ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.996.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 996/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 9. 2006 o dovolání obviněného R. K ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 9 To 79/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 55/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 T 55/2005, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let při současném vyslovením dohledu nad obviněným s tím, že v jeho rámci mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§60a odst. 3 tr. zák.). Rozhodnuto bylo také o vině a trestu ohledně obviněného A. W. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestné činy, resp. jejich organizátorství, posoudil Okresní soud v Domažlicích skutkový stav, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 14. 5. 2004 kolem 22:00 hodin v obci B., okr. D., zaparkoval obviněný A. W. na lesní cestě osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz 320 CDI, které měl v užívání jako jednatel obchodní společnosti W. – S. H., s. r. o., a jehož vlastníkem byla leasingová společnost D. Ch. S. B., s. r. o., s tím, že se domluvil s obviněným R. K., že ten zajistí prostřednictvím dalších osob drobné poškození vozidla za účelem následného získání částky asi 50.000,- Kč z pojistného plnění na úhradu leasingových splátek a nahlásí pojišťovně poškození vozidla za účelem jejího plnění z titulu havarijního pojištění, což vymyslel obviněný R. K., pak v době do 23:05 hodin došlo k poškození vozidla nezjištěnými pachateli, a to ve větším než domluveném rozsahu, takže škoda na vozidle dosáhla částky 344.043,- Kč a nad rámec dohody došlo ze strany pachatelů také k odcizení věcí z vozidla v hodnotě 243.482,- Kč, obviněný A. W. nahlásil poškození vozidla a odcizení věcí policii, která z tohoto podnětu vedla trestní řízení proti neznámému pachateli, a dne 1. 6. 2004 oba obvinění společně telefonicky nahlásili pojistnou událost Č. p., a. s., k pojistnému plnění ze smlouvy o havarijním pojištění s odkazem na obsah policejního spisu, pokud jde o popis pojistné události, rozsah poškození vozidla a odcizení věcí, přičemž oba věděli, že pojistná událost byla způsobena neznámými pachateli s jejich vědomím o úmyslném poškození vozidla, a na tomto podkladě byla výše pojistného plnění vyčíslena na částku 1.037.880,- Kč, avšak pojistné plnění nakonec nebylo pojišťovnou vyplaceno.
Odvolání obou obviněných byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 9 To 79/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný R. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek popsaný ve výroku o vině v části, která byla posouzena jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě účastenství jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., není vůbec trestným činem. Podle obviněného byl pojistný podvod vyloučen již tím, že v případě vzniku škody přesahující jeden milion korun by poukázání tak vysokého pojistného plnění předcházelo rozsáhlé prověření věci pojišťovnou, a tím, že pojišťovna by takové pojistné plnění nepoukázala na účet nájemce vozidla a učinila by tak jen v případě drobné škody, jinak by pojistné plnění poskytla na účet majitele vozidla. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby sám meritorně rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost. Zákonným znakem trestného činu podle citovaného ustanovení není škoda, postačí proto samotné vyvolání pojistné události, aniž by bylo zároveň nutné uplatnění nároku na pojistné plnění, natož jeho skutečné poskytnutí. Podle §250a odst. 4 písm. b) tr. zák. je přísněji trestný pachatel, způsobí-li takovým činem (tj. činem uvedeným v §250a odst. 2 tr. zák.) na cizím majetku značnou škodu. Způsobení značné škody tu je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ustanovení §250a odst. 4 písm. b) tr. zák. se aplikuje na případy, kdy pachatel nejen úmyslně vyvolá pojistnou událost, ale také dosáhne toho, že pojišťovna z titulu pojistné události poskytne pojistné plnění v částce dosahující nejméně 500.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). Ve vztahu ke způsobení značné škody, která je jako tzv. těžší následek okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, se ani nevyžaduje úmyslné zavinění a se zřetelem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačí zavinění ve formě nedbalosti.
Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že šlo o pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. (bez ohledu na to, že obviněný dokonal tu část trestného činu, která spočívala v úmyslném vyvolání pojistné události ve smyslu §250a odst. 2 tr. zák.). Přitom obviněný R. K. nebyl jen účastníkem (organizátorem) trestného činu jiné osoby ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., nýbrž pachatelem trestného činu, resp. jeho spolupachatelem podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný se totiž dopustil jednání, jímž dal záměrně podnět k tomu, aby nastala pojistná událost. Okolnost, že samotnou pojistnou událost fyzicky bezprostředně způsobily jiné osoby, je v této spojitosti nerozhodná, neboť i za tohoto stavu je namístě závěr, že obviněný pojistnou událost úmyslně „vyvolal“ ve smyslu §250a odst. 2 tr. zák. Kromě toho jednání obviněného jako pachatele bezprostředně směřovalo k tomu, aby činem způsobil na cizím majetku značnou škodu, neboť nahlášení pojistné události, kterou sám úmyslně vyvolal, mělo za cíl dosáhnout toho, aby pojišťovna poskytla z tohoto titulu pojistné plnění přesahující 1.000.000,- Kč. Pokud obviněný jako spolupachatel čin zároveň zorganizoval, je to obecnou přitěžující okolností ve smyslu §34 písm. ch) tr. zák., avšak není to důvodem k tomu, aby byl považován jen za účastníka trestného činu jiné osoby ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., tedy ani za organizátora podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Namítaná nereálnost toho, že by pojišťovna poskytla obchodní společnosti, která byla leasingovým nájemcem vozidla, pojistné plnění, a s tím spojená námitka, že by pojišťovna poskytla pojistné plnění na účet obchodní společnosti, která byla majitelem vozidla, jsou bez jakéhokoli vlivu na posouzení skutku podle ustanovení §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Citované námitky se ve skutečnosti mohou týkat jen původního záměru, s nímž obviněný vyvolal pojistnou událost a který směřoval k získání částky asi 50.000,- Kč formou pojistného plnění, které by pojišťovna poskytla na účet leasingového nájemce vozidla podle tzv. tabulkového výpočtu, zatímco oprava vozidla by byla provedena svépomocí. Avšak poté, co obviněný vyvolal pojistnou událost, a poté, co se ukázalo, že její rozsah byl z hlediska způsobené škody podstatně větší oproti původnímu záměru, obviněný nahlásil pojistnou událost pojišťovně, tak jak vznikla, a tím pádem skutečně již nemohl dosáhnout toho, aby pojistné plnění bylo poskytnuto na účet leasingového nájemce. V tomto stádiu směřovalo jednání obviněného k tomu, aby pojistné plnění bylo ke škodě pojišťovny poskytnuto na účet majitele vozidla, avšak i tím byly naplněny zákonné znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. Bezvýznamné je, že při pojistné události, kterou obviněný úmyslně vyvolal, ve skutečnosti vznikla podstatně vyšší škoda ve srovnání s jeho původním záměrem. Z hlediska aplikace ustanovení §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. je rozhodné to, že šlo o tutéž pojistnou událost, která byla deklarována jako vandalismus na vozidle, a že obviněný tuto pojistnou událost prezentoval pojišťovně z hlediska rozsahu škody v té podobě, v které vznikla a kterou znal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že není žádného důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného R. K. cokoli měnil na výroku o jeho vině. Proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. zák. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Jinak řečeno, jde o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva (trestního zákona). Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vytýkat tudíž lze je p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, jejichž smyslem je dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto námitkami obviněného proti právnímu posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkového stavu, který zjistily soudy, a nijak nepřihlížel k té části dovolání, která směřovala proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy, resp. jaké skutkové závěry z nich vyvodily.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec