ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.715.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 715/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. července 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obhájce obviněného E. Č., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 11 To 164/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2005, v řízení proti uprchlému, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 4 T 9/2005, byl obviněný E. Č. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., za který mu byl podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek byl Krajským soudem v Plzni vydán v rámci řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním ustanoveného obhájce obviněného, M. K., které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 11 To 164/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř., a to rovněž v řízení proti uprchlému.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obhájce obviněného, M. K., řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru chybí ve spisu důkaz, že obviněný měl vědomost o tom, že bylo proti němu vedeno trestní řízení; chybělo tedy splnění základní podmínky dané ustanovením §302 tr. ř. pro vedení řízení proti uprchlému. Ze samotné skutečnosti, že obviněný dlouhodobě pobýval a snad pobývá na území jiného státu a nezdržuje se v ČR, nelze usuzovat na vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině, neboť toto předpokládá, že obviněný měl jednoznačnou vědomost o tom, že takové řízení bylo vůbec zahájeno a probíhalo. V této souvislosti obhájce obviněného poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, podle něhož je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Obhájce dále poukázal na to, že patrně i soud prvního stupně měl pochybnosti o vědomosti obviněného o vedeném trestním řízení, když z tohoto důvodu při hlavním líčení vyslechl sestru obviněného, svědkyni K.; jiný důkaz, než výpovědí této svědkyně, proveden nebyl a tento důkaz je navíc podle obhájce vágní. Obhájce je tedy toho názoru, že obviněný svým pobytem v B. pouze realizoval své ústavní právo dané mu čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že ze samotné skutečnosti, že obviněnému nebylo možno doručovat pro překážku jeho pobytu v cizině, nelze učinit závěr, že se vyhýbá trestnímu řízení či že se v cizině skrývá.
V závěru mimořádného opravného prostředku obhájce obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatovala, že dovolací argumentace spočívající ve zpochybnění zákonných důvodů pro konání řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř. je pod důvod dovolání ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřaditelná a že dovolateli lze přisvědčit, že při rozhodování o konání trestního řízení v uvedeném procesním režimu je třeba důsledně respektovat skutečnost, zda na straně obviněného je podmínka vyhýbání se trestnímu stíhání ať již pobytem v cizině, či tím, že se skrývá, naplněna také po stránce materiální. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že důvody vycestování obviněného z ČR a jeho pozdějšího pobytu v B. od měsíce října 1999 nelze jednoznačně spojovat s jeho snahou v uvedeném směru. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že přisouzený skutek byl spáchán v červenci 1999 a podle výsledků šetření policejních orgánů se obviněný minimálně od počátku svého trestního stíhání nezdržoval na soudu známé adrese v B., kde do té doby provozoval svoji podnikatelskou činnost, a tedy mu tam nebylo možno doručit písemnosti s jeho trestním stíháním související. Námitku dovolatele, že z výpovědi svědkyně M. K. nevyplynula její povědomost, že je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, je podle státní zástupkyně nutno odmítnout. Jestliže svědkyně popsala důvod a výsledek svého telefonického kontaktu s „nějakým pánem“, o který ji požádal bratr, aby se dozvěděl, z jakého důvodu se nesmí vrátit zpět na území ČR, a dále uvedla, že na pokyn bratra zprostředkovala prodej jeho domu, pak je minimálně ze všech těchto okolností dovolatelova chování zřejmé, že jednal v záměru, aby jeho pobyt či přímý kontakt na něj nebyl vypátrán tak, aby pro orgány činné v trestním řízení nebyl dosažitelný.
Protože podle státní zástupkyně lze mít důvodně za to, že povědomost obviněného o velmi reálné eventualitě jeho trestního stíhání byla dána a že existence důvodu ve smyslu ust. §302 tr. ř., tj. že se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbal trestnímu stíhání, byla naplněna, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez účasti obviněného v rozporu s tím, jak zákon jeho přítomnost umožňuje nebo zajišťuje. Tím dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby mu tak byla dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod).
Protože námitka obhájce obviněného, že nebyla splněna základní podmínka daná ust. §302 tr. ř. pro vedení řízení proti uprchlému, když ve spise chybí důkaz, že obviněný měl vědomost o tom, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, je obecně způsobilá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově naplnit, dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Podle §302 tr. ř. řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Jak již citoval obhájce obviněného v podaném dovolání, „Jde o zvláštní způsob řízení proti osobě, kterou není vůbec možno postavit před soud, protože se buď skrývá, nebo se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině. Pokud jde o tuto materiální podmínku, je zapotřebí, aby pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 10/2005, pod č. 57).
Trestní stíhání obviněného E. Č. pro předmětný skutek, kterého se dopustil v červenci roku 1998 na území P. r., bylo převzato českými orgány činnými v trestním řízení na základě žádosti Krajského prokurátora ve W. ze dne 31. 12. 1998. Dne 3. 7. 2000 bylo podle §160 odst. 1 tehdy platného trestního řádu vypracováno sdělení obvinění, které bylo dne 3. 11. 2000 doručeno advokátovi Mgr. R. N., jenž byl obviněnému ustanoven obhájcem z důvodu uvedeného v ustanovení §36 odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy z toho důvodu, že šlo o řízení proti uprchlému. Z předloženého trestního spisu je dále zřejmé, že obviněný E. Č. v říjnu roku 1999 opustil území ČR (č. l. 461) a že se po celou dobu trestního stíhání vedeného proti jeho osobě na území ČR nezdržoval, a to ani na adrese svého trvalého bydliště v K. V.-R., K., ani ve svém domě v N., F., okr. K. V.; v této době obviněný rovněž nebyl (na území ČR) ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody a jeho přítomnost u výslechů byla bezvýsledně zajišťována prostřednictvím příkazů k zatčení vydaných podle §69 odst. 1 tr. ř. Obviněnému se nepodařilo doručit sdělení obvinění a předvolání k výslechu ani na adresu jeho farmy v B., S. C., E. T., kde byl registrován ode dne 17. 9. 1987, neboť se na této adrese nezdržoval; podle sdělení příslušného imigračního úřadu se z uvedené bolívijské adresy odhlásil ke dni 15. 9. 1998 (č. l. 287).
Dne 19. 4. 2002 byla u Krajského soudu v Plzni podána obžaloba na E. Č. (také na M. B.; 1 KZv 22/2000) s tím, že je proti němu vedeno řízení proti uprchlému, protože je neznámého pobytu a s návrhem podle §305 tr. ř. Usnesením ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 4 T 7/2002, rozhodl krajský soud podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, které ohledně E. Č. nabylo právní moci dne 20. 6. 2002. Soud prvního stupně nepovažoval skutečnost, že se nevrátila doručenka (z B.), za důvod k závěru, že se obviněný na daném místě nezdržuje a je neznámého pobytu, když může volně měnit místo pobytu, aniž by věděl, že je trestně stíhán. Orgánům činným v trestním řízení se místo pobytu obviněného v cizině nepodařilo zjistit. Ze sdělení Velvyslanectví ČR v L., P., ze dne 28. 6. 2004 (č. l. 425) vyplývá, že Honorární konzulát ČR v B. ani po maximálním úsilí nedoručil sdělení obvinění a předvolání k výslechu E. Č., neboť tento se na uvedené adrese nezdržuje a nepodařilo se to ani bolivíjským úřadům. Dne 29. 3. 2005 bylo Policejním prezidiem ČR, odborem mezinárodní policejní spolupráce, oddělením INTERPOL, sděleno, že ohledně obviněného bylo v inkriminované době zaznamenáno mnoho migračních pohybů v B. (č. l. 463). Dne 22. 8. 2005 byla na obviněného E. Č. pro předmětný skutek podána Krajským státním zastupitelstvím v Plzni u příslušného soudu opět obžaloba, sp. zn. 1 KZV 51/2002, na základě níž bylo Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně a Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím v řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.) rozhodnuto ohledně obviněného E. Č. tak, jak bylo shora uvedeno.
Pokud jde o obhájcem obviněného uplatněnou námitku týkající se vědomosti obviněného o trestním stíhání pro předmětný skutek, podle dovolacího soudu nelze dospět k závěru, že nebyl proveden důkaz, z něhož by bylo zřejmé, že obviněný E. Č. věděl o trestním řízení vedeném ohledně předmětného skutku proti jeho osobě a že tedy jeho pobyt v cizině byl motivován snahou vyhnout se tomuto trestnímu řízení. Krajský soud v Plzni na počátku hlavního líčení konaného dne 1. 11. 2005 provedl výslech svědkyně M. K., sestry obviněného, která v jeho rámci o obviněném vypověděla, že „Když tady byl naposledy, tak si koupil barák a když odešel pryč, tak ten barák prodal, já jsem ho při tom prodeji zastupovala. … Pak odjel a pak se někde v těch novinách psalo to, co jsem si teda přečetla a na to konto, když viděl, že ten soused má zájem o barák, tak mu ho prodal, … V těch novinách bylo něco ohledně drog, … bylo tam něco o balíčku drog.“ (č. l. 579 tr. spisu). K dotazu předsedy senátu, zda se někdy s obviněným bavila o tom, že zde proti němu bylo vedeno trestní stíhání, svědkyně M. K. uvedla, že obviněný jí „jednou … volal a to jsem na to konto volala sem do P. nějakému pánovi, protože on asi od známých nebo nevím od koho, se dozvěděl, že se sem nesmí vrátit a on chtěl vědět, proč, z jakého důvodu. Tak já jsem pak tomu pánovi zavolala, nevím jestli to byl nějaký obhájce nebo kdo, dohromady jsem se nedozvěděla nic … Tento telefonát proběhl někdy asi tři roky zpátky. Bratr byl zvědavý, co se tady děje“ (č. l. 579 a 580). Na otázku státní zástupkyně, ve kterém roce zastupovala bratra při prodeji domu, svědkyně potom uvedla, že to bylo v roce 2001 nebo 2002. Podle dovolacího soudu z citované části výpovědi svědkyně M. K. bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obviněný E. Č. v době, kdy proti němu bylo vedeno řízení před soudem prvního a druhého stupně, věděl, že je trestně stíhán a pro jaký trestný čin, resp. skutek, a že jeho pobyt v cizině byl motivován snahou se tomuto trestnímu stíhání vyhnout, když „na to konto“, co si jeho sestra, svědkyně M. K., o něm v souvislosti „s balíčkem drog“ přečetla v novinách, již v roce 2001 či 2002 využil zájmu svého souseda o koupi domu v N., F., a když se prostřednictvím své sestry informoval o důvodech, pro které se „nesmí vrátit“ na území ČR. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti soudy prvního a druhého stupně nepochybily, když dospěly k závěru, že „obžalovaný ví o tom, že je proti němu vedeno trestní řízení“ (str. 4 usnesení soudu druhého stupně), a že se svým pobytem na neznámém místě v cizině tomuto trestnímu řízení úmyslně vyhýbá, a proto je nezbytné jej vést jako řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř.
Lze tedy uzavřít, že z hlediska námitky uplatněné obhájcem obviněného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání tím, že řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo proti obviněnému vedeno jako řízení proti uprchlému, porušena nebyla, tj. že námitka, podle níž nebyla splněna základní podmínka pro vedení řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., a to vědomost obviněného o vedeném trestním řízení, je zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedený závěr, že nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, neboť obviněný věděl o trestním řízení vedeném proti jeho osobě, Nejvyšší soud dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá zejména ze skutečnosti, že otázkou vědomosti obviněného o jeho trestním stíhání se zabývaly již soudy obou stupňů.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pominou-li důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo bude mít obviněný možnost uplatnit svoje právo podle §306a odst. 2 tr. ř. na podání návrhu na zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš