ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.870.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 870/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 8. 2006 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 86/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 61/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 1 T 61/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen od věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 86/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině a v důsledku toho i rozhodnutí o trestu. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Ve vztahu k důvodu podle §26b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že týrané osoby nebyly v jeho péči nebo výchově a že proto nemohl být subjektem trestného činu. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že ačkoli šlo o případ nutné obhajoby, neměl obhájce po určitou část řízení, v které byly provedeny úkony použité jako podklad pro zpracování znaleckého posudku. Podle obviněného se tak znalecký posudek opírá o důkazy, které byly získány před ustanovením obhájce. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že vady vytýkané ve vztahu k důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. byly dány již při rozhodování Okresního soudu Praha východ, tedy v řízení předcházejícím napadenému usnesení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Praha východ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby ho sám zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Praha-východ, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. B. jako druh P. L., s níž žil ve společné domácnosti a podílel se na péči o její nezletilé děti Z., J., V., J., a P., v době od jara 2002 do 26. 4. 2004 působil dětem psychické a fyzické útrapy tím, že jim vulgárně nadával a urážel je, opakovaně je nepřiměřeně trestal zejména dlouhodobým klečením s předpaženýma rukama, hladověním, bitím rukou a páskem, tzv. hlavičkami a kopáním, čímž jim způsoboval rozsáhlé hematomy na těle, hlavě a obličeji a narušil jejich psychický vývoj, zejména emocionální vývoj a citované zrání s možností narušení a poškození jejich života i v době dospělosti.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V případě obviněného šlo o tzv. nutnou obhajobu. Prakticky bezprostředně po zahájení trestního stíhání byl obviněnému obhájce ustanoven. Znalec PhDr. V. F., jehož posudek obviněný zpochybnil, podal posudek ve stádiu, kdy obviněný již měl obhájce, přičemž také obhájci byl doručen opis opatření, kterým byl znalec přibrán a v kterém byly vymezeny úkoly znalce. Mezi podklady, které měl znalec k dispozici, byly i úřední záznamy o obsahu vysvětlení podaných některými osobami (§158 odst. 5 tr. ř.) a protokoly o výsleších některých svědků vyslechnutých před zahájením trestního stíhání (§158a tr. ř.), přičemž šlo i o vysvětlení a výslechy dětí, proti nimž jednání obviněného směřovalo. Lze tedy konstatovat, že znalec měl k dispozici vyjádření dětí učiněná před zahájením trestního stíhání a před tím, než byl obviněnému ustanoven obhájce.
Úkolem znalce, který byl znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická dětská psychologie, bylo zejména posoudit osobnost a intelekt každého z dětí, posoudit, zda děti jsou schopny správně vnímat a reprodukovat skutečnosti, a posoudit případné následky jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, ve vztahu k psychickému vývoji dětí. Podstatné je, že úřední záznamy o podaných vysvětleních ani protokoly o výsleších nebyly jedinými podklady pro podání znaleckého posudku a že rozhodujícím způsobem, jímž znalec dospěl k poznatkům prezentovaným v posudku, bylo to, že každé z dětí osobně vyšetřil. Osobní vyšetření dětí znalcem tak bylo autentickým zdrojem poznatků znalce. Úřední záznamy o podaných vysvětleních ani protokoly o výsleších tu nehrály žádnou podstatnou roli v tom smyslu, že by se staly podkladem nějakých poznatků znalce, které by se ocitly v rozporu s později provedeným dokazováním, kdy obviněný už obhájce měl, zvláště pokud mělo povahu svědeckých výslechů dětí, o jejichž vysvětlení původně byly sepsány úřední záznamy podle §158 odst. 5 tr. ř.
Z hlediska garancí práva na obhajobu je důležité to, že důkaz znaleckým posudkem byl proveden ve stádiu, kdy obviněný měl obhájce a kdy se jak obviněný, tak obhájce mohli k posudku vyjádřit.
Účelem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dosáhnout nápravy rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stádiu byl obviněný bez obhájce, pokud se úkony provedené v tomto stádiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí. O takovou situaci v posuzovaném případě evidentně nejde. Proto je dovolání obviněného, podané s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na tento dovolací důvod obviněný uplatnil řadu námitek, které pod něj nespadají. Jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Touto částí dovolání se obviněný snažil zejména zpochybnit věrohodnost svědků, z jejichž výpovědí soudy čerpaly svá skutková zjištění, a dosáhnout změny v tom, jak soudy tyto výpovědi hodnotily. Tím se obviněný dostal mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Právním posouzením skutku se v tomto ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Jinak řečeno, jde o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je tedy to, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu ani proti způsobu, jímž soud hodnotil důkazy. V dovolání je možné vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny v hodnocení důkazů a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudů, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Ostatně pokud je namítáno nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů, je tím vytýkáno porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. procesních ustanovení, a nikoli porušení ustanovení hmotného práva.
Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti skutkovému základu rozhodnutí soudů. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl skutkový základ rozhodnutí napadán.
Jedinou námitkou, která svým obsahem korespondovala se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla námitka, že obviněný nemohl být subjektem trestného činu, protože děti nebyly v jeho péči nebo výchově. Obviněný tuto námitku vyvozoval z toho, že s matkou dětí neměl v tomto ohledu žádnou dohodu, že od ní neměl žádné pověření, že se o ně proto nestaral a že veškerou péči a výchovu dětí zajišťovala jejich matka. Uvedenou námitku rozhodně nelze akceptovat.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. (nehledě na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
I když má trestný čin dikci „svěřená osoba“ ve svém názvu, není „svěření“ mezi jeho zákonnými znaky uvedenými v zákonném textu ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. To znamená, že pro naplnění znaků tohoto trestného činu není nutné, aby tu byl nějaký zvláštní akt, jímž by osoba byla výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a týranou osobou je citovaným ustanovením vymezen jako péče nebo výchova. Jako takový může tento vztah vzniknout i jen fakticky, tedy neformálně na konkludentním základě. Evidentní je to ze samotného znění ustanovení §215 odst. 1 tr. zák., které obsahuje dikci „… osobu, která je v … péči nebo výchově“, bez toho, že by byl vztah péče nebo výchovy jakkoli dále specifikován co do způsobu svého vzniku.
V posuzovaném případě obviněný sice nebyl otcem dětí, avšak žil ve společné domácnosti s družkou, která byla jejich matkou. Obviněný ovšem nežil ve společné domácnosti jen se svou družkou, ale i s jejími dětmi, což se projevovalo nejen společným bydlením v jednom bytě, ale i v tom, že obviněný se podílel na hrazení potřeb celé domácnosti a v tomto rámci i na hrazení potřeb dětí. S tím na druhé straně korespondovalo to, že vůči dětem uplatňoval výchovná opatření, reagoval tak na jejich chování, usměrňoval je a tím bezprostředně ovlivňoval jejich vývoj. Je jasné, že toto postavení obviněného mělo podklad v byť jen nevýslovné dohodě s jeho družkou jako matkou dětí a že vzniklo s jejich oboustranným souhlasem. Názorně o tom svědčí např. zjištění soudů, že děti oslovovaly obviněného označením, jako by byl jejich otec, že v některých případech matka dětí obviněnému sdělila, co které provedlo, a potrestání dítěte ponechala na obviněném, že v dalších případech obviněný sám z vlastní iniciativy trestal děti za porušení jeho příkazů apod. Všechna tato zjištění v souhrnu evidentně svědčí pro závěr, že vztah mezi obviněným a dětmi byl vztahem, v jehož rámci obviněný měl děti v péči a výchově ve smyslu ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný v dovolání namítal opak, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné v této věci dovolání podat ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Jde o tu variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vázána vždy ještě na některý z dalších dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tu tedy uplatní jen ve spojení s některým dalším důvodem, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z toho logicky plyne, že pokud je zjevně neopodstatněné dovolání podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také pokud je zároveň podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho uvažovanou variantu. Obdobně platí, že pokud nějaké námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nespadají ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěr
Z důvodů, které byly vyloženy v předchozích částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné. To platí ve vztahu k námitkám, které byly podřaditelné pod deklarované zákonné dovolací důvody. K ostatním námitkám Nejvyšší soud nepřihlížel a nijak se jimi nezabýval.
Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec