ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.74.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 74/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. ledna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 10 To 349/2005-93, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 38/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. června 2005, č. j. 3 T 38/2005 65, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 7. 11. 2004 kolem 17:35 hodin v K., na ul. Č., u zastávky MHD u objektu nemocnice, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Felicia Combi, při jízdě v pravém jízdním pruhu ve směru od R. do centra města se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a přehlédl chodkyni poškozenou M. Z., která přecházela vozovku ve směru zleva doprava ve směru jízdy obviněného, chodkyni neumožnil bezpečné a nerušené přejití vozovky po vyznačeném přechodu pro chodce a zachytil ji pravou částí svého vozidla v době, kdy již dokončovala přecházení a nalézala se v bezprostřední blízkosti odstavného pruhu, přičemž poškozená M. Z. při pádu na vozovku utrpěla zlomeninu obou kotníků pravé nohy a pro toto zranění byla v běžném způsobu života podstatným způsobem omezena po dobu delší 6 týdnů vyřazením zraněné dolní končetiny z plnohodnotné chůze. Za to byl obviněný J. T. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. Z. a Z. p. M. A., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, sp. zn. 10 To 349/2005, bylo odvolání obviněného J. T. proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Kladně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný J. T. podal prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti citovanému usnesení krajského soudu z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a v rozhodnutí není úplný výrok týkající se skutkového děje (nepřesná skutková věta). Obviněný namítá, že již v podání ze dne 3. 10. 2005 bylo uvedeno, že svědecká výpověď paní M. (z jejíž výpovědi vycházely oba soudy) je zcela nevěrohodná, a to pro důvody uvedené v podání ze dne 31. 10. 2005 (označeném jako upřesnění odvolání podaném dne 20. 7. 2005). Žádný svědek nevypověděl, že poškozená byla zachycena vozidlem obviněného, jen že viděli „letící“ tašku a pád poškozené (rozpory ve výpovědích o pádu poškozené). Názor odvolacího soudu, že skutkový děj byl dostatečně skutkově zjištěn, když obžalovaný sám uvedl, „že vpravo vzadu cítil jakoby náraz kamínku, a měl pocit, jakoby píchnul kolo“ (strana 4, odst. 1 rozhodnutí odvolacího soudu), považuje za nesprávný a nelogický, a to z toho důvodu, že poškozená přecházela vozovku ve směru zleva doprava ve směru jízdy obviněného, přechod již dokončovala a pokud by ji obviněný měl zachytit, bylo by logické (viz plánek místa dopravní nehody), kdyby ji zachytil levou (event. pravou) přední částí vozidla. To, že poškozenou skutečně zachytil však prokázáno nebylo. Skutkový děj tedy nebyl spolehlivě zjištěn. Soud prvního stupně uložil obviněnému trest, který zákon nepřipouští. Dále uvádí, že s ohledem na rozsah zranění poškozené a výčet typů zranění uvedených v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák., měly soudy a znalec při kvalifikování zranění poškozené jako vážné újmy na zdraví, přihlédnout i k rozsahu zranění, jež zákon v citovaném ustanovení taxativně uvádí, tj. jaká zranění trestní zákon považuje za těžkou újmu na zdraví.
V závěru dovolání obviněný zdůrazňuje, že odvolací soud nepostupoval v souladu s principy právního státu, když před vyhlášením rozhodnutí mu ústně sdělil, že „má pravdu v tom, že svědectví jsou nevěrohodná, rozhodnutí soudu prvního stupně je nezákonné, ale s ohledem na věk pachatele je obvyklým postupem a nepsaným pravidlem soudů ukládat trest zákazu činnosti lidem vyššího věku, aby neřídili. Svědci si prostě nepamatují, jak se nehoda stala a když už sám obžalovaný řekl, že uslyšel něco jako náraz kamínku nebo píchnutí kola vzadu je jasný, že poškozenou srazil, navíc nelze najít svědka K. a odvolání se tedy zamítá“. Rovněž nepovažuje za etické chování soudce odvolacího soudu, když právnímu zástupci ústně při veřejném zasedání sdělí, že „tedy jednání odročuje a je zvědav, co právní zástupce v daném, jasném případě vymyslí“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a vyslechnutí svědků K., M., k vyjasnění nesrovnalostí výpovědi M., revizního znaleckého posudku o posouzení újmy na zdraví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. T. je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že přes některé formální nedostatky (neúplné označení soudu, který napadené rozhodnutí vydal a absenci zákonného označení dovolacího důvodu) splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že část námitek uvedených v dovolání obviněného J. T. neodpovídá zákonným dovolacím důvodům a stojí mimo jejich rámec. Týká se to především výhrad obviněného, které zpochybňují názor odvolacího soudu, že skutkový stav byl správně zjištěn, ačkoli nebylo přesně objasněno jak byla poškozená poražena. K tomu lze pouze ve stručnosti uvést, že tyto námitky nemohly naplnit dovolatelem uvedený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Dovolací důvod uvedený obviněným J. T., že „v rozhodnutí odvolacího soudu není úplný výrok týkající se skutkového děje (nepřesná skutková věta)“, nespadá rovněž pod žádný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Totéž platí o námitce uvedené v závěrečné části dovolání, že odvolací soud v řízení nepostupoval v souladu s principy právního státu.
Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nepřihlédly při právní kvalifikaci zranění poškozené k typům zranění uvedeným v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák., jež zde zákon taxativně vypočítává, ta zakládá dovolací důvod podle ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a je právně relevantní, je však zjevně neopodstatněná. Podle §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví též delší dobu trvající porucha zdraví (písm. ch/ citovaného ustanovení). Podle konstantní judikatury se (pokud nejde o případy podřaditelné pod písm. a/ až h/) považuje za vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění taková újma, která omezovala způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství ze dne 16. 11. 2004 (č. l. 5 - 8) vyplývá, že u poškozené M. Z. byla diagnostikována zlomenina obou kotníků pravé nohy. Toto poranění vyžaduje znehybnění zraněného hlezna po dobu nejméně šesti týdnů, přičemž po tuto dobu je poškozená v běžném způsobu života omezena vyřazením zraněné dolní končetiny z plnohodnotné chůze s pracovní neschopností po dobu asi dvou měsíců. Trvalé následky poranění nebylo možné v době vypracování posudku s ohledem na skutečnost, že poranění nebylo zhojeno, posuzovat. Při hlavním líčení konaném dne 16. 6. 2005 (viz protokol č. l. 59) poškozená M. Z. vypověděla, že sádru na pravém kotníku měla 6 týdnů. Chodit mohla až do 20. prosince jen s pomocí berlí. Potom dostala chodítko a používala jednu berlu, aby nohu odlehčovala. Noha jí však dále otékala, což při delší chůzi přetrvávalo až do dne hlavního líčení. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně nepochybil, když zranění poškozené kvalifikoval jako těžkou újma na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., protože zjištěná zlomenina obou kotníků pravé nohy zjevně omezila podstatným způsobem běžný způsob života poškozené po dobu delší 6 týdnů.
Obviněný uplatnil v dovolání též námitku, že soud prvního stupně mu uložil trest, který zákon nepřipouští, aniž by ji blíže odůvodnil. Nejvyšší soud shledává tuto námitku sice plně opodstatněnou, přesto na podkladě dovolání podaného jen obviněným, nikoli též dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch, nebylo možno napadené rozhodnutí zrušit, protože by to bylo v neprospěch obviněného. Pokud okresní soud uložil obviněnému podle §224 odst. 2 tr. zák. toliko trest zákazu činnosti, rozhodl tak zcela evidentně v rozporu se zákonem, avšak ve prospěch obviněného, protože při správném použití zákona mu mohl uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitý trest a k tomu navíc trest zákazu činnosti. Posledně uvedený trest se totiž ukládá pachateli, jestliže se trestného činu dopustil v souvislosti s touto činností, v projednávaném případě v souvislosti s řízením motorového vozidla, a to buď jako trest samostatný, v případech, kde to trestní zákon výslovně dovoluje, nebo vedle jiného trestu. V řízení o dovolání platí tedy totéž, co je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že odvolací soud jen na podkladě odvolání obviněného nemohl tuto chybu napravit, protože by to bylo v jeho neprospěch. Jestliže by v dovolání byla uplatněna jen tato námitka, musel by Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm c) tr. ř., jako dovolání podané neoprávněnou osobou, protože podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. se obviněný může domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch. Nelze tedy z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru jeho postavení zhoršila. Vzhledem k tomu však, že dovolání obviněného bylo v jeho další části shledáno jako zjevně neopodstatněné odmítl je Nejvyšší soud jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik