ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.988.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 988/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2006 o dovolání obviněného P. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 61 To 95/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 134/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 4 T 134/2004, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let a osm měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 61 To 95/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky se zařazením do věznice s ostrahou.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání, pokud v něm spatřovaly znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a že nesprávně aplikovaly toto ustanovení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jako tento trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. Š. společně s M. K. a P. L., kteří již byli pravomocně odsouzeni, dne 5. 6. 2004 kolem 12:55 hodin v P., O. ul., se snažili odcizit francouzskému turistovi Y. B. jeho tašku, kterou měl zavěšenou na rameni a v níž měl fotoaparát a doklady, tak, že k němu nejprve přistoupil P. L., oslovil ho pod záminkou žádosti o cigaretu, začal na něj fyzicky útočit, držel ho za oděv, přičemž M. K. se mu snažil vytrhnout tašku, až se z ní vysypaly písemnosti, zatímco obviněný P. Š. stál opodál, hlídal a odrazoval svědky, kteří chtěli incidentu zabránit, aby se o to nestarali, avšak tašku se jim nepodařilo odcizit vzhledem k zásahu svědků.
Jednání M. K. a P. L. evidentně bylo jednáním spolupachatelů trestného činu loupeže ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný P. Š. v dovolání vytkl, že z jeho strany nešlo o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a poukázal na to, že jeho jednání nebylo jednáním, jímž by proti jinému užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný sám fyzicky poškozeného nenapadal ani se mu nesnažil vzít tašku, vyvstává v souvislosti s vytýkanou aplikací ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. otázka, zda bylo možné také jeho jednání posoudit jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
V teorii a praxi trestního práva se za společné jednání dvou nebo více osob, které je jednou z podmínek spolupachatelství, považuje jednání, při kterém každá z těchto osob naplnila všechny znaky trestného činu, dále jednání, při kterém každá z osob naplnila jen některý nebo některé ze znaků trestného činu a skutková podstata trestného činu pak je naplněna souhrnem těchto dílčích jednání, a konečně i jednání, které sice samo o osobě není naplněním žádného ze znaků trestného činu, avšak je dílčí částí či dílčím článkem takové činnosti, která teprve ve svém celku znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu. V minulosti se v soudní praxi ustálil poměrně široký výklad pojmu „společné jednání“, který do tohoto znaku v případě trestného činu loupeže zahrnuje i jednání osoby, která jen hlídá opodál od místa činu, aby jiná osoba nebo jiné osoby nebyly při činu vyrušeny. Tento výklad je v teorii zpochybňován námitkou, že pouhé hlídání nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu a že jde o jednání, které činnost pachatele nebo spolupachatelů jen usnadňuje, takže je správnější kvalifikovat je jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a nikoli jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 t r. zák.
Konkrétní okolnosti posuzovaného případu, tak jak byly zjištěny oběma soudy, přesvědčivě odůvodňují závěr, že jednání obviněného P. Š. významně přesáhlo rámec pouhého hlídání, které by se omezilo jen na případné upozornění spolupachatelů, že jim hrozí vyrušení, a stalo se ve skutečnosti součástí jejich útoku v tom smyslu, že aktivně vytvářelo prostor pro jednání spolupachatelů a bezprostředně působilo i na vůli poškozeného. Jde o to, že obviněný podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 měl průběh události pod kontrolou a svědkům, kteří chtěli poškozenému pomoci, výhrůžným způsobem bránil vměšovat se do napadení poškozeného a tím aktivně chránil útočníky (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Svědci, kteří chtěli poškozenému pomoci, pociťovali jednání obviněného tak, že pokud ho neposlechnou, mohou mít co do činění s ním, a že se je snaží zastrašit (viz str. 4 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). K tomu je třeba dodat, že zjištění soudů, podle něhož obviněný stál „opodál“, bylo na podkladě výpovědi samotného obviněného konkretizováno tak, že od místa, kde P. L. a M. K. útočili na poškozeného, byl asi tři metry (viz str. 2 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). Jde o tak malou vzdálenost, že již samotná přítomnost obviněného provázená výhrůžnými náznaky na adresu svědků, kteří chtěli poškozenému pomoci, výrazně zesilovala útok P. L. a M. K. jako formu nátlaku na vůli poškozeného. S tím ostatně koresponduje skutečnost, že poškozený vnímal celé přepadení jako útok tří osob. Souhrnem všech těchto zjištění je plně podložen úsudek, že obviněný P. Š. sehrál v posuzovaném skutku roli, jejíž význam překročil meze pouhé pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odpovídal spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Není tedy důvodu na právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného P. Š. cokoli měnit.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti skutkovým zjištěním soudů a v níž se obviněný snažil prosadit takovou verzi skutkového stavu, podle které s jednáním P. L. a M. K. neměl nic společného. Tato část dovolání se vymyká z rámce zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Jde o právní posouzení skutku jako hmotně právní posouzení, to znamená o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud, neboli o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat je možné jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, a nikoli s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou variantou skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Námitky proti skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování apod., nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Pokud tedy obviněný v dovolání namítal nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, a nikoli ve vztahu k jinému skutkovému stavu, tj. tomu, jehož zjištění se obviněný domáhal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec