ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.741.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 741/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného E. A., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2 To 137/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 17/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 57 T 17/2005, byl obviněný E. A. uznán vinným trestným činem loupeže ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. (ad I/1, 2 výrokové části rozsudku) a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (ad II výrokové části rozsudku). Uvedených trestných činů se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Za to byl podle §234 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věcí v rozsudku uvedených a podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. ochranné odvykací protitoxikomanické léčení ústavní formou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2 To 137/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod bodem I a ve všech navazujících výrocích o trestu, ochranném opatření a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2 dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. Za tyto trestné činy a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ohledně kterého zůstal rozsudek soudu I. stupně pod bodem II nezměněn, pak uložil obviněnému stejný trest, ochranné léčení a stejně rozhodl i ohledně náhrady škody, jako soud I. stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nesprávné právní posouzení spatřuje v kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin loupeže. Domnívá se, že pokud vrchní soud na č. l. 9 rozsudku připouští v jeho případě i naplnění skutkové podstaty loupeže v eventuálním úmyslu, posuzuje jeho jednání v rozporu s pozitivním právem, neboť nepřípustně spekulativně rozšiřuje subjektivní stránku jeho jednání, aniž by k tomu v řízení existovala opora. Podle jeho přesvědčení důkazy naopak svědčí o tom, že jeho úmysl nesměřoval k zmocnění se automobilu ale prvotně byl upřen ke snaze působit jistě násilím či jeho pohrůžkou na vůli řidičů automobilů tak, aby vyhověli jeho naléhání a jednali podle jeho představ a pokynů. Domnívá se proto, že se dopustil jednání podle §235 tr. zák. a nikoli trestného činu loupeže, když až poté, co jeho snaha ovlivnit jednání řidičů selhala, využil skutečnosti, že tito pod dojmem jeho jednání automobily opustili a přechodně pak s nimi nakládal. Pochybení soudů spatřuje v tom, že své hmotně právní závěry opírá o tezi kontinuity v jeho úmyslech („když nevyjde jedno, vyjde druhé“) a při nedostatku jiných faktů hodnotí následek jeho jednání jako projev eventuálního úmyslu od samého počátku.
V doplnění dovolání pak namítá, že soudy nešetřily zásadu jednoty skutku, když přes zánik jeho úmyslu donutit poškozené násilím či jeho pohrůžkou k jednání podle jeho představ v průběhu prvního i druhého útoku (1, 2), kvalifikovaly takto nesouvisející (oddělené) útoky směřující nejdříve pouze vůči osobám a posléze pouze proti majetku těchto osob, vždy jako jeden skutek a podřadily je nesprávně pod §234 tr. zák., ač správně jde o ustanovení §235 a §247 tr. zák., neboť v žádné etapě jednání násilné zmocnění se věcí těchto osob nezahrnoval jeho úmysl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a nařídil, aby ve věci bylo opět jednáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podle soudem učiněných skutkových zjištění směřovalo jednání obviněného k získání obou automobilů do své dispozice v podstatě za jakoukoliv cenu, ať už s řidičem (kdy by právní kvalifikace podle §235 tr. zák. jako trestný čin vydírání mohla přicházet v úvahu), či bez něho (jejich zmocněním - §234 tr. zák.). Svědčí o tom nepochybně již první skutek, kdy po nevyhovění jeho žádosti poškozeného napadl nožem, způsobil mu zranění, která jeho další jízdu zjevně vylučovala a vozidla se poté zmocnil. Obdobně v druhém případě, kdy poškozený ze strachu vozidlo opustil, neprodleně přelezl ze zadních sedadel na místo řidiče a vozidla se zmocnil. Proto státní zástupce považuje právní kvalifikaci skutků za bezvadnou a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Protože námitky obviněného směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a zjistil, že jim nelze přisvědčit.
Již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku ohledně právní kvalifikace jednání obviněného uvedl, že toto směřovalo k zmocnění se cizích motorových vozidle násilím.
Obsahově v podstatě shodnou námitku ohledně daného jednání jako v dovolání, uplatnil obviněný již také v odvolání a již odvolací soud ji neshledal důvodnou.
Ohledně jednání vůči poškozenému O. V. odvolací soud mj. uvedl, že obviněný si na poškozeném vynutil vydání vozidla bezprostředním násilím, tedy násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ohledně jednání vůči P. T. H. pak odvolací soud uvedl, že obviněný byl opakovaně vyzýván poškozeným k opuštění vozidla a vzhledem na to, že obviněný byl zakrvácený a ukázal poškozenému nůž, byl od počátku připraven užít přinejmenším pohrůžky bezprostředního násilí a byl předem srozuměn i s tím, že se vozidla zmocní, pokud jej poškozený neodveze sám. Získání vozidla P. T. H. si přitom vynutila situace poté kdy s předchozím vozidlem O. V. havaroval a učinil jej nepojízdným. Vrchní soud proto shledal právní kvalifikaci jednání obviněného pod body I/1, 2 rozsudku soudu I. stupně správnou a s tímto jeho názorem se plně ztotožnil i soud dovolací.
Obviněný se mylně domnívá, že odvolací soud v jeho případě připustil u trestného činu loupeže i eventuální (nepřímý) úmysl, což zřejmě dovozuje z odůvodnění jeho rozsudku (str. 9, druhý odstavec shora) kde je uvedeno, že „byl předem srozuměn i s tím, že se vozidla zmocní, pokud jej poškozený neodveze sám“. Odvolací soud však tím pouze vyjádřil dva způsoby obviněným zamýšleného jednání k dosažení jeho cíle, tj. k dopravení se na jím zamýšlené místo. Předně to mělo být donucení řidiče k odvozu a v případě nevyhovění se chtěl obviněný i sám na dané místo dopravit vozidlem, které řidiči pohrůžkou bezprostředního násilí nebo přímo násilím odejme. V daném případě první neúspěšný způsob realizace cíle obviněného, který naplňoval zákonné znaky vydírání podle §235 tr. zák., v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí (resp. hrozbu bezprostředního násilí) přešel ve zmocnění se předmětných automobilů a obviněný, který i s touto variantou jeho jednání předem počítal, tak jednal v přímém úmyslu zmocnit se daným způsobem cizí věci od počátku a také v tomto úmyslu, tedy také v úmyslu zmocnit se cizí věci, užil vůči poškozeným násilí resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání v tomto směru správně uvedl, že jednání obviněného směřovalo k získání automobilů do jeho dispozice za jakoukoliv cenu, ať už s řidičem, či bez něho.
Soudy obou stupňů proto správně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když úmysl obviněného zmocnit se cizí věci užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vyplývá ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování. Konečně obviněný sám existenci úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. automobilů, potvrdil ve své výpovědi, ač to nyní v dovolání popírá. Jak uvedl soud I. stupně v odůvodnění rozsudku, obviněný sám vypověděl, že přepadení řidiči jej měli odvézt buď na letiště nebo do O., pokud by jej tam nechtěli odvézt, chtěl tam odjet odcizeným vozem sám. Za dané situace právní posouzení jednání obviněného jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. a krádeže podle §247 tr. zák. proto nepřichází v úvahu.
Protože námitky obviněného, které Nejvyšší soud shledal nedůvodnými, obviněný uplatnil již také v odvolání a odvolací soud se jimi řádně zabýval, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš