původním řízení a dospěly k správným závěrům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš