ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.10.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 10/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 23 To 646/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 85/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 6 T 85/2005, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
„dne 20. 11. 2004 v době kolem 01:30 hodin v Č. B., v kulturním domě na sídlišti V., v prostoru dámských toalet přemlouval nezl. L. K., aby s ním chodila, přitom ji osahával pod oděvem na prsou a na přirození, obnažil svůj pohlavní úd a nadále ji osahával, přičemž tohoto jednání zanechal až po příchodu matky nezletilé, M. L., na dámskou toaletu a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že nezletilé ještě nebylo 15 let“.
Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině obviněného V. S., od jehož potrestání soud podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 23 To 646/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se jmenovaného obviněného a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil pro uvedený skutek obžaloby, neboť měl za to, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného. Učinila tak s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po shrnutí výsledků dosavadního průběhu řízení a připomenutí některých pasáží z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupkyně vznesla výhradu, že právní závěry odvolacího soudu, které jej vedly ke zproštění obviněného obžaloby, nelze akceptovat. Podstatu pochybení odvolacího soudu shledávala v jeho údajně zjednodušujícím přístupu k právnímu posouzení přisouzeného jednání obviněného, postrádajícím zohlednění všech pro míru trestní odpovědnosti relevantních skutečností. Domnívala se, že v dané trestní věci byly naplněny všechny předpoklady, za nichž je jednání obviněného třeba považovat za jiný způsob pohlavního zneužití ve smyslu §242 tr. zák.
Dovolatelka rozvedla, že ačkoli si je vědoma ustálené soudní praxe (podle níž je třeba v případě tohoto trestného činu náležitě zkoumat také naplnění jeho materiální podmínky, a to zejména tehdy, kdy jednání není příliš intenzivní, pachatel a poškozená jsou si věkově blízcí a existuje mezi nimi vzájemný citový vztah), nebyly v daném případě pro takové posouzení existence materiální stránky dány podmínky. Podle ní nelze počínání obviněného v žádném případě charakterizovat jako nepříliš intenzivní, neboť obnažoval nejen poškozenou, ale i sebe za účelem zintenzivnění svého jednání, a nebyl mezi nimi ani vzájemný citový vztah. Stejně tak prý nelze hodnotit jako blízký ani věk obviněného a poškozené.
Dále nejvyšší státní zástupkyně považovala za nezbytné zohlednit při právním posouzení věci teoretické závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný, popř. malý. V této souvislosti pak vyslovila názor, že řešenou věc lze jednoznačně za běžně se vyskytující označit.
Trestní odpovědnost obviněného nevylučuje podle jejího přesvědčení ani zjištění, že k předmětnému jednání došlo krátce před dovršením patnácti let věku poškozené, ani to, že krátce poté souložila dobrovolně se svým partnerem; tyto skutečnosti prý bylo možno dostatečně zohlednit ve výroku o trestu. Třebaže v případě jednání druhého obviněného V. S., který s poškozenou uskutečnil soulož, šlo o závažnější formu pohlavního zneužívání, nelze prý pominout jednak to, že k souloži došlo ze strany poškozené zcela dobrovolně, zatímco obviněný M. S. jednal proti její vůli, své jednání doprovázel poté razantním chováním za pomoci zbraně (nože), a dále to, že obviněný V. S. se ke svému jednání zcela doznal, což bylo zohledněno v rámci úvah soudu o jeho trestu.
S odvoláním na závěry znaleckého posudku (podle něhož se rozumové schopnosti poškozené nacházejí v pásmu lehké mentální retardace) a s ohledem na umístění poškozené do dětského diagnostického ústavu podle §76a občanského soudního řádu (to z důvodu závažných nedostatků v její výchově) nejvyšší státní zástupkyně současně hodnotila předmětný skutek obviněného jako jednání hraničící s jednáním vůči osobě ve stavu bezbrannosti. Měla totiž za to, že ve stavu bezbrannosti je i osoba trpící duševní poruchou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání, a právě takovou osobou je i poškozená. Všechny výše uvedené okolnosti mají podle dovolatelky stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného zvyšovat natolik, že je třeba trvat na naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. i z hlediska materiální stránky.
Zcela závěrem svého podání nejvyšší státní zástupkyně upozornila rovněž na možnost souběžné kvalifikace jednání obviněného, spočívajícího v manipulaci s nožem vůči poškozené a její matce, i jako trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., případně trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud za podmínky uvedené v §265 odst. 1 tr. ř.:
1) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 23 To 646/2005,
2) podle §265l odst. 1, 2 tr. ř. přikázal předmětnou věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, zrušil též všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na zrušení pozbyla podkladu, a
3) své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání nejvyšší státní zástupkyně souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Obviněný využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že od samého počátku trestního řízení trestnou činnost , kladenou mu za vinu, popíral a v tomto duchu podával i odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za příznivější nežli závěry soudu prvního stupně, a proto s ním zcela souhlasil. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje obligatorní náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo třeba zabývat se dále otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupkyně odvolacímu soudu vytkla, že zprostil-li obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, učinil tak na základě zjednodušeného přístupu k projednávanému činu a v důsledku nezohlednění všech relevantních skutečností. Za nedostatek zejména označila, že soud druhého stupně nevěnoval dostatečnou pozornost posouzení materiální stránky uvedeného trestného činu.
Protože takto formulované námitky dovolatelky obsahově citovaný zákonný dovolací důvod naplňují, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda podané dovolání je opodstatněné. Shledal však, že v dovolání vznesené výhrady nejsou zcela případné a argumentům nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno bezezbytku přisvědčit.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Z formulace citovaného ustanovení je patrné, že podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obviněného obžaloby tehdy, jestliže se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň zčásti udál (došlo k tomu, v čem bylo spatřováno jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. tr. ř.), ale prokázaný skutek, pro nějž je obviněný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že obviněný – při vědomí toho, že poškozená ještě nedosáhla věku patnácti let – tuto poškozenou při návštěvě diskotéky v kulturním domě v prostoru dámských toalet přemlouval, aby s ním chodila, přičemž ji přitom osahával pod oděvem na prsou a na přirození za současného obnažení svého pohlavního údu; tohoto jednání zanechal teprve poté, kdy do prostor dámských toalet vstoupila matka poškozené.
Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. po stránce formální, a to v té jeho alternativě, podle níž jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let. Formální stránku uvedeného trestného činu ostatně ve svém rozhodnutí nikterak nezpochybňoval ani odvolací soud.
Již výše bylo ovšem uvedeno, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozh. č. 20/1998 Sb. rozh. tr.).
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Právě o takovou situaci se v dané věci jednalo.
Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Lze tedy hovořit o tom, že nebezpečnost činu pro společnost vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Z hlediska řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud předesílá, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Jakkoliv je dovolatelce třeba přisvědčit v tvrzení, že při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), nebylo možno v posuzovaném případě dospět k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. byly splněny.
Z citovaného rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. totiž a contrario vyplývá, že na naplnění materiální podmínky trestnosti činu nelze usuzovat tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, resp. když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. A právě takovou povahu jednání obviněného se zřetelem ke všem okolnostem případu evidentně mělo a pokud odvolací soud obviněného zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, rozhodně nelze hovořit o tom, že by se tak stalo v důsledku zjednodušujícího přístupu k posouzení tohoto skutku, jak vytkla dovolatelka.
Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah odvolacího soudu, že jednání obviněného nelze považovat za tak intenzivní zásah do pohlavní sféry nezletilé poškozené, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud při tom své úvahy nezaměřil pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž důsledně přihlédl i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a bezesporu mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného.
Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná skutková zjištění, z nichž se podává, že k předmětnému jednání došlo v pozdních nočních hodinách v prostoru dámských toalet kulturního domu, kde probíhala diskotéka, na níž byla vedle obviněného, poškozené a její kamarádky přítomna také matka poškozené. Jednání obviněného, který je pouze o čtyři roky starší než poškozená, spočívalo v přemlouvání poškozené, aby s ním chodila, a to za současného osahávání pod oděvem na prsou a na přirození a obnažení pohlavního údu, čehož však obviněný zanechal, jakmile do prostor dámských toalet vstoupila matka poškozené. Sama poškozená ve své výpovědi uvedla, že ji obviněný na toaletách nedržel násilím. Je sice pravdou, že obviněný v době činu věděl, že poškozené ještě nebylo patnáct let, avšak skutečnost, že poškozená patnáctého roku věku dosáhla již za sedmnáct dní po tomto jednání, není zcela nepodstatná (to i z hlediska v současné době aktuálních úvah de lege ferenda). Stejně tak nelze v tomto směru zcela pominout to, že v případě poškozené se jednalo o osobu, která v sexuální oblasti nebyla nezkušená, neboť bylo zjištěno, že pouhých pět dní po uvedené události zcela dobrovolně souložila s obviněným V. S.
Tento názor dovolacího soudu je přitom zcela konformní s ustálenou výkladovou praxí, podle níž je za jiný způsob pohlavního zneužití třeba považovat toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Je tomu tak přesto, že v příkladmém výčtu takovýchto intenzivnějších zásahů je uvedeno mimo jiné i ohmatávání na prsou a pohlavních orgánů, neboť právě s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k prostředí, k němuž ke spáchání trestné činnosti došlo, osobě poškozené a blízkému věku obviněného a poškozené bylo třeba zvlášť pečlivě zkoumat existenci materiálních znaků trestného činu (srov. rozh. č. 17/1982 Sb. rozh. tr.).
Pokud dovolatelka poukázala na razanci útoku obviněného, v rámci něhož měl použít nůž, nelze sice význam tohoto počínání zcela bagatelizovat, avšak na druhé straně jej nelze ani přeceňovat. Je třeba zdůraznit, že tento nůž obviněný pouze držel v ruce, a to až v reakci na zásah matky poškozené, když jej od poškozené odtrhla, tedy teprve po jednání, v němž byl obžalobou a posléze i soudem prvního stupně spatřován trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.; obviněný přitom nůž nikterak nepoužil ani vůči poškozené a ani jím matce poškozené nevyhrožoval. Krátce poté se všichni tři aktéři vrátili zpět na diskotéku, nikdo z nich se k události nevracel a před ostatními společníky se o ní nezmiňoval.
Ve světle shora uvedených skutečností dovolací soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatelky, v rámci níž označila osobu poškozené za osobu bezbrannou. Z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, které by k takovému závěru opravňovaly. Dovolatelkou zdůrazňované rozumové schopnosti poškozené, jež jsou podle výsledku znaleckého zkoumání z oboru školství a kultura – odvětví psychologie v pásmu lehké mentální retardace, či její pobyt v diagnostickém ústavu z důvodu nezvládnutí její výchovy ze strany její matky, nejsou poznatky ve vztahu k charakteru projednávané trestné činnosti tak zásadními, aby nasvědčovaly tomu, že poškozená trpí duševní poruchou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání. Rozumové schopnosti poškozené rozhodně nebyly v té době sníženy natolik, že by nebyla schopna rozpoznat, že ji obviněný osahával, a tomuto jeho jednání se bránit, přičemž její pobyt v diagnostickém ústavu neměl na posouzení věci žádný vliv.
Jestliže Nejvyšší soud shora vyložil, že v jednání obviněného nelze spatřovat trestný čin, bylo nadbytečné zabývat se tou částí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, v níž naznačovala i možné posouzení jednání obviněného (spočívající v manipulaci s nožem vůči poškozené a její matce) jako trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., případně jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., nehledě na to, že lze mít pochybnosti i o zachování totožnosti skutku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a