ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.822.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 822/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 7. 2006 o dovolání obviněného Ing. V. C. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 4 To 20/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 155/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 3 T 155/2003, byl obviněný Ing. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za další trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 1 T 77/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 To 793/2003, byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Olomouci a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 4 To 20/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Toto usnesení napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutkový stav, který zjistily soudy, neumožňuje učinit závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke vzniku škody a jeho obohacení, takže jej nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost lze připomenout, že předchozí odsuzující rozhodnutí obou soudů, tj. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 To 277/2004, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 T 155/2003, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1331/2005, s tím, že Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvody tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívaly v tom, že skutkový stav, tak jak ho soudy zjistily, nenaplňoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. po subjektivní stránce.
Nový výrok o vině obviněného již je založen na takových skutkových zjištěních, která i po subjektivní stránce naplňují znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Jako tento trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný ve dnech 20. 4. 2000, 25. 5. 2000, 1. 6. 2000 a 3. 7. 2000 uzavřel s různými leasingovými společnostmi leasingové smlouvy ohledně osobního automobilu zn. Mercedes Benz v hodnotě 900.000,- Kč., ohledně dvou motocyklů zn. Suzuki v hodnotě 865.800,- Kč, ohledně osobního automobilu zn. Toyota Lexus v hodnotě 400.000,- Kč a ohledně dvou vodních skútrů zn. Yamaha Jet Ski a jednoho vodního skútru zn. Yamaha Jet Ski v celkové hodnotě 1.283.130,- Kč, sám však nechtěl tato vozidla užívat a dodržovat podmínky leasingových smluv, zaplatil pouze akontaci a úvodní splátky, další splátky již neplatil, vozidla předal jiným osobám, přičemž byl srozuměn s tím, že ani tyto osoby nebudou splátky hradit, a tím způsobil leasingovým společnostem škodu v celkové výši 2.126.891,- Kč.
Uvedený skutkový stav evidentně naplňuje i znaky úmyslného zavinění, a to zjištěním, že obviněný jednal s vědomím a ve srozumění s tím, že ani jiné osoby, kterým předal vozidla tvořící předmět leasingu, nebudou hradit leasingové splátky. Tímto zjištěním soudy doplnily skutkový stav, který byl podkladem jejich předchozích rozhodnutí. Nedostatek tohoto zjištění v předchozích rozhodnutích soudů totiž připouštěl obhajobu obviněného, že si počínal pouze lehkomyslně a že spoléhal na to, že ony jiné osoby budou leasingové splátky místo něho platit, takže vznik škody na straně leasingových společností nebyl zahrnut jeho úmyslným zaviněním. Pokud soudy doplnily skutkový stav zjištěním ohledně vědomí a srozumění obviněného s tím, že leasingové splátky nebudou hradit ani osoby, kterým předal předmět leasingu, stala se námitka obviněného o nedostatku jeho úmyslného zavinění ve vztahu ke škodě neakceptovatelnou. S tím úzce souvisí neakceptovatelnost námitky o nedostatku zavinění obviněného ve vztahu k obohacení. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný byl trestným činem uznán vinným ve variantě spočívající v tom, že obohatil j i n é h o , a nikoli (jako nesprávně v dřívějších rozhodnutích) ve variantě, že obohatil sebe. Obohacení jiného, tj. jiných osob odlišných od obviněného, spočívalo v tom, že tyto osoby získaly v důsledku jednání obviněného vozidla bez toho, že by leasingovým společnostem byla poskytnuta ekvivalentní protihodnota. I s tím byl obviněný podle zjištění soudů srozuměn, pokud byl srozuměn s tím, že tyto osoby nebudou hradit leasingové splátky, takže jeho úmyslné zavinění ve vztahu k obohacení jiných osob je jasné.
Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu ke vzniku škody na straně leasingových společností a ve vztahu k obohacení jiných osob nemůže být zvrácen ani odkazem obviněného na to, že poslední leasingovou smlouvu uzavřel dne 3. 7. 2000 za okolností, aby ještě 28. 6. 2000 byla M. K., resp. osobami s ním spolupracujícími, uhrazena splátka z první leasingové smlouvy uzavřené dne 20. 4. 2000. To podle obviněného dokazuje, že důvodně spoléhal na to, že M. K. a další osoby dodrží leasingové splátky stanovené smlouvami.
Uvedenou okolnost nelze interpretovat jednostranně ve prospěch obviněného takovým způsobem, který by vyústil v závěr o nedostatku jako úmyslného zavinění. Soudy výstižně poukázaly na to, že obviněný z podnětu M. K. uzavřel v krátké době celkem čtyři leasingové smlouvy ohledně vozidel, jejichž hodnota evidentně přesahovala reálné možnosti M. K. dodržet leasingové splátky, přičemž obviněný měl o M. K. ze vzájemných styků dostatek informací k tomu, aby mu to bylo jasné, zvláště pak ve světle zjištění, že M. K. mu výslovně sdělil, že vzhledem k závazkům, které již měl, by sám nedosáhl toho, aby s ním byly uzavřeny leasingové smlouvy. K tomu přistupuje zjištění, že M. K., z jehož podnětu obviněný leasingové smlouvy uzavřel, předměty leasingu nikdy sám nepřebíral, nýbrž je přebíraly jiné osoby. Předměty leasingu se tak ocitaly v dispozici osob, které obviněný neznal, a na místech mimo jeho dosah. Z těchto okolností vyplývá, že obviněný neměl žádný vliv na to, že jiné osoby budou za něho platit leasingové splátky, a nemohl vůči těmto osobám činit opatření, která by garantovala reálnost splátek z jejich strany. Pokud Městský soud v Brně zjistil, že v případě obviněného šlo o „nastrčenou figurku jednající ve prospěch dalších osob, které leasingové splátky nehodlají hradit a používají jej pouze jako osobu, která předměty leasingu po uzavření smluv ani nevidí“, a pokud dovodil, že obviněný si tohoto svého postavení byl vědom, logicky to završuje hodnocení dílčích skutkových zjištění v závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu ke škodě na straně leasingových společností a obohacení na straně jiných osob, jimž obviněný umožnil získat předměty leasingu do dispozice.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec